21 Cdo 2291/2003
Datum rozhodnutí: 17.05.2004
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 241a odst. 3 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 243b odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




21 Cdo 2291/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Ljubomíra Drápala v právní věci žalobce M. M., zastoupeného advokátem, proti žalovanému P. p., a. s., o určení neplatnosti zrušení pracovního poměru ve zkušební době, o uložení povinnosti rozvázat pracovní poměr dohodou a o 214.965,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 19 C 183/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. února 2002 č.j. 16 Co 356/2001-159, takto :



I. Dovolání žalobce se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :



Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby bylo určeno, že zrušení pracovního poměru ve zkušební době je neplatné, aby žalovanému (jeho právnímu předchůdci) bylo uloženo, že je povinen rozvázat se žalobcem pracovní poměr k 31. 12. 1999 podle § 46 odst. 1 písm. c) ZP dohodou podle § 43 ZP a aby žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobci částku 214.965,- Kč s 8% úrokem od 1. 10. 1998 do zaplacení. Žalobu odůvodnil zejména tím, že u žalovaného pracoval v pracovním poměru od 1. 7. 1998, přičemž v pracovní smlouvě byla sjednána zkušební doba 3 měsíce. Dne 28. 9. 1998 mu bylo ústně sděleno, že s ním bude ukončen pracovní poměr ve zkušební době, dne 1. 10. 1998 mu bylo poštou doručeno sdělení o zrušení pracovního poměru ve zkušební době a po námitkách z jeho strany písemné sdělení o zrušení pracovního poměru od personálního oddělení žalovaného obdržel poštou až dne 6. 10. 1998. Vzhledem k tomu považoval zrušení pracovního poměru ve zkušební době za neplatné, požadoval řádné rozvázání pracovního poměru podle § 46 odst. 1 písm. c) k 30. 6. 1999, jakož i náhradu mzdy z důvodu neplatného rozvázání pracovního poměru od 1. 10. 1998 do 31. 12. 1999 ve výši 189.675,- Kč a odstupné ve výši dvojnásobku průměrného výdělku, tj. částku 25.290,- Kč.

Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 16. 11. 1999 č.j. 19 C 183/99-57 žalobu zamítl a žalobci uložil, aby zaplatil žalovanému na nákladech řízení částku 11.700,- Kč k rukám advokáta a České republice na účet Okresního soudu v Ostravě částku 500,- Kč. Na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že pracovní poměr se žalobcem zrušil ústně dne 28. 9. 1998 ředitel obchodního centra společnosti R. v H. K. Ing. Č. ke dni 30. 9. 1998, který toto ústní zrušení navíc stvrdil písemně dopisem ze dne 1. 10. 1998. Podle názoru soudu prvního stupně za situace, že zkušební doba začala běžet žalobci 1. 7. 1998 a v souladu se zněním § 266 odst. 2 ZP skončila 1. 10. 1998 , bylo zrušení pracovního poměru ve zkušební době učiněno včas .

K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 7. 9. 2000 č.j. 16 Co 255/2000-92 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Uvedl, že proti zamítavému rozhodnutí soudu prvního stupně o neplatnosti zrušení pracovního poměru ve zkušební době by nebylo možné ničeho namítat za situace, kdyby byl pracovní poměr sjednán dne 1. 7. 1998 a kdyby ke skončení pracovního poměru došlo ústně ve zkušební době dne 28. 9. 1998. Protože však žalobce využil svého práva tvrdit i v odvolacím řízení (které je ovládáno principem plné apelace) nové skutečnosti , že podle jeho názoru pracovní poměr již vznikl dne 1. 6. 1998 a že pracovní smlouvu ze dne 1. 7. 1998 podepsal toliko pod nátlakem, jde o tvrzení zásadního významu, pro které odvolacímu soudu nezbylo, než rozhodnutí okresního soudu zrušit a vrátit k dalšímu řízení . V novém řízení se bude muset soud prvního stupně zabývat tím, kdy mezi účastníky vznikl pracovní poměr a na základě toho věc znovu posoudit.

Okresní soud v Ostravě poté rozsudkem ze dne 16. 8. 2001 č.j. 19 C 183/99-132 žalobu znovu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 30.685,- Kč k rukám zástupce žalobce JUDr. V. J. a že České republice se vůči žalobci právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává. Po doplnění řízení vzal za prokázáno, že pracovní poměr mezi účastníky vznikl až 1. 7. 1998 na základě písemné pracovní smlouvy uzavřené dne 24. 6. 1998 , a jelikož byl mezi účastníky sjednán prac. poměr dne 1. 7. 1998 písemnou pracovní smlouvou, ve které byla sjednána též tříměsíční zkušební doba a pracovní poměr žalobce byl zrušen ústně dne 28. 9. 1998 ve zkušební době pověřenou osobou k 30. 9. 1998 (příp. písemně dne 1. 10. 1998), bylo předmětné rozvázání pracovního poměru mezi účastníky provedeno v souladu s ust. § 31 odst. 1 a 2, § 58 a § 242 odst. 2 ZP . Proto nemohly být úspěšné ani žaloby na uložení povinnosti žalovanému rozvázat s žalobcem pracovní poměr podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce dohodou podle ustanovení § 43 zák.práce a na náhradu mzdy z důvodu neplatného rozvázání pracovního poměru za dobu od 1. 10. 1998 do 31. 12. 1998, a - protože pracovní poměr neskončil výpovědí z důvodů uvedených v ustanovení § 46 odst. 1 písm. a) až c) zák. práce ani dohodou z týchž důvodů - nemá žalobce rovněž nárok na odstupné.

K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 6. 2. 2002 č.j. 16 Co 356/2001-159 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech odvolacího řízení 13.750,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám JUDr. V. J. a že Č. r. se nepřiznává právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Po doplnění řízení opětovným výslechem svědka Ing. Č. se odvolací soud ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že pracovní poměr mezi účastníky vznikl od 1. 7. 1998 na základě písemné pracovní smlouvy uzavřené účastníky dne 24. 6. 1998 a že Ing. Č. svým projevem vůle zcela jednoznačně ukončil se žalobcem pracovní poměr ve zkušební době tím, že mu sdělil, že končí uplynutím zkušební doby . Odvolací soud dovodil, že vzhledem k reakci žalobce na toto skončení pracovního poměru není na závadu, že žalovaný s žalobcem zrušil ve zkušební době pracovní poměr i písemným projevem vůle ze dne 29. 9. 1998, které žalobce převzal téhož dne . Jestliže tentýž úkon vůči žalobci učinil ještě Ing. J. H., zastupující personální ředitel, nesvědčí to podle názoru odvolacího soudu o neplatnosti ústního zrušení pracovního poměru ve zkušební době, nýbrž o nedostatcích v administrativní činnosti vyplývající z té skutečnosti, že ředitelství žalovaného se nacházelo na jiném místě, než kde došlo ke zrušení pracovního poměru .

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., z důvodu § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a rovněž písm. b), že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci . Podle názoru žalobce nebylo prokázáno, že by pracovní poměr mezi žalobcem a žalovaným byl zrušen ústně dne 28. 9. 1998, tedy ve zkušební době, a to osobou pověřenou k 30. 9. 1998 , a že soud nerespektoval při provádění dokazování ust. § 132 o.s.ř., neboť závěr soudu o hmotněprávním naplnění podmínek ukončení pracovního poměru ve zkušební době podle Zákoníku práce nevyplývá z provedeného dokazování, a ani z odůvodnění rozsudku není bez veškerých pochybností odvoditelné toto skutkové zjištění soudu . Podle názoru žalobce z výše uvedeného vyplývá, že výpověď pracovní smlouvy jako právní úkon směřující ke zrušení pracovního poměru ve zkušební době byla učiněna po uplynutí sjednané zkušební doby a tudíž je jako právní úkon neplatný . Při jednání mezi účastníky dne 28. 9. 1998 jak žalobce rovněž dovozoval zůstalo pochybné, zda při tomto jednání žalovaný ústně zrušil pracovní poměr se žalobcem nebo zda mu jen oznámil svůj záměr zrušit s ním pracovní poměr ve zkušební době . Kromě toho žalobce namítal, že se soud v rozporu s ustanovením § 105 odst. 1 a se souvisejícími ustanoveními § 11 odst. 1, § 84 a § 85 o.s.ř nezabýval svou místní příslušností , neboť jinak by nemohl připustit tvrzení žalovaného, že měl v H. K. své obchodní centrum , a že v řízení před obecnými soudy rovněž nebylo prokázáno, že nastoupil do pracovního poměru u žalovaného až 1. 7. 1998 a že Ing. Č. na základě pověření rozvázal s žalobcem jako zaměstnancem pracovního poměr ve zkušební době ústní formou . Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

V průběhu dovolacího řízení dosavadní žalovaný P. R., a.s., zanikl sloučením s obchodní společností P. P., a.s. Soud prvního stupně proto usnesením ze dne 14. 1. 2003 č.j. 19 C 183/99-236 rozhodl, že v řízení bude pokračováno s uvedenou obchodní společností P. P., a.s.; dovolací soud proto dovolací řízení dokončil s tímto žalovaným.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm.b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].

Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Dovolání může být podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li dovolatel za to, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 2 o.s.ř.). Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení § 238 a § 238a o.s.ř. (srov. § 241a odst. 3 o.s.ř.). Dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění (a na něm založil své rozhodnutí), které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Protože pouze posouzení právních otázek, které byly v rozhodnutí odvolacího soudu řešeny, může vést k závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce, není dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. způsobilým podkladem pro úvahu dovolacího soudu, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. po právní stránce zásadní význam, a tedy ani pro posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. proto nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto.

V posuzovaném případě žalobce napadá dovoláním - jak vyplývá z jeho obsahu - rozsudek odvolacího soudu ve výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dána; i když v průběhu řízení byl odvolacím soudem rozsudek soudu prvního stupně zrušen, soud prvního stupně v novém rozhodnutí nerozhodl jinak než v dřívějším rozsudku (všemi rozsudky vydanými v této věci rozhodl soud prvního stupně stejně).

Za tohoto stavu může být přípustnost dovolání založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., jehož se žalobce také dovolává.

Žalobce však ve svém dovolání právní názor odvolacího soudu [aplikaci ustanovení § 58 odst. 1 písm. b) zák. práce na soudem zjištěný skutkový stav] nezpochybňuje. I když uvedl, že uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) je zřejmé, že nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) vychází. Podstatou všech jeho námitek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud (a soud prvního stupně, jehož závěry považoval odvolací soud za správné) přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil. Dovolatel má za to, že soud nerespektoval při provádění dokazování ust. § 132 o.s.ř. a na rozdíl od skutkového zjištění soudů obou stupňů v dovolání předestírá vlastní skutkové závěry (zejména, že nebylo prokázáno, že by pracovní poměr mezi žalobcem a žalovaným byl zrušen ústně dne 28.9.1998 ), nebo že zůstalo pochybné, zda při tomto jednání (tj. dne 28.9.1998) žalovaný ústně zrušil pracovní poměr se žalobcem . Na těchto skutkových závěrech pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (že právní úkon žalovaného směřující ke skončení pracovního poměru ve zkušební době učiněný po uplynutí sjednané zkušební doby je neplatný ). Tím, že dovolatel na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Námitky žalobce tedy nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu (v dovoláním napadené potvrzující části) eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá jak uvedeno výše přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Přípustnost dovolání nemůže založit ani tvrzení dovolatele, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Případnou existencí takové vady sice může být dovolání odůvodněno [srov. § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], sama o sobě však tato vada přípustnost dovolání proti rozsudku nezpůsobuje (srov. § 237 odst. 1 o.s.ř.). Z hlediska existence vad, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, by dovolací soud mohl rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen tehdy, bylo-li by dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o.s.ř.).

Z uvedeného vyplývá, že dovolání není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce aniž by se mohl věcí dále zabývat podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, na náhradu nákladů řízení nemá právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.





Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 17. května 2004

JUDr. Zdeněk Novotný,v.r.

předseda senátu