21 Cdo 2240/2012
Datum rozhodnutí: 17.07.2013
Dotčené předpisy: § 1 odst. 1 předpisu č. 65/1965Sb. ve znění do 30.09.2003, § 1 odst. 2 předpisu č. 65/1965Sb. ve znění do 30.09.2003, § 242 odst. 1 písm. a) předpisu č. 65/1965Sb. ve znění do 30.09.2003, § 66 odst. 2 obch. zák.




21 Cdo 2240/2012

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně PVA servis s.r.o. se sídlem v Praze 9 - Letňanech, Beranových č. 667, IČO 26479664, zastoupené Mgr. Jakubem Schejbalem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Poříčí č. 1070/19, proti žalovanému J. P. , zastoupenému Mgr. Evou Hosmanovou, advokátkou se sídlem v Kladně, Gorkého č. 502, o 1.480.402,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 16 C 169/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. prosince 2011 č.j. 23 Co 478/2011-332, takto:

Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu Praha - západ ze dne 5. srpna 2011 č.j. 16 C 169/2009-277 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu Praha - západ k dalšímu řízení.
Odůvodnění:


Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu Praha - západ telefaxem dne 8.12.2009 (doplněnou písemným podáním, které soudu došlo dne 9.12.2009) domáhala, aby jí žalovaný zaplatil 1.480.402,40 Kč se zákonným úrokem z prodlení. Žalobu zdůvodnila tím, že za období od listopadu 2006 až do září 2009 vyplatila žalovanému mzdu za výkon funkce ředitele žalobkyně vykonávané žalovaným na základě "smlouvy označené jako manažerská smlouva ze dne 15.1.2003 a předchozího jmenování do funkce ke dni 1.1.2003", že však mezi účastníky pracovní poměr platně nevznikl, neboť žalovaný byl v daném období rovněž jednatelem žalobkyně a "sjednaný výkon práce ředitele spadá pod rozsah výkonu funkce jednatele, která není druhem práce podle zákoníku práce". Žalovanému tak vzniklo bezdůvodné obohacení, které je povinen žalobkyni vydat, neboť si "musel být vědom, že za výkon jedné a téže činnosti nemůže pobírat současně odměnu jako zaměstnanec i jako jednatel", a tedy věděl nebo alespoň z okolností musel předpokládat, že je mu mzda "vyplácena omylem a neoprávněně".

Žalovaný namítal, že žalobkyně mu oznámila svoji "domněnku o nemožnosti souběhu výkonu funkce jednatele a ředitele" teprve dopisem ze dne 7.7.2009 a že tedy neměl "jediný důvod předpokládat, že by jeho pracovní poměr nebyl platný", a že "by nebyl oprávněn přijmout poskytnuté plnění". Žalovaný byl do funkce ředitele jmenován, funkci ředitele skutečně vykonával a za vykonanou práci má právo na mzdu.

Okresní soud Praha - západ rozsudkem ze dne 5.8.2011 č.j. 16 C 169/2009-277 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 70.582,- Kč k rukám advokátky Mgr. Evy Hosmanové. Z provedených důkazů zjistil, že žalovaný je od 3.12.2001 jednatelem žalobkyně, že byl s účinností ode dne 15.1.2003 druhým jednatelem žalobkyně Ing. F. D. jmenován do funkce ředitele žalobkyně a že žalobkyně jako zaměstnavatel a žalovaný jako zaměstnanec uzavřeli dne 15.1.2003 manažerskou smlouvu, jejímž předmětem bylo ujednání smluvních stran o individuálních a mzdových podmínkách žalovaného jako zaměstnance pro výkon funkce ředitele společnosti. Vzhledem k tomu, že činnost, kterou žalovaný pro žalobkyni vykonával, náleží do působnosti jednatele společnosti s ručením omezeným, nemohl podle soudu prvního stupně platně vzniknout pracovní poměr mezi žalobkyní a žalovaným. Plnění vyplácené žalobkyní jako mzda tedy představuje bezdůvodné obohacení žalovaného; protože však žalovaný nemohl z okolností předpokládat, že jde o částky mu nesprávně určené nebo omylem vyplacené a protože ani neplatnost pracovního poměru nezpůsobil výlučně sám, nemusí takto získané bezdůvodné obohacení žalobkyni vydat.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 13.12.2011 č.j. 23 Co 478/2011-332 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 68.030,- Kč k rukám advokátky Mgr. Evy Hosmanové. Souhlasil se závěrem soudu prvního stupně v tom, že "pracovní smlouva (v daném případě označená jako manažerská smlouva) uzavřená mezi účastníky dne 15.1.2003 je neplatná" a že na straně žalovaného tedy došlo k bezdůvodnému obohacení, neboť přijal plnění z neplatné pracovní smlouvy, ale že toto plnění nemusí žalobkyni vydat, protože žalovaný byl "vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že jsou mu vyplácené částky vypláceny právem", jelikož smlouva ze dne 15.1.2003 byla uzavřena po vzájemné dohodě obou tehdejších jednatelů žalobkyně a po žalovaném nebylo možno "spravedlivě požadovat, aby se již tehdy bezchybně orientoval v právní problematice možného souběhu funkcí".

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že soudy v projednávané věci nesprávně aplikovaly zákoník práce, neboť činnost žalovaného na základě neplatné smlouvy byla výkonem funkce jednatele a jím získané bezdůvodné obohacení mělo být posouzeno jako obchodněprávní vztah "podle obchodního zákoníku". Navíc, žalovaný si podle názoru dovolatelky musel (měl) být vědom toho, že plnění vyplácené jako mzda za výkon funkce ředitele žalobkyně mu nenáleží, neboť jakožto "profesionál v obchodním právu (jednatel)" si musel (měl) být vědom nemožnosti souběhu funkce jednatele a ředitele žalobkyně; proto by měl bezdůvodné obohacení, které mu vzniklo vyplacením mzdy, vydat žalobkyni i podle úpravy obsažené v zákoníku práce, když žalovaný žádné jiné plnění nad rámec svých jednatelských povinností pro žalobkyni neposkytoval. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobkyně zamítl. Souhlasil se závěry soudů v tom, že plnění, které od žalobkyně přijal jako odměnu za práci ředitele, není povinen žalobkyni vydat s ohledem na to, že nevěděl, že mu toto plnění po právu nenáleží. Navíc mu platně vznikl pracovněprávní vztah, neboť činnosti, které pro žalobkyni vykonával jako ředitel, nelze podřadit pod jednatelské oprávnění; s přihlédnutím k tomu, jakou činnost vykonával druhý jednatel žalobkyně, je jasné, že žalovaný pro žalobkyni vykonával mnohem více činností než druhý z jednatelů.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů účinných do 31.12.2012 (dále jen "o.s.ř."), neboť napadený rozsudek byl vydán v době do 31.12.2012 (srov. Čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání žalobkyně proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o.s.ř.

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].

Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží (§ 237 odst.3 o.s.ř.).

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá - srov. § 241a odst. 2 a § 242 odst. 3 o.s.ř.), že žalovaný je od 3.12.2001 (až dosud) jednatelem žalobkyně, že žalovaný byl jmenován (dopisem druhého jednatele žalobkyně Ing. F. D. ze dne 15.1.2003) s účinností ode dne 1.1.2003 ředitelem žalobkyně a že dne 15.1.2003 byla mezi žalobkyní jako zaměstnavatelem a žalovaným jako zaměstnancem uzavřena tzv. manažerská smlouva, která upravovala "individuální pracovní a mzdové podmínky žalovaného ve funkci ředitele"; žalobkyně v souladu s touto manažerskou smlouvou vyplatila žalovanému za období od listopadu 2006 do září 2009 celkem 1.480.402,40 Kč jako mzdu za vykonanou práci.

Za tohoto skutkového stavu bylo pro rozhodnutí věci (mimo jiné) významné vyřešení právních otázek, jakými právními předpisy se řídí vydání bezdůvodného obohacení (případně) vzniklého vyplacením a přijetím plnění označeného jako mzda za vykonanou práci, aniž by mezi účastníky vznikl pracovní poměr nebo jiný základní pracovněprávní vztah, a za jakých předpokladů je příjemce plnění povinen vydat takové bezdůvodné obohacení. Vzhledem k tomu, že tyto právní otázky v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly ve všech souvislostech vyřešeny a že jejich posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně je opodstatněné.

Otázku, zda mezi účastníky vznikl pracovní poměr nebo jiný pracovněprávní vztah, je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k tomu, že pracovněprávní vztah měl být mezi účastníky založen jmenováním do funkce ředitele společnosti provedeným dopisem ze dne 15.1.2003 - podle v té době účinných právních předpisů, zejména podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb., č. 231/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb., č. 37/1993 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 287/1995 Sb., č. 138/1996 Sb., č. 167/1999 Sb., č. 225/1999 Sb., č. 29/2000 Sb., č. 155/2000 Sb., č. 220/2000 Sb., č. 238/2000 Sb., č. 257/2000 Sb., č. 258/2000 Sb., č. 177/2001 Sb., č. 6/2002 Sb., č. 202/2002 Sb., č. 311/2002 Sb. a č. 312/2002 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 30.9.2003 (dále jen "zákoníku práce" nebo "zák. práce").

Pracovněprávní vztahy vznikají mezi zaměstnanci a zaměstnavateli (§ 1 odst.1 zák. práce). Nestanoví-li zákoník práce nebo jiný právní předpis jinak, vznikají pracovněprávní vztahy nejdříve od uzavření pracovní smlouvy, dohody o provedení práce nebo dohody o pracovní činnosti, a, zakládá-li se pracovní poměr zaměstnance volbou nebo jmenováním, nejdříve od jeho zvolení nebo jmenování (§ 1 odst.2 zák. práce).

Individuální pracovněprávní vztahy vznikají v souvislosti s výkonem nesamostatné (závislé) práce zaměstnance pro zaměstnavatele (práce, kterou fyzická osoba neprovádí vlastním jménem a na vlastní riziko, ale pro zaměstnavatele, podle jeho pokynů a na jeho nebezpečí). Pracovněprávní vztahy nejsou omezeny jen na dobu trvání pracovního poměru, dohody o provedení práce nebo dohody o pracovní činnosti a nelze za ně považovat pouze uvedené poměry. Ustanovení § 1 odst.2 zák. práce určuje zásadně počátek vzniku pracovněprávních vztahů (kdy nejdříve pracovněprávní vztahy vznikají), žádné ustanovení zákoníku práce nebo jiného právního předpisu však nestanoví dobu, do kdy pracovněprávní vztahy trvají (kdy nejpozději pracovněprávní vztahy končí); pracovněprávními vztahy jsou proto také například nároky zaměstnavatele nebo zaměstnance na náhradu škody podle ustanovení § 172 a násl. zák. práce, i když ke škodě došlo až po skončení pracovního poměru.

Individuální pracovněprávní vztahy nevznikají - jak je zřejmé ze zákoníku práce a z dalších právních předpisů - jen mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, ale i mezi jinými osobami, mají-li takové právní vztahy základ ve výkonu nesamostatné (závislé) práce zaměstnance pro zaměstnavatele. Za těchto podmínek vznikají také mezi zaměstnavatelem a dalšími osobami, například pozůstalými nebo dědici po zemřelém zaměstnanci, ručiteli za závazek zaměstnance vůči zaměstnavateli apod. Za pracovněprávní nelze ovšem považovat takové vztahy, které postrádají časový, místní a zejména věcný (vnitřní účelový) poměr k výkonu nesamostatné (závislé) práce.

Za individuální pracovněprávní vztahy ve smyslu ustanovení § 1 zák. práce je tedy třeba považovat všechny vztahy vzniklé v příčinné souvislosti s výkonem nesamostatné (závislé) práce zaměstnance pro zaměstnavatele, a to nejen pracovní poměry nebo vztahy vzniklé z dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr, ale i - nestanoví-li zákon jinak - takové právní vztahy, které vznikají v souvislosti s výkonem práce v pracovním poměru, popřípadě s výkonem práce podle dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr; společné mají ovšem všechny takové právní vztahy to, že vykazují časový, místní a zejména věcný (vnitřní účelový) poměr k výkonu nesamostatné (závislé) práce.

V projednávané věci byl - jak dovodily soudy - náplní funkce ředitele společnosti, do níž byl žalovaný jmenován dopisem ze dne 15.1.2003, výkon takové činnosti, která byla shodná s činností, kterou vykonával jako statutární orgán žalobkyně (jako jednatel žalobkyně). Vzhledem k tomu, že činnost statutárního orgánu obchodní společnosti s ručením omezeným nelze podle ustálené judikatury soudů (srov. například rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21.4.1993 sp. zn. 6 Cdo 108/92, který byl uveřejněn pod č. 13 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1995) konat v pracovním poměru nebo jiném pracovněprávním vztahu, je jmenování žalovaného do funkce ředitele společnosti ve smyslu ustanovení § 242 odst.1 písm.a) zák. práce neplatným právním úkonem; na základě takového neplatného právního úkonu proto mezi účastníky nevznikl (nemohl vzniknout) pracovněprávní vztah.

Účastníci dne 15.1.2003 uzavřeli smlouvu, označenou jako "manažerská smlouva", jejímž předmětem byla úprava práv a povinností, které vyplývaly z výkonu činností, o nichž soudy uzavřely, že patří do činnosti žalovaného jako statutárního orgánu žalobkyně, a stanovení "základní mzdy, odměn a dalších požitků" (tedy sjednání úplaty za výkon činností, o nichž soudy uzavřely, že patří do činnosti žalovaného jako statutárního orgánu žalobkyně). Protože mezi účastníky nevznikl pracovní poměr nebo jiný pracovněprávní vztah, nemůže mít - jak vyplývá z ustanovení § 1 zák. práce - ani "manažerská smlouva" ze dne 15.1.2003 povahu pracovněprávního úkonu. Vztah mezi obchodní společností s ručením omezeným a osobou, která je jejím statutárním orgánem, je upraven především obchodním zákoníkem (zákonem č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů) a předmětem smlouvy ze dne 15.1.2003 tedy byla - uvažováno nikoliv podle označení smlouvy, ale podle jejího obsahu, který je určující pro posouzení povahy smlouvy - ujednání o výkonu funkce jednatele (§ 66 odst.2 věta třetí obchodního zákoníku).

Z uvedeného vyplývá, že soudy postupovaly v rozporu se zákonem, jestliže posoudily právní vztah mezi účastníky o vydání bezdůvodného obohacení, které mělo žalovanému vzniknout plněním z neplatné smlouvy ze dne 15.1.2003, jako individuální pracovněprávní vztah, který se řídí právními předpisy upravující pracovněprávní vztahy a jestliže ve prospěch žalovaného použily ustanovení § 19 odst.2 a § 331 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce (ve znění účinném do 31.12.2011).

Protože rozsudek odvolacího soudu není správný, Nejvyšší soud jej podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky také toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu Praha - západ) k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. července 2013

JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu