21 Cdo 2298/2011
Datum rozhodnutí: 26.09.2012
Dotčené předpisy: § 53 odst. 1 písm. b) předpisu č. 65/1965Sb. ve znění do 31.12.2006, § 55 předpisu č. 65/1965Sb. ve znění do 31.12.2006




21 Cdo 2298/2011


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce Ing. B. H. , zastoupeného JUDr. Jaroslavem Pavlasem, Ph.D., advokátem se sídlem ve Velkém Meziříčí, Náměstí č. 18, proti žalovanému JUDr. J. V. jako správci konkursní podstaty úpadce Vojenského opravárenského podniku 081 Přelouč, státního podniku se sídlem v Přelouči, Jaselská č. 1553, IČO 00659819, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 6 C 99/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 11. ledna 2011 č.j. 22 Co 446/2010-325, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 26.3.2003 (správně ze dne 26.3.2004) žalovaný sdělil žalobci, že s ním podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce okamžitě zrušuje pracovní poměr pro porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. Důvod k tomuto opatření spatřoval v tom, že "přes výslovný zákaz daný správcem konkursní podstaty a v rozporu s příslušnými ustanoveními zákona o konkursu a vyrovnání" byly se souhlasem žalobce v období po prohlášení konkursu na majetek úpadce vyváženy z objektu úpadce "stroje a zařízení spadající do režimu zákona o konkursu a vyrovnání, které byly součástí konkursní podstaty". K odvozu strojů z konkursní podstaty došlo "minimálně ve dnech 12.3., 13.3., 16.3. a 17.3.2004", při odvozu strojů a zařízení se žalobce "dopustil porušování bezpečnostních předpisů zvlášť hrubým způsobem, neboť stroje a zařízení byly trhány vysokozdvižným vozíkem ze základů a na místě byly ponechány utržené elektrické vodiče pod proudem", a "část těchto věcí byla určena pro společnost žalobce".

Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že pracoval u úpadce od roku 1960, naposledy (od roku 1993) jako ředitel podniku, a že ve funkci ředitele podniku působil též po dni 19.2.2004, kdy byl na majetek úpadce prohlášen konkurs. Vyvezené stroje byly dne 8.12.2003 prodány společnosti Železářství a kovovýroba, s.r.o. v Pardubicích, která část těchto strojů odvezla ještě v prosinci 2003 a zbývající část "se zavázala odvézt začátkem roku 2004"; o tom byli informováni "příslušní vedoucí výroby hospodářských středisek, kteří též zodpovídali za provedení řádné demontáže". Žalobci není známo, že by žalovaný vydal "jakýkoliv písemný pokyn či jiné písemné instrukce pro opatření další činnosti v podniku a nebyl proveden ani žádný zápis z porad konaných v jeho přítomnosti", žalobce "odvozům ve dnech 12., 13., 16. a 17.3.2004 nebyl přítomen", stroje "nebyly zahrnuty do Soupisu konkursní podstaty a závazků ze dne 10.3.2004 předloženého Krajskému soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích dle § 18 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání", a žalovaný "o prodaných strojích věděl ze smluv, k odvozům zbývajících nevydal žádné pokyny". Žalobce též "odmítl tvrzení, že by část strojního zařízení byla určena pro jeho firmu Autozávod s.r.o. Přelouč".

Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 17.10.2006 č.j. 6 C 99/2004-177 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že žalobce je povinen zaplatit České republice "na účet Okresního soudu v Pardubicích" na náhradě nákladů řízení 3.338,- Kč. Po provedení důkazů (výslechem účastníků, svědků a listinami) vzal za prokázané, že žalobce se dne 23.2.2004 zúčastnil porady, na které žalovaný "přítomné seznámil se zákazem jakékoliv manipulace se stroji a zařízeními a se zákazem vyvážení strojů či zařízení, a to nejen z areálu úpadce, ale i v rámci tohoto areálu, a dále s tím, že tento zákaz se vztahuje i na věci, na které byly smlouvy uzavřeny před prohlášením konkursu", že "po prohlášení konkursu docházelo k manipulaci se stroji, když tyto byly demontovány v rozporu s předpisy bezpečnosti práce", že "k odvážení strojů docházelo" a že "žalobce o prodeji strojů rozhodoval i po prohlášení konkursu", když "po prohlášení konkursu prováděl žalobce odpisy strojů". Soud prvního stupně uzavřel, že žalobce, který věděl, že "nesmí žádným způsobem manipulovat se stroji a zařízeními, a to ani s těmi, na něž byla uzavřena smlouva před prohlášením konkursu", a který "o takové manipulaci strojů a zařízení nejen věděl, ale takovouto manipulaci s věcmi i přes zákaz vyslovený SKP odsouhlasil", porušil pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem a že po úpadci nebylo "možné spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr žalobce u úpadce dále pokračoval"; protože byly splněny též formální náležitosti, je okamžité zrušení pracovního poměru platným právním úkonem.

K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 26.4.2007 č.j. 22 Co 86/2007-202 zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovodil, že v projednávané věci, v níž důkazní břemeno spočívá na žalovaném, "doposud nebylo prokázáno, že se žalobcovým souhlasem nebo aspoň s jeho vědomím došlo k vyvážení konkrétních strojů a zařízení, které byly součástí konkursní podstaty", že by k tomu došlo "bez souhlasu správce konkursní podstaty nebo jím pověřené osoby", že by žalobce "pracovníky úpadce záměrně mylně informoval a utvrzoval v přesvědčení, že vše je projednáno se správcem konkursní podstaty a že vše probíhá se souhlasem správce"; porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem dosud nebylo "nepochybně" prokázáno. Odvolací soud současně vyslovil názor, že "nelze uzavřít, že se žalobce dopustil zvlášť hrubého porušení pracovní kázně", bez zjištění toho, jaké "konkrétní stroje, které byly sepsány v konkursní podstatě, byly odvezeny, kdy byly odvezeny a kým byly odvezeny", a uložil soudu prvního stupně, aby v dalším řízení nejprve žalovaného vyzval k doplnění jeho tvrzení o tom, "kterými konkrétně označenými a identifikovanými stroji a zařízeními mělo být se souhlasem či s vědomím žalobce manipulováno, kdo konkrétně s těmito stroji manipuloval a jakým způsobem, odkud je odvážel a kam, jakým způsobem "se projevovala vědomost žalobce či jeho souhlas s uvedenými manipulacemi" a že "byly se souhlasem či vědomím žalobce odváženy stroje a zařízení, které skutečně patřily do konkursní podstaty", a aby až poté "vyhodnotil, zda důvody okamžitého zrušení pracovního poměru byly skutečně jednáním žalobce naplněny či nikoli".

Okresní soud v Pardubicích nejprve usnesením ze dne 12.7.2007 č.j. 6 C 99/2004-212 ve smyslu ustanovení § 118a o.s.ř. vyzval žalovaného, aby ve lhůtě 10 dnů odvolacím soudem naznačeným způsobem "doplnil a upřesnil skutková tvrzení", a upozornil ho, že "jinak se může vystavit nepříznivému rozhodnutí ve věci", a posléze rozsudkem ze dne 20.11.2007 č.j. 6 C 99/2004-223 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 2.396,- Kč a že žalovaný je povinen zaplatit České republice "na účet Okresního soudu v Pardubicích" na náhradě nákladů řízení 3.338,- Kč. Dovodil, že žalovaný, ačkoliv byl při jednání opakovaně poučen podle ustanovení § 118a o.s.ř. a byl mu poskytnut dostatečný časový prostor k vylíčení všech rozhodných skutečností, "nereagoval na výzvu soudu adekvátně, tedy individualizací jednotlivých věcí". Podle soudu prvního stupně je "logickým vyústěním této situace pro žalovaného nepříznivé rozhodnutí ve věci".

K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 6.5.2008 č.j. 22 Co 34/2008-242 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud zopakoval, že důvod okamžitého zrušení pracovního poměru se žalobcem mohl být naplněn, jen kdyby bylo prokázáno, že se "žalobcovým souhlasem nebo aspoň s jeho vědomím došlo po prohlášení konkursu na majetek úpadce k vyvážení konkrétních strojů a zařízení, které byly součástí konkursní podstaty, a že k tomu došlo bez souhlasu správce konkursní podstaty nebo jím pověřené osoby", a ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně v tom, že "manipulace se stroji náležejícími do konkursní podstaty proti zákazu správce konkursní postaty a se souhlasem žalobce prokázána nebyla a že nebyla dostatečným způsobem ze strany žalovaného, na němž o těchto okolnostech leží břemeno tvrzení i břemeno důkazní, ani tvrzena". Podle odvolacího soudu žalovaný po poučení soudem ve smyslu ustanovení § 118a o.s.ř. uvedl pouze "inventární číslo jednoho soustruhu, avšak stroj tohoto inventárního čísla se na soupise konkursní podstaty nenachází", a navrhl výslech svědků, kteří by stroje označili; takový postup ovšem znamená "nepřípustný způsob zjišťování skutkových tvrzení účastníka", neboť "účastník nemůže své břemeno tvrzení přenést na svědka". Protože porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem ze strany žalobce nebylo prokázáno, když žalovaný ani v "listině nazvané okamžité zrušení pracovního poměru, ani následně neoznačil konkrétně a nezaměnitelně žádný stroj ani zařízení, které měly podléhat režimu zákona o konkursu a vyrovnání", muselo být žalobě vyhověno.

K dovolání žalovaného Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 24.3.2010 č.j. 21 Cdo 4314/2008-269 zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovodil, že, nakládá-li po prohlášení konkursu s majetkem patřícím do konkursní podstaty vedoucí zaměstnanec úpadce bez vědomí (souhlasu) správce konkursní podstaty a mělo-li takové nakládání za následek škodu na majetku patřícím do konkursní podstaty, porušil tím vedoucí zaměstnanec pracovní kázeň způsobem, který je zpravidla důvodem pro okamžité zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, a že okolnost, zda jednáním vedoucího zaměstnance úpadce dotčený majetek byl zapsán do soupisu konkursní podstaty, je přitom nerozhodná, neboť zapsání do soupisu majetku konkursní podstaty má jen deklaratorní povahu (při splnění zákonných podmínek patří věc, právo nebo jiná majetková hodnota do konkursní podstaty, i kdyby nebyla zapsána do soupisu konkursní podstaty) a je předpokladem pro jeho zpeněžení správcem konkursní podstaty. Nesouhlasil s názorem soudů obou stupňů, že povinnost tvrzení mohl žalovaný splnit jen tehdy, kdyby uvedl, "kterými konkrétně označenými a identifikovanými stroji a zařízeními mělo být se souhlasem či s vědomím žalobce manipulováno, kdo konkrétně s těmito stroji manipuloval a jakým způsobem, odkud je odvážel a kam", jakým způsobem "se projevovala vědomost žalobce či jeho souhlas s uvedenými manipulacemi", a že závěr o porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem ze strany žalobce nelze učinit bez zjištění toho, jaké "konkrétní stroje, které byly sepsány v konkursní podstatě, byly odvezeny, kdy byly odvezeny a kým byly odvezeny", neboť důvod okamžitého zrušení pracovního poměru musí být uveden nejen tak, aby bylo zřejmé, který z důvodů uvedených v ustanovení § 53 odst. 1 zákoníku práce byl uplatněn, ale současně takovým způsobem, aby bylo nepochybné, v jakém konkrétním jednání zaměstnance je spatřován, a skutečnosti, které byly důvodem pro okamžité zrušení pracovního poměru, přitom není potřebné rozvádět do všech podrobností, když pro neurčitost a nesrozumitelnost projevu vůle je okamžité zrušení pracovního poměru neplatné jen tehdy, jestliže by se nedalo ani výkladem projevu vůle zjistit, proč byl pracovní poměr okamžitě zrušen. Protože zaměstnavatel v projednávané věci náležitě konkretizoval důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru v souladu s požadavky vyplývajícími z ustanovení § 55 zákoníku práce, nelze po něm v souladu se zákonem vyžadovat, aby za řízení o určení neplatnosti tohoto právního úkonu tvrdil a prokazoval další (jiné) skutečnosti, kterými okamžité zrušení pracovního poměru nezdůvodnil (požadavky soudů v projednávané věci, aby žalovaný uvedl, "kterými konkrétně označenými a identifikovanými stroji a zařízeními mělo být se souhlasem či s vědomím žalobce manipulováno, kdo konkrétně s těmito stroji manipuloval a jakým způsobem, odkud je odvážel a kam, jakým způsobem "se projevovala vědomost žalobce či jeho souhlas s uvedenými manipulacemi" a že "byly se souhlasem či vědomím žalobce odváženy stroje a zařízení, které skutečně patřily do konkursní podstaty", zjevně vybočují z rámce toho, v čem žalovaný - podle vymezení obsaženého v dopise ze dne 26.3.2004 - spatřoval důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru). Vylíčil-li tedy zaměstnavatel v okamžitém zrušení pracovního poměru, v jakém jednání zaměstnance spatřuje důvod pro rozvázání pracovního poměru, není povinen v řízení o určení neplatnosti tohoto právního úkonu tvrdit a prokazovat skutečnosti, které přesahují rámec provedeného vymezení důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru po skutkové stránce. I když je zaměstnavatel povinen tvrdit a prokázat použitý důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru, směřuje jeho břemeno tvrzení a důkazní ke tvrzení a prokázání toho, že se zaměstnanec skutečně dopustil jednání, v němž byl spatřován důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru, a že zaměstnanec svým jednáním porušil pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem (což lze nepochybně učinit i bez zjištění toho, jaké "konkrétní stroje, které byly sepsány v konkursní podstatě, byly odvezeny, kdy byly odvezeny a kým byly odvezeny").

Okresní soud v Pardubicích poté rozsudkem ze dne 25.5.2010 č.j. 6 C 99/2004-288 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že žalobce je povinen zaplatit České republice "na účet Okresního soudu v Pardubicích" na náhradě nákladů řízení 3.338,- Kč. Z provedeného dokazování (z výpovědí svědků M. A., B. Č., RSDr. A. K., D. Š., J. Z., E. Z., P. H., P. Š., Š. P. a J. V.) vzal za prokázané, že žalobce věděl (z porady se správcem konkursní podstaty ze dne 23.2.2004) o tom, že se nesmí žádným způsobem manipulovat se stroji a zařízeními, a to nejen v areálu úpadce, ale i mimo tento areál, a že se tento zákaz vztahuje i na věci, na něž byly uzavřeny smlouvy ještě před prohlášením konkursu, přičemž žalobce takovouto manipulaci s věcmi i přes vyslovený zákaz odsouhlasil (po uvedené poradě docházelo k odvážení strojů a zařízení v rozporu s pokynem žalovaného). S poukazem na právní názor dovolacího soudu dovodil, že žalobce se tímto svým jednáním dopustil (s ohledem k jeho osobě - ve funkci ředitele a s ohledem na možné způsobení škody) porušení pracovní kázně takové intenzity, kterou je třeba posoudit jako porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem, a že po úpadci nebylo možno spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr žalobce u úpadce dále pokračoval.

K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 11.1.2011 č.j. 22 Co 446/2010-325 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Dovodil, že soud prvního stupně rozhodl v souladu se závěry dovolacího soudu a že byl naplněn důvod okamžitého zrušení pracovního poměru žalobce, neboť bylo prokázáno, že po prohlášení konkursu na majetek úpadce docházelo se souhlasem žalobce k manipulaci se stroji nacházejícími se v areálu úpadce proti zákazu žalovaného. Odvolací soud rovněž souhlasil se závěrem soudu prvního stupně v tom, že po žalovaném nebylo možné požadovat, aby žalobce dále zaměstnával, a že je tedy okamžité zrušení pracovního poměru platným právním úkonem.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítl, že nesouhlasí se závěrem soudů a "způsobem hodnocení důkazů", podle kterého bylo v řízení prokázáno, že se žalobcovým souhlasem došlo po prohlášení konkursu na majetek úpadce k manipulaci se stroji či zařízeními, jež se nacházely v areálu úpadce, a to jak z areálu, tak i v jeho rámci, a že "soudy rozšířily důvody okamžitého zrušení", a "umožnily žalovanému měnit důvod okamžitého zrušení pracovního poměru" zcela v rozporu s ustanovením § 55 zákoníku práce. Podle písemného okamžitého zrušení pracovního poměru mělo dojít k vývozu strojů a zařízení z objektu úpadce se souhlasem žalobce, ale odvolací soud dospěl k závěru, že "docházelo k manipulaci se stroji a zařízeními v rámci objektu úpadce". Za nesprávné považuje žalobce též vyhodnocení jednání žalobce jako zvlášť hrubé porušení pracovní kázně, neboť "soudy se s některými skutečnostmi vůbec nezabývaly a nedostatečně vyhodnotily souvislosti, které vedly žalovaného ke skončení pracovního poměru se žalobcem". Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst.1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o.s.ř.

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].

Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o věci samé. Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, neboť soud prvního stupně nerozhodl ve věci samé v rozsudku ze dne 25.5.2010 č.j. 6 C 99/2004-288 jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil; vázanost soudu prvního stupně právním názorem dovolacího soudu nezakládá přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. (srov. též právní názor uvedený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2.6.1998 sp. zn. 23 Cdo 1075/98, které bylo uveřejněno pod č. 147 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998). Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Podle ustanovení § 53 odst.1 písm. b) zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů účinného do 31.12.2006 (dále jen "zák. práce") zaměstnavatel může okamžitě zrušit pracovní poměr jen výjimečně, a to pouze tehdy, porušil-li zaměstnanec pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem.

Podle ustanovení § 55 zák. práce okamžité zrušení pracovního poměru musí zaměstnanec i zaměstnavatel provést písemně, musí v něm skutkově vymezit jeho důvod tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným, a musí je ve stanovené lhůtě doručit druhému účastníku, jinak je neplatné; uvedený důvod nesmí dodatečně měnit.

Výklad uvedených ustanovení z hlediska otázky konkretizace jednostranného právního úkonu směřujícího ke skončení pracovního poměru okamžitým zrušením dovolací soud podal již ve svém předchozím rozsudku ze dne 24.3.2010 č.j. 21 Cdo 4314/2008-269; zdůraznil přitom, že důvod okamžitého zrušení pracovního poměru musí být uveden nejen tak, aby bylo zřejmé, který z důvodů uvedených v ustanovení § 53 odst. 1 zák. práce byl uplatněn, ale současně takovým způsobem, aby bylo nepochybné, v jakém konkrétním jednání zaměstnance je spatřován, aby bylo zajištěno, že uplatněný důvod nebude možné dodatečně měnit. Skutečnosti, které byly důvodem okamžitého zrušení pracovního poměru, přitom není potřebné rozvádět do všech podrobností, neboť pro neurčitost a nesrozumitelnost projevu vůle je okamžité zrušení pracovního poměru neplatné jen tehdy, jestliže by se nedalo ani výkladem projevu vůle zjistit, proč byl pracovní poměr okamžitě zrušen. Jde tedy o to, aby obsah projevu vůle, který jednající učinil, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době, kdy byl učiněn. Při výkladu projevu vůle nelze ulpívat pouze na doslovném významu použitých výrazů; současně je třeba pečlivě přihlížet ke všem okolnostem, za kterých bylo slovní nebo jiné vyjádření učiněno.

Z tohoto názoru, který je soudní praxí jako správný přijímán (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 21.11.1996 sp. zn. 2 Cdon 198/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 35, roč. 1998), dovolací soud i nadále vychází a ani v současné době neshledává důvod k jeho změně. Proto také - přes výhrady žalobce - setrvává na svém stanovisku vyjádřeném v předešlém rozsudku, že vzhledem k celkovým okolnostem a kontextu událostí, za kterých byl zrušovací projev vůle žalovaného ze dne 26.3.2004 učiněn, je zřejmé, že podstatou skutkového vymezení důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru bylo, že žalobce (jako vedoucí zaměstnanec) nakládal (bylo nakládáno s jeho souhlasem) po prohlášení konkursu s majetkem patřícím do konkursní podstaty bez vědomí (proti souhlasu) správce konkursní podstaty. Bylo-li tedy v daném případě po skutkové stránce prokázáno, že "přes výslovný zákaz správce konkursní podstaty byly se souhlasem žalobce prováděny odvozy strojů a zařízení, které byly součástí konkursní podstaty, a že bylo s těmito stroji manipulováno v rozporu s pokynem správce konkursní podstaty", není z hlediska vymezení skutkového důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru ve zrušovacím projevu žalovaného významné - jak namítá dovolatel - odkud a kam byly tyto stroje odváženy (jak s nimi bylo manipulováno). Odvolací soud (i soud prvního stupně, na jehož závěry odvolací soud odkázal) proto důvodně (též v souladu se shora uvedenými interpretačními pravidly zakotvenými v ustanovení § 240 odst. 3 zák. práce) spatřoval v tomto jednání žalobce naplnění důvodu ve smyslu ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce (porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem), který žalovaného opravňoval k tomu, aby se žalobcem okamžitě zrušil pracovní poměr.

Námitka žalobce spočívající v tom, že "nesouhlasí s tím, jakým způsobem soudy hodnotily důkazy" a že "soudy se nezabývaly některými skutečnostmi vůbec", představuje uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. a nemůže tedy založit závěr o přípustnosti dovolání žalobce podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být - jak je zřejmé ze znění ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř. - při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto.

Protože odvolací soud věc posoudil v souladu s ustálenou judikaturou soudů, nemá rozsudek odvolacího soudu z hlediska dovolatelem uplatněné právní otázky po právní stránce zásadní význam; dovolání proti němu tedy není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Protože dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky je - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. září 2012

JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu