21 Cdo 2260/2006
Datum rozhodnutí: 21.06.2007
Dotčené předpisy:





21 Cdo 2260/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce PhDr. P. S., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému M. S. O., a.s., o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 26 C 81/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. září 2005, č.j. 16 Co 178/2005-105, takto:


I. Dovolání žalobce se odmítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Dopisem ze dne 7. 9. 2001 sdělil žalovaný žalobci, že mu dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce, neboť v souvislosti s organizačními změnami, provedenými u žalovaného ke dni 1. 9. 2001, bylo rozhodnutím představenstva žalovaného ze dne 27. 8. 2001 zrušeno pracovní místo žalobce; nabídku jiné pro něj vhodné práce v profesi referenta prodeje dne 4. 9. 2001 nepřijal, z čehož vyplynula jeho nadbytečnost .


Žalobce se žalobou, podanou dne 27. 2. 2002 u Okresního soudu v Ostravě, domáhal určení, že výpověď daná žalobci dne 7. 9. 2001 je neplatná . Žalobu zdůvodnil zejména tím, že práci v profesi referenta prodeje nepřijal proto, že je konána v nepřetržitém provoze, tzn. i práce v noci dle § 98 ZP a práce v noci pro něj nebyla vhodná . Namítal dále, že v okamžiku podání výpovědi žalovaný disponoval sedmi volnými pracovními místy vedoucích odborů, resp. oddělení . Žádné z nich mu však nebylo nabídnuto, přičemž, ne-li bezprostředně, tak po předchozí průpravě, by tato pracovní místa mohl zastávat .


Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 8. 12. 2004, č.j. 26 C 81/2002-80, žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení; zároveň žalobci uložil zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Ostravě na nákladech řízení 3.970,- Kč. Poté, co dovodil, že výpověď z pracovního poměru ze dne 7. 9. 2001 vyhovuje požadavkům ustanovení § 44 a § 46 zák. práce, vzal z provedených důkazů za prokázáno, že v důsledku rozhodnutí představenstva žalovaného bylo ke dni 1. 9. 2001 zrušeno pracovní místo žalobce (vedoucí odboru Z Personalistika). Dne 3. 9. 2001 nabídl žalovaný žalobci jiné vhodné pracovní místo, jehož kvalifikačním požadavkům žalobce vyhovoval a které bylo pro žalobce vhodné i z hlediska jeho zdravotního stavu, a to i v nepřetržitém provozu, když výkon nabízené funkce by neměl negativní vliv na zdraví žalobce a naopak , jak vyplynulo ze zpracovaného znaleckého posudku . Ke dni 3. 9. 2001 nebylo u žalovaného jiné vhodné pracovní místo, které by mohlo být žalobci nabídnuto, neboť, i když představenstvo žalovaného schválilo záměr vytvořit další nová pracovní místa k 1. 9. 2001, tato pracovní místa byla fakticky vytvořena později ; došlo k tomuto až v období od 21. 9. 2001 do 1. 10. 2001 .


K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 8. 9. 2005, č.j. 16 Co 178/2005-105, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Na základě zjištění soudu prvního stupně dovodil, že žalovaný nabídl žalobci místo, které odpovídalo pokud možno nejvíce jeho kvalifikaci, tj. práci referenta prodeje odboru O na detašovaném pracovišti na závodě 14 V. , a dospěl k závěru, že žalovaný splnil nabídkovou povinnost podle § 46 odst. 2 zákoníku práce, protože nabídl žalobci práci, která nejvíce odpovídala kvalifikaci žalobce (více kvalifikované volné místo k dispozici neměl), a žalobce této nabídky nevyužil .


Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že odvolací soud nevzal v úvahu, že nabídková povinnost zaměstnavatele podle § 46 odst. 2 písm. b) zák. práce není řádně splněna nejen v případě nabídky práce, jejíhož výkonu zaměstnanec vůbec není schopen, ale i v případě nabídky práce, která pro zaměstnance není ze zdravotních důvodů toliko vhodná [srov. § 46 odst. 2 písm. b) a § 37 odst. 5 zák. práce] . Je přesvědčen, že práce referenta prodeje na závodě 14 žalovaného, která žalobci byla nabídnuta a která měla být vykonávána v nepřetržitém provozu, tedy i v noci, v žádném případě nebyla prací pro žalobce z hlediska jeho zdravotního stavu vhodnou ve smyslu § 46 odst. 2 písm. b) a § 37 odst. 5 zák. práce, a to přinejmenším z důvodu hypertenze, kterou prokazatelně trpí . Ztotožnil-li odvolací soud vhodnost nabízené práce ze zdravotních důvodů se schopností tuto práci vykonávat, je jeho právní posouzení splnění nabídkové povinnosti ve smyslu § 46 odst. 2 písm. b) zák. práce nesprávné; pojmy vhodnost a schopnost v uvedeném smyslu totiž nelze ztotožňovat. Vytýká dále odvolacímu soudu, že při svém rozhodování náležitě nevzal v úvahu ustálenou judikaturu a v rozporu se skutkovým zjištěním dovodil, že nová pracovní místa byla u žalovaného vytvořena až v říjnu 2001; rozhodnutím představenstva žalovaného byla nová oddělení a nové odbory zřízeny již ke dni 1. 9. 2001. Vzhledem k nesprávnému závěru o neexistenci nových pracovních míst ke dni 7. 9. 2001 se odvolací soud blíže nezabýval tím, o jaká pracovní místa šlo, a zda by žalobce byl schopen je vzhledem ke své kvalifikaci po případné předchozí průpravě zastávat. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek krajského soudu zrušil, neboť spočívá na nesprávném právním posouzení věci a řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.


Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.


Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).


Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].


Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.


Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3 o.s.ř.].


Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.


Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.


Dovolání může být podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. jak uvedeno již výše přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li dovolatel za to, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 2 o.s.ř.). Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení § 238 a § 238a o.s.ř. (srov. § 241a odst. 3 o.s.ř.). Dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění (a na něm založil své rozhodnutí), které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Protože pouze posouzení právních otázek, které byly v rozhodnutí odvolacího soudu řešeny, může vést k závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce, není dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. způsobilým podkladem pro úvahu dovolacího soudu, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. po právní stránce zásadní význam, a tedy ani pro posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř., proto nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.6.2004 sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).


Otázku platnosti výpovědi z pracovního poměru, kterou žalovaný dal žalobci dopisem ze dne 7. 9. 2001, je třeba i nyní řešit podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění do 31. 3. 2002, tj. do dne než nabyl účinnosti zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích) dále jen zák. práce .


Podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď z důvodu, stane-li se zaměstnanec nadbytečným vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách.


Podle ustanovení § 46 odst. 2 zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, pokud nejde o výpověď pro porušení pracovní kázně nebo z důvodu, pro který lze okamžitě zrušit pracovní poměr, pouze tehdy, jestliže


a) nemá možnost ho dále zaměstnávat v místě, které bylo sjednáno jako místo výkonu práce, ani v místě jeho bydliště, a to ani po předchozí průpravě,


b) zaměstnanec není ochoten přejít na jinou pro něho vhodnou práci, kterou mu zaměstnavatel nabídl v místě, které bylo sjednáno jako místo výkonu práce, nebo v jeho bydlišti, nebo podrobit se předchozí průpravě pro tuto jinou práci.


Ustanovení § 46 odst. 2 zák. práce zakotvuje tzv. nabídkovou povinnost zaměstnavatele, jejíž splnění je hmotněprávní podmínkou platnosti výpovědi z pracovního poměru. Nabídková povinnost zaměstnavatele představuje svojí povahou "přímus" zaměstnavatele učinit zaměstnanci ofertu směřující k uzavření dohody o převedení na jinou práci (ke změně sjednaných pracovních podmínek) ve smyslu ustanovení § 36 odst. 1 zák. práce.


Jestliže zaměstnavatel má v místě, které bylo sjednáno jako místo výkonu práce, nebo v místě bydliště zaměstnance volné takové pracovní místo, které je pro zaměstnance vhodné, je povinen tuto práci zaměstnanci nabídnout, a to i za předpokladu, že by se zaměstnanec musel podrobit přiměřené předchozí průpravě [§ 46 odst. 2 písm. b) zák. práce]. Rozhodnutí, zda této nabídky bude využito, závisí výlučně na zaměstnanci, který může tuto pracovní příležitost odmítnout. Výpověď z důvodu uvedeného v ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce může zaměstnavatel v takovém případě dát platně jen tehdy, odmítne-li zaměstnanec na takové místo přejít nebo odmítne-li se podrobit předchozí průpravě pro tuto jinou vhodnou práci.


Jinou pro zaměstnance vhodnou prací se rozumí práce odpovídající zdravotnímu stavu, schopnostem a pokud možno i kvalifikaci zaměstnance (srov. § 37 odst. 5 zák. práce). Jde tedy o práci, kterou je zaměstnanec vzhledem ke svému zdravotnímu stavu, schopnostem a kvalifikaci způsobilý vykonávat. Z toho, že jiná vhodná práce má odpovídat pokud možno i kvalifikaci zaměstnance, je nutno dovodit, že takovou prací je třeba rozumět především práci odpovídající kvalifikaci zaměstnance a teprve potom (není-li pracovní místo odpovídající kvalifikaci zaměstnance volné) práci, která odpovídá pokud možno nejvíce kvalifikaci zaměstnance, a posléze (není-li volné ani pracovní místo odpovídající co nejvíce kvalifikaci zaměstnance) práci, pro kterou se zvláštní kvalifikace nevyžaduje. Lze tedy za vhodnou práci ve smyslu ustanovení § 46 odst. 2 písm. b) zák. práce považovat popřípadě i takovou práci, při níž není zcela využito kvalifikace zaměstnance. Vhodnou prací není ovšem taková práce, kterou zaměstnanec není schopen vykonávat vzhledem ke svému zdravotnímu stavu, pro své omezené schopnosti nebo pro nedostatek kvalifikace, jestliže kvalifikaci nemůže získat předchozí průpravou. Za předchozí průpravu zaměstnance ve smyslu ustanovení § 46 odst. 2 písm. a) a b) zák. práce nelze považovat získávání schopností a kvalifikace náročnými způsoby, např. absolvováním školy, vyučením v oboru apod. (srov. též závěry uveřejněné pod č. 51 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1975 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2004, sp. zn. 21 Cdo 787/2004).


Platnost právních úkonů (včetně právních úkonů učiněných podle pracovněprávních předpisů) je třeba posuzovat k okamžiku a se zřetelem na okolnosti, kdy byl právní úkon učiněn (srov. například ustanovení § 240 odst.1 a 3 zák. práce). Tuto zásadu soud uplatňuje i při posuzování platnosti právních úkonů směřujících k rozvázání pracovního poměru (dohody, výpovědi, okamžitého zrušení, zrušení ve zkušební době). Vzhledem k tomu, že splnění povinností zaměstnavatele vyplývajících z ustanovení § 46 odst. 2 zák. práce je předpokladem pro podání platné výpovědi z pracovního poměru, soud zkoumá, zda zaměstnavatel splnil vůči zaměstnanci povinnosti podle tohoto ustanovení podle stavu v době výpovědi (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 829/97, uveřejněný pod č. 54 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998).


Má-li zaměstnavatel v době výpovědi k dispozici více volných pracovních míst, které může zaměstnanci ve smyslu ustanovení § 46 odst.2 zák. práce nabídnout a které jsou pro zaměstnance vhodné vzhledem k jeho zdravotnímu stavu, schopnostem a kvalifikaci, z výše uvedeného vyplývá, že je povinen nabídnout nejprve práci odpovídající kvalifikaci zaměstnance a teprve potom (není-li pracovní místo odpovídající kvalifikaci zaměstnance volné) práci, která odpovídá pokud možno nejvíce kvalifikaci zaměstnance, a posléze (není-li volné ani pracovní místo odpovídající co nejvíce kvalifikaci zaměstnance) práci, pro kterou se zvláštní kvalifikace nevyžaduje. V případě, že by uvedeným způsobem nepostupoval a že by například zaměstnanci nabídl práci, pro kterou se zvláštní kvalifikace nevyžaduje, ačkoliv měl volné (a jinak pro zaměstnance vhodné) pracovní místo odpovídající kvalifikaci zaměstnance nebo pracovní místo, které odpovídá co nejvíce kvalifikaci zaměstnance, nesplnil by tzv. nabídkovou povinnost v souladu s ustanovením § 46 odst.2 zák. práce a výpověď z pracovního poměru by z tohoto důvodu byla neplatným právním úkonem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2004, sp. zn. 21 Cdo 787/2004).


V projednávané věci odvolací soud při posuzování otázky, zda žalovaný splnil nabídkovou povinnost vůči žalobci, z uvedených východisek vycházel. Namítá-li dovolatel, že odvolací soud nesprávně při výkladu ustanovení § 46 odst. 2 písm. b) a § 37 odst. 5 zák. práce zaměňoval pojmy vhodnost a schopnost , tak přehlíží, že jak výše uvedeno vhodnou prací ve smyslu ustanovení § 46 odst. 2 písm. b) zák. práce a ustanovení § 37 odst. 5 zák. práce se rozumí z hlediska zdravotního stavu taková práce, kterou je zaměstnanec s ohledem na svůj zdravotní stav schopen vykonávat. Tomu ostatně odpovídají i závěry znaleckého posudku znalkyně, která sice v odpovědích na otázky soudu hovoří o schopnosti žalobce vykonávat jemu nabídnutou práci, avšak ve vyjádření k námitkám ke znaleckému posudku ze dne 4. 12. 2004, výslovně uvádí, že nabízená práce z hlediska zjištěného zdravotního stavu a z posudkového hlediska vhodná byla . Proto i nadále platí, že vhodnost práce je posuzována s ohledem na to, zda zaměstnanec je (mimo jiné) i s ohledem na svůj zdravotní stav schopen nabízenou práci vykonávat.


Dovolatel dále jak vyplývá z obsahu dovolání (z vylíčení dovolacích důvodů - § 41 odst. 2 o. s. ř.) podrobuje kritice skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu (i rozsudek soudu prvního stupně) vychází, zejména závěry znaleckého posudku znalkyně a závěry o tom, zda vůbec a jaká jiná vhodná pracovní místa, která mohl žalobci nabídnout měl ke dni dání výpovědi z pracovního poměru žalovaný k dispozici. Odhlédaje od toho, že není správné jeho tvrzení o tom, že se krajský soud blíže nezabýval tím, o jaká pracovní místa šlo a zda by je byl schopen vzhledem ke své kvalifikaci po případné předchozí průpravě zastávat (odvolací soud výslovně uvedl, že na všechna uvedená pracovní místa bylo požadavkem ukončené vysokoškolské vzdělání technického či ekonomického směru, které žalobce, ač je vysokoškolsky vzdělán, nemá , z uvedeného vyplývá, že nesouhlasí s rozsahem a výsledky dokazování, a s tím, jak odvolací soud (a soud prvního stupně, jehož závěry považoval odvolací soud za správné) hodnotil provedené důkazy a k jakému skutkovému závěru dospěl. Dovolatel na rozdíl od skutkového zjištění soudů v dovolání předestírá vlastní skutkové závěry, na kterých pak buduje i své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci; tím, že dovolatel na odlišném skutkovém závěru buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Námitky žalobce v uvedeném směru tedy nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř.


Namítá-li dovolatel dále, že odvolací soud neprovedl všechny jím navrhované důkazy, uplatňuje tím dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci), přičemž, jak výše uvedeno, případná existence takové vady sama o sobě přípustnost dovolání nevyvolává.


Vzhledem k tomu dovolací soud při posuzování, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, nemůže brát v úvahu právní otázky, které nebyly v dovolání označeny, a že kritika rozsudku odvolacího soudu z pohledu dovolacích důvodů podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být - jak již uvedeno výše - způsobilým podkladem pro závěr o zásadním významu napadeného rozsudku po právní stránce, je nepochybné, že dovolání žalobce proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.


Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.


O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.


Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 21. června 2007


JUDr. Mojmír Putna, v. r.


předseda senátu