21 Cdo 2196/2010
Datum rozhodnutí: 06.09.2011
Dotčené předpisy: § 176 odst. 1 předpisu č. 65/1965Sb. ve znění do 31.12.2006, § 178 odst. 1 předpisu č. 65/1965Sb., § 243b odst. 5 věty první o. s. ř., § 218 písm. c) o. s. ř.




21 Cdo 2196/2010
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce GC System a.s. se sídlem v Brně, Špitálka č. 41, IČO 64509826, zastoupeného JUDr. Ivanem Rottem, advokátem se sídlem v Brně, Křížová č. 18, proti žalovanému M. H., zastoupenému Mgr. Pavlou Krejčí, advokátkou se sídlem v Praze 1, Újezd č. 46, o 39.900,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 18 C 281/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. prosince 2008 č. j. 23 Co 465/2008-83, takto :

I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.825,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Pavly Krejčí, advokátky se sídlem v Praze 1, Újezd č. 46.

O d ů v o d n ě n í :


Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3.12.2008 č.j. 23 Co 465/2008-83, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 10.6.2008 č. j. 18 C 281/2006-63 ve věci samé (tj. ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba na uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobci 39.900,- Kč s úroky z prodlení ve výši a z částek, které soud ve výroku specifikoval), není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád [ve znění do 30.6.2009 (dále jen o.s.ř. ), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009, kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony)], a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud zrušil, a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemůže mít po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř..

Žalobce v dovolání především namítá, že soudy obou stupňů nesprávně aplikovaly ustanovení § 176 odst. 1 zák. č. 65/1965 Sb. [ ve znění účinném do 31.12.2006 (srov. § 364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce) dále jen zák. práce ] pro určení platnosti uzavřené dohody o hmotné odpovědnosti zaměstnance za svěřené hotovosti, ceniny, zboží, zásoby materiálu nebo jiné hodnoty, které je povinen vyúčtovat, neboť podle jeho názoru jde o široce vymezené ustanovení , jestliže minimálně poukaz na zboží či jiné hodnoty umožňuje platně uzavřít mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem dohodu o hmotné odpovědnosti na notebook eventuálně jiné technické zařízení .

Právní otázku platnosti dohody o hmotné odpovědnosti z hlediska jejích náležitostí podle ustanovení § 176 odst. 1 zák. práce odvolací soud (resp. soud prvního stupně, s jehož právním závěrem se odvolací soud plně ztotožnil) posoudil v souladu s ustálenou judikaturou, která vychází z názoru, že předmětem dohody o hmotné odpovědnosti mohou být pouze hodnoty určené k oběhu nebo obratu, se kterými zodpovědný zaměstnanec může osobně disponovat po celou dobu, po kterou mu byly tyto hodnoty svěřeny. Z těchto hodnot jsou vyloučeny základní prostředky, např. motorová vozidla, a drobné předměty (srov. např. právní názor uvedený ve Zhodnocení Nejvyššího soudu SSR ze dne 6.11.1975 sp. zn. Cpj 50/75, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 1976, pod č. 12, str. 73 - 74, popř. právní názor uvedený v Rozsudku Nejvyššího soudu SSR ze dne 26.6.1972 sp.zn. 4 Cz 16/72 uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 1972, pod č. 70).

Namítá-li dále dovolatel, že dohoda o hmotné odpovědnosti zakládá odpovědnost žalovaného i za situace, že byla uzavřena o 1 den dříve než pracovní smlouva, neboť takovýto přílišný formalismus není vzhledem k déletrvajícímu pracovněprávnímu vztahu a tedy užívání předmětného notebooku ze strany žalovaného namístě , a že v případě, nelze-li platně uzavřít dohodu o hmotné odpovědnosti na notebook podle ustanovení § 176 odst. 1 zák. práce, dopadá na daný případ ustanovení § 178 odst. 1 zák. práce (neboť sporná dohoda o hmotné odpovědnosti je v podstatě písemným potvrzením o převzetí svěřeného předmětu, za jehož ztrátu nese zaměstnanec žalovaný odpovědnost ), potom opomíjí, že podmínkou platnosti dohody o hmotné odpovědnosti je existence pracovněprávního vztahu mezi účastníky dohody (srov. Zhodnocení Nejvyššího soudu SSR ze dne 6. 11.1975 sp. zn. Cpj 50/75, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 1976, pod č. 12, str. 62 - 63), a z povahy věci vyplývá, že tato podmínka se stejně tak vztahuje i na platnost potvrzení o převzetí svěřeného předmětu podle ustanovení § 178 odst. 1 zák. práce. Platí totiž, že mezi zaměstnanci a zaměstnavateli vnikají pracovněprávní vztahy, a pokud zákoník práce nebo jiný právní předpis nestanoví jinak, vznikají pracovněprávní vztahy nejdříve od uzavření pracovní smlouvy (srov. § 1 odst. 1 a 2 zák. práce). Byla-li dohoda podepsána dne 31. 3.2006, a pracovněprávní vztah mezi účastníky vznikl až dnem 1.4.2006, je závěr odvolacího soudu v souladu se zákonem a s výše uvedenými obecně přijímanými právními názory, na nichž dovolací soud nemá důvod cokoliv měnit.

Ostatní námitky žalobce obsažené v dovolání nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacího důvodu - jak vyplývá z jeho obsahu (srov. § 41 odst. 2 o.s.ř.) podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř., neboť podrobuje kritice pouze skutková zjištění odvolacího soudu, na nichž odvolací soud (a soud prvního stupně) založil svůj závěr o tom, že žalobce ani neprokázal existenci konkrétní povinnosti žalovaného, která byla porušena a v příčinné souvislosti s tím žalobci vznikla škoda , - tedy splnění podmínek pro obecnou odpovědnost žalovaného za vznik škody podle ustanovení § 172 zák. práce - a vyjadřuje nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud (a soud prvního stupně, s jehož závěry se ztotožnil) přihlížel a jak provedené důkazy hodnotil; současně v dovolání předestírá opačné skutkové závěry, na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího sodu odlišné právní posouzení věci. K okolnostem uplatněným tímto dovolacím důvodem však nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přihlédnuto [srov. právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2004 sp.zn. 21 Cdo 541/2004 které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, a obdobně též právní názor vyjádřený v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněném pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, roč. 2006].

Dovolání žalobce proti výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů odvolacího řízení, který má z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení (srov. § 167 odst. 1), není rovněž přípustné (srov. § 237 až § 239 o.s.ř.), a to bez ohledu na to, zda jde o měnící či potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení nebo o náhradu nákladů odvolacího řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003).

Protože dovolání žalobce proti rozhodnutí odvolacího soudu není přípustné, Nejvyšší soud České republiky je - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 3.525,- Kč [srov. § 3 bod 4., § 14 odst. 1, § 15, § 16 odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č.110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), celkem ve výši 3.825,- Kč. Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalovanému nahradil. Přiznanou náhradu nákladů dovolacího řízení je žalobce povinen zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 6. září 2011

JUDr. Zdeněk Novotný, v. r. předseda senátu