21 Cdo 2163/2004
Datum rozhodnutí: 12.04.2005
Dotčené předpisy: § 232 odst. 1 předpisu č. 65/1965Sb., § 233 odst. 1 předpisu č. 65/1965Sb., § 238 odst. 1 předpisu č. 65/1965Sb.




21 Cdo 2163/2004

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce J. R., zastoupeného advokátem, proti žalovanému N., spol. s.r.o., zastoupenému advokátem, o 101.735,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí pod sp. zn. 9 C 54/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. října 2003 č.j. 16 Co 263/2003 145, takto:

I. Dovolání žalobce se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech dovolacího řízení 9.965,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby bylo žalovanému uloženo zaplatit mu za 3 roky zpětně 101.735,20 Kč s úrokem z prodlení (který v žalobě - v návrhu na její změnu - vyčíslil). Žalobu odůvodňoval zejména tím, že účastníci uzavřeli dne 15.11.1995 dohodu o pracovní činnosti na dobu neurčitou a na tomto základě žalovaný přiděloval žalobci práci do doby vzniku pracovní neschopnosti žalobce v dubnu 1996. Protože počínaje květnem 1996 (kdy byl uznán práce schopným) mu žalovaný další práci odmítl přidělovat, žalobce vycházeje z průměrného výdělku zjištěného za první čtvrtletí roku 1996 požadoval po žalovaném zaplacení náhrady mzdy za období od prosince 1998 do prosince 2001. Pro případ, že by soud považoval uzavřenou dohodu o pracovní činnosti za neplatnou z důvodu nedostatečné konkretizace v ní sjednané odměny, je třeba podle názoru žalobce vycházet z toho, že mezi účastníky vznikl pracovní poměr na zkrácený úvazek .

Okresní soud ve Vsetíně - pobočka ve Valašské Meziříčí rozsudkem ze dne 22.5.2003 č.j. 9 C 54/2001-114 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 18.112,- Kč k rukám žalobce , že advokátovi se přiznává odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů v celkové výši 17.238,30 Kč, a že žalovaný je povinen zaplatit státu - České republice - na účet Okresního soudu ve Vsetíně částku 17.238,30 Kč na náhradě nákladů řízení a částku 3.470,- Kč na soudním poplatku. Soud prvního stupně dospěl ve věci samé k závěru, že účastníci uzavřeli dne 15.11.1995 neplatnou dohodu o pracovní činnosti podle § 237 a násl. zákoníku práce , a dovodil, že důvodem neplatnosti dohody je skutečnost, že sjednání odměny za vykonanou práci ve smyslu § 238 odst. 1 zákoníku práce je učiněno neurčitě , neboť účastníci si jako odměnu sjednali pouze úkolovou mzdu dle dohody . Protože však v řízení bylo zjištěno, že základní náležitosti nezbytné pro vznik pracovního poměru ve smyslu ustanovení § 29 odst. 1 zák. práce byly mezi účastníky sjednány , soud prvního stupně dospěl k závěru, že mezi účastníky existuje pracovní poměr a že z existence pracovního poměru vyplývá pro žalobce nárok podle § 130 odst. 1 věty první zák. práce na náhradu mzdy ve výši jeho průměrného výdělku od května 1996, kdy žalovaný v rozporu s § 35 odst. 1 písm. a) zák. práce neplnil svou povinnost přidělovat zaměstnanci práci .

K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 22.10.2003 č.j. 16 Co 263/2003-145 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 5.731,- Kč a na náhradě nákladů řízení před odvolacím soudem 8.360,- Kč k rukám advokáta a že advokátovi se přiznává odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů před soudem prvního stupně ve výši 17.238,30 Kč a odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů před odvolacím soudem ve výši 8.033,- Kč, která bude proplacena ČR - Okresním soudem ve Vsetíně . Odvolací soud přisvědčil závěrům soudu prvního stupně, že dohoda o pracovní činnosti ze dne 15.11.1995 je z důvodu absence ujednání o odměně za vykonávanou činnost neplatná a na této skutečnosti nic nemůže změnit, že v současné době existuje smluvní volnost při sjednávání odměny . Odvolací soud však vyslovil nesouhlas se závěrem soudu prvního stupně o tom, že mezi účastníky vznikl pracovní poměr, neboť ten účastníci v žádném případě nemínili uzavřít , a kromě toho, za situace, kdy byl dohodnut toliko maximální limit měsíčně odpracovaných hodin , podle názoru odvolacího soudu při absenci ujednání rozsahu pracovní činnosti v jednotlivých měsících a s přihlédnutím k okolnostem, za kterých byla dohoda o pracovní činnosti uzavírána , nelze dovozovat, že mezi účastníky vznikl pracovní poměr. Práva a povinnosti mezi účastníky lze odvíjet toliko z dohody o pracovní činnosti, která je specifickým pracovněprávním vztahem, který má vlastní úpravu a pro tuto dohodu platí pouze ustanovení zákoníku práce obsažená v části čtvrté a všeobecná společná a závěrečná ustanovení zákoníku práce . Z tohoto důvodu podle názoru odvolacího soudu není možné vztahovat na dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr příslušná ustanovení o náhradě mzdy při překážkách v práci v pracovním poměru.

V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobce namítá, že v daném případě nemohlo jít mezi účastníky o jiný, než o pracovněprávní vztah, a že tedy byla na místě argumentace žalobce dovolávající se judikátu R 19/1977 , podle něhož příslušelo posoudit, zda nedošlo i k pracovnímu poměru, jestliže byl mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem sjednán druh práce, místo výkonu práce a den nástupu do práce . Důsledkem závěru odvolacího soudu, že práva a povinnosti mezi účastníky lze dovozovat toliko z dohody o pracovní činnosti - kterou však označil za absolutně neplatnou - je pak skutečnost, že uvrhl účastníky řízení, zejména pak žalobce do nejistého právního postavení , neboť se nevyjádřil k tomu o jaký pracovněprávní vztah se jedná. Z toho, že se mezi účastníky jednalo o pracovněprávní vztah vykonávaný v závislé činnosti, podle názoru žalobce vyplývá, že se muselo zcela jednoznačně jednat o faktický pracovní poměr, protože z provedeného dokazování lze totiž zcela jednoznačně dovodit, že mezi účastníky došlo v souladu s ustanovením § 29 odst. 1 zákoníku práce v platném znění k dohodě o druhu vykonávané práce, místu výkonu práce a dni nástupu do práce . Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný uvedl, že zákoník práce možnost konverze právního úkonu nepřipouští, resp. neupravuje, když i subsidiární použití občanského zákoníku pro pracovněprávní vztahy je vyloučeno . Podle jeho názoru v pracovním poměru účelem a smyslem nároku na náhradu mzdy při tzv. překážkách v práci je ochrana zaměstnance a jeho rodiny při absenci jejich hlavního příjmu , avšak přiznání této náhrady i v dané věci se jeví jako extrémní .

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době - vzhledem k tomu, že žalobce se domáhá uspokojení nároků, které měly vzniknout na podkladě dohody ze dne 15.11.1995 - podle ustanovení zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb., č. 231/92 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb., č. 37/1993 Sb., č. 74/1994 Sb., a č. 118/1995 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 1.1.1996 (dále jen zák. práce ).

Dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr podle části čtvrté zákoníku práce (dohoda o provedení práce a dohoda o pracovní činnosti) jsou zcela specifické pracovněprávní instituty, jejichž právní úprava je natolik samostatná, že na ně nelze ani analogicky použít ustanovení zákoníku práce upravující práva a povinnosti z pracovního poměru, kromě těch na něž vlastní právní úprava dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr výslovně odkazuje. Zaměstnavatelé, kteří jsou povinni zajišťovat plnění svých úkolů především zaměstnanci v pracovním poměru, jen výjimečně mohou k plnění svých úkolů nebo k zabezpečení svých potřeb uzavírat s fyzickými osobami také dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr (dohodu o provedení práce, dohodu o pracovní činnosti), jestliže jde o práci, jejíž pravidelný výkon nemůže zaměstnavatel zabezpečit v rámci předem stanoveného rozvržení pracovní doby a rozvrhu pracovních směn tak, aby její řízení, sledování jejího provádění a kontrola dodržování pracovní doby byly účelné a hospodárné, nebo, jejíž výkon v pracovním poměru by byl z hlediska zájmů společnosti pro zaměstnavatele neúčelný nebo nehospodárný z jiných důvodů. (srov. § 232 odst. 1 zák. práce).

Práva a povinnosti, která pro účastníky tohoto svébytného pracovněprávního vztahu vyplývají zejména z ustanovení § 233 odst. 1 a 2 zák. práce, nezahrnují - jak se žalobce mylně domníval v původně uplatněné žalobě na určení platnosti dohody o pracovní činnosti - povinnost obdobnou povinnosti přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy upravené v ustanovení § 35 odst. 1 písm. a) zák. práce. Protože z výčtu povinností zaměstnavatele v právním vztahu založeném dohodou o pracovní činnosti nelze dovodit i povinnost přidělovat práci v souladu s obsahem dohody o pracovní činnosti, je na místě závěr, že na dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr nelze použít ani ustanovení § 130 odst. 1 zák. práce o náhradě mzdy při překážkách v práci na straně zaměstnavatele. Jestliže tedy zaměstnavatel nepřiděloval práci zaměstnanci, s nímž uzavřel dohodu o pracovní činnosti, není povinen poskytnout mu odměnu ani její náhradu (srov. závěry býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 17. 6. 1980 sp. zn. Cpj 160/79, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 1980, pod č. 27).

Podle ustanovení § 238 odst. 1 zák. práce dohodu o pracovní činnosti je zaměstnavatel povinen uzavřít písemně, jinak je neplatná. V dohodě musí být uvedeny sjednané práce, sjednaná odměna za vykonanou práci, sjednaný rozsah pracovní doby a doba, na kterou se dohoda uzavírá. Jedno vyhotovení dohody o pracovní činnosti je zaměstnavatel povinen vydat zaměstnanci.

Podstatnou náležitostí dohody o pracovní činnosti ( § 232 a násl. zák. práce) je tedy dohoda o způsobu odměňování; nedostatečná konkretizace způsobu odměňování má za následek neplatnost dohody o pracovní činnosti (srov. rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 28.3.1975 sp. zn. 5 Cz 6/75, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 1977, pod č. 19). V posuzované věci soudy obou stupňů vycházejíce z uvedeného názoru správně dovodily, že ujednání v dohodě o pracovní činnosti ze dne 15.11.1995 o způsobu odměňování - úkolová mzda dle dohody - činí tuto dohodu neplatnou z důvodu absence ujednání o odměně za vykonanou činnost . Jestliže - jak uvedeno výše - nárok na náhradu mzdy z důvodu nepřidělování práce podle dohody o pracovní činnosti nemůže založit dohoda, která je uzavřena v souladu se zákonem, nemohou být tyto nároky tím spíše dány na základě dohody o pracovní činnosti, která je neplatná.

Ve prospěch opačného závěru - z hlediska existence povinnosti přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy - nelze úspěšně namítat, že se muselo zcela jednoznačně jednat o faktický pracovní poměr , neboť faktický pracovní poměr ani není třeba rozvazovat, protože právně neexistuje (jde tu o absolutní neplatnost) a v případě neformálního skončení takového faktického pracovního poměru zaměstnanci nadále nepřísluší žádné nároky.

Úvahy ve prospěch opačného názoru nelze důvodně odvíjet ani z tvrzení, že se jednalo mezi účastníky o pracovní poměr . Je mimo pochybnost, že i v případě, jestliže je dohoda o pracovní činnosti uzavřená mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem neplatná, vzniká za předpokladu, že zaměstnanec pro zaměstnavatele pracoval a byl za vykonané práce odměňován, mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem pracovněprávní vztah a nikoliv vztah občanskoprávní. Z tohoto pohledu lze sdílet názor dovolatele, že mezi účastníky nemohlo jít o vztah upravený jiným právním předpisem, nežli zákoníkem práce , protože i vztah vyplývající z neplatné dohody o pracovní činnosti a následky z něho vyplývající je třeba posuzovat jako vztah pracovněprávní a na základě pracovněprávních předpisů. Obecně je v právní praxi přijímán i závěr (vyjádřený v již zmíněném rozsudku býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 28.3.1975 sp. zn. 5 Cz 6/75, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 1977, pod č. 19, na který žalobce poukazuje), že v případě neplatné dohody o pracovní činnosti je třeba posoudit, zda nedošlo i k pracovnímu poměru, jestliže byl mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem sjednán druh práce, místo výkonu práce a den nástupu do práce ( § 29 odst. 1 zák. práce). Žalobce však opomíjí, že nejde o mechanickou konverzi neplatné dohody o pracovní činnosti v pracovní smlouvu nastupující automaticky v případě, jestliže je z neplatné dohody o pracovní činnosti seznatelné, jakou činnost a ve kterém místě měl zaměstnanec od určitého data vykonávat. Druh práce, místo výkonu práce a den nástupu do práce jsou bezpochyby esenciálními náležitostmi pracovní smlouvy, které však stejně dobře mohou být dojednány také v dohodě o pracovní činnosti. Aby bylo možné posoudit, zda nedošlo i k pracovnímu poměru , je proto významný závěr, o jaký právní úkon, v době, kdy účastníci sporný dvoustranný právní úkon uzavírali, se z obsahového hlediska jednalo, k čemu ve skutečnosti jejich projev vůle směřoval (srov. § 240 odst. 1, § 244 odst. 1 zák. práce. Jestliže tedy odvolací soud vzal v posuzované věci za podklad svých úvah zjištění, že účastníci v žádném případě nemínili uzavřít pracovní poměr , a že jejich projevená vůle směřovala k uzavření dohody o pracovní činnosti (o tom ostatně žalobce v době zahájení řízení na určení platnosti dohody o pracovní činnosti neměl pochybnosti), je jeho závěr, že práva o povinnosti mezi účastníky lze vyvozovat toliko z dohody o pracovní činnosti , správný.

Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný a protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1 o.s.ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. a § 229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.

V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 9.890,- Kč (srov. § 3 odst. 1 bod 5, § 10 odst. 3, § 16 odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb. a č. 110/2004 Sb.) a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb. a č. 68/2003 Sb.), tedy celkem ve výši 9.965,- Kč. Protože dovolání žalobce bylo zamítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby žalovanému tyto náklady nahradil. Žalobce je povinen přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 12. dubna 2005

JUDr. Zdeněk Novotný

předseda senátu