21 Cdo 2297/2007
Datum rozhodnutí: 24.04.2008
Dotčené předpisy:





21 Cdo 2297/2007


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce Z. Š., zastoupeného advokátem, proti žalované P., společnosti s ručením omezeným, zastoupené advokátem, o 337.153,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 7 C 56/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. ledna 2007, č.j. 6 Co 2989/2006-107, takto:


Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná zaplatila 337.153,- Kč s 8,75% úroky z prodlení od 16.1.2006 do 30.6.2006 a následně dle změn repo sazby až do zaplacení . Žalobu odůvodnil tím, že na základě pracovní smlouvy ze dne 11.9.2002 byl zaměstnancem žalované až do 31.12.2005, kdy pracovní poměr skončil dohodou účastníků. Ačkoli žalobci podle ujednání o smluvní mzdě platných pro rok 2005 náleží provize ve výši 1% z uskutečněných zakázek, žalovaná mu dosud - přes jeho písemnou výzvu - nevyplatila za rok 2005 provizi, která podle přehledu, který si vedl , činí celkem 337.153,- Kč.


Okresní soud v Písku rozsudkem ze dne 11.9.2006, č.j. 7 C 56/2006-85 žalované uložil, aby žalobci zaplatila 294.428,- Kč s úrokem z prodlení od 16.1.2006 do zaplacení ročně ve výši repo sazby stanovené ČNB, zvýšené o 7% bodů, s tím, že v každém kalendářním pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka, je výše úroků z prodlení závislá na výši repo sazby stanovené ČNB platné pro první den příslušného kalendářního pololetí ; co do částky 42.725,- Kč s úroky z prodlení žalobu zamítl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 28.386,- Kč k rukám advokáta žalobce a České republice do pokladny Okresního soudu v Písku 11.740,- Kč . Soud prvního stupně na základě jazykového a logického výkladu ujednání účastníků obsaženého v dohodě o mzdě ze dne 1.4.2004 a 12.5.2005 (o prémiích ve výši 1% z uskutečněných a uhrazených zakázek) dovodil, že uplatněný nárok žalobce je nárokovou složkou mzdy, na kterou žalobci vznikne nárok splněním podmínek v ujednání o smluvní mzdě, tj. realizací zakázek pro žalovaného a úhradě těchto zakázek zákazníky žalované . Vycházeje z prokázané hodnoty zakázek, které žalobce pro žalovanou v průběhu roku 2005 uskutečnil a které byly zákazníky žalované do 31.12.2005 (kdy pracovní poměr účastníků skončil) uhrazeny, shledal soud žalobu důvodnou do částky 294.428,- Kč. Ve zbytku žalobu zamítl, neboť se jednalo o částku vypočítanou ze zakázek, které nebyly uhrazeny do skončení pracovního poměru účastníků, přičemž důvod, proč k jejich zaplacení došlo až v roce 2006, není podle jeho názoru rozhodující.


K odvolání žalované Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 25.1.2007, č.j. 6 Co 2989/2006-107 rozsudek soudu prvního stupně s výjimkou výroku v odstavci II. o částečném zamítnutí žaloby změnil tak, že žalobu o zaplacení 294.428,- Kč s úroky z prodlení (specifikovanými ve výroku rozsudku) zamítl, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 70.231,50 Kč k rukám advokáta. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že ujednání účastníků obsažené v dohodě o smluvní mzdě ze dne 1.4.2004 a 12.5.2005, ve kterém se účastníci dohodli na prémiích poskytnutých žalovanou žalobci ve výši 1% z uskutečněných a uhrazených zakázek, neumožňuje dovozovat , že jde o složku mzdy, na kterou vzniká bez dalšího nárok při splnění stanovených předpokladů, tedy že jde o nárokovou složku mzdy. Podle názoru odvolacího soudu dohodnutá kriteria, jakož i samotný charakter vytčených hledisek předpokládají (podmiňují) vznik nároku na prémie až na základě splnění dalšího hlediska - zvláštního rozhodnutí zaměstnavatele o jejim přiznání. To se v daném případě nestalo a žalobci tudíž nárok na vyplacení prémií nevznikl .


Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Namítal, že v ujednáních účastníků o smluvní mzdě ze dne 1.4.2004 a 12.5.2005 byly jasně stanoveny podmínky, za kterých má žalobce nárok na zaplacení prémií. S poukazem na podrobný rozbor textu zmíněných ujednání se podle názoru dovolatele nemůže jednat pouze o fakultativní složku mzdy závisející na uvážení žalované. O uvážení žalované nebylo nic sjednáno , čímž byl jasně určen nárokový charakter prémií , a s tímto vědomím žalobce plnil své pracovní povinnosti . Sama základní mzda bez prémií totiž neodpovídá množství práce, kterou žalobce pro žalovanou provedl, a z toho také obě strany vycházely při uzavírání dohod o mzdě. Výklad odvolacího soudu, který popírá závaznost smluvního ujednání účastníků tím, že z určitého způsobu výpočtu výše prémií činí pouhý orientační parametr , je podle mínění dovolatele v rozporu s dobrými mravy , neboť jak zdůraznil ustanovení § 240 odst. 3 zák. práce stanoví, že je třeba projev vůle vykládat tak, jak to se zřetelem k okolnostem, za kterých byl učiněn, odpovídá dobrým mravům. Žalobce navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.


Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.


Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů dovolatel nezpochybňuje), že žalobce byl zaměstnán u žalované na základě pracovní smlouvy od 12.9.2002 do 31.12.2005. V pracovní smlouvě ze dne 11.9.2002 bylo mezi účastníky mimo jiné - sjednáno, že zaměstnavatel (žalovaná) bude zaměstnanci (žalobci) poskytovat za vykonanou práci mzdu dle platebního výměru, který je součástí pracovní smlouvy, která je zaměstnanci zaručena a krátí se jen v případě, že zaměstnanec neodpracoval v měsíci stanovený počet dnů nebo hodin , a že zaručenou mzdou je základní hodinová sazba a nebo základní tarif tj. bez prémií a výkonnostního příplatku . V listině ze dne 1.4.2004, označené jako Smluvní mzda , žalovaná na základě vzájemné dohody a s přihlédnutím k přiznané osobní třídě žalobci s platností od 1.4.2004 přiznává měsíční mzdu 28.000,- Kč a Prémie 1% z uskutečněných a uhrazených zakázek ; listina obsahuje podpis obou účastníků. V další listině ze dne 12.5.2005, označené jako Smluvní mzda a podepsané oběma účastníky, žalovaná na základě vzájemné dohody a s přihlédnutím k přiznané osobní třídě žalobci s platností od 1.6.2005 přiznává měsíční mzdu 29.000,- Kč a Prémie 1% ze zrealizovaných a uhrazených zakázek . Žalobce touto žalobou požaduje po žalované doplatek prémií za rok 2005 do výše vyplývající z uvedených listin ze dne 1.4.2004 a 12.5.2005.


Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době vzhledem k tomu, že se žalobce domáhá uspokojení nároku na mzdu, který mu měl vzniknout v souvislosti s výkonem práce v období od 1.1.2005 do 31.12.2005 podle ustanovení (ke dni 1.1.2007 zrušeného) zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku (dále jen zákona o mzdě ), a podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30.4.2005, do 30.6.2005, do 13.9.2005 a do 31.12.2005 tj. do dne, než nabyly účinnosti zákony č. 169/2005 Sb., č. 253/2005 Sb., č. 342/2005 Sb. a č. 413/2005 (srov. též § 364 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce) - dále jen zák. práce .


K problematice sporů o zaplacení mzdy dovolací soud zaujal již dříve stanovisko (srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8.11.2004, sp. zn. 21 Cdo 537/2004, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 28, ročník 2005), že pro posouzení důvodnosti uplatněného nároku ve sporu o zaplacení mzdy (její části) - bez ohledu na to, zda právním podkladem poskytované mzdy (složky mzdy) má být mzdový předpis či kolektivní smlouva, anebo je-li je mzda sjednána v pracovní či v jiné smlouvě - je rozhodující, zda byly naplněny předpoklady pro vznik nároku na mzdu, anebo zda tato hlediska vyznačující zákonem stanovenou či smluvenou skutkovou podstatu pro vznik mzdového nároku splněna nebyla. Z tohoto pohledu je především významné - jak z toho vychází rovněž odvolací soud - rozlišení, zda požadované plnění představuje mzdový nárok, který je zaměstnavatel povinen poskytnout, jestliže zaměstnanec splní sjednané předpoklady a podmínky (zda jde o tzv. nárokovou složkou mzdy), nebo zda jde o takovou složku mzdy, na kterou vzniká nárok až na základě zvláštního rozhodnutí zaměstnavatele o jejím přiznání (zda se jedná o tzv. nenárokovou složku mzdy). Tzv. nenároková složka mzdy je totiž charakteristická tím, že bez rozhodnutí zaměstnavatele má tato složka mzdy povahu fakultativního plnění, kterou ztrácí a stává se nárokovou složku mzdy teprve v okamžiku, kdy zaměstnavatel rozhodne o přiznání tohoto nároku zaměstnanci; kdy a zda (a o jakém obsahu) takovéto rozhodnutí mající konstitutivní povahu učiní, záleží jen na úvaze zaměstnavatele.


V této souvislosti je třeba mít rovněž na zřeteli, že uplatněním nárokových nebo nenárokových pobídkových složek mzdy je vyjádřena stimulační a motivační funkce mzdy spočívající ve spojení určité formy mzdy s pracovním výkonem zaměstnance. Závislost mzdy na žádoucím výkonu práce v předpokládaném množství a kvalitě pak bývá vyjádřena stanovením předpokladů, které musí být splněny, aby zaměstnanec mohl tuto mzdovou složku obdržet. Z hlediska míry konkrétnosti jejich obsahu se úprava těchto předpokladů pohybuje v širokém rozpětí. Na jedné straně se může jednat o zcela obecně postulovaný příslib odměn, kupř. za dlouhodobě dosahované kvalitní výsledky práce , kdy je okolnost, zda zaměstnanec obdrží odměnu, závislá na zhodnocení dosažených pracovních výsledků na základě úvahy příslušného nadřízeného vedoucího zaměstnance a jeho rozhodnutí má v tomto smyslu konstitutivní význam. Na druhé straně pak mohou jít předpoklady vzniku nároku na pobídkovou složku mzdy až po stanovení naprosto konkrétních, objektivně měřitelných a kvantifikovatelných cílů a stanovení konkrétní výše prémie přislíbené zaměstnanci v případě jejich dosažení, kdy je zjištění výše této části mzdy již jen věcí pouhého aritmetického výpočtu. V takovém případě, jsou-li reálné předpoklady pro vznik nároku naplněny, je třeba posuzovat rozhodnutí příslušného vedoucího zaměstnance o přiznání prémie jen jako formální stvrzení těchto předpokladů, nikoliv jako reálný předpoklad sám, a v tomto smyslu má uvedené rozhodnutí pouze deklaratorní význam.


Protože jak vyplývá z výše uvedeného právní povaha (charakter) pobídkové složky mzdy se odvíjí především od podoby a obsahu předpokladů, jejichž splněním je podmíněn vznik nároku tuto mzdovou složku, bylo třeba v posuzovaném případě objasnit, jaká konkrétní kriteria a podmínky byly stanoveny pro výplatu prémií (odměn) žalobce za rok 2005, na základě jejichž zhodnocení by bylo možno posoudit právní charakter požadovaného plnění. Žalobce svůj nárok na doplatek prémií (odměn) za rok 2005 dovozuje výhradně z textu obsaženého v listinách označených jako Smluvní mzda ze dne 1.4.2004 a 12.5.2005, kdežto žalovaná své odmítavé stanovisko odůvodňuje především ujednáním obsaženým v písemné pracovní smlouvě ze dne 11.9.2002. Za tohoto stavu - s ohledem na odlišná tvrzení účastníků - bylo třeba nejasnosti ohledně předpokladů pro vznik uplatněného mzdového nároku žalobce odstranit výkladem projevů vůle účastníků obsažených ve zmíněných listinách za použití interpretačních pravidel obsažených v ustanovení § 240 odst. 3 zák. práce.


Podle ustanovení § 240 odst. 1 zák. práce právní úkon je projev vůle směřující ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují.


Podle ustanovení § 240 odst. 2 zák. práce projev vůle může být učiněn jednáním nebo opomenutím; může se stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit.


Podle ustanovení § 240 odst. 3 zák. práce je třeba projev vůle vykládat tak, jak to se zřetelem k okolnostem, za kterých byl učiněn, odpovídá pravidlům slušnosti a občanského soužití.


O obsahu právního úkonu - tak, jako tomu bylo v projednávané věci mohou vzniknout pochybnosti. Ustanovení § 240 odst. 3 zák. práce pro tento případ uvádí pravidla, pomocí kterých lze neurčitost nebo nesrozumitelnost projevu vůle odstranit. Interpretují-li proto účastníci ve svých přednesech či výpovědích v průběhu řízení projev vůle odlišným způsobem, pak taková situace neznamená, že obsah projevené vůle nelze zjistit, neboť zájmy a postoje účastníků v průběhu soudního řízení již nemusejí odpovídat jejich původní vůli, kterou projevili. Protože smyslem výkladu projevu vůle je objasnit skutečný záměr jednajícího účastníka, není dovoleno pomocí výkladu projevu vůle měnit smysl a obsah jinak jasného právního úkonu.


Výslovný projev vůle se vykládá především podle použitého slovního vyjádření (podle smyslu, které použité slovní vyjádření obvykle znamená). Současně je třeba přihlížet ke všem okolnostem, za kterých bylo slovní vyjádření učiněno (zejména ke skutečné vůli jednajícího účastníka, tj. k tomu, jaký význam přikládal použitému slovnímu vyjádření sám účastník); rozhodné jsou přitom jen okolnosti existující v době, v níž byl projev vůle učiněn. Celkové zhodnocení všech rozhodných okolností pak musí odpovídat pravidlům slušnosti a občanského soužití. Výklad projevu vůle (§ 240 odst. 3 zák. práce) může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno. Pomocí výkladu projevu vůle nelze nahrazovat nebo doplňovat vůli, kterou jednající účastníci v rozhodné době neměli nebo kterou sice měli, ale kterou neprojevili (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14.10.1996, sp. zn. 3 Cdon 946/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 1997, pod č. 29).


V posuzovaném případě odvolací soud jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku dospěl k závěru, že ujednání účastníků ohledně prémií neumožňuje dovozovat, že jde o složku mzdy, na kterou vzniká bez dalšího nárok při splnění stanovených předpokladů, tedy že jde o nárokovou složku mzdy . Tento úsudek odůvodnil toliko paušálně tím, že dohodnutá kriteria, jakož i samotný charakter vytčených hledisek předpokládají (podmiňují) vznik nároku na prémie až na základě splnění dalšího hlediska - zvláštního rozhodnutí zaměstnavatele o jejim přiznání . Nevysvětlil však, co mínil těmito dohodnutými kriteriemi a vytčenými hledisky , z nichž ve svých úvahách vycházel, ani neobjasnil, co bylo jejich obsahem. Bez těchto náležitostí, založených jak plyne z výkladu podaného shora - na výkladu textu obsaženého v pracovní smlouvě ze dne 11.9.2002 a listinách označených jako Smluvní mzda ze dne 1.4.2004 a 12.5.2005 (jejichž obsah zatím nenasvědčuje názoru o fakultativní povaze uplatňované složky mzdy), nelze úvahu odvolacího soudu o charakteru prémií požadovaných žalobcem považovat za odpovídající zákonu a jeho rozhodnutí v tomto směru nelze z hlediska dodržení výkladových pravidel vyplývajících z ustanovení § 240 odst. 3 zák. práce přezkoumat.


Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud České republiky jej proto podle ustanovení § 243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta první o.s.ř.).


Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1, § 243d odst. 1 část věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).


Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 24. dubna 2008


JUDr. Zdeněk N o v o t n ý , v. r.


předseda senátu