21 Cdo 23/2001
Datum rozhodnutí: 11.12.2001
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. f) předpisu č. 99/1963Sb., § 243b odst. 4 písm. f) předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




21 Cdo 23/2001

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně H. T., proti žalovanému České republice - Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy v Praze 1, Karmelitská č. 7, o neplatnost odvolání z funkce, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 141/98, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. července 2000 č.j. 13 Co 154/2000-37, takto:

I. Dovolání žalobkyně se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že její odvolání z funkce ředitelky Učiliště a Speciální školy a školských zařízení se sídlem v K., V. č. 53, dopisem žalovaného ze dne 22.7.1998, podepsaným vrchním ředitelem sekce správní MŠMT S. K., je neplatné. Žalobu odůvodnila zejména tím, že v dopise žalovaného ze dne 22.7.1998 není citováno příslušné ustanovení zákoníku práce, které upravuje tento akt , a že odvolání nemůže provádět byť i zmocněný úředník přísl. ministerstva .

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 13.10.1999 č.j. 27 C 141/98-17 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 3.225,- Kč k rukám advokáta Z. H. . Ve věci samé dospěl k závěru, že žalovaný v postavení zřizovatele učiliště, ve kterém žalobkyně působila jako ředitelka , byl podle ustanovení § 12 odst. 4 písm. d) zákona č. 546/1990 Sb. oprávněn žalobkyni ze zastávané funkce odvolat. Protože odvolání z funkce bylo v souladu s ustanovením § 65 odst.2 zák. práce vydáno písemně a žalobkyni bylo doručeno, neshledal soud prvního stupně v postupu žalovaného žádné nedostatky, které by zakládaly neplatnost tohoto právního úkonu, a to zejména proto, že pro tento případ nelze aplikovat ust. § 27 odst. 5 věta poslední zák. práce .

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19.7.2000 č.j. 13 Co 154/2000-37 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na nákladech odvolacího řízení 1.075,- Kč k rukám Z. H. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že správně vycházel z ustanovení § 12 odst. 4 písm. d) zák. ČNR o státní správě a samosprávě ve školství, podle něhož ministerstvo jmenuje a odvolává ředitele předškolních zařízení, škol a školských zařízení, které zřizuje . Pokud tedy o odvolání žalobkyně z funkce rozhodl vrchní ředitel sekce správní ministerstva (pověřený ministrem výkonem pravomoci ve věcech personálních k ředitelům škol a školských zařízení zřizovaných ministerstvem), odvolání z funkce bylo písemné a žalobkyni bylo doručeno, stalo se tak podle názoru odvolacího soudu v souladu s ustanovením § 12 odst. 4 písm. d) zák. č. 564/1990 Sb. i v souladu s ustanovením § 65 odst. 2 zák. práce , a jde tudíž o platný právní úkon.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. Namítala, že odvolací soud nesprávně posoudil právní režim jmenování a odvolání ředitelů škol a zařízení, které žalovaný zřídil , a aniž by zkoumal, co je ministerstvo, kdo za něj může jednat a jakým způsobem ministerstvo vystupuje ve vnějších vztazích , opřel se ve svém zjištění o § 12 odst. 4 písm. d) zákona č. 564/1990 Sb. Zdůraznila, že zmíněný zákon i organizační řád ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy svěřují jmenovací, odvolací a potvrzovací akty přímo ministru MŠMT , který může postupem uvedeným v části III. čl. 12 organizačního řádu pověřit těmito právními úkony jiného zaměstnance ministerstva. Protože však v daném případě nebyl tento postup při vydání pověření vrchního ředitele sekce správní K. dodržen (v organizačním řádu nebyla provedena ministrovým rozhodnutím změna v organizačním řádu tak, aby bylo jasné, že odvoláním je zmocněn S. K. ), byla žalobkyně odvolána někým, kdo nebyl oprávněn tento úkon provést . Mimo to dovolatelka vytkla odvolacímu soudu, že vzhledem k rychlosti řízení neměla možnost se vyjádřit k návrhům na důkazy jí předložené (§ 123 o.s.ř.) . Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 - dále jen o.s.ř. (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§ 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.]. Dovolání je přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak, než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.].

Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§ 239 odst. 1 o.s.ř.). Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§ 239 odst. 2 o.s.ř.).

V posuzovaném případě žalobkyně napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dána, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil. Protože odvolací soud nevyslovil přípustnost dovolání proti svému rozsudku, není dovolání přípustné podle ustanovení § 239 odst. 1 o.s.ř. Vzhledem k tomu, že žalobkyně nenavrhla, aby dovolání bylo odvolacím soudem připuštěno, nemůže být dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustné ani z hlediska ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. Za této situace může být přípustnost dovolání dána pouze z důvodů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. Přípustnost dovolání z hlediska tohoto ustanovení není založena již tím, že dovolatelka tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu je postiženo některou z vad uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř.; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu vadou uvedenou v tomto ustanovení skutečně trpí.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. je dovolání přípustné, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.

Odnětím možnosti jednat před soudem se rozumí takový postup soudu, jímž znemožnil účastníku realizaci těch procesních práv, která mu občanský soudní řád dává (např. právo účastnit se jednání, činit přednesy, navrhovat důkazy, vyjadřovat se k návrhům na důkazy a ke všem provedeným důkazům apod.). O vadu ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. jde přitom jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv jen při rozhodování.

Námitka dovolatelky, že vzhledem k rychlosti řízení neměla možnost se vyjádřit k návrhům na důkazy jí předložené (§ 123 o.s.ř.) , není důvodná.

V posuzovaném případě z obsahu spisu vyplývá, že žalobkyně se spolu se svým zástupcem (J. T. a poté F. N.) osobně zúčastnila jednání před soudem prvního stupně konaného dne 13.10.1999 i jednání před odvolacím soudem konaného dne 19.7.2000. Při jednání před soudem prvního stupně, kde bylo prováděno dokazování, měla žalobkyně i její zástupce možnost vyjádřit se k návrhům na důkazy i ke všem důkazům, které byly provedeny. Žádnou námitku, že prostor poskytnutý soudem k vyjádření není dostatečný, žalobkyně ani její zástupce při jednání nevznesli. Právo vyjádřit se k návrhům na důkazy i ke všem provedeným důkazům (§ 123 o.s.ř.) mohla žalobkyně využít i v průběhu odvolacího řízení, a to nejen v odvolání samotném anebo přímo u jednání před odvolacím soudem, ale až do rozhodnutí odvolacího soudu mohla své stanovisko vyjádřit také samostatným písemným podáním. Žalobkyně přitom ani v dovolání neuvádí další (jiné) skutečnosti než ty, které už předtím uvedla ve vlastním odvolání a v dalším podání - změně-doplnění a upřesnění odvolání a její námitka tak zůstává povýtce jen v obecné poloze.



Z uvedeného vyplývá, že potvrzující rozsudek odvolacího soudu není vadou uvedenou v ustanovení § 237 odst.1 písm. f) o.s.ř. postižen. Protože dovolatelka netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by byl postižen jinou vadou uvedenou v ustanovení § 237 odst.1 o.s.ř., je nepochybné, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 4, věty první a § 218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 4, věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobkyně, který z procesního hlediska zavinila že dovolání bylo odmítnuto, na náhradu nákladů řízení nemá právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 11. prosince 2001

JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.

předseda senátu