21 Cdo 2197/2004
Datum rozhodnutí: 08.03.2005
Dotčené předpisy: § 107 předpisu č. 99/1963Sb., § 5 odst. 1 předpisu č. 564/1990Sb., § 1 odst. 3 předpisu č. 131/2000Sb., § 31 odst. 1 předpisu č. 131/2000Sb., § 31 odst. 2 předpisu č. 131/2000Sb.




21 Cdo 2197/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně M. V., zastoupené advokátkou, proti žalovanému Hlavnímu městu Praze se sídlem Praha 1, Mariánské nám. č. 2, zastoupenému advokátem, o neplatnost zrušení funkce vedoucí vychovatelky, neplatnost rozhodnutí ředitelky základní školy, náhradu mzdy a nemocenské, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp.zn. 27 C 358/91, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. září 2003, č.j. 55 Co 281/2003-213, takto :

Dovolání žalobkyně se zamítá.



O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se žalobou ze dne 9.10.1991 (podanou u Obvodního soudu pro Prahu 4 dne 11.10.1991 a změněnou se souhlasem soudu) domáhala, aby bylo určeno, že zrušení funkce vedoucí vychovatelky na Základní škole P. v P. ke dni 1.4.1991 je neplatné , že rozhodnutí, kterým ředitelka školy P. ukončila práci s žalobkyní dne 26.11.1990, je neplatné , a aby jí žalovaný [původně v době podání žaloby označený jako Školský úřad P. a poté Školský úřad P.] zaplatil na náhradě mzdy částku 16.146,- Kč a na nemocenské částku 4.930,- Kč. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že u žalovaného pracovala na základě pracovní smlouvy ze dne 25.9.1986 jako vedoucí vychovatelka školní družiny na Základní škole P. 760, že dne 26.11.1990, kdy nastoupila do práce po pracovní neschopnosti, jí ředitelka školy odmítla přidělovat práci podle pracovní smlouvy a že žalovaný jí dopisem ze dne 26.3.1991 oznámil, že rozhodl o zrušení funkce vedoucí vychovatelky na této škole k 1.4.1991 z důvodů snížení počtu oddělení ve školní družině, a od 28.3.1991 jí přestal vyplácet mzdu; doplatek na nemocenských dávkách požaduje za období od 30.11.1990 do 8.2.1991.

Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 17.9.1997, č.j. 27 C 358/91-79, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 7.10.1998, č.j. 27 C 358/91-97, a ve znění opravného usnesení ze dne 15.10.1999, č.j. 27 C 358/91-109, zamítl žalobu na určení, že jsou neplatné zrušení funkce vedoucí vychovatelky na Základní škole P. v P. ke dni 1.4.1991 (výrok I.) a rozhodnutí, kterým ředitelka školy P. v P. ukončila práci s žalobkyní dne 26.11.1990 (výrok II.), žalovanému uložil, aby zaplatil žalobkyni 8.549,- Kč (výrok III.), zamítl žalobu co do částky 7.597,- Kč (výrok IV.) a ohledně doplatku na nemocenském 4.930,- Kč (výrok V.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok VI.), že žalovaný je povinen zaplatit soudní poplatek ve výši 500,- Kč na účet zdejšího soudu (výrok VII.) a na náhradě nákladů státu částku 90,- Kč na účet Obvodního soudu pro Prahu 4 (výrok VIII.) a že žalobkyně je povinna zaplatit na náhradě nákladů státu 180,- Kč na účet Obvodního soudu pro Prahu 4 (výrok IX.). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že k přezkoumání rozhodnutí o zrušení funkce vedoucí vychovatelky ke dni 1.4.1991 není dána jeho pravomoc, že v případě požadovaného určení neplatnosti rozhodnutí ředitelky školy ze dne 26.11.1990 je návrh poněkud nejasný a nepřesný , že není dána ani aktivní legitimace žalobkyně k domáhání se takového rozhodnutí , neboť se nejednalo o žádné ukončení práce na této škole pro žalobkyni . Ve vztahu k nároku na náhradu mzdy za dobu od 8.2.1991 do 30.6.1991 považoval žalobu za důvodnou ohledně částky 8.549,- Kč (v rozdílu částky 13.074,- Kč, na kterou žalobkyni vznikl nárok, a částky 4.525,- Kč, která jí byla žalovaným vyplacena), co do částky 7.597,- Kč žalobu zamítl; vycházel přitom z průměrného výdělku žalobkyně za rok 1990 vypočteného znalcem Drlíkem podle § 17 zákona č. 1/1991 (správně 1/1992 Sb.), o mzdě. Ohledně nároku na zaplacení 4.930,- Kč dovodil, že k rozhodování o dávkách nemocenského pojištění není dána pravomoc soudu.



K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze usnesením ze dne 16.6.2000, č.j. 51 Co 6, 7, 9/2000-128, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, II, IV, V, VI, VII, VIII a IX, tj. v zamítavých výrocích ve věci samé a ve výrocích souvisejících, zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Vytknul soudu prvního stupně, že odepřel žalobkyni jednat před soudem, že se ve vztahu k určovacím výrokům nezabýval otázkou, zda na určení právního vztahu nebo práva je či není dán naléhavý právní zájem, a zda a do jaké míry dopadá na posuzovanou věc ustálená judikatura, a že při rozhodování o mzdových nárocích vycházel z průměrného výdělku zjištěného podle zákona č. 1/1992 Sb., který nabyl účinnosti dne 16.1.1992, ačkoli žalobkyně uplatnila mzdové nároky za období od 8.2.1991 do 20.6.1991; upozornil, že částku 4.930,- Kč na nemocenském požaduje žalobkyně (dle jejího tvrzení v odvolání) z titulu bezdůvodného obohacení žalovaného.



V průběhu dalšího řízení Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 26.3.2003, č.j. 27 C 358/91-199, ve znění usnesení ze dne 8.7.2003, č.j. 27 C 358/91-206, rozhodl, že v řízení bude nadále pokračováno s právním nástupcem žalovaného, kterým je Hlavní město Praha, se sídlem Praha 1, Mariánské nám. č. 2 . Usnesení odůvodnil tím, že dne 1.1.2001 nabyl účinnosti zákon č. 157/2000 Sb., o přechodu některých věcí, práv a závazků k majetku (správně z majetku) České republiky do majetku krajů, ve znění pozdějších předpisů, na základě kterého přešla veškerá práva a závazky žalovaného na kraj, jímž je v tomto případě Hlavní město Praha; soud proto rozhodl podle ustanovení § 107 o.s.ř.

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze usnesením ze dne 23.9.2003, č.j. 55 Co 281/2003-213, usnesení soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení ze dne 8.7.2003 potvrdil. Vycházeje z toho, že původně žalovaný subjekt ztratil způsobilost být účastníkem řízení, odvolací soud dovodil, že soud prvního stupně rozhodl o právním nástupci žalovaného v souladu s ustanovením § 107 odst. 1 a 3 o.s.ř. a že správně postupoval podle zákona č. 157/2000 Sb., o přechodu některých věcí, práv a závazků z majetku České republiky do majetku krajů, který nabyl účinnosti dne 1.1.2001. Za procesního nástupce považoval shodně se soudem prvního stupně Hlavní město Prahu, neboť podle ustanovení § 1 odst. 1 písm. a) a b) citovaného zákona na jednotlivé kraje přešla veškerá práva a závazky, s kterými byly oprávněny hospodařit předškolní zařízení, školy a školská zařízení, zařazená v síti předškolních zařízení, škol a školských zařízení, včetně práv a povinností z pracovněprávních vztahů ; Základní škola P. M., P. 769 (správně 760), není v příloze č. 2 k zákonu uvedena. Skutečnost namítanou žalobkyní, že příslušné spisy byly předány Ministerstvu školství ČR, nepovažoval pro posouzení právního nástupnictví za rozhodující.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Vytýká soudům, že odůvodnily své rozhodnutí zákonem č. 157/2000 Sb. Poukazuje na proces, v němž jednotlivé školy a školská zařízení získávaly postupně právní subjektivitu a na zákony, které předcházely zákonu č. 157/2000 Sb. a které tento postup upravovaly, zejména na ustanovení

§ 7 zákona č. 132/2000 Sb., podle něhož orgán kraje v přenesené působnosti plní úkoly organizace vyplývající z pracovněprávních vztahů pro předškolní zařízení, školy a školská zařízení, pokud nemají právní subjektivitu. Z toho dovozuje, že Hlavní město Praha ve vztahu k ZŠ P. 760, která má právní subjektivitu, plní veškeré úkoly, které na něho přešly v přenesené působnosti zákonem, kromě úkolů organizace vyplývající z pracovněprávních vztahů; jestliže ZŠ P. 760 má právní subjektivitu, nemůže být uvedena v příloze č. 2 k zákonu č. 157/2000 Sb. Podle jejího názoru pro posouzení právního nástupnictví na straně žalovaného bylo rozhodující zjistit stanovisko Ministerstva školství ČR a vyslechnout bývalou ředitelku ŠÚ paní M. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil.

Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání jako nedůvodné zamítl, neboť rozhodnutí odvolacího soudu považuje za správné. Uvedl, že Hlavní město Praha je v řízení procesním nástupcem žalovaného Školského úřadu P. a že žalobkyně nikdy netvrdila, že by na straně žalovaného měla být Základní škola, P., P. č. 760, kde v minulosti pracovala.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o usnesení, proti kterému je podle ustanovení § 239 odst. 2 písm.b) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Protože nebylo zjištěno a ani dovolatelkou tvrzeno, že by řízení bylo postiženo některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, mohl dovolací soud přezkoumat usnesení odvolacího soudu jen z důvodů v dovolání uplatněných

(§ 242 odst. 3 o.s.ř.).

Podle ustanovení § 107 odst.1 věty první o.s.ř. jestliže účastník ztratí způsobilost být účastníkem řízení dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno, posoudí soud podle povahy věci, zda v řízení může být pokračováno.

Umožňuje-li povaha věci pokračovat v řízení jako v posuzovaném případě - a ztratí-li způsobilost být účastníkem řízení právnická osoba, jsou jejím procesním nástupcem, nestanoví-li zákon jinak, ti, kteří po zániku právnické osoby vstoupili do jejích práv a povinností, popřípadě ti, kteří po zániku právnické osoby převzali práva a povinnosti, o něž v řízení jde (§ 107 odst.3 o.s.ř.). O tom, s kým bude v řízení pokračováno, soud rozhodne usnesením (§ 107 odst.1 věta třetí o.s.ř.).

Procesní nástupnictví se uplatní - jak vyplývá z ustanovení 107 odst. 1 o.s.ř. - jen tehdy, jestliže účastník alespoň v den podání žaloby měl způsobilost být účastníkem řízení a tuto způsobilost ztratil až po zahájení řízení (v jeho průběhu); o takový případ v posuzované věci jde.

V projednávané věci odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) dovodil, že procesním nástupce žalovaného Školského úřadu P. je Hlavní město Praha, neboť podle ustanovení § 1 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 157/2000 Sb. na jednotlivé kraje přešla veškerá práva a závazky, s kterými byly oprávněny hospodařit předškolní zařízení, školy a školská zařízení, zařazená v síti předškolních zařízení, škol a školských zařízení, včetně práv a povinností z pracovněprávních vztahů .

Zákon č. 157/2000 Sb., o přechodu některých věcí, práv a závazků z majetku České republiky do majetku krajů, který nabyl účinnosti dne 1.1.2001 (tzv. transformační zákon), však zánik školských úřadů neupravuje a na posouzení právního nástupnictví na straně žalovaného, jímž byl ke dni 31.12.2000 Školský úřad P., se nevztahuje. Z ustanovení § 1 odst. 1 písm. a) a b), § 2 a § 3 zákona č. 157/2000 Sb. totiž vyplývá, že dnem nabytí účinnosti rozhodnutí příslušného ústředního správního úřadu (příslušného ministerstva) přecházely do vlastnictví krajů výhradně věci, práva a závazky, včetně práv a povinností z pracovněprávních vztahů, s kterými byly k tomuto dni oprávněny hospodařit státní organizace vymezené v příloze 1 tohoto zákona (tj. státní příspěvkové organizace a organizační složky státu taxativně uvedené v příloze č. 1 tohoto zákona), pokud zvláštní právní předpis nestanoví jinak. Příloha č. 1 k zákonu č. 157/2000 Sb. obsahuje seznam organizací, které jsou převáděny na kraje z majetku státu Ministerstvem dopravy a spojů České republiky, Ministerstvem kultury České republiky, Ministerstvem zemědělství České republiky, Ministerstvem zdravotnictví České republiky, Ministerstvem práce a sociálních věcí České republiky; školské úřady a tedy ani Školský úřad P. v příloze č. 1 tohoto zákona uveden není.

Školské úřady byly zřízeny zákonem č. 564/1990 Sb., o státní správě a samosprávě ve školství, který nabyl účinnosti dne 27.12.1990, jako správní úřady ve školství a byly rozpočtovými organizacemi přímo řízenými ministerstvem (srov. § 5 odst. 1 citovaného zákona, ve znění účinném do 31.12.2000). Jejich sídla a územní působnost stanovilo Ministerstvo mládeže a tělovýchovy České republiky vyhláškou č. 178/1991 Sb., ve znění vyhlášky č. 276/1992 Sb., tak, že sídlily v místě sídla okresu, a jejich územní působnost se shodovala s územím okresu. Školský úřad hlavního města Prahy sídlil podle právní úpravy účinné do 30.6.1992 v hlavním městě Praze a jeho územní působnost se vztahovala na celé území hlavního města Prahy (srov. § 1 a § 2 vyhlášky č. 178/1991, ve znění do 30.6.1992). Od 1.7.1992, kdy nabyla účinnosti vyhláška č. 276/1992 Sb., sídlily školské úřady městských obvodů v hlavním městě Praze a jejich územní působnost se shodovala s územím městského obvodu (srov. § 1 a § 2 citované vyhlášky).

Školské úřady byly nejen správními úřady, které vykonávaly státní správu ve školství v jednotlivých okresech, ale jako rozpočtové organizace zřízené zákonem i právnickými osobami (vystupovaly v právních vztazích svým jménem a nesly odpovědnost z těchto vztahů vyplývající). Z uvedeného vyplývá, že Školský úřad P. byl právnickou osobou. Protože právnické osoby mají způsobilost mít práva a povinnosti (srov. § 18 odst. 1 obč. zák.), měl Školský úřad P. způsobilost být účastníkem občanského soudního řízení (§ 19 o.s.ř.).

Reforma územní veřejné správy vytvořila nový právní stav i v oblasti řízení školství.

Přijetím zákona č. 132/2000 Sb., o změně a zrušení některých zákonů souvisejících se zákonem o krajích, zákonem o obcích, zákonem o okresních úřadech a zákonem o hlavním městě Praze, který nabyl účinnosti dnem 1.1.2001, došlo i ke změně zákona č. 564/1990 Sb., o státní správě a samosprávě ve školství, ve znění pozdějších předpisů. Slova školský úřad ve všech ustanoveních tohoto zákona s výjimkou přechodných ustanovení v

§ 24 byla nahrazena slovy orgán kraje v přenesené působnosti, pokud tento zákon nestanoví jinak (srov. Část dvacátou šestou, Čl. XXVI bod 37., § 22a zákona č. 132/2000). Z článku LVI odst. 2 Části padesáté šesté (Přechodná a závěrečná ustanovení) zákona č. 132/2000 Sb. dále vyplývá, že práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů přecházely z ministerstev a jiných ústředních správních úřadů, z okresních úřadů a ze školských úřadů na územní samosprávné celky (tj. kraje), případně okresní úřady v případech, kdy činnosti stanovené tímto zákonem přecházejí do působnosti územních samosprávných celků, případně okresních úřadů.

Postavení hlavního města Prahy upravuje v souladu s Ústavou ČR a ústavním zákonem č. 347/1997 Sb., o vytvoření vyšších územních samosprávných celků, zákon č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen zákon ). Jde o lex specialis ve vztahu k obecné zákonné úpravě postavení obcí obsažené v zákoně č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů, a ve vztahu k zákonné úpravě postavení krajů obsažené v zákoně č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení), ve znění pozdějších předpisů (§ 95 zákona). Po dobu platnosti zákona č. 147/2000 Sb., o okresních úřadech (tj. do 31.12.2002), vykonávalo hlavní město Praha v plném rozsahu také působnost okresního úřadu (§ 1 odst. 2 a příloha k tomuto zákonu). Hlavní město Praha vystupuje v právních vztazích svým jménem a nese odpovědnost z těchto vztahů vyplývající (§ 1 odst. 3 zákona); je tedy právnickou osobou.

Rozsah přenesené působnosti svěřené orgánům hlavního města Prahy se (stejně jako v případě působnosti samostatné) odvíjí od toho, že hlavní město Praha je současně krajem i obcí (srov. § 1 odst. 1 zákona). Orgány hlavního města Prahy tak vykonávají jednak státní správu, která je zvláštním zákonem svěřena orgánům krajů (srov. § 31 odst. 1 zákona), a dále státní správu, která je zákonem svěřena orgánům obcí, orgánům obcí s pověřeným obecním úřadem a orgánům obcí s rozšířenou působností (srov. § 31 odst. 2 zákona). Rozsah přenesené působnosti je stanoven speciálními zákony z jednotlivých oblastí veřejné správy.

Pro posouzení právního nástupnictví ve vztahu k posledně žalovanému Školskému úřadu P. z výše uvedeného vyplývá, že žalovaný Školský úřad P., který zanikl ze zákona ke dni 31. 12. 2000, ztratil jako účastník v průběhu řízení způsobilost být účastníkem řízení a že jeho procesním nástupcem je kraj Hlavní město Praha se sídlem v Praze 1, Mariánské nám. č. 2.

Na uvedeném závěru o právním nástupnictví na straně žalovaného nemohou ničeho změnit ani námitky dovolatelky, že orgán kraje v přenesené působnosti plní úkoly organizace vyplývající z pracovněprávních vztahů pro předškolní zařízení, školy a školská zařízení, pokud nemají právní subjektivitu , a že Hlavní město Praha ve vztahu k ZŠ P. 760, která má právní subjektivitu, plní veškeré úkoly, které na něho přešly v přenesené působnosti zákonem, kromě úkolů organizace vyplývající z pracovněprávních vztahů . Při posuzování procesního nástupnictví (§ 107 o.s.ř.) je totiž podstatné, zda zanikl dosavadní účastník řízení, a nikoli to, ke komu podle hmotného práva má (nebo měl) účastník řízení právní vztah, z něhož v řízení uplatňuje nárok.

Ačkoliv odvolací soud (a rovněž soud prvního stupně) při posuzování otázky právního nástupnictví na straně žalovaného nesprávně aplikoval ustanovení § 1 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 157/2000 Sb., správně dovodil, že právním nástupcem zaniklého žalovaného (Školského úřadu P.) je kraj Hlavní město Praha, a v souladu s ustanovením § 107 odst.1 a 3 o.s.ř. rozhodl o tom, že s ním v řízení jako se žalovaným bude pokračováno. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.

Protože tímto rozhodnutím se řízení nekončí, nerozhodoval dovolací soud o náhradě nákladů dovolacího řízení (§ 243b odst.4 věta první, § 224 odst.1 a § 151 odst.1 věta první o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 8. března 2005

JUDr. Mojmír Putna, v.r.

předseda senátu