21 Cdo 2180/2002
Datum rozhodnutí: 06.05.2003
Dotčené předpisy: § 53 odst. 1 písm. b) předpisu č. 65/1965Sb., § 241 odst. 3 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




21 Cdo 2180/2002

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeněka Novotného v právní věci žalobkyně D. P., zastoupené advokátem, proti žalovanému D. d. K. L., zastoupenému advokátem, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp.zn. 13 C 181/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí na Labem ze dne 15. března 2002, č.j. 9 Co 128/2001-55, takto:

I. Dovolání žalovaného se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Dopisem ze dne 23. 11. 1999 žalovaný sdělil žalobkyni, že s ní ve smyslu § 53 odst. 1) Zákoníku práce okamžitě zrušuje pracovní poměr. Toto opatření zdůvodnil 1) Viz napomenutí pro neplnění pracovních povinností a porušování pracovní kázně ze dne 15. 11. 1999 a tím, že žalovaná při noční službě ze dne 18. na 19. 11. 1999 svojí nedůsledností při plnění pracovních povinností dopustila, že byla nalezena paní M. H., nar. 1916, spící v přízemí budovy B ve 4.30 hod. ráno.

Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Žalobu odůvodňovala zejména tím, že v první části, odkazující na napomenutí ze dne 15. 11. 1999, není skutkově vymezeno, jakého konkrétního porušení pracovní kázně se měla dopustit. Ve vztahu k tvrzenému porušení pracovní kázně v noci z 18. na 19. 11. 1999 namítá, že ve 3.10 hod. navštívila pokoj M. H. a zjistila, že je vše v pořádku. Poté navštívila další pokoje, kde prováděla osobní hygienu obyvatel domova, a, když šla při další návštěvě na pokoj paní H. ve 4.15 hod., zjistila, že tam není a šla ji hledat. Skutečnost, že došlo k popisované události, zaznamenala sama do knihy služeb, jak bylo běžnou praxí. Žalobkyně si není vědoma, že by jakýmkoliv způsobem porušila své pracovní povinnosti.

Okresní soud v Děčíně rozsudkem ze dne 16. 11. 2000, č. j. 13 C 181/99-32, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna uhradit žalovanému náklady řízení 4.300,- Kč. Pro nedostatek důvodů se nezabýval tou částí okamžitého zrušení pracovního poměru, jež odkazovala na napomenutí pro neplnění pracovních povinností ze dne 15. 11. 1999. Ve vztahu k tvrzenému porušení pracovní kázně při noční službě ze dne 18. na 19. 11. 1999 měl za prokázáno, že obyvatelka domova důchodců paní H. byla ve 4.30 hod. nalezena žalobkyní v hale v křesle, kde spala. Přihlédl k tomu, že jde o obyvatelku, která již prodělala několik pádů, trpí vrávoravou chůzi a je u ní nutný doprovod druhé osoby, a dovodil, že, kdyby žalobkyně řádně vykonávala noční službu, jistě by zabránila tomu, aby obyvatelka sešla z druhého poschodí do přízemí budovy po schodišti s nočním osvětlením . Vzhledem k dalším okolnostem případu i osobě žalobkyně považoval okamžité zrušení pracovního poměru s žalobkyní za přiměřené opatření žalovaného.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 15. 3. 2002, č.j. 9 Co 128/2001-55, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil okamžité zrušení pracovního poměru žalobkyně, které učinil žalovaný listinou ze dne 23. 11. 1999, za neplatné, a rozhodl, že žalovaný je povinen nahradit žalobkyni na nákladech řízení před soudy obou stupňů 17.374,- Kč na účet právního zástupce žalobkyně JUDr. J. K., advokáta ve V. Vycházeje z dokazování provedeného soudem prvního stupně, zjistil, že žalobkyně měla v rozhodnou dobu noční službu, kterou vykonávala ještě s další sestrou, a když sama zjistila, že M. H. opustila svůj pokoj, tuto skutečnost zaznamenala do knihy hlášení vedené u žalovaného. Dospěl k závěru, že v řízení nebylo prokázáno, zda žalobkyně nějakou svou povinnost skutečně zanedbala, a, i kdyby tomu tak bylo, nebylo by podle jeho názoru možné skutek popsaný v okamžitém zrušení pracovního poměru s žalobkyní považovat za chování, které by mohlo dosáhnout intenzity zvlášť hrubého porušení pracovní kázně, zejména, když nic v nejmenším nenasvědčuje tomu, že by se ze strany žalobkyně mohl jednat o porušení úmyslné.

V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalovaný namítá, že pro posouzení věci je bezvýznamný závěr odvolacího soudu, že se u žalobkyně nemohlo jednat o porušení úmyslné, neboť, kdyby tomu tak bylo, jednalo by se o podezření z trestné činnosti. Namítá dále, že paní H. byla po dobu několika hodin bez jakéhokoliv dozoru žalobkyně, když žalobkyně o ní nevěděla a o její stav se vůbec nezajímala. Kdyby tak činila, nemohla by nastat situace popsaná v okamžitém zrušení pracovního poměru. Připomíná dále, že jednání žalobkyně je třeba posuzovat v souvislosti s udržením pracovní kázně na pracovišti, a poukazuje na potřebu vysoké míry etiky a odpovědnosti při práci, kterou žalobkyně vykonávala. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a potvrdil rozsudek soudu prvního stupně .

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 - dále jen o.s.ř. (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) a po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a že dovolání je podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. přípustné, přezkoumal věc bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce zaměstnavatel může okamžitě zrušil pracovní poměr jen výjimečně, a to pouze tehdy, porušil-li zaměstnanec pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem.

Z citovaného ustanovení vyplývá, že rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením pracovního poměru je nejen výjimečným opatřením, ale jeho základním předpokladem je, že zaměstnanec poruší pracovní kázeň. Povinnost dodržovat pracovní kázeň patří k základním povinnostem zaměstnance vyplývajícím z pracovního poměru [srov. § 35 odst. 1 písm. b) zák. práce] a spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny právními předpisy (zejména ustanoveními § 73, 74 zák. práce), pracovním řádem, pracovní nebo jinou (např. tzv. manažerskou) smlouvou nebo pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance. Má-li být porušení pracovní kázně právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovních povinností ze strany zaměstnance zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň intenzity.

Názor odvolacího soudu, že v řízení nebylo prokázáno, zda žalobkyně při výkonu práce svou povinnost skutečně zanedbala, považuje dovolací soud za správný.



Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133 až § 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování u soudu odvolacího.

Dovolacím důvodem podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, včetně poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.

Ve sporném řízení, kde platí zásada dispoziční a projednací (a takovým řízením bylo i řízení v této věci), mají účastníci povinnost tvrdit rozhodné skutečnosti a označit důkazy k prokázání skutkových tvrzení. Účastníci tedy mají povinnost tvrzení (§ 101 odst. 1 o.s.ř.) a na tuto povinnost následně navazující povinnost důkazní (§ 120 odst. 1 o.s.ř.). Žalovaný v řízení netvrdil, kterou konkrétní povinnost (vyplývající z právních předpisů, pracovního řádu, pracovní smlouvy nebo pokynu nadřízeného vedoucího zaměstnance) měla žalobkyně porušit. Argumentoval jen faktickým důsledkem (paní H. byla nalezena spící v přízemí budovy B ) a možným důsledkem (paní H. si mohla ublížit) událostí, které se odehrály v noci z 18. na 19. 11. 1999. Žalovaný ale nikdy v řízení netvrdil a ani nepředkládal důkazy o tom, že žalobkyně měla např. povinnost zabraňovat obyvatelům domova důchodců v odchodu z jejich pokojů nebo zajistit, aby paní H. sama nikdy z pokoje neodešla, což by ostatně bez vhodného technického opatření (signalizace pohybu, uzamčení pacienta) nebo nepřetržité přítomnosti zdravotní sestry nebylo vůbec možné. Vzhledem k tomu, že ale nebylo vůbec zjištěno (nebyly ani označeny důkazy), kdy vlastně paní H. opustila své lůžko, nelze činit ani závěr, že by žalobkyně porušila některou ze všeobecně koncipovaných povinností uvedených v její pracovní náplni. Proto závěr odvolacího soudu, že v řízení nebylo prokázáno, zda žalobkyně nějakou svou povinnost skutečně zanedbala, má oporu ve výsledcích řízení.

Nebylo-li v řízení prokázáno, že žalobkyně jednáním uvedeným v okamžitém zrušení pracovního poměru porušila pracovní kázeň, je nadbytečné, aby se dovolací soud zabýval dalšími námitkami žalovaného obsaženými v dovolání, které směřovaly do posuzování stupně intenzity tvrzeného porušením pracovní kázně žalobkyní. Okolnost, že v řízení nebylo prokázáno, že žalobkyně jednáním uvedeným v okamžitém zrušení pracovního poměru porušila pracovní kázeň, způsobuje již sama o sobě ten právní důsledek, že žaloba na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru je důvodná.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. nebo jinou vadou, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného podle ustanovení § 243b odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 4 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 věty první o.s.ř., neboť žalovaný nemá s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů právo a žalobkyni, která měla v dovolacím řízení plný úspěch a která by tak měla právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení (srov. § 142 odst. 1 větu první o.s.ř.), v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 6. května 2003

JUDr. Mojmír Putna

předseda senátu