21 Cdo 2297/2003
Datum rozhodnutí: 16.06.2004
Dotčené předpisy: § 55 předpisu č. 65/1965Sb., § 240 odst. 3 předpisu č. 65/1965Sb.




21 Cdo 2297/2003

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce J. Z., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému S. ČR, spol. s r. o., zastoupenému advokátkou, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 42 C 160/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. ledna 2003 č.j. 51 Co 498/2002-119, takto:

Rozsudek odvolacího soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. dubna 2002 č.j. 42 C 160/2000-87 se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Dopisem ze dne 27.3.2000 žalovaný sdělil žalobci, že s ním ve smyslu Zákoníku práce ruší pracovní poměr dle § 53 odst. 1 písm. b. . Důvod k tomuto opatření spatřoval v tom, že žalobce (jak vyplývá z porovnání jeho vyúčtování stravného a knihy jízd za měsíc únor 2000 s Informacemi o uskutečněných hovorech účastníka od Č. T. a.s. za období srpen 1999 až únor 2000) vykazoval služební cesty v dobách, kdy prokazatelně uskutečňoval hovory z firemní telefonní stanice žalovaného umístěné v bytě žalobce . Z vykázaných 16 služebních cest uskutečněných v únoru 2000 s nárokovaným stravným v celkové výši 1.024,- Kč nemohl vzniknout u 10 služebních cest nárok na stravné , protože mezi jednotlivými hovory ze zmíněné telefonní stanice neuplynula doba nutná pro vznik nároku na výplatu stravného ; z rozboru vykázaných cest a intervalů mezi jednotlivými hovory rovněž vyplývá, že některé služební cesty nemohly být vůbec z časových důvodů uskutečněny (např. 9.2.2000, 14.2.2000, 16.2.2000, 28.2.2000) . Za měsíc únor tedy žalobce neoprávněně vyúčtoval a neoprávněně obdržel částku ve výši Kč 640,- a rovněž neoprávněně vykázal služebně ujeté kilometry ve výši 624 km ; současně bylo zjištěno, že žalobce neoprávněně účtoval a obdržel stravné i za měsíce srpen 1999 až leden 2000. Uvedené skutečnosti je žalovaný nucen klasifikovat jako hrubé porušení pracovní kázně stejně tak jako další skutečnost - jednání žalobce s jednatelem hlavního konkurenta žalovaného, firmy L. n., ve věci nabídky nástrojů, jak vyplývá z žalobcova faxu ze dne 14.3.2000 , které se v žádném případě neslučuje se zněním bodu 6 pracovní smlouvy, podle něhož je žalobce povinen usilovat o prospěch žalovaného a nesmí uzavřít vedlejší pracovní poměr ani vykonávat podnikatelskou činnost bez písemného souhlasu žalovaného.

Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Žalobu odůvodnil tím, že v několika případech (protože nemá mobilní telefon) požádal své rodinné příslušníky a svého přítele o vyřízení nezbytných telefonů a že v případě vytčeného jednání s konkurenční firmou se v žádném případě nejednalo o nic, co by mělo poškodit zájmy žalovaného . Žalobce se domnívá, že žalovaný, který má z důvodu finančních problémů snahu snižovat náklady a tedy i počet zaměstnanců, se tímto způsobem snaží vyhnout event. výpovědi z důvodu nadbytečnosti s povinností vyplácet odstupné .

Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 25.4.2002 č.j. 42 C 160/2000-87 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 13.926,- Kč k rukám JUDr. J. D. Dospěl k závěru, že okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 27.3.2000 nemělo v části týkající se služebních cest v únoru 2000 všechny náležitosti stanovené ust. § 55 zák. práce , neboť zde není určitě uvedeno, kdy přesně, tedy u kterých 10 služebních cest ze 16 nárokovaných za měsíc únor 2000, žalobci nemohl vzniknout nárok na stravné ve výši 640,- Kč, a u kterých služebních cest neoprávněně vykázal 624 ujetých kilometrů , a dále nebylo určitě vymezeno, kdy neoprávněně žalobce účtoval a obdržel stravné za období měsíců srpna 1999 až ledna 2000 . Jako dostatečně určitou soud prvního stupně shledal pouze část, ve které žalovaný uváděl dny 9.2., 14.2., 16.2. a 28.2.2000, kdy žalobce nemohl služební cesty uskutečnit, a část týkající se žalobcova jednání v rozporu s bodem 6 pracovní smlouvy. Protože však žalobce ohledně výše zmíněných dnů prokázal, že v tyto dny uskutečnil služební cesty a že mohly být uskutečněny telefonické hovory z telefonní stanice umístěné v jeho bytě, a protože z provedených důkazů nevyplynulo, že by žalobce při jednání s firmou L. n. s.r.o. neusiloval o prospěch žalovaného nebo že uzavřel vedlejší pracovní poměr či vykonával podnikatelskou činnost, nebylo okamžité zrušení pracovního poměru podle jeho názoru dáno žalobci důvodně. Jelikož žalovaný navíc při doručování dopisu ze dne 27.3.2000 nepostupoval v souladu s ustanovením § 266a zák. práce (nedoručil jej žalobci doporučenou zásilkou s doručenkou a poznámkou do vlastních rukou , nýbrž jen doporučeně), soud prvního stupně uzavřel, že okamžité zrušení pracovního poměru bylo ve smyslu ust. § 55 a § 242 odst. 1 písm. a) zák. práce neplatné .

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24.1.2003 č.j. 51 Co 498/2002-119 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech odvolacího řízení 8.277,- Kč na účet advokátky. Odvolací soud vycházeje z ustanovení § 55 zák. práce a z právního názoru, že není-li možné ze samotného znění písemné výpovědi z pracovního poměru pro neurčitost či nesrozumitelnost z projevu vůle dovodit, v čem spočívá skutkové vymezení výpovědního důvodu, je výpověď z pracovního poměru daná zaměstnanci neplatným právním úkonem jen tehdy, jestliže nelze ani výkladem projevu vůle zjistit, proč byla zaměstnanci dána výpověď , přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že za situace, kdy žalobce popíral, že by mu nevznikl nárok na stravné a že by neoprávněně vykázal služební cesty, lze považovat za dostatečně určitou (náležitě skutkově vymezenou) jen tu část okamžitého zrušení pracovního poměru, ve které žalovaný uvedl konkrétní dny 9.2.2000, 14.2.2000, 16.2.2000 a 28.2.2000, v nichž bylo žalobci vytýkáno, že nemohl služební cesty uskutečnit; za tohoto stavu proto nelze důvodně vytýkat soudu prvního stupně, že se nezabýval celou řadou případů neoprávněného účtování stravného za období měsíců srpna 1999 až ledna 2000 . Za správné odvolací soud považoval rovněž soudem prvního stupně provedené hodnocení opodstatněnosti řádně vymezených důvodů okamžitého zrušení pracovního poměru, týkajících se toho, že žalobce nevykonal dne 9.2., 14.2. 16.2. a 28.2.2000 pracovní cesty a že jednal v rozporu s bodem 6 pracovní smlouvy. Připustil sice, že z výsledků dokazování vyplynulo, že z telefonní stanice umístněné v bytě žalobce bylo uskutečněno v uvedených dnech několik hovorů, avšak jak zdůraznil - nebylo zjištěno, že by tyto hovory uskutečnil žalobce; naopak žalobce prokázal, že v uvedené dny byl na služební cestě. Protože jako porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem nelze podle názoru odvolacího soudu hodnotit ani jednání žalobce spočívající v tom, že písemně požádal konkurenční firmu o vypracování nabídky na určité nástroje , ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že okamžité zrušení pracovního poměru bylo dáno žalobci neplatně. I když odvolací soud vyslovil nesouhlas s názorem soudu prvního stupně o vadném doručení zásilky (nesplnění povinnosti uvedené v ustanovení § 266a odst. 2 zák. práce podle jeho názoru není spojeno s neplatností úkonu, jestliže adresát zásilku do vlastních rukou skutečně převzal ), nemá tento odlišný názor na věcnou správnost napadeného rozhodnutí podstatný význam .

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Namítal, že důvod okamžitého zrušení pracovního poměru spočívající v neoprávněném účtování stravného a cestovného je dostatečně konkrétní, neboť časové období, ve kterém k porušení pracovní kázně docházelo, je vymezeno dostatečně konkrétně a nezaměnitelně, přičemž v daném případě nemohly ani u žalobce vzniknout pochybnosti, ze kterého důvodu se pracovní poměr okamžitě zrušuje. V tomto směru tedy okamžité zrušení pracovního poměru podle jeho názoru zcela vyhovuje ustálené judikatuře o konkretizování uvedením skutečností, v nichž je spatřováno naplnění zákonného důvodu pro toto opatření. Dále zdůraznil, že z výkazu telefonních hovorů a z podrobnější analýzy těchto hovorů vyplývá, že ve sledovaném období od srpna 1999 do února 2000 [kdy bylo uskutečněno více než 140 odchozích hovorů v délce trvání nad 2 minuty a kdy pouze 21 z nich bylo uskutečněno s pracovištěm žalovaného v Č. (a to vždy přímo žalobcem v době vykázané služební cesty)] lze předpokládat, přestože nelze žádným způsobem prokázat obsah hovoru, že ve více než 30 případech šlo o soukromé hovory, neboť byly uskutečněny s manželkou žalobce, případně na soukromá telefonní čísla . Proto podle názoru dovolatele neobstojí tvrzení žalobce o tom, jak vzniklo vyúčtované hovorné, když již sama četnost hovorů, které, jak je třeba znovu zdůraznit, jsou zásadně odchozí, navozuje zdání účelovosti tvrzení žalobce . Pokud jde o druhý důvod okamžitého zrušení pracovního poměru, hodnotí žalovaný jednání žalobce spočívající ve vyžádání cenové nabídky u největšího konkurenta žalovaného jako úkon naprosto nepřípustný z hlediska jeho pozice na trhu a rozhodně je toho názoru, že jej žalobce tímto způsobem poškodil . Žalovaný navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), se nejprve zabýval tím, zda v posuzovaném případě je dovolání přípustné.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm.b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].

Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

V projednávané věci odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - řešil mimo jiné právní otázku, jak má být z hlediska ustanovení § 55 zák. práce skutkově vymezen důvod platného okamžitého zrušení pracovního poměru. Uvedenou právní otázku však odvolací soud vyřešil jinak, než je posuzována podle ustálené judikatury soudů. Vzhledem k tomu, že posouzení uvedené otázky bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu z tohoto hlediska rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je v tomto směru podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba posuzovat - s ohledem na to, že předmětem řízení je okamžité zrušení pracovní poměr dané žalobci dopisem žalovaného ze dne 27.3.2000 - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb., č. 231/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb., č. 37/1993 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 287/1995 Sb., č. 138/1996 Sb., č. 167/1999 Sb. a č. 225/1999 Sb. tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 30.6.2000 (dále jen zák. práce ).

Podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce zaměstnavatel může okamžitě zrušit pracovní poměr jen výjimečně, a to pouze tehdy, porušil-li zaměstnanec pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem.

Podle ustanovení § 55 zák. práce okamžité zrušení pracovního poměru musí zaměstnavatel i zaměstnanec provést písemně, musí v něm skutkově vymezit jeho důvod tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným, a musí je ve stanovené lhůtě doručit druhému účastníku, jinak je neplatné; uvedený důvod nesmí dodatečně měnit.

Z citovaných ustanovení vyplývá, že důvod okamžitého zrušení pracovního poměru musí být v písemném okamžitém zrušení pracovního poměru uveden tak, aby bylo zřejmé, jaké jsou skutečné důvody, které vedou druhého účastníka pracovního poměru k tomu, že rozvazuje pracovní poměr, aby nevznikaly pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit, tj. který zákonný důvod okamžitého zrušení pracovního poměru uplatňuje, a aby bylo zajištěno, že uplatněný důvod nebude možné dodatečně měnit. Ke splnění hmotněprávní podmínky platného okamžitého zrušení pracovního poměru je tedy třeba, aby důvod okamžitého zrušení pracovního poměru byl určitým způsobem konkretizován uvedením skutečností, v nichž účastník spatřuje naplnění zákonného důvodu tak, aby nemohly vzniknout pochybnosti, ze kterého důvodu se pracovní poměr okamžitě zrušuje.

Při úvaze, jakým způsobem má být důvod okamžitého zrušení pracovního poměru konkretizován tak, aby byly splněny požadavky vyplývající z ustanovení § 55 zák. práce, je třeba mít na zřeteli, že ustanovení § 53 odst. 1 zák. práce vymezuje jen skutkové podstaty pro okamžité zrušení pracovního poměru ze strany zaměstnavatele. K tomu, aby bylo možné v konkrétním případě posoudit, zda okamžité zrušení pracovního poměru je platným právním úkonem, je potřeba zjistit, zda nastaly takové skutečnosti, které právní norma předpokládá jako důvod pro okamžité zrušení pracovního poměru. Z důvodu uvedeného v ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce může zaměstnavatel okamžitě zrušit pracovní poměr tehdy, jestliže zaměstnanec svým konkrétním zaviněným jednáním porušil pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem. Důvod okamžitého zrušení pracovního poměru proto musí být uveden nejen tak, aby bylo zřejmé, který z důvodů uvedených v ustanovení § 53 odst. 1 zák. práce byl uplatněn, ale současně takovým způsobem, aby bylo nepochybné, v jakém konkrétním jednání zaměstnance je spatřován; jen taková konkretizace použitého důvodu po skutkové stránce zajišťuje, že nevzniknou pochybnosti o tom, z jakého důvodu byl se zaměstnancem okamžitě zrušen pracovní poměr, a že důvod nebude možné dodatečně měnit. Skutečnosti, které byly důvodem pro okamžité zrušení pracovního poměru, přitom není potřebné rozvádět do všech podrobností, neboť pro neurčitost a nesrozumitelnost projevu vůle je okamžité zrušení pracovního poměru neplatné jen tehdy, kdyby se nedalo ani výkladem projevu vůle zjistit, proč byl pracovní poměr okamžitě zrušen. Výklad projevu vůle (§ 240 odst. 3 zák. práce) může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno. Pomocí výkladu projevu vůle nelze nahrazovat nebo doplňovat vůli, kterou účastník v rozhodné době neměl nebo kterou sice měl, ale neprojevil ji (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21.11.1996 sp. zn. 2 Cdon 198/96, uveřejněný pod č. 35 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998, a závěr týkající se obdobné věci, vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14.10.1996 sp. zn. 3 Cdon 946/96, uveřejněný pod č. 29 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1997, na který poukazuje sám odvolací soud v projednávané věci).

V posuzovaném případě odvolací soud (a soud prvního stupně, s jehož závěry se ztotožnil) dospěl k závěru, že lze považovat jako dostatečně určitou jen tu část okamžitého zrušení pracovního poměru, ve které žalovaný uváděl dny 9.2., 14.2., 16.2. a 28.2.2000, v nichž bylo žalobci vytýkáno, že nemohl služební cesty uskutečnit , a dále část, v níž bylo žalobci vytýkáno, že jednal v rozporu s bodem 6 pracovní smlouvy . Ve zbývající části týkající se neoprávněného vyúčtování cestovních náhrad žalobcem za únor 2000 však není podle jeho názoru důvod okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 27.3.2000 dostatečně skutkově vymezen, neboť v této části není určitě uvedeno, kdy přesně, tedy u kterých 10 služebních cest ze 16 nárokovaných za měsíc únor 2000 žalobci nemohl vzniknout nárok na stravné ve výši 640,- Kč, a u kterých služebních cest neoprávněně vykázal 624 ujetých kilometrů . S odvolacím soudem lze souhlasit v tom, že z této části okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 27.3.2000 skutečně nelze dovodit, jakým konkrétním jednáním (kdy a jakým skutkem) se měl žalobce hrubého porušení pracovní kázně dopustit, neboť z vyjádření žalovaného v dopise ze dne 27.3.2000 není zřejmé, v případě kterých pracovních cest uskutečněných v únoru 2000 žalobce neoprávněně vyúčtoval a neoprávněně obdržel stravné ve výši 640,- Kč a neoprávněně vykázal služebně ujeté kilometry ve výši 624 km . V tomto směru tedy zůstalo skutkové vymezení důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru v projevu vůle žalovaného obsaženém v dopise ze dne 27.3.2000 nedostatečně určité. Odvolacímu soudu je však třeba vytknout, že se nepokusil uvedenou neurčitost písemného projevu vůle žalovaného odstranit jeho výkladem.

Podle ustanovení § 240 odst. 1 zák. práce právní úkon (pracovní smlouva, výpověď, dohoda o náhradě škody apod.) je projev vůle směřující ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují.

Podle ustanovení § 240 odst. 3 zák. práce je třeba projev vůle vykládat tak, jak to se zřetelem k okolnostem, za kterých byl učiněn, odpovídá pravidlům slušnosti a občanského soužití.

Závěru o tom, že projev vůle je neurčitý (a že právní úkon, k němuž projev vůle směřoval, je pro neurčitost neplatný), musí vždy předcházet výklad projevu vůle. Projev vůle je totiž neurčitý, jen jestliže ani jeho výkladem nelze odstranit všechny pochybnosti o jeho obsahu. Vzniknou-li pochybnosti o určitosti projevu vůle, pokusí se soud - jak vyplývá z výše uvedeného - vždy odstranit tuto vadu výkladem projevu vůle; vychází přitom z výsledků dokazování a přihlédne též ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci.

Není-li možné provést výklad písemného projevu vůle jen na základě listiny, v níž je obsažen (obsahu písemného okamžitého zrušení pracovního poměru), je třeba zabývat se zejména tím, za jakých okolností žalovaný projev vůle směřující k rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením učinil a zda za těchto okolností bylo mezi účastníky zřejmé, proč žalovaný přistoupil k tomuto rozvázání pracovního poměru. Při výkladu projevu vůle není významná samotná existence skutečností, které by jinak mohly být způsobilým důvodem pro rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením (pomocí výkladu projevu vůle nelze nahrazovat neprojevenou vůli), ale jen zjištění takových objektivních okolností existujících v době doručení dopisu ze dne 27.3.2000 žalobci (neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru je třeba posuzovat podle stavu existujícího v době doručení dopisu žalobci), za kterých byl projev vůle vůči žalobci učiněn a z nichž lze na obsah vůle písemným projevem vyjádřené objektivně usuzovat. Jen v případě, kdyby ani pomocí výkladu projevu vůle provedeného na základě výsledků dokazování a všeho, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci, nebylo možné spolehlivě a přesně zjistit to, co bylo po skutkové stránce důvodem okamžitého zrušení pracovního poměru, šlo by o neurčitý projev vůle a o neplatný právní úkon, k němuž takto vadný projev vůle směřoval.

Odvolací soud - i když ve svém rozsudku v tomto směru odkazuje na přiléhavý právní názor - se však nepokusil neurčitost projevu vůle obsaženého v dopise žalovaného ze dne 27.3.2000 za pomoci výše uvedených výkladových hledisek odstranit a nepřihlédl v tomto směru ani k výsledkům dokazování provedeného před soudem prvního stupně, popřípadě k tomu, co vyšlo za řízení najevo. Žalovaný jak vyplývá z jeho dopisu ze dne 27.3.2000 dovozoval závadné jednání žalobce spočívající v neoprávněném vyúčtování cestovních náhrad za měsíc únor 2000 ve vytčených výších ze skutečnosti, že v dobách, kdy měl být žalobce na deseti z šestnácti vykázaných (vyúčtovaných) služebních (pracovních) cest za únor 2000, se prokazatelně uskutečnily hovory z firemní telefonní stanice žalovaného umístěné v bytě žalobce. Protože povinností žalobce bylo ve lhůtě uvedené v ustanovení § 21 odst. 3 zákona č. 119/1992 Sb., o cestovních náhradách, ve znění pozdějších změn a doplňků, po ukončení každé pracovní cesty předložit žalovanému písemné doklady potřebné k vyúčtování pracovní cesty (popř. vrátit nevyúčtovanou zálohu, byla-li mu poskytnuta), mělo mu být za této situace zřejmé, v době kterých deseti ze šestnácti vyúčtovaných služebních (pracovních) cest v únoru 2000 byly uskutečněny hovory z telefonní stanice umístěné v jeho bytě. Okolnost, že žalobce popíral, že by mu nevznikl nárok na stravné a že by neoprávněně vykázal služební cesty (protože v době, kdy byl na sporných služebních cestách, za něj údajně telefonoval někdo jiný), kterou odvolací soud uvádí na podporu svých závěrů, znamená pouze to, že by v takovém případě nešlo o neoprávněné vyúčtování cestovních náhrad a že by v této části nebyl naplněn důvod okamžitého zrušení pracovního poměru; z uvedeného tvrzení (vyjádření) žalobce však nelze bez dalšího dovodit, že by vytčené jednání (skutek), které žalobce popírá, nebylo dostatečně konkrétní (určité) a z tohoto důvodu nevyhovovalo požadavkům uvedeným v ustanovení § 55 zák. práce.

Za tohoto stavu, kdy dosud nebylo náležitě objasněno, v jakém dalším konkrétním jednání žalobce (vedle skutků uvedených dopise ze dne 27.3.2000, které odvolací soud považoval za dostatečně určité ) spatřoval žalovaný důvod okamžitého zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce, není možné učinit ani spolehlivý o tom, zda a jakou intenzitou žalobce vytčeným jednáním porušil pracovní kázeň. Závěr odvolacího soudu o neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru dané žalobci dopisem žalovaného ze dne 27.3.2000 proto zatím nemůže obstát.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud České republiky jej proto podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 16. června 2004

JUDr. Zdeněk Novotný

předseda senátu