21 Cdo 2297/2000
Datum rozhodnutí: 07.08.2001
Dotčené předpisy:




21 Cdo 2297/2000

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné N.-W.-R. P. s. r. o., proti povinné J. V., pro 387.831,40 Kč s příslušenstvím prodejem movitých věcí povinné, za účasti manžela povinné I. V., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 26 E 3740/98, o dovolání oprávněné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. března 2000, č.j. 14 Co 82/2000-90, takto :

Usnesení městského soudu a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 11. ledna 1999, č.j. 26 E 3740/98-20 (s výjimkou výroku o zastavení řízení o návrhu na předběžné opatření a návrhu na výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí povinné a výroku o vrácení přeplatku soudního poplatku) se zrušují a věc se Obvodnímu soudu pro Prahu 9 vrací k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 9 usnesením ze dne 11. ledna 1999, č.j. 26 E 3740/98-20, nařídil výkon platebního rozkazu téhož soudu ze dne 10. dubna 1998, sp. zn. 34 Ro 162/98, pro pohledávku oprávněné ve výši 387.831,40 Kč s 14 % úrokem od 1. srpna 1997 do zaplacení, náklady nalézacího řízení (28.116,- Kč) a náklady výkonu rozhodnutí (17.433,- Kč) prodejem movitých věcí povinné, zejména osobního automobilu Fiat Tempra, a povinné zakázal nakládat s věcmi, které vykonavatel sepíše (výroky I., II.), řízení o návrhu na nařízení předběžného opatření a návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí povinné zastavil (výrok III.) a rozhodl o vrácení přeplatku soudního poplatku oprávněné (výrok VI.).

Městský soud v Praze usnesením ze dne 20. března 2000, č.j. 14 Co 82/2000-90, změnil usnesení soudu prvního stupně v napadené části (ve výrocích I. a II.) tak, že návrh na nařízení výkonu rozhodnutí zamítl a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud - aniž nařídil jednání - z ověřeného opisu smlouvy o prodeji podniku ze dne 21. prosince 1998 zjistil, že ke dni 31. prosince 1998 prodala povinná svůj podnik ( J. V. - N.") společnosti W., s. r. o.; tím na straně povinné došlo k právnímu nástupnictví ve smyslu § 477 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen obch. zák."). Protože závazek (vymáhaný dluh) přešel na právní nástupkyni povinné v době od zahájení řízení o výkon rozhodnutí (12. 10. 1998) do nařízení výkonu rozhodnutí (11. 1. 1999), nelze výkon rozhodnutí - bez toho, že by oprávněná změnila návrh ve vymezení postižitelného majetku - nařídit.

Proti usnesení odvolacího soudu podala oprávněná dovolání. Namítla, že vzhledem k obsahu spisového materiálu a složitosti" odvolací soud pochybil, když - přestože to umožňuje ustanovení § 214 odst. 2 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen o.s.ř.") - o odvolání rozhodl bez jednání, pouze na základě listinného důkazu", který byl oprávněnou zpochybněn. Z důvodů, které v dovolání nastínila, má totiž smlouvu o prodeji podniku za neplatný právní úkon, popřípadě za neúčinný, takže závěr o nedostatku pasivní věcné legitimace povinné v řízení o výkon rozhodnutí je nesprávný.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) projednal věc podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2000 (srov. část dvanáctou, hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

Dovolání je přípustné (§ 238a odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) a je i důvodné.

Vady vyjmenované v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. (tzv. zmatečnosti") posuzuje dovolací soud bez zřetele k tomu, zda jsou v dovolání namítány (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.); trpí-li řízení některou z vad zakládajících zmatečnost, dovolací soud napadené rozhodnutí bez dalšího - aniž by se zabýval věcnými výhradami snesenými v dovolání - zruší (§ 243b odst. 1 o.s.ř.).

Ustanovení § 237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. spojuje zmatečnost rozhodnutí s odnětím možnosti účastníku řízení jednat před soudem jako důsledkem nesprávného postupu soudu v průběhu řízení (ať již před soudem prvního stupně nebo soudem odvolacím). Odnětím možnosti jednat před soudem je takový postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci těch procesních práv, která mu zákon přiznává.

Dovolatelka odnětí možnosti jednat před soudem spatřuje v tom, že odvolací soud nenařídil jednání, přestože platnost smlouvy o prodeji podniku, na jejímž základě odvolací soud dovodil převod (cesi) vymáhané pohledávky z povinné (postupníka) na obchodní společnost W., s. r. o., (postupitele), zpochybnila.

Podle ustanovení § 214 odst. 2 písm. c/ o.s.ř. není třeba nařizovat odvolací jednání, jestliže odvolání směřuje proti usnesení.

V projednávané věci mělo - podle povinné - dojít k převodu vymáhané pohledávky v souvislosti se smlouvou o prodeji podniku (srov. § 476 a násl. obch. zák.), a to v době po podání návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, avšak do vydání rozhodnutí, jímž soud prvního stupně výkon nařídil. Jestliže proti tvrzenému převodu podniku (spojenému s postoupením vymáhané pohledávky) uplatnila oprávněná námitky, promítnou se do řízení, jež předchází rozhodnutí o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, zásady, jimiž se řídí institut procesního nástupnictví z titulu univerzální nebo singulární sukcese v řízení podle části třetí občanského soudního řádu (§ 107, § 254 odst. 1 o.s.ř.). Převod podniku na základě platné smlouvy představuje - v poměru k závazkům, na něž se vztahuje - typický případ procesního nástupnictví singulární sukcesí; je-li uplatněno (zde povinnou), stíhá účastníka povinnost je doložit a prokázat. Dojde-li ke sporu mezi účastníky řízení o výkon rozhodnutí, zda procesní nástupnictví skutečně nastalo (např. je-li smlouva o prodeji podniku platná), musí soud otázku nástupnictví vyřešit sám. V řízení o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, jehož předmětem je vymožení peněžité pohledávky, je posouzení procesního nástupnictví, k němuž mělo dojít po podání návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, nikoliv vyšetřením podmínky řízení", nýbrž zjištěním skutečnosti, která je pro meritorní rozhodnutí podstatná.

Postup podle ustanovení § 214 odst. 2 písm. c/ o.s.ř. přichází v úvahu jen tehdy, když v odvolacím řízení není třeba provádět dokazování. Tak tomu však v projednávané věci nebylo. Odvolací soud závěr o nemožnosti nařídit výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí povinné založil na smlouvě o prodeji podniku ze dne 21. prosince 1998 (tedy na tom, že uvedená smlouva měla za následek změnu v osobě dlužníka), aniž však jí provedl důkaz. Protože dokazování (s výjimkami uvedenými v § 122 odst. 2, které platí i v řízení odvolacím /srov. § 211/ o.s.ř.) lze provádět pouze při jednání, aby účastníci mohli uplatnit právo vyjádřit se k provedeným důkazům (§ 122 odst. 1, § 123, § 129 odst. 1, § 253 odst. 2, § 211 o.s.ř.), odvolací soud pochybil, když jednání nenařídil (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 9. 1994, sp. zn. 5 Cdo 19/94, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 6/1995, pod č. 51). V důsledku uvedeného postupu neměla oprávněná ani reálnou možnost změnit návrh na nařízení výkonu rozhodnutí tak, aby byl exekucí postižen majetek právního nástupce povinné. Uvedený závěr odvolacího soudu ostatně není správný; návrh na nařízení výkonu rozhodnutí totiž neobsahoval výslovné určení věcí, které mají být prodány (osobní automobil oprávněná v návrhu zmínila jen jako jednu z neurčité množiny postižitelných věcí povinné /srov. slovo zejména"/), takže výkon bylo možné (bez dalšího) nařídit i proti majetku - zde movitým věcem - právního nástupce povinné (§ 323 odst. 1 o.s.ř.).

Přehlédnout nelze ani to, že odvolací soud změnil usnesení soudu prvního stupně (§ 220 odst. 2 o.s.ř.), přestože pro rozhodnutí podstatné zjištění o převodu vymáhané pohledávky na jiný subjekt soud prvního stupně neučinil (a ani učinit nemohl, když mu o smlouvě nebylo nic známo); tím porušil zásadu dvouinstančnosti, na níž je občanské soudní řízení založeno.

Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud odňal oprávněné v průběhu řízení možnost jednat před soudem ve smyslu § 237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř.; Nejvyšší soud proto - aniž se zabýval dalšími námitkami v dovolání - jeho rozhodnutí zrušil (§ 243b odst. 1 věta za středníkem o.s.ř.). Protože soud prvního stupně se (z objektivních důvodů) otázkou procesního nástupnictví na straně povinné nezabýval, zrušil dovolací soud i jeho rozhodnutí a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta druhá o.s.ř.).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta třetí o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.



V Brně 7. srpna 2001

JUDr. Pavel K r b e k, v. r.

předseda senátu