21 Cdo 2229/2005
Datum rozhodnutí: 21.03.2006
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




21 Cdo 2229/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně V. Z., zastoupené advokátem, proti žalovanému F. M., zastoupenému advokátem, o určení dědického práva, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 7 C 235/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. dubna 2005, č. j. 18 Co 176/2004-63, takto:

I. Dovolání žalobkyně se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 1.625,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.

O d ů v o d n ě n í:

Žalobou podanou u Okresního soudu v Prostějově dne 24.10.2003 (změněnou se souhlasem soudu) se žalobkyně domáhala určení, že je dědičkou po K. M., rozené N., narozené 15.3.1924 a zemřelé dne 3. 7. 2003 . Žalobu odůvodnila tím, že nesouhlasí s důvody svého vydědění uvedenými její matkou K. M. (dále též jen zůstavitelka ) v listině o vydědění pořízené zůstavitelkou dne 29. 11. 2000.

Okresní soud v Prostějově rozsudkem ze dne 24. 3. 2004, č. j. 7 C 235/2003-33, žalobu zamítl a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 6.575,- Kč k rukám zástupce žalovaného. Vycházel ze závěru, že důvody pro vydědění žalobkyně uvedené zůstavitelkou v listině o vydědění ze dne 29.11.2000 jsou dány.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 29. 4. 2005, č. j. 18 Co176/2004-63, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 7.129,- Kč k rukám zástupce žalovaného.Vycházel ze závěru, že je zcela evidentní, že zůstavitelka v listině o vydědění popsala chování své dcery v období tří let před pořízením vydědění, a navíc připojila své přesvědčení, že dcera o ni trvale neprojevuje zájem, jaký by potomek vůči svému rodiči projevovat měl ; že toto vyjádření zůstavitelky v souvislosti s popisem chování dcery nelze vyložit jinak, než jako uplatnění důvodu vydědění podle § 469a odst. 1 písm. b) o. z. ; že vydědění žalobkyně zůstavitelkou dne 29. 11. 2000 je platným právním úkonem a obsahuje důvody vydědění podle § 469a odst. 1 písm. b) o.z. ; že vydědění bylo učiněno formou notářského zápisu, který je veřejnou listinou (viz. § 6 zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti), pro kterou podle § 134 o.z. platí, že není-li prokázán opak, osvědčuje i pravdivosti toho, co je v ní uvedeno ; že nebyl-li jednoznačně prokázán opak toho, co zůstavitelka jako důvod vydědění žalobkyně v notářském zápise uvedla a popsala chování žalobkyně vůči ní minimálně po dobu tří let, a takové chování nepochybně postačuje k závěru o trvalém neprojevování zájmu, který by tak projevovat měl, nezbylo odvolacímu soudu, než přijmout stejný závěr jako soud prvního stupně, tedy, že žalobkyně byla zůstavitelkou vyděděna a není její dědičkou .

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm.c) o.s.ř. Namítá, že právní posouzení odvolacího soudu, že vydědění je platným právním úkonem a obsahuje důvody vydědění dle § 460a odst. 1 písm. b) obč. zákoníku je zcela nesprávné ; že zůstavitelka v listině o vydědění neuvedla ani jeden z konkrétních důvodů, které jsou uvedeny v § 469a odst. 1 písm. a) až d) občanského zákoníku ; že je tedy zřejmé, že v listině o vydědění nejsou uvedeny konkrétní důvody o vydědění v souladu s výše uvedenými ustanoveními občanského zákoníku a nemohou tedy nastat následky vydědění ; že je zřejmé, že ustanovení § 409a obč. zákoníku je pojato a myšleno zákonodárcem jako přesně určené povinnosti, které musí být splněny, aby nastaly účinky vydědění, když akt vydědění je aktem velmi závažným a kdy musí být tato úprava taková, aby nedocházelo k jejímu zneužívání např. při nátlaku jednoho ze sourozenců, který má v určitém časovém období vliv na jednání zůstavitele a může toho svého vlivu zneužít ; že odvolací soud nesprávně vyložil ustanovení § 469a obč. zákoníku a nesprávně toto ustanovení ve věci aplikoval ; že i kdyby měl odvolací soud správný právní názor na vyložení ustanovení § 469a obč. zákoníku, pak je skutečností, že odvolací soud zcela nesprávně vyhodnotil důkazy provedené při jednání před soudem prvního stupně, a to důkazy provedené výslechem svědků ; že listina o vydědění byla sepsána dne 29. 11. 2000 a svědkyně L. M. vypovídala o období asi rok před úmrtím zůstavitelky ; že svědkyně Z. K. pak o jakém období vypovídá neupřesnila, ale uvedla, že se zůstavitelkou měla pouze občasný telefonický kontakt a osobní návštěvy byly v období, kdy se žalobkyně se svým manželem stěhovala do domu zůstavitelky, to je asi před dvaceti lety ; že svědkyně A. K. vypovídala o období od března 2001 výše ; že svědkyně M. A. svoji výpovědí potvrdila, že se se zůstavitelkou stýkala často až do roku 1980 a poté jen sporadicky a pak od roku 2001 jen občas telefonicky a navíc v roce 2001 jí žádné důvody pro vydědění žalobkyně nesdělila ; že je zřejmé, že důvody vydědění musí být dány již v době sepisu listiny o vydědění a nikoli později ; že svědci žalované strany, a to L. M., Z. K., A. K. a M. A. ve svých svědeckých výpovědí vypovídaly o skutečnostech jim známých za období nejdříve roku 2001, přičemž listina o vydědění byla sepsána již 29. 11. 2000 ; že odvolací soud tedy výrazně pochybil, když tyto svědecké výpovědi uznal jako podstatné ve věci, i když se k období sepsání listiny o vydědění vůbec nevztahovaly ; že naopak odmítl respektovat výpověď N. A. s odkazem na její údajně nízký věk a nevzal v potaz ani výpovědi I. Z. a svědkyně V. J. a svědka P. J. ; že dle ustálené judikatury soudů je třeba otázku, zda potomek o zůstavitele trvale neprojevoval opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl, posuzovat s přihlédnutím ke všem okolnostem případu a ve spektru dobrých mravů, které se ve společnosti ustálily ; že jedním z hledisek, které je třeba u tohoto důvodu vyděděním vždy zkoumat je to, zda potomek zůstavitele měl reálnou možnost o zůstavitele projevit opravdový zájem, který by jako potomek měl projevit, tj. zda zůstavitel sám měl zájem se s potomkem stýkat a udržovat s ním příbuzenské vztahy ; že vydědění přichází v úvahu jen tam, kde zůstavitel o tento blízký příbuzenský vztah stojí, kdy se ho nezájem potomka osobně citově dotýká, kde mu tento vztah vadí, a nikoli, jde-li o situaci, kdy je mu tento vztah lhostejný, případně, kdy k němu sám i podstatně přispěl ; že v tomto případě k tomu zůstavitelka přispěla tím, že nechala investovat žalobkyni do svého majetku s příslibem převedení poloviny nemovitosti, žalobkyně se se svým manželem zbavili veškerého majetku na bydlení a nakonec zůstavitelka tento slib nesplnila a v podstatě se bezdůvodně obohatila ; že z výslechu svědků navíc vyplývá, že sama zůstavitelka neměla zájem o styk s dcerou a ochlazení vztahu mezi žalobkyní a zůstavitelkou, zůstavitelka v podstatě vyprovokovala ; že odvolací soud nesprávně posoudil otázku dobrých mravů a roli zůstavitelky v ochlazení vztahů mezi ní a žalobkyní . Navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný navrhuje, aby dovolání bylo zamítnuto. Uvádí, že v dovolání není uvedeno v čem je shledáván zásadní právní význam napadeného rozhodnutí ; že není řádně zdůvodněn rozpor rozhodnutí s hmotným právem či není uveden žádný jiný důvod, který by mohl být považován za relevantní ve vztahu k napadenému rozhodnutí ve věci samé zásadní význam po právní stránce ; že ustanovení § 469a odst. 1 písm.b) obč. zák. o vydědění není sice v listině o vydědění uvedeno v paragrafovém znění, ale verbálně je popsáno tak, že tento důvod vydědění je zcela určitý a odpovídá zákonu, pokud jsou prokázány skutkové okolnosti, které je naplňují ; že tyto skutkové okolnosti v řízení před soudem prvního a druhého stupně prokázány byly, takže nelze tvrdit, že napadené rozhodnutí řešilo tuto otázku v rozporu s hmotným právem ; že dovolání polemizuje s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, což je pro toto konkrétní dovolací řízení málo s ohledem na skutečnost, že rozhodnutí soudu odvolacího potvrzoval rozhodnutí soudu prvního stupně, aniž jde o případ podle § 237 odst. 1 písm.b), takže nebude-li shledáno bezpochyb, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce právní význam, musí být dovolání zamítnuto ; že odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí řádně, jeho hodnocení důkazů a právní názor je v souladu s procesním a hmotním předpisem .

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o.s.ř.

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§ 237 odst.2 písm.a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§ 237 odst.2 písm.b) o.s.ř.].

Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst.3 o.s.ř.].

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Dovolání může být podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. § 241a odst.2 písm.a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov.

§ 241a odst.2 písm.b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení ve smyslu ustanovení § 238 a § 238a o.s.ř. (srov. § 241a odst.3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst.2 písm.b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst.2 písm.a) nebo ustanovení § 241a odst.3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004 sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).

I když dovolatelka v dovolání uvedla, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází z nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř), z obsahu dovolání

(z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že podrobuje kritice především skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází. Podstatou těchto jejích námitek je nesouhlas s tím, jak odvolací soud hodnotil provedené důkazy, k jakým skutkovým závěrům z provedených důkazů dospěl a také skutečnost, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle názoru dovolatelky pro posouzení věci významné. Dovolatelka, na rozdíl od skutkového zjištění odvolacího soudu, v dovolání předestírá vlastní skutkové závěry (že vydědění přichází v úvahu jen tam, kde zůstavitel o tento blízký příbuzenský vztah stojí, kdy se ho nezájem potomka osobně citově dotýká, kde mu tento vztah vadí, a nikoli, jde-li o situaci, kdy je mu tento vztah lhostejný, případně, kdy k němu sám i podstatně přispěl ; že v tomto případě k tomu zůstavitelka přispěla tím, že nechala investovat žalobkyni do svého majetku s příslibem převedení poloviny nemovitosti, žalobkyně se se svým manželem zbavili veškerého majetku na bydlení a nakonec zůstavitelka tento slib nesplnila a v podstatě se bezdůvodně obohatila ; že z výslechu svědků navíc vyplývá, že sama zůstavitelka neměla zájem o styk s dcerou a ochlazení vztahu mezi žalobkyní a zůstavitelkou, zůstavitelka v podstatě vyprovokovala ). Na těchto skutkových závěrech pak dovolatelka buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (že odvolací soud nesprávně posoudil otázku dobrých mravů a roli zůstavitelky v ochlazení vztahů mezi ní a žalobkyní ). Tím, že dovolatelka na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Námitky žalobkyně tedy nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá - jak uvedeno výše - přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Dovolatelka v dovolání dále namítá, že listina o vydědění byla sepsána dne 29. 11. 2000 a svědkyně L. M. vypovídala o období asi rok před úmrtím zůstavitelky že svědkyně Z. K. pak o jakém období vypovídá neupřesnila, ale uvedla, že se zůstavitelkou měla pouze občasný telefonický kontakt a osobní návštěvy byly v období, kdy se žalobkyně se svým manželem stěhovala do domu zůstavitelky, to je asi před dvaceti lety ; že svědkyně A. K. vypovídala o období od března 2001 výše ; že svědkyně M. A. svoji výpovědí potvrdila, že se se zůstavitelkou stýkala často až do roku 1980 a poté jen sporadicky a pak od roku 2001 jen občas telefonicky a navíc v roce 2001 jí žádné důvody pro vydědění žalobkyně nesdělila ; že je zřejmé, že důvody vydědění musí být dány již v době sepisu listiny o vydědění a nikoli později ; že svědci žalované strany a to L. M., Z. K., A. K. a M. A. ve svých svědeckých výpovědí vypovídaly o skutečnostech jim známých za období nejdříve roku 2001, přičemž listina o vydědění byla sepsána již 29. 11. 2000 ; že odvolací soud tedy výrazně pochybil, když tyto svědecké výpovědi uznal jako podstatné ve věci, i když se k období sepsání listiny o vydědění vůbec nevztahovaly ; že naopak odmítl respektovat výpověď N. A. s odkazem na její údajně nízký věk a nevzal v potaz ani výpovědi I. Z. a svědkyně V. J. a svědka P. J. ). Ani k těmto námitkám, které rovněž představují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst.3 o.s.ř., nemohl dovolací soud při posuzování otázky, zda je proti napadenému rozsudku dovolání přípustné podle § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř., přihlédnout, neboť nemohou být - jak uvedeno již výše - způsobilým podkladem pro závěr o zásadním významu napadeného rozsudku odvolacího soudu po právní stránce.

Dovolatelka konečně v dovolání namítá, že zůstavitelka v listině o vydědění neuvedla ani jeden z konkrétních důvodů, které jsou uvedeny v § 469a odst. 1 písm. a) až d) občanského zákoníku a že je tedy zřejmé, že v listině o vydědění nejsou uvedeny konkrétní důvody o vydědění v souladu z výše uvedenými ustanoveními občanského zákoníku a nemohou tedy nastat následky vydědění .

Odvolací soud při posouzení obsahu sporné listiny o vydědění dospěl - jak výše uvedeno - k závěru, že je zcela evidentní, že zůstavitelka v listině o vydědění popsala chování své dcery v období tří let před pořízením vydědění, a navíc připojila své přesvědčení, že dcera o ni trvale neprojevuje zájem, jaký by potomek vůči svému rodiči projevovat měl ; že toto vyjádření zůstavitelky v souvislosti s popisem chování dcery nelze vyložit jinak, než jako uplatnění důvodu vydědění podle § 469a odst. 1 písm. b) o. z. .

Protože odvolací soud při posouzení otázky dostatečné specifikace právně relevantního důvodu vydědění v daném případě aplikoval i interpretoval ustanovení § 469a odst. 1 písm. b) obč. zák. v souladu s ustálenou judikaturou soudů, nemůže mít napadené rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska této právní otázky zásadní význam.

Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobkyně není přípustné ani podle ustanovení

§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně za zastupování ve výši 1.550,- Kč (srov. ustanovení § 5 písm. c), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15, § 16 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb. a č. 617/2004 Sb.) a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb. a č. 618/2004 Sb.), celkem ve výši 1.625,- Kč. Protože dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, dovolací soud jí podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby žalovanému tyto náklady nahradila. Žalobkyně je povinna přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 21. března 2006



JUDr. Roman Fiala, v.r.

předseda senátu