21 Cdo 2294/2016
Datum rozhodnutí: 06.12.2016
Dotčené předpisy: § 42a obč. zák., § 145 odst. 3 obč. zák., § 143a odst. 4 obč. zák.




21 Cdo 2294/2016

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce Ing. M. M. , zastoupeného JUDr. Jiřím Machem, advokátem se sídlem v Jindřichově Hradci, Masarykovo náměstí č. 1, proti žalované K. Č., zastoupené JUDr. Hanou Reclíkovou, advokátkou se sídlem v Opavě, Masařská č. 323/6, o určení neúčinnosti darovací smlouvy, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 6 C 3/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. listopadu 2015 č.j. 71 Co 248/2015-160, takto:

Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 25. února 2015 č.j. 6 C 3/2014-114 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Opavě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:

Žalobce se žalobou podanou dne 6.1.2014 u Okresního soudu v Opavě (změněnou se souhlasem soudu prvního stupně) domáhal, aby bylo určeno, že je vůči němu neúčinná darovací smlouva ze dne 31.7.2012 uzavřená mezi L. Č. a žalovanou, na jejímž základě došlo k převodu vlastnického práva k "bytové jednotce č. 19 v budově čp. , v katastrálním území O. M., zapsané na LV č. 926 u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, katastrální pracoviště Opava" (dále též jen "bytová jednotka"). Žalobu odůvodnil zejména tak, že poskytnul podle smlouvy ze dne 9.7.2008 společnosti DONLIČ INTERIER spol. s r.o., v likvidaci se sídlem v Praze 7, Dělnická č. 475/43, IČO 47679590, půjčku ve výši 30.000.000,- Kč, že ke smlouvě o půjčce přistoupil R. Č. jako další dlužník a že splatnost půjčky, původně sjednaná do 30.12.2008, byla prodloužena až do 31.12.2009. Dlužníci v notářském zápisu ze dne 21.8.2009 sepsaném Mgr. Robertem Procházkou, notářem ve Strakonicích pod sp. zn. N 256/2006, NZ 246/2009, uznali svůj dluh z půjčky a svolili k přímé vykonatelnosti notářského zápisu. Předmětná bytová jednotka byla ve společném jmění dlužníka R. Č. a jeho manželky L. Č. (manželé Č. ji nabyli do vlastnictví na základě kupní smlouvy ze dne 27.11.2006), dohodou o zúžení zákonem stanoveného rozsahu společného jmění, uzavřenou do notářského zápisu sepsaného JUDr. Hanou Staníčkovou, notářkou v Opavě, dne 2.8.2010 pod sp. zn. N 132/2010, NZ 129/2010, připadla bytová jednotka do výlučného vlastnictví L. Č. (účinky vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí nastaly dnem 11.8.2010) a darovací smlouvou, uzavřenou do notářského zápisu sepsaného JUDr. Hanou Staníčkovou, notářkou v Opavě, dne 31.7.2012 pod sp. zn. N 180/2012, NZ 166/2012, L. Č. darovala bytovou jednotku žalované (své dceři) [účinky vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí nastaly dnem 3.8.2012]. Žalobce má za to, že převodem vlastnictví k bytové jednotce na žalovanou došlo k "vědomému a úmyslnému zkrácení" jeho pohledávky z půjčky, a že je proto darovací smlouva ze dne 31.7.2012 vůči němu neúčinným právním úkonem.
Okresní soud v Opavě rozsudkem ze dne 25.2.2015 č.j. 6 C 3/2014-114 zamítl žalobu o určení, že "darovací smlouva uzavřená mezi L. Č., a žalovanou dne 31.7.2012 vložená do katastru nemovitostí pod č.j. V-5579/2012-806 je vůči žalobci neúčinná", a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 11.253,- Kč k rukám advokátky JUDr. Hany Reclíkové. Poté, co dovodil, že odporovaný právní úkon neučinil žalobcův dlužník R. Č., ale jeho manželka L. Č., která nebyla "účastníkem smlouvy o půjčce" a ani ke dluhu z půjčky nepřistoupila, dospěl soud prvního stupně k závěru, že odporovatelným může být ve smyslu ustanovení § 42a občanského zákoníku jen úkon dlužníka, a že proto nemohlo být žalobě vyhověno.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 11.11.2015 č.j. 71 Co 248/2015-160 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 5.536,- Kč k rukám advokátky JUDr. Hany Reclíkové. Dovodil, že dlužníkem se ve smyslu ustanovení § 42a občanského zákoníku rozumí pouze ten, komu bylo uloženo splnit dluh "podkladovým rozhodnutím" (rozhodnutím, na základě kterého se věřitelova pohledávka stala vymahatelnou), a přisvědčil soudu prvního stupně v tom, že L. Č. není žalobcovou dlužnicí, a že proto její právní úkon nemůže být vůči žalobci právně neúčinný. Předmětná bytová jednotka připadla manželce dlužníka L. Č. na základě dohody o zúžení zákonem stanoveného rozsahu společného jmění, kterou uzavřela s dlužníkem R. Č. dne 2.8.2010; nevyužil-li žalobce svého práva vymoci ve smyslu ustanovení § 143a odst.4 občanského zákoníku svou pohledávku v době, po niž byla bytová jednotka ve výlučném vlastnictví L. Č., nemůže se podle názoru odvolacího soudu "úspěšně domoci uspokojení své pohledávky z téhož majetku poté, co byl darovací smlouvou převeden na jinou osobu".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že nelze "zvýhodňovat" dlužníka, který "se zbavil majetku" smlouvou o zúžení společného jmění manželů, oproti jinému dlužníkovi, jenž "takový právní mezikrok neučinil" a majetek převedl smlouvami, kterým lze odporovat ve smyslu ustanovení § 42a občanského zákoníku, a dovozuje, že je možné důvodně odporovat právnímu úkonu manžela dlužníka, který "nabyl výlučného vlastnictví k předmětu převodu na základě smlouvy o zúžení společného jmění manželů uzavřené s dlužníkem, i když se na takovou smlouvu ve vztahu manželů k věřiteli pohlíží tak, jako kdyby k zúžení společného jmění manželů nedošlo". Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).
Pro rozhodnutí soudů v projednávané věci bylo významné vyřešení právní otázky, zda, popřípadě za jakých předpokladů lze ve smyslu ustanovení § 42a občanského zákoníku odporovat právnímu úkonu manžela dlužníka, kterým in fraudem creditoris převedl na jiného vlastnictví k majetku, jehož výlučným vlastníkem se stal na základě dohody o zúžení zákonem stanoveného rozsahu společného jmění manželů. Vzhledem k tomu, že tato otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu je podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k tomu, že žalobce se domáhá určení neúčinnosti darovací smlouvy ze dne 31.7.2012, na základě které nastaly účinky vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí dnem 3.8.2012 podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31.8.2012 (dále jen "obč. zák.").
Věřitel se může domáhat, aby soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné; toto právo má věřitel i tehdy, je-li nárok proti dlužníkovi z jeho odporovatelného úkonu již vymahatelný anebo byl-li již uspokojen (§ 42a odst. 1 obč. zák.).
Odporovat je možné právním úkonům, které dlužník učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám a právním úkonům, kterými byli věřitelé dlužníka zkráceni a k nimž došlo v posledních třech letech mezi dlužníkem a osobami jemu blízkými (§ 116, 117 obč. zák.), nebo které dlužník učinil v uvedeném čase ve prospěch těchto osob, s výjimkou případu, kdy druhá strana tehdy dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohla poznat (§ 42a odst. 2 obč. zák.).
Právo odporovat právním úkonům lze uplatnit vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn, nebo které vznikl z odporovatelného úkonu dlužníka prospěch (§ 42a odst. 3 obč. zák.).
Právní úkon, kterému věřitel s úspěchem odporoval, je vůči němu neúčinný potud, že věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky z toho, co odporovatelným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku; není-li to dobře možné, má právo na náhradu vůči tomu, kdo měl z tohoto úkonu prospěch (§ 42a odst. 4 obč. zák.).
Smyslem žaloby podle ustanovení § 42a obč. zák. (odpůrčí žaloby) je - uvažováno z pohledu žalujícího věřitele - dosáhnout rozhodnutí soudu, kterým by bylo určeno, že je vůči němu neúčinný dlužníkem učiněný právní úkon. Rozhodnutí soudu, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno, pak představuje podklad k tomu, že se věřitel může na základě titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí (exekučního titulu), vydaného proti dlužníku, domáhat nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) postižením toho, co odporovaným (právně neúčinným) právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, a to nikoliv proti dlužníku, ale vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn. V případě, že uspokojení věřitele z tohoto majetku není dobře možné (například proto, že osobě, v jejíž prospěch dlužník učinil odporovaný právní úkon, již takto nabyté majetkové hodnoty nepatří), může se věřitel - místo určení neúčinnosti právního úkonu - domáhat, aby mu ten, komu z odporovatelného právního úkonu dlužníka vznikl prospěch, vydal takto získané plnění (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27.5.1999 sp. zn. 2 Cdon 1703/96, uveřejněný pod č. 26 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000).
Věřitel vymahatelné pohledávky vůči jednomu z manželů (samozřejmě včetně pohledávky z půjčky) má právo se domáhat uspokojení (cestou výkonu rozhodnutí nebo exekuce) nejen z majetku dlužníka, ale také - jsou-li splněny předpoklady uvedené v ustanovení § 145 odst.3 obč. zák. - z majetku, který má dlužník ve společném jmění se svým manželem (srov. například právní názor vyjádřený v usnesení Velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 16.5.2012 sp. zn. 31 Cdo 1374/2010, které bylo uveřejněno pod č. 108 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2012). Právo požadovat uspokojení své pohledávky ze všeho majetku patřícího do společného jmění dlužníka a jeho manžela věřitel nepozbývá ani po uzavření smlouvy o zúžení zákonem stanoveného rozsahu společného jmění manželů, na základě které připadl dříve společný majetek nebo jeho část manželu dlužníka; podle ustálené judikatury věřitel pohledávky vůči jednomu z manželů, která vznikla před uzavřením smlouvy o zúžení společného jmění manželů, má právo ji vymoci na základě titulu pro výkon rozhodnutí (exekučního titulu) také z majetku, který na základě smlouvy o zúžení společného jmění připadl manželu dlužníka, i když bezúčinnost smlouvy podle ustanovení § 143a odst.4 obč. zák. nebyla (vůči manželu dlužníka) určena pravomocným rozhodnutím soudu (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9.5.2013 sp. zn. 21 Cdo 1154/2012, který byl uveřejněn pod č. 69 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2013).
Má-li věřitel vymahatelné pohledávky vůči jednomu z manželů právo na uspokojení (také) z majetku ve společném jmění dlužníka a jeho manžela a má-li věřitel právo pohledávku vymoci na základě titulu pro výkon rozhodnutí (exekučního titulu) vydaného proti dlužníku také z majetku, který na základě smlouvy o zúžení společného jmění připadl manželu dlužníka, je zřejmé, že právní úkon, kterým může být zkráceno uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele, může učinit nejen dlužník. Rovněž manžel dlužníka, který je povinen strpět, aby se věřitel uspokojil z majetku, který na základě smlouvy o zúžení zákonem stanoveného rozsahu společného jmění manželů nabyl ze společného jmění do svého výlučného vlastnictví, může učinit úmyslné právní úkony in fraudem creditoris, jimiž bude ve svých důsledcích sledovat, aby nemusel dostát svým povinnostem a aby z jeho (tímto způsobem nabytého) majetku věřitel nebyl (nemohl být) uspokojen.
Pojem "dlužník" užitý v ustanovení § 42a obč. zák. nelze vykládat - zejména se zřetelem ke shora uvedenému účelu odpůrčí žaloby - ve stejném smyslu, v jakém je užit při úpravě závazkového práva, obsažené v části osmé zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (ve znění pozdějších předpisů). Uvedený pojem nelze posuzovat jen podle významu použitého slova, ale zejména za použití pravidel logického a systematického výkladu. Hovoří-li zákon při úpravě závazkového práva o "dlužníku", je z kontextu, v jakém tento pojem užívá, nepochybné, že má na mysli jen osobu, která je povinna splnit závazek (dluh). Z obsahu a smyslu ustanovení § 42a obč. zák. je však zřejmé, že v něm uvedený pojem "dlužník" zahrnuje nejen toho, kdo je zavázán splnit závazek (dluh), ale také jeho manžela, a to za předpokladu, že věřitel má právo na uspokojení vymahatelné pohledávky ze společného jmění dlužníka a jeho manžela, popřípadě z majetku, který manžel dlužníka nabyl ze společného jmění do svého výlučného vlastnictví.
Uvedený výklad má své opodstatnění také proto, že nečiní neodůvodněné rozdíly v postavení manželů, jde-li o uspokojení závazku, který tvoří jejich společné jmění. Názor soudů, odvíjející se pouze od jazykového výkladu ustanovení § 42a obč. zák. a pomíjející další metody výkladu právních předpisů, současně představuje nerovnost v právech a povinnostech uvedených osob v jejich vztahu k věřiteli, ačkoliv to není odůvodněno ani povahou jejich právního postavení, ani smyslem a účelem právní úpravy o uspokojování pohledávek (jiných závazků).
Nejvyšší soud České republiky z uvedených důvodů dospěl k závěru, že věřitel je za podmínek uvedených v ustanovení § 42a obč. zák. oprávněn odporovat nejen právním úkonům, které učinil dlužník, ale i právním úkonům manžela dlužníka, týkajícím se majetku, který manžel dlužníka nabyl na základě dohody o zúžení zákonem stanoveného rozsahu společného jmění do svého výlučného vlastnictví, a to za předpokladu, že věřitel měl právo uspokojit se (také) z majetku patřícího do společného jmění dlužníka a jeho manžela.
Se závěry soudů, že darovací smlouvě ze dne 31.7.2012 nelze ve smyslu ustanovení § 42a obč. zák. odporovat, protože nejde o právní úkon dlužníka, dovolací soud nesouhlasí.
Splatnost dluhu, k němuž přistoupil R. Č. (jako další dlužník) a který je vymahatelný na základě notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti, byla sjednána na 31.12.2009. Předmětná bytová jednotka byla v té době ve společném jmění dlužníka R. Č. a jeho manželky L. Č.; do výlučného vlastnictví L. Č. přešla až na základě dohody o zúžení zákonem stanoveného rozsahu společného jmění, uzavřené do notářského zápisu sepsaného JUDr. Hanou Staníčkovou, notářkou v Opavě, dne 2.8.2010. Představoval-li závazek R. Č. součást jeho společného jmění s L. Č., vyplývá z toho mimo jiné, že žalobce měl právo uspokojit svou pohledávku také z majetku, který L. Č. získala na základě této dohody ze společného jmění do svého výlučného vlastnictví (včetně předmětné bytové jednotky); darovala-li následně bytovou jednotku žalované, jednalo se o právní úkon osoby, která se z pohledu ustanovení § 42a obč. zák. (rovněž) pokládá za "dlužníka".
Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem není z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správné; protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o.s.ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Opavě) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. prosince 2016

JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu