21 Cdo 2178/2004
Datum rozhodnutí: 12.04.2005
Dotčené předpisy:




x21 Cdo 2178, 2238/2004



U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně J. K. proti žalovanému Ú. kraji, o určení trvání pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 7 C 169/98, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. září 2003 č.j. 11 Co 126/2002-101 a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. listopadu 2003 č.j. 11 Co 126/2002-118, takto:

I. Usnesení a rozsudek krajského soudu se zrušují a věc se vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení.

II. Řízení o dovolání žalovaného proti rozsudku krajského soudu se zastavuje.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Ústí nad Labem dne 25.8.1998 domáhala, aby bylo určeno, že její pracovní poměr se žalovaným Okresním úřadem v Ú. trvá. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že dne 27.7.1978 uzavřela s "tehdejším KNV Ú." pracovní smlouvu a že po zrušení krajských národních výborů (účinností zákona č. 425/1990 Sb., tedy dnem 24.11.1990) přešla práva a závazky, která měly krajské národní výbory, na okresní úřady v sídlech krajů. Žalobkyně nesouhlasí s tím, že by práva z pracovněprávních vztahů přešla na "SOU obchodní J.", a dovozuje, že na požadovaném určení má naléhavý právní zájem, neboť "Školský úřad J., SOU obchodní J. i žalovaný Okresní úřad v Ú. shodně popírají existenci jejího pracovního vztahu v období od 1.9.1990" a žalobkyně musí mít "jistotu, kdo po právu byl jejím zaměstnavatelem v tomto období".

Okresní soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 4.10.2001 č.j. 7 C 169/98-86 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dospěl k závěru, že žalobkyně nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem, neboť žalobkyně podala žalobu "až po platně ukončeném pracovním poměru u Středního odborného učiliště v J., který byl právním nástupcem bývalého Krajského národního výboru v Ú." (uvedený pracovní poměr skončil dnem 10.2.1994); potvrzuje to též "rozsudek Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 2.5.1997, který nabyl právní moci dne 25.6.1997", jímž bylo Střednímu odbornému učilišti obchodnímu se sídlem v J. uloženo, aby žalobkyni vydalo potvrzení o zaměstnání, v němž bude uvedeno, že žalobkyně byla u tohoto učiliště zaměstnána od 28.8.1978 do 10.2.1994, a v jehož odůvodnění je "řešen i přechod práv a povinností žalobkyně z pracovněprávního vztahu u tehdejšího Krajského národního výboru v Ú. na Střední odborné učiliště obchodní v J.". Za žalovaného soud prvního stupně považoval - jak vyplývá ze záhlaví a odůvodnění rozsudku - "Okresní úřad v Ú.".

Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podala žalobkyně odvolání.

Krajský soud v Ústí nad Labem v průběhu odvolacího řízení usnesením ze dne 2.9.2003 č.j. 11 Co 126/2002-101 rozhodl, že v řízení bude dále pokračováno na straně žalovaného (místo dosavadního žalovaného Okresního úřadu v Ú.) s "Ú. krajem". Dospěl k závěru, že okresní úřady skončily ke dni 31.12.2002 svou činnost a že podle zákona č. 290/2002 Sb. přecházejí "závazky státu na práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů na kraje". Protože se "právním nástupcem žalovaného, který zanikl", stal "s účinností od 1.1.2002" Ú. kraj, bylo podle ustanovení § 107 odst.1 o.s.ř. rozhodnuto, že s ním bude v řízení nadále pokračováno jako se žalovaným.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalovaný Ú. kraj dovolání. Namítá, že podle zákona č. 564/1990 Sb. (ve znění účinném ke dni 31.12.2002) přešla na kraje pouze práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů, kde zaměstnavatelem byly okresní úřady a jejich zaměstnanci měli sjednáno místo výkonu práce (zařazení) v předškolních zařízeních, školách a školských zařízeních, zřízených podle ustanovení § 14 zákona č. 564/1990 Sb. (ve znění účinném ke dni 31.12.2002), jež neměly ke dni 1.1.2003 právní subjektivitu. Žalobkyně takovým zaměstnancem nebyla a přechod práv a povinností na Ú. kraj nelze dovozovat - jak to učinil odvolací soud - ze zákona č. 290/2002 Sb., který se "v žádném případě na konkrétní pracovní poměr žalobkyně nevztahuje". Dovolatel navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil.

Krajský soud v Ústí nad Labem poté rozsudkem ze dne 4.11.2003 č.j. 11 Co 126/2002-118 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Poté, co dovodil, že pravomocným usnesením ze dne 2.9.2003 č.j. 11 Co 126/2002-101 bylo rozhodnuto, že v řízení bude nadále pokračováno na straně žalovaného s Ú. krajem, a že dovolání podané proti tomuto usnesení nemá "odkladný účinek", se ve věci samé ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný Ú. kraj dovolání. Namítá, že podal dovolání proti usnesení ze dne 2.9.2003 č.j. 11 Co 126/2002-101, o němž dosud nebylo rozhodnuto, že v projednávané věci "nemůže být z důvodů uvedených v tomto dovolání stranou žalovanou". Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) se nejprve zabýval dovoláním žalovaného, podaným proti usnesení odvolacího soudu ze dne 2.9.2003 č.j. 11 Co 126/2002-101. Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 o.s.ř. a že jde o usnesení, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení § 239 odst. 1 písm. b) o.s.ř., přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Žalobkyně v projednávané věci žalobu o určení trvání pracovního poměru dne 25.8.1998 podala - jak vyplývá z jejího obsahu - proti Okresnímu úřadu v Ú.

Okresní úřady byly zřízeny zákonem České národní rady č. 425/1990 Sb., o okresních úřadech, úpravě jejich působnosti a o některých dalších opatřeních s tím souvisejících, jako správní úřady, které vykonávají státní správu ve svých územních obvodech a kterým může zákon svěřit výkon státní správy i v jiných územních obvodech (srov. § 2 tohoto zákona). Zákon č. 147/2000 Sb., o okresních úřadech, který s účinností ode dne 12.11.2000 nahradil zákon č. 425/1990 Sb., okresní úřady definoval (srov. § 1 odst.1 tohoto zákona) jako správní úřady, které vykonávají státní správu ve správních obvodech, jež se nazývají okresy, a které mohou vykonávat státní správu i ve správních obvodech jiných okresních úřadů, stanoví-li tak zvláštní zákon. Okresní úřady byly podle ustálené judikatury soudů (srov. Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 22.4.1998 sp. zn. Cpjn 68/97, uveřejněné pod č. 32 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998) nejen správními úřady, ale i právnickými osobami, jestliže vystupovaly v jiných právních vztazích než které vznikaly při výkonu státní správy.

Dnem 1.1.2001 nabyl účinnosti zákon č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, podle kterého se okresní úřady staly organizačními složkami státu (srov. § 3 odst.1 tohoto zákona) a podle kterého jako organizační složky státu nebyly právnickými osobami (srov. § 3 odst.2 větu první tohoto zákona). Ode dne 1.1.2001 proto již nebylo možné považovat okresní úřady za právnické osoby ani tehdy, vystupovaly-li v jiných právních vztazích než které vznikají při výkonu státní správy. V pracovněprávních vztazích to mimo jiné znamenalo, že fyzické osoby u něj působící v pracovním poměru se staly zaměstnanci státu (České republiky) a že okresní úřady jednaly v těchto pracovněprávních vztazích za stát (Českou republiku) jako jeho příslušná organizační složka (srov. též § 8a zákoníku práce). Podle právní úpravy účinné od 1.1.2001 tedy okresní úřady již nevystupovaly v pracovněprávních vztazích jako zaměstnavatelé, ale jako organizační složky státu, příslušné jednat za stát (Českou republiku) jako zaměstnavatele vůči zaměstnancům státu, kteří byli zařazeni k výkonu práce u okresních úřadů.

Okresní úřady byly zrušeny (ukončily svou činnost) dnem 31.12.2002 (srov. Část sto sedmnáctou, Čl. CXVII bod 1. zákona č. 320/2002 Sb.). Ohledně pracovněprávních vztahů zaměstnanců České republiky zařazených k výkonu práce u okresních úřadů bylo stanoveno, že po zrušení okresních úřadů (tj. dnem 1.1.2003) přecházejí z České republiky na územní samosprávné celky v případech, kdy činnosti zaměstnance okresního úřadu stanovené tímto nebo zvláštním zákonem přecházejí do působnosti územních samosprávných celků (srov. Část sto sedmnáctou, Čl. CXVII bod 2. zákona č. 320/2002 Sb.). V těchto případech se okresní úřad dohodne se zaměstnancem zařazeným k výkonu práce u okresního úřadu a příslušným územním samosprávným celkem nebo správním úřadem, na který územní samosprávný celek jeho práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů přejdou (srov. Část sto sedmnáctou, Čl. CXVII bod 3. zákona č. 320/2002 Sb.) a na základě této dohody provede okresní úřad delimitaci příslušných zaměstnanců okresních úřadů na určené územní samosprávné celky nebo správní úřady, přičemž takto provedená delimitace je závazná (srov. Část sto sedmnáctou, Čl. CXVII bod 4. zákona č. 320/2002 Sb.); kdyby dohoda o tom, na který územní samosprávný celek práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů zaměstnanců okresních úřadů přejdou, nebyla uzavřena nejpozději do 1.9.2002, stanoví počty a pravidla delimitace zaměstnanců na příslušné územní samosprávné celky nebo správní úřady na návrh přednosty okresního úřadu a s doporučením ředitele krajského úřadu Ministerstvo vnitra (srov. Část sto sedmnáctou, Čl. CXVII bod 5. zákona č. 320/2002 Sb.). V případech, kdy činnosti zaměstnance okresního úřadu stanovené tímto zákonem nepřecházejí z České republiky do působnosti územních samosprávných celků, přechází výkon práv a povinností z pracovněprávních vztahů zaměstnance okresního úřadu na Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, není-li upraveno zvláštním zákonem jinak (srov. Část sto sedmnáctou, Čl. CXVII bod 6. větu první zákona č. 320/2002 Sb.). Nároky zaměstnanců okresních úřadů z pracovněprávních vztahů, které nepřešly na příslušné územní samosprávné celky, jakož i nároky České republiky z pracovněprávních vztahů vůči zaměstnancům okresních úřadů uplatňuje jménem státu Ministerstvo financí (srov. Část sto sedmnáctou, Čl. CXVII bod 7. zákona č. 320/2002 Sb.). Šlo-li o zaměstnance České republiky zařazené u okresních úřadů, kteří působili v předškolních zařízeních, školách a školských zařízeních zřízených obcí, které neměly právní subjektivitu, přešla práva a povinnosti z těchto pracovních vztahů na kraje (§ 24 odst.3 zákona č. 564/1990 Sb., o státní správě a samosprávě ve školství, ve znění pozdějších předpisů).

Zrušení okresních úřadů mělo v oblasti pracovněprávních vztahů - jak vyplývá z výše uvedeného - za následek, že ve vztahu k zaměstnancům státu, kteří byli k výkonu práce zařazeni u okresních úřadů, nezanikl jejich zaměstnavatel (tím je i nadále stát - Česká republika), ale že byla zrušena organizační složka státu, která za stát v těchto pracovněprávních vztazích jednala. V případech, kdy činnosti zaměstnance okresního úřadu stanovené zákonem č. 320/2002 Sb. nepřecházely z České republiky do působnosti územních samosprávných celků, přešel výkon práv a povinností z pracovněprávních vztahů zaměstnanců okresních úřadů z okresního úřadu na Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových. Jestliže však činnosti zaměstnanců okresních úřadů přešly do působnosti územních samosprávných celků, přešly práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů z České republiky na územní samosprávné celky. Nároky zaměstnanců okresních úřadů z pracovněprávních vztahů, které nepřešly na územní samosprávné celky (například proto, že pracovněprávní vztah zaměstnance okresního úřadu skončil do 31.12.2002), uspokojuje jménem České republiky Ministerstvo financí.

Dochází-li k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů, přechází na přejímajícího zaměstnavatele práva a povinnosti nejen vůči těm zaměstnancům, jejichž pracovněprávní vztah v době přechodu vůči dosavadnímu zaměstnavateli dosud trval. Uvedený přechod práv a povinností nastává také u zaměstnanců dosavadního zaměstnavatele, kteří v době přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů vedli u soudu s dosavadním zaměstnavatelem spor o určení dalšího trvání pracovního poměru (srov. též právní názor týkající se obdobné věci, vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18.9.1997 sp. zn. 2 Cdon 1495/96, který byl uveřejněn pod č. 82 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997). Totéž platí obdobně, jde-li o přechod výkonu práv a povinností z pracovněprávních vztahů z dosavadní na přejímající organizační složku státu.

Podle ustanovení § 107 odst.1 o.s.ř. jestliže účastník ztratí po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno, posoudí soud podle povahy věci, zda v řízení může pokračovat. Není-li možné v řízení ihned pokračovat, soud řízení přeruší. O tom, s kým bude v řízení pokračovat, soud rozhodne usnesením.

Stát (Česká republika) jako účastník pracovněprávních vztahů je právnickou osobou (srov. § 8b odst.1 zákoníku práce). Podle ustanovení § 107 odst.3 o.s.ř. ztratí-li způsobilost být účastníkem řízení právnická osoba a umožňuje-li povaha věci pokračovat v řízení, jsou jejím procesním nástupcem, nestanoví-li zákon jinak, ti, kteří po zániku právnické osoby vstoupili do jejích práv a povinností, popřípadě ti, kteří po zániku právnické osoby převzali práva a povinnosti, o něž v řízení jde.

Z ustanovení § 107 odst.1 o.s.ř. mimo jiné vyplývá, že soud usnesením rozhodne o tom, s kým bude v řízení pokračovat, jen tehdy, ztratí-li způsobilost být účastníkem řízení účastník občanského soudního řízení (v době od zahájení řízení do jeho pravomocného skončení) a umožňuje-li povaha věci pokračování v řízení. V případě, že účastníkem řízení byl jako zaměstnavatel stát (Česká republika) a že za řízení byla zrušena příslušná organizační složka státu, která za stát v pracovněprávních vztazích jednala, nedošlo k tomu, že by ztratil způsobilost být účastníkem řízení účastník občanského soudního řízení. Postup podle ustanovení § 107 odst.1 o.s.ř. v takovémto případě nepřichází v úvahu; soud objasní, která z organizačních složek státu je (se stala) příslušnou jednat za stát v konkrétním pracovněprávním vztahu, a začne s ní dále jednat jako s organizační složkou příslušnou vystupovat ve sporu za účastníka řízení - stát (Českou republiku) ve smyslu ustanovení § 21a odst.1 o.s.ř., aniž by o tom vydával zvláštní rozhodnutí (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.6.2004 sp. zn. 21 Cdo 298/2004, které bylo uveřejněno pod č. 128 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).

V posuzovaném případě žalobkyně podala žalobu proti Okresnímu úřadu v Ú. jako vůči svému (údajnému) zaměstnavateli v době, kdy okresní úřady byly právnickými osobami a způsobilými zaměstnavateli. Uvedené postavení okresní úřady ztratily - jak uvedeno výše - dnem 31.12.2000, dnem 1.1.2001 se staly organizačními složkami státu a ode dne 1.1.2001 již nevystupovaly v pracovněprávních vztazích jako zaměstnavatelé, ale jako organizační složky státu, příslušné jednat za stát (Českou republiku) jako zaměstnavatele vůči zaměstnancům státu, kteří byli zařazeni k výkonu práce u okresních úřadů. V projednávané věci to mělo za následek, že dosavadní žalovaný Okresní úřad v Ú. dnem 31.12.2000 zanikl a že jeho procesním nástupcem se stala ze zákona (o procesním nástupnictvím se podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 samostatné usnesení nevydávalo, neboť soud tuto otázku řešil za řízení jen jako otázku předběžnou, a účinek procesního nástupnictví zůstal zachován - jak vyplývá z ustanovení Části dvanácté, Hlavy I, bodu 1. zákona č. 30/2000 Sb. - i po 1.1.2001, i když to soud prvního stupně při svém rozhodování výslovně nezohlednil) Česká republika - Okresní úřad v Ú. Za této situace odvolací soud neměl rozhodovat o tom, s kým bude v řízení pokračováno, neboť za odvolacího řízení (dnem 31.12.2002) byla zrušena organizační složka státu (Okresní úřad v Ú.), která v řízení vystupovala za účastníka řízení - Českou republiku podle ustanovení § 21a odst.1 o.s.ř. Podmínky k vydání usnesení podle ustanovení § 107 odst.1 o.s.ř. tedy - jak vyplývá z výše uvedeného - nebyly splněny. Jestliže práva a povinnosti z pracovněprávního vztahu žalobkyně přešly dnem 1.1.2003 - jak se domníval odvolací soud - z České republiky na územně samosprávný celek (Ú. kraj), mohlo mít takové zjištění za následek, že po zahájení řízení - aniž by dosavadní žalovaná (Česká republika) ztratila způsobilost být účastníkem řízení - nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde. Nabyvatel práva nebo povinnosti se může stát účastníkem řízení za této situace jen postupem podle ustanovení § 107a o.s.ř., tedy jen jestliže to žalobkyně navrhne a jestliže soud jejímu návrhu pravomocným usnesením vyhoví.

Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není správné. Nejvyšší soud České republiky proto napadené usnesení, jakož i akcesorický rozsudek odvolacího soudu ze dne 4.11.2003 č.j. 11 Co 126/2002-118 zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř.) a věc vrátil Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta první o.s.ř.).

Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu ze dne 4.11.2003 č.j. 11 Co 126/2002-118 musel být shora uvedeným postupem zrušen, stalo se proti němu podané dovolání žalovaného bezpředmětným. Nejvyšší soud České republiky proto řízení o dovolání žalovaného proti tomuto rozsudku zastavil (§ 243c odst.1 a § 104 odst.1 o.s.ř.).

Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§ 243d odst. 1 část první věty za středníkem o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 12. dubna 2005

JUDr. Ljubomír Drápal

předseda senátu