21 Cdo 2155/2005
Datum rozhodnutí: 18.10.2006
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 237 odst. 3 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 242 odst. 3 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 241a odst. 2 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 243b odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




21 Cdo 2155/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce O., a.s., jako právního nástupce O., a.s. (dříve O., a.s., člen koncernu K. I., a.s.), proti žalovanému J. Š., zastoupenému advokátkou, o 20.063,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 24 C 120/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. května 2005 č.j. 16 Co 61/2005-50, takto:

I. Dovolání žalovaného se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce (jeho právní předchůdce) se vzájemnou žalobou, uplatněnou v průběhu řízení ve věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 24 C 38/2002, jejíž projednání a rozhodnutí o ní bylo usnesením Okresního soudu v Karviné ze dne 25.9.2003 č.j. 24 C 38/2002-17 vyloučeno k samostatnému řízení, domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 20.063,- Kč s 5,5% úrokem z prodlení od 1.5.2002 do zaplacení. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že žalovanému vyplatil za dobu od 8.1. do 30.4.2002 na náhradě za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti částku 20.063,- Kč, ačkoliv mu ve skutečnosti nepatřila, neboť žalovaný nebyl v pracovní neschopnosti z důvodu nemoci z povolání (jak žalovaný při nástupu do pracovní neschopnosti tvrdil), ale z "obecných příčin". Žalovaný je povinen neoprávněně poskytnutou náhradu žalobci vrátit, neboť věděl, že mu může náležet, jen jestliže se prokáže "souvislost mezi práce neschopností a nemocí z povolání", taková "souvislost" však zjištěna nebyla.

Okresní soud v Karviné rozsudkem ze dne 9.12.2004 č.j. 24 C 120/2003-31 žalovanému uložil, aby zaplatil žalobci 20.063,- Kč s 3,5% úrokem z prodlení od 21.1.2003 do zaplacení, žalobu o zaplacení úroku z prodlení ve výši 5,5% z částky 20.063,- Kč za dobu od 1.5.2002 do 20.1.2003 a ve výši 2% z téže částky od 21.1.2003 do zaplacení zamítl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 800,- Kč. Z provedených důkazů zjistil, že žalovaný netrpí žádnou z nemocí z povolání, že byl od 8.1. do 31.7.2002 práce neschopen pro "obecné onemocnění" a že mu proto náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti, která mu byla za období od 8.1. do 30.4.2002 vyplacena ve výši 20.063,- Kč, nenáleží. Protože žalovaný věděl, že mu je náhrada vyplácena, ačkoliv byl v pracovní neschopnosti jen pro "obecné onemocnění, věděl (musel vědět) také to, že se jedná o částky nesprávně určené; ve smyslu ustanovení § 243 odst.3 zákoníku práce je proto povinen tímto způsobem získané bezdůvodné obohacení vydat žalobci.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 26.5.2005 č.j. 16 Co 61/2005-50 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, kterým bylo žalobě vyhověno, a ve výroku o náhradě nákladů řízení potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v tom, že žalovaný pobíral náhradu za ztrátu na výdělku, ačkoliv věděl, že mu ve skutečnosti nenáleží, neboť byl v pracovní neschopnosti z "obecných příčin". Odvolací soud uvěřil výpovědi svědkyně B. Š., z níž vyplývá, že žalovanému byla "v předcházejících letech mnohokráte placena náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti pro pracovní úraz" a že proto věděl "pokud chce, aby mu byla vyplácena náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti pro pracovní úraz, tedy ve vyšší částce než pro obecné onemocnění, musí doložit tzv. potvrzení, ze kterého vyplývá, že je v pracovní neschopnosti pro pracovní úraz". Protože žalovaný tzv. potvrzení neodevzdal, protože "měl zájem, aby mu byla placena náhrada za ztrátu na výdělku jako když je práce neschopen pro následky pracovního úrazu", a protože svědkyni B. Š. "ubezpečoval, že potvrzení doloží a také v tomto směru podnikal veškeré kroky", odvolací soud uzavřel, že nemůže obstát tvrzení žalovaného, podle kterého "teprve po ukončení pracovní neschopnosti byl vystaven lékařem doklad o příčině pracovní neschopnosti", a že žalovaný je proto povinen tímto způsobem získané bezdůvodné obohacení žalobci ve smyslu ustanovení § 243 odst.3 zákoníku práce vydat.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítá, že při posouzení otázky, zda žalovaný věděl nebo musel vědět, že přijaté částky náhrady za ztrátu na výdělku byly nesprávně určené nebo omylem vyplacené, soudy vycházely z výpovědi svědkyně B. Š., ačkoliv "lze přesvědčivě pochybovat o její nepodjatosti", a neuvěřily žalovanému, i když šlo "jen o tvrzení proti tvrzení"; za této situace soudy měly podle názoru žalovaného rozhodnout ve prospěch žalovaného, neboť žalobce neunesl důkazní břemeno. Žalovaný dále soudům vytýká, že náležitě nepřihlédly k tomu, jak "složitý je výpočet náhrad za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti". Náhrada se každý měsíc liší, zaměstnanci se "do rukou nedostanou ani doklady prokazující způsob výpočtu" a není možné vycházet z toho, že žalovaný musel vědět o tom, že náhrada škody "by měla být podstatně nižší než jako obvykle". Žalovaný zdůrazňuje, že zaměstnavatel "není zodpovědný jenom za pracovní úraz, ale také za správný výpočet a správné zjištění výše náhrady škody a za bezchybnou administrativu s tím spojenou", a odpovědnost "za chybu" nelze přenášet na zaměstnance. Žalovaný má za to, že "nutnou podmínkou při poskytování náhrady škody by mělo být písemné poučení zaměstnance ze strany odpovědného zaměstnavatele o jeho právech a povinnostech" a že teprve poté "lze hovořit o tom, že zaměstnanec mohl vědět o bezdůvodném obohacení", a poukazuje na to, že ve sporu o výpočtu náhrady škody podle ustanovení § 195 odst.2 zákoníku práce bylo sporné, zda se má vycházet "z výdělku, z něhož se stanoví výše nemocenského, propočítaného na kalendářní dny, nikoli na pracovní dny", a že žalovaný "nemohl vědět, jaké a jak významné právní důsledky s sebou nese skutečnost, že jeho dočasná pracovní neschopnost je pro obecné onemocnění a nikoliv pro pracovní úraz". Přípustnost dovolání žalovaný dovozuje z ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. a navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst.1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o.s.ř.

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§ 237 odst.2 písm.a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§ 237 odst.2 písm.b) o.s.ř.].

Žalovaný dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen. Dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst.3 o.s.ř.].

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Dovolání může být podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. § 241a odst.2 písm.a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov.

§ 241a odst.2 písm.b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení ve smyslu ustanovení § 238 a § 238a o.s.ř. (srov. § 241a odst.3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst.2 písm.b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst.2 písm.a) nebo ustanovení § 241a odst.3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004 sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).

Žalovaný - jak vyplývá z obsahu dovolání - nesouhlasí se závěrem soudů, že věděl nebo musel z okolností předpokládat, že mu vyplacená náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti nenáleží a že tedy jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené. I když v dovolání uvedl, že je podává z důvodu nesprávného právního posouzení věci, z obsahu dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že podrobuje kritice skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) vychází. Podstatou všech jeho námitek je nesouhlas s tím, jak soudy hodnotily provedené důkazy, zejména že uvěřily svědkyni B. Š. a nikoliv žalovanému, i když šlo "jen o tvrzení proti tvrzení", a že nezohlednily složitost výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti; žalovaný současně skutková zjištění soudů považuje za chybná a na základě vlastního hodnocení důkazů dovozuje, že "nemohl vědět, jaké a jak významné právní důsledky s sebou nese skutečnost, že jeho dočasná pracovní neschopnost je pro obecné onemocnění a nikoliv pro pracovní úraz". Tím, že dovolatel na odlišném hodnocení provedených důkazů zakládá jiné závěry o skutkovém stavu věci a na něm buduje odlišný právní názor na věc (že nebyly splněny podmínky uvedené v ustanovení § 243 odst.3 zákoníku práce pro vrácení bezdůvodného obohacení), nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Námitky žalovaného tedy nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení

§ 241a odst. 3 o.s.ř. Kritika rozsudku odvolacího soudu z pohledu tohoto dovolacího důvodu pak nemůže být způsobilým podkladem pro závěr o zásadním významu napadeného rozsudku po právní stránce.

Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst.5 věty první a § 218 písm.c) o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o.s.ř., neboť žalovaný s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 18. října 2006

JUDr. Ljubomír Drápal, v.r.

předseda senátu