21 Cdo 2154/2002
Datum rozhodnutí: 14.05.2003
Dotčené předpisy: § 46 odst. 1 písm. c) předpisu č. 65/1965Sb., § 240 odst. 1 písm. c) předpisu č. 65/1965Sb., § 242 odst. 1 písm. c) předpisu č. 65/1965Sb., § 46 odst. 2 písm. b) předpisu č. 65/1965Sb., § 244 odst. 2 písm. b) předpisu č. 65/1965Sb., § 7 odst. 2 písm. b) předpisu č. 65/1965Sb., § 241a odst. 3 písm. b) předpisu č. 99/1963Sb., § 132 odst. 3 písm. b) předpisu č. 99/1963Sb., § 133 odst. 3 písm. b) předpisu č. 99/1963Sb., § 135 odst. 3 písm. b) předpisu č. 99/1963Sb., § 119 odst. 3 písm. b) předpisu č. 99/1963Sb., § 229 odst. 1 písm. f) předpisu č. 99/1963Sb.




21 Cdo 2154/2002

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně V. K., zastoupené advokátem, proti žalované Okresní nemocnici v Ch., příspěvkové organizaci, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp.zn. 11 C 284/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. dubna 2002 č.j. 15 Co 135/2002-75, takto:

Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Dopisem ze dne 30.8.2000 žalovaná sdělila žalobkyni, že jí dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst.1 písm.c) zákoníku práce. Důvod k výpovědi spatřovala v tom, že "na základě rozhodnutí zaměstnavatele o snížení počtu pracovníků za účelem zvýšení efektivnosti práce" došlo ke zrušení pracovního místa žalobkyně a že se žalobkyně "v důsledku této jiné organizační změny stala nadbytečnou".

Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že u žalované pracovala od 15.7.1974, nejprve jako zdravotní sestra na očním oddělení a od 1.6.1999 jako zdravotní sestra oddělení HTO. Rozhodnutí o snížení počtu zaměstnanců v dopise ze dne 30.8.2000 není "uvedeno určitě" a žalobkyně dosud nedostala "určitou informaci" o tom, že by její pracovní místo bylo zrušeno. Žalobkyni bylo pouze sděleno, že byla oddělením HTO "dána k dispozici", a byla řešena její ústní žádost, aby jí "za těchto okolností" bylo umožněno vrátit se na oční oddělení, kde byla dvě volná pracovní místa. Žalovaná uvedenou žádost odmítla a dne 29.8.2000 jí předala písemnou nabídku pracovního místa. Žalobkyně požádala, aby jí byla poskytnuta lhůta k vyjádření na tuto nabídku alespoň do následujícího dne, dne 30.8.2000 jí však byla dána bez dalšího výpověď z pracovního poměru. Žalobkyně považuje výpověď z pracovního poměru ze dne 30.8.2000 za neplatný právní úkon, neboť "ze skutečností uvedených ve výpovědi není zřejmé, že existuje zákonem stanovený důvod", výpovědní důvod není ve výpovědi "uveden s nezbytným stupněm konkretizace", výpověď "nerespektuje náležitosti vyžadované podle ustanovení § 242 zákoníku práce k platnosti právního úkonu" a žalovaná nesplnila před podáním výpovědi nabídkovou povinnost podle ustanovení § 46 odst.2 zákoníku práce. Porušení povinností uložených žalované ustanovením § 46 odst.2 zákoníku práce spatřuje žalobkyně v tom, že písemná nabídka pracovního místa ze dne 29.8.2000 "nesplňuje náležitosti vyžadované ustanovením § 240 zákoníku práce pro právní úkon", že žalovaná měla volná dvě pracovní místa na očním oddělení, která jí, ačkoliv byla pro žalobkyni nejvhodnější, nenabídla, že žalovaná jí neposkytla přiměřenou lhůtu k vyjádření se k nabídce pracovního místa ze dne 29.8.2000 a že žalovaná jí dala výpověď, ačkoliv se ještě k nabídce pracovního místa ze dne 29.8.2000 nevyjádřila, tedy aniž by věděla, zda je či není ochotna přejít na nabídnutou jinou práci.

Okresní soud v Chebu rozsudkem ze dne 21.6.2001 č.j. 11 C 284/2000-26 ve znění usnesení ze dne 21.8.2001 č.j. 11 C 284/2000-29 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 5.875,- Kč k rukám advokáta. Z provedených důkazů vzal za prokázané, že žalovaná rozhodla o "organizační změně", v důsledku které se žalobkyně pro ni stala nadbytečnou. Při zkoumání, zda žalovaná splnila před podáním výpovědi vůči žalobkyni nabídkovou povinnost, přihlédl k tomu, že údaje ředitele žalované Ing. M. B. a vedoucí personálního oddělení V. K., podle nichž žalobkyně "před nimi výslovně nabídku jiného místa odmítla", jsou v rozporu s údaji žalobkyně, která "vypověděla shodně s tvrzením v žalobě", že "k nabídce pracovního místa se nevyjádřila a příští den převzala výpověď, aniž by se jí kdokoli zeptal na stanovisko k nabídce jiné práce". Vzhledem k tomu, že údaje Ing. M. B. a V. K. jsou "v rozporu i s tvrzením žalované", považoval je soud prvního stupně "za účelové a nevěrohodné" a vzal za této situace za prokázané, že žalobkyni byla dána výpověď z pracovního poměru, aniž by se vyjádřila k nabídce jiného místa, která jí byla učiněna dne 29.8.2000. Protože nebyla splněna "hmotněprávní podmínka" platnosti výpovědi podle ustanovení § 46 odst.2 písm.b) zákoníku práce, je výpověď z pracovního poměru ze dne 30.8.2000 neplatným právním úkonem.

K odvolání žalované Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 29.10.2001 č.j. 15 Co 533/2001-46 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v tom, že bylo prokázáno "vydání rozhodnutí o organizační změně", za "ne zcela logický" však považoval jeho závěr, že mezi výpověďmi Ing. M. B. a V. K. na jedné straně a vyjádřením žalované na straně druhé "existují závažné rozpory". Podle odvolacího soudu tyto rozpory nejsou "natolik závažné a podstatné", aby na jejich základě bylo možné "učinit kategorický závěr", že žalobkyně neodmítla nabízené místo. Současně vyslovil názor, že z hlediska ustanovení § 46 odst.2 písm.b) zákoníku práce je třeba zkoumat "ochotu zaměstnance přejít na jinou pro něho vhodnou práci a není třeba výslovného odmítnutí", a uložil soudu prvního stupně, aby "zkoumal jednání a chování žalobkyně v celém kontextu" a aby provedl důkaz, který žalovaná v odvolacím řízení navrhla "za účelem zpochybnění věrohodnosti účastnické výpovědi žalobkyně".

Okresní soud v Chebu poté rozsudkem ze dne 13.12.2001 č.j. 11 C 284/2000-54 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Shodně jako ve svém předchozím rozhodnutí dovodil, že žalovaná rozhodla "o organizační změně" ve smyslu ustanovení § 46 odst.1 písm.c) zákoníku práce. V rámci zkoumání, zda žalovaná splnila vůči žalobkyni před podáním výpovědi z pracovního poměru nabídkovou povinnost, zjistil z výpovědi hlavní sestry V. K., že jednala se žalobkyní během srpna 2000 nejméně dvakrát ústně o nabídce jiného místa a že žalobkyně "se ani jednou nevyjádřila, zda nabízená místa přijímá, pokaždé uvedla, že se musí poradit". I když svědkyně V. K. si "přesné termíny" jednání se žalobkyní nepamatovala a písemnou nabídku ze dne 29.8.2000 označila jako první nabídku pro žalobkyni, je podle názoru soudu prvního stupně zřejmé, že "ústní nabídky musely být učiněny před touto písemnou nabídkou". I kdyby byla pravdivá výpověď žalobkyně o tom, že před doručením výpovědi z pracovního poměru se jí nikdo nezeptal, zda nabízená místa přijímá, je nutno dospět k závěru, že žalobkyni byly před podáním výpovědi učiněny v druhé polovině srpna 2000 celkem tři nabídky jiného místa, ke kterým "se odmítla vyjádřit". Protože "toto její jednání nelze posoudit jinak než jako neochotu přejít na jinou pro ni vhodnou práci", byla splněna hmotněprávní podmínka platnosti výpovědi podle ustanovení § 46 odst.2 písm. b) zákoníku práce. Výpověď z pracovního poměru ze dne 30.8.2000 je proto platným právním úkonem.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 22.4.2002 č.j. 15 Co 135/2002-75 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 913,- Kč. Odvolací soud v první řadě zdůraznil, že rozhodnutí zaměstnavatele o snížení počtu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách nemusí být přijato (vydáno) vždy jen písemně a že nemusí být zaměstnavatelem vyhlášeno nebo jiným způsobem zveřejněno; rozhodnutí musí být přijato před podáním výpovědi a zaměstnanec s ním musí být seznámen, přičemž postačuje, aby se tak stalo až ve výpovědi z pracovního poměru. V řízení před soudem prvního stupně bylo prokázáno, že žalovaná rozhodla o organizační změně ještě dříve, než dala žalobkyni výpověď z pracovního poměru. Sama žalobkyně tuto skutečnost "nepopírala", namítala pouze, že písemné vyhotovení rozhodnutí ředitele žalované o organizační změně je "podvrh", avšak touto námitkou nebylo potřebné se zabývat, neboť rozhodnutí o organizační změně nemusí mít písemnou formu (jedná se o "faktické rozhodnutí") a důkazy před soudem prvního stupně bylo prokázáno, že rozhodnutí o snížení počtu zdravotních sester na oddělení HTO bylo učiněno před podáním výpovědi žalobkyni. Námitku žalobkyně, podle které není dána příčinná souvislost mezi organizační změnou a její nadbytečností, považoval odvolací soud "za nepřípadnou", neboť skutečnost, že žalobkyně pracovala na svém původním místě ještě po "datu organizační změny", z níž dovozovala "neexistenci příčinné souvislosti", neznamená nic jiného, než že "přijaté organizační opatření bylo realizováno až později, tedy po uplynutí výpovědní lhůty žalobkyně". Při zkoumání, zda žalovaná splnila vůči žalobkyni nabídkovou povinnost, vycházel soud prvního stupně nejen z výpovědi V. K., ale ze všech důkazů, které hodnotil ve vzájemné souvislosti, a jeho závěr, že žalobkyně nebyla ochotna přejít na jinou pro ni vhodnou práci a že tedy byla splněna hmotněprávní podmínka platnosti výpovědi podle ustanovení § 46 odst.2 písm.b) zákoníku práce, má oporu v provedených důkazech. Námitku žalobkyně, že řízení před soudem prvního stupně je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť důkaz svědeckou výpovědí V. K. "byl proveden v senátě se změněným obsazením a nebyly přitom opakovány důkazy provedené v původním řízení před soudem prvního stupně", odvolací soud odmítl s odůvodněním, že znění protokolu o jednání "nevylučuje, že soud prvního stupně postupoval správně podle ustanovení § 119 odst.3 o.s.ř.", že žalobkyně ani netvrdí, že by nebyly sděleny výsledky dosavadního řízení, jak "má na mysli citované zákonné ustanovení" (žalobkyně pouze tvrdí, že forma sdělení dosavadních výsledků řízení neodpovídá přesné dikci zákona), a že žalobkyně a ani její zástupce při jednání nenamítali "nesprávnost protokolace či nesprávnost postupu soudu".

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá v první řadě, že již v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně uváděla, že soud prvního stupně v rozporu s ustanovením § 119 odst.3 o.s.ř. při změně v obsazení senátu nesdělil obsah přednesů a provedených důkazů. Znění protokolu o jednání ze dne 13.12.2001 je "nesporným důkazem o vadném postupu soudu prvního stupně" a jeho výkladem nelze dovozovat, že by správnost postupu soudu prvního stupně nevylučoval. Odvolací soud podle názoru žalobkyně dále pochybil v tom, že dospěl k závěru, že žalovaná o organizační změně rozhodla dříve, než dala žalobkyni výpověď, aniž by uvedl, jakým důkazem byla tato skutečnost prokázána, a že nevzal v úvahu, že žalobkyně po celou dobu řízení tvrdila a prokazovala, že v době podání výpovědi žádné rozhodnutí žalované o organizační změně neexistovalo. Nebylo-li prokázáno, že žalovaná rozhodla o organizační změně, nelze ani dovozovat (jak to učinil odvolací soud), že je prokázána příčinná souvislost mezi organizační změnou a nadbytečností žalobkyně. I kdyby však rozhodnutí bylo přijato, je nepochybné, že nebylo příčinou nadbytečnosti žalobkyně, neboť jí žalovaná přidělovala práci až do uplynutí výpovědní doby (do 30.11.2000); kdyby žalobkyně byla skutečně nadbytečná, musela by žalovaná převést žalobkyni od účinnosti organizační změny (tj. od 1.9.2000) na jinou práci nebo jí poskytovat náhradu mzdy pro jiné překážky na straně zaměstnavatele. Žalobkyně rovněž namítá, že soud prvního stupně, který při posuzování otázky splnění nabídkové povinnosti vycházel výlučně z výpovědi V. K., z tohoto důkazu dovodil, že žalobkyni byly učiněny před podáním výpovědi z pracovního poměru v druhé polovině srpna 2000 celkem tři nabídky jiného pracovního místa a že žalobkyně se k nabídkám jiného pracovního místa odmítla vyjádřit, ačkoliv to nemá ve výpovědi V. K. oporu, neboť svědkyní uváděné údaje svědčí o tom, že její jednání se žalobkyní proběhla již v první polovině srpna 2000, a svědkyně výslovně vypověděla, že žalobkyně se k nabídkám jiné práce "nikdy výslovně nevyjádřila, zda nabízené práce přijímá, ani výslovně neřekla, že je odmítá, pokaždé řekla, že se musí poradit s manželem nebo s právníkem". Odvolací soud pak pochybil, když se nezabýval námitkami žalobkyně proti hodnocení svědecké výpovědi V. K. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je zčásti opodstatněné.

Otázku platnosti výpovědi z pracovního poměru, kterou žalovaná dala žalobkyni dopisem ze dne 30.8.2000, je třeba i nyní řešit podle právních předpisů účinných v době výpovědi, a to zejména podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb., č. 231/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb., č. 37/1993 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 287/1995 Sb., č. 138/1996 Sb., č. 167/1999 Sb., č. 225/1999 Sb. a č. 29/2000 Sb. a čl. I bodu 36 zákona č. 155/2000 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 31.12.2000 (dále jen "zák. práce").

Podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, stane-li se zaměstnanec nadbytečným vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách.

K předpokladům pro podání výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce patří to, že o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách přijal zaměstnavatel nebo příslušný orgán rozhodnutí, podle kterého se konkrétní zaměstnanec stal nadbytečným, a že tu je příčinná souvislost mezi nadbytečností zaměstnance a přijatými organizačními změnami, tj. že se zaměstnanec stal právě v důsledku takového rozhodnutí (jeho realizací u zaměstnavatele) nadbytečným. Pro výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce je současně charakteristické, že zaměstnavatel i nadále může (objektivně vzato) zaměstnanci přidělovat práci podle pracovní smlouvy (v důsledku rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách zaměstnavatel neztrácí možnost přidělovat zaměstnanci práci, kterou pro něj dosud konal), avšak jeho práce není (vůbec nebo v původním rozsahu) pro zaměstnavatele v dalším období potřebná, neboť se stal nadbytečným vzhledem k rozhodnutí o změně úkolů organizace, technického vybavení, o snížení stavu pracovníků za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách. Zaměstnavatelům zákon uvedeným způsobem umožňuje, aby regulovali počet svých zaměstnanců a jejich kvalifikační složení tak, aby zaměstnávali jen takový počet zaměstnanců a v takovém kvalifikačním složení, jaké odpovídá jejich potřebám. O výběru zaměstnance, který je nadbytečným, rozhoduje výlučně zaměstnavatel; soud není oprávněn v tomto směru rozhodnutí zaměstnavatele přezkoumávat.

Zákoník práce nebo jiné právní předpisy - jak správně uvedl odvolací soud - nestanoví, že by rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách muselo být přijato (vydáno) vždy jen písemně, a ani nepředpokládají, že by muselo být zaměstnavatelem "vyhlášeno" nebo jiným způsobem zveřejněno. Zaměstnanec, jehož se rozhodnutí o organizační změně týká, s ním však musí být seznámen; postačí ovšem, jestliže se tak stane až ve výpovědi z pracovního poměru.

Rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách není - jak správně dovodil odvolací soud - právním úkonem ve smyslu ustanovení § 240 odst. 1 zák. práce, neboť nejde o takový projev vůle, s nímž by právní předpisy spojovaly změnu nebo zánik práv a povinností účastníků pracovněprávního vztahu. Jedná se pouze o skutečnost (tzv. faktický úkon), která je hmotněprávním předpokladem pro právní úkony tam, kde to právní předpisy stanoví [například pro podání výpovědi podle ustanovení § 46 odst.1 písm.c) zák. práce], a která není sama o sobě způsobilá přivodit následky v právních vztazích účastníků pracovněprávního vztahu. Protože nejde o právní úkon, nelze rozhodnutí zaměstnavatele samo o sobě přezkoumávat z hlediska platnosti ve smyslu zásad uvedených v ustanovení § 242 zák. práce; vznikne-li pochybnost, zda zaměstnavatel rozhodl o organizačních změnách, může se soud zabývat jen tím, zda takové rozhodnutí bylo skutečně přijato a zda je učinil zaměstnavatel - fyzická osoba, příslušný orgán zaměstnavatele - právnické osoby nebo ten, kdo je k tomu jinak oprávněn.

Zaměstnanec nemusí být vždy nadbytečným již v době podání výpovědi (srov. dikci ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce "stane-li se pracovník nadbytečným"). Protože platnost právních úkonů (včetně právních úkonů směřujících k rozvázání pracovního poměru) je třeba posuzovat v okamžiku a se zřetelem na okolnosti, kdy byl právní úkon učiněn, rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o organizačních změnách, které má za následek nadbytečnost konkrétního zaměstnance, musí být přijato před podáním výpovědi. Pracovní poměr podle podané výpovědi však nesmí skončit dříve, než nastala účinnost rozhodnutých organizačních změn.

V projednávané věci soudy dovodily, že žalovaná (ředitel žalované jako její statutární orgán) přijala rozhodnutí o snížení stavu zdravotních sester na oddělení HTO, že jako nadbytečná byla na základě tohoto rozhodnutí žalovanou vybrána žalobkyně, že žalobkyně se stala pro žalovanou nadbytečnou právě následkem tohoto rozhodnutí a že žalobkyně byla s uvedeným rozhodnutím seznámena. Žalobkyně uvedená zjištění soudů zpochybňuje - jak vyplývá z obsahu dovolání - z dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 241a odst.3 o.s.ř., tedy z důvodu, že nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu ustanovení § 241a odst.3 o.s.ř. rozumět výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením § 133 až § 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.

Dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry. Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.

Výše uvedená skutková zjištění soud prvního stupně učinil a odvolací soud jeho zjištění jako správná převzal - jak vyplývá z odůvodnění rozsudků soudů - z výsledků dokazování, zejména z obsahu dopisu ze dne 30.8.2000, z obsahu nabídky pracovního místa ze dne 29.8.2000 a z výpovědi ředitele žalované Ing. M. B. Podle obsahu spisu (provedených důkazů, přednesů účastníků a toho, co za řízení před soudy vyšlo jinak najevo) nelze důvodně dovozovat, že by soudy vzaly v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, že by pominuly rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo že by v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, byl logický rozpor, popřípadě že by hodnocení důkazů odporovalo ustanovením § 133 až § 135 o.s.ř. Uvedená skutkové zjištění soudů i podle názoru dovolacího soudu z výsledků dokazování bez pochybností vyplývají a mají tedy oporu v provedeném dokazování.

Na uvedeném závěru nic nemění ani to, že žalobkyně vykonávala práci zdravotní sestry na oddělení HTO až do dne 30.11.2000 (tj. do dne, kdy uplynula výpovědní doba), i když účinnost přijatého rozhodnutí žalované o snížení stavu zdravotních sester na oddělení HTO nastala již dnem 1.9.2000. Pro výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce je totiž - jak uvedeno již výše - charakteristické, že zaměstnavatel i po účinnosti rozhodnutí může (objektivně vzato) zaměstnanci přidělovat práci podle pracovní smlouvy, i když jeho práce není (vůbec nebo v původním rozsahu) pro zaměstnavatele v dalším období potřebná, neboť se stal nadbytečným vzhledem k rozhodnutí o změně úkolů organizace, technického vybavení, o snížení stavu pracovníků za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách. Platnost výpovědi se posuzuje v okamžiku a se zřetelem na okolnosti, kdy byla podána; ze skutečností, které nastaly později, nelze proto dovozovat, že by byla neplatným právním úkonem. Pracovní poměr podle výpovědi podané podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce nesmí skončit dříve, než nastala účinnost rozhodnutých organizačních změn. Skončí-li však později, například proto, že zaměstnavatel i přes přijatou organizační změnu ponechá zaměstnance na původním pracovním zařazení až do uplynutí výpovědní doby (jako tomu bylo v projednávané věci), nelze z toho důvodně dovozovat, že k organizační změně ve skutečnosti nedošlo nebo že by neměla za následek nadbytečnost zaměstnance.

Podle ustanovení § 46 odst.2 zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, pokud nejde o výpověď pro porušení pracovní kázně nebo z důvodu, pro který lze okamžitě zrušit pracovní poměr, pouze tehdy, jestliže

a) nemá možnost ho dále zaměstnávat v místě, které bylo sjednáno jako místo výkonu práce, ani v místě jeho bydliště, a to ani po předchozí průpravě,

b) zaměstnanec není ochoten přejít na jinou pro něho vhodnou práci, kterou mu zaměstnavatel nabídl v místě, které bylo sjednáno jako místo výkonu práce, nebo v jeho bydlišti, nebo podrobit se předchozí průpravě pro tuto jinou práci.

Ustanovení § 46 odst. 2 zák. práce zakotvuje tzv. nabídkovou povinnost zaměstnavatele, jejíž splnění je hmotněprávní podmínkou platnosti výpovědi. Nabídková povinnost zaměstnavatele představuje svojí povahou "přímus" zaměstnavatele učinit ofertu směřující k uzavření dohody o převedení na jinou práci (ke změně sjednaných pracovních podmínek) ve smyslu ustanovení § 36 odst. 1 zák. práce. Jestliže zaměstnavatel v místě, které bylo sjednáno jako místo výkonu práce, nebo v místě bydliště zaměstnance má volné takové pracovní místo, které je pro zaměstnance vhodné (srov. § 37 odst. 5 zák. práce), je povinen tuto práci zaměstnanci nabídnout, a to i za předpokladu, že by se zaměstnanec musel podrobit přiměřené předchozí průpravě [§ 46 odst. 2 písm. b) zák. práce]. Rozhodnutí, zda této nabídky bude využito, závisí výlučně na zaměstnanci, který může tuto pracovní příležitost odmítnout. Výpověď z důvodu uvedeného v ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce může zaměstnavatel v takovém případě dát platně jen tehdy, odmítne-li zaměstnanec na takové místo přejít nebo odmítne-li se podrobit předchozí průpravě pro tuto jinou vhodnou práci.

Nabídne-li zaměstnavatel ve smyslu ustanovení § 46 odst.2 písm.b) zák. práce zaměstnanci jinou pro něho vhodnou práci, nestanoví zákon zaměstnanci lhůtu pro přijetí tohoto návrhu. Znamená to, že lhůtu k přijetí návrhu je oprávněn určit zaměstnavatel; jestliže lhůtu neurčil, musí zaměstnanec návrh přijmout ihned, jednají-li účastníci přímo, nebo bez zbytečného odkladu, jednají-li účastníci jinak, například písemně (srov. § 244 odst.2 zák. práce).

Lhůtu k přijetí návrhu dohody o dalším pracovním zařazení zaměstnance u zaměstnavatele na jinou pro něho vhodnou práci musí zaměstnavatel stanovit tak, aby tato lhůta odpovídala smyslu a účelu ustanovení § 46 odst.2 zák. práce. Tím je především vytvoření podmínek pro to, aby v případě, kdy zaměstnavatel má pro zaměstnance, který se pro něho stal nadbytečným, jinou pro zaměstnance vhodnou práci, a kdy je zaměstnanec ochoten tuto práci vykonávat, došlo k dohodě o dalším pracovním zařazení zaměstnance na tuto práci, na základě níž by pracovní poměr zaměstnance u zaměstnavatele nadále pokračoval. Aby mohl být tento smysl a účel zákona naplněn, musí být lhůta k přijetí návrhu dohody o dalším pracovním zařazení zaměstnance určena zaměstnavatelem v délce, která zaměstnanci poskytuje přiměřenou dobu k rozhodnutí, jak bude na návrh reagovat.

Přiměřenou lhůtou k přijetí návrhu dohody o dalším pracovním zařazení zaměstnance je taková lhůta, která s ohledem na všechny okolnosti případu umožňuje zaměstnanci (a umožňovala by zpravidla každému jinému zaměstnanci nacházejícímu se na jeho místě), aby se s náležitou znalostí věci rozhodl o tom, zda návrh dohody přijme. Vzhledem k tomu, že pro takové rozhodnutí zaměstnance je především zapotřebí jeho znalost o podmínkách, za nichž by měl nabízenou práci vykonávat, je pro posouzení přiměřeností lhůty určené zaměstnavatelem k přijetí návrhu dohody o dalším pracovním zařazení zaměstnance zejména významné, jaké informace o podmínkách výkonu nabízené jiné práce měl zaměstnanec v době, kdy mu došel návrh zaměstnavatele na uzavření dohody o jeho dalším pracovním zařazení na tuto práci, a jaké další potřebné poznatky v tomto směru získal nebo měl možnost získat během lhůty určené mu zaměstnavatelem k přijetí návrhu. Nepřiměřeně krátkou lhůtou k přijetí návrhu dohody o dalším pracovním zařazení zaměstnance určenou zaměstnavatelem v rozporu se smyslem a účelem ustanovení § 46 odst. 2 zák. práce by byla lhůta, která by zaměstnanci objektivně neumožňovala opatřit si takové poznatky o podmínkách výkonu nabízené práce, jež by byly objektivně postačující k jeho rozhodnutí o návrhu zaměstnavatele na uzavření dohody, tyto poznatky zhodnotit a na základě toho na návrh zaměstnavatele reagovat. Stanovení nepřiměřeně krátké lhůty k přijetí návrhu dohody o dalším pracovním zařazení zaměstnance, popřípadě neurčení této lhůty za situace, kdy zaměstnavatel a zaměstnanec jednají přímo a kdy je vzhledem k ustanovení § 244 odst. 2 věty druhé části věty před středníkem zák. práce třeba, aby zaměstnanec návrh přijal ihned, motivované nezájmem zaměstnavatele o uzavření takové dohody, je třeba kvalifikovat jako zneužívání práva zaměstnavatele určit zaměstnanci lhůtu k přijetí návrhu dohody o jeho dalším pracovním zařazení na újmu zaměstnance ve smyslu ustanovení § 7 odst. 2 zák. práce.

Chce-li zaměstnanec přistoupit na nabídku jiné pro něho vhodné práce, musí ji - jak vyplývá z výše uvedeného - přijmout ve lhůtě určené zaměstnavatelem v souladu se smyslem a účelem ustanovení § 46 odst. 2 zák. práce. Neurčí-li zaměstnavatel zaměstnanci lhůtu k přijetí návrhu a není-li tento postup zaměstnavatele podle okolností případu zneužitím jeho práv na újmu zaměstnance, musí zaměstnanec návrh přijmout ihned, jednají-li zaměstnavatel a zaměstnanec přímo; jednají-li jinak, je třeba, aby zaměstnanec návrh dohody přijal bez zbytečného odkladu. Jestliže zaměstnanec nabídku jiné pro něho vhodné práce nepřijme včas, tj. ve lhůtě určené zaměstnavatelem k přijetí návrhu dohody nebo - není-li tato lhůta zaměstnavatelem určena a zaměstnavatel se zaměstnancem jedná přímo - ihned anebo - není-li lhůta zaměstnavatelem určena a zaměstnavatel se zaměstnancem nejedná přímo - bez zbytečného odkladu, je třeba mít za to, že zaměstnanec návrh ve smyslu ustanovení § 46 odst. 2 písm. b) zák. práce odmítl, a to bez ohledu na to, zda svůj nesouhlas s návrhem dohody vůči zaměstnavateli též výslovně projevil. Za odmítnutí jiné pro něho vhodné práce ve smyslu ustanovení § 46 odst. 2 písm. b) zák. práce je tedy třeba považovat nejen projev nesouhlasu zaměstnance se svým zařazením na takovou práci učiněný vůči zaměstnavateli, ale i jednání zaměstnance spočívající v tom, že nabídku této jiné práce nepřijme ve lhůtě určené zaměstnavatelem, není-li tato lhůta v rozporu se smyslem a účelem ustanovení § 46 odst. 2 zák. práce nepřiměřeně krátká a není-li její stanovení, popřípadě neurčení, jednají-li zaměstnavatel a zaměstnanec přímo, zneužitím práv zaměstnavatele na újmu zaměstnance (srov. též právní názor týkající se obdobné věci vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24.3.1999 sp. zn. 21 Cdo 2088/98, uveřejněném pod č. 34 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000).

Splnění povinností zaměstnavatele vyplývajících z ustanovení § 46 odst.2 zák. práce soud zkoumá podle stavu v době výpovědi (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.12.1997 sp. zn. 2 Cdon 829/97, uveřejněný pod č. 54 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998).

V projednávané věci žalobkyně tvrdila, že písemná nabídka pracovního místa ze dne 29.8.2000 jí byla předána s tím, aby se k ní okamžitě vyjádřila, že požádala, aby se k této nabídce mohla vyjádřit alespoň do příštího dne, a že dne 30.8.2000 jí byla dána výpověď z pracovního poměru, aniž by vůbec bylo zjišťováno její stanovisko k nabídce jiného pracovního místa ze dne 29.8.2000. Skutečnost, že žalobkyně požádala o poskytnutí lhůty k vyjádření k nabídce pracovního místa ze dne 29.8.2000, potvrdil ředitel žalované Ing. M. B. (i když si nepamatoval, o jak dlouhou lhůtu se mělo jednat) a svědkyně V. K. vypověděla, že se ředitel se žalobkyní dohodl (dne 29.8.2000), že žalobkyně druhý den (tj. dne 30.8.2000) jí sdělí, zda nabízená pracovní místa přijímá.

Zjištění o tom, zda žalovaná poskytla žalobkyni lhůtu k přijetí nabídky jiné práce, a posouzení, zda šlo o lhůtu přiměřenou, popřípadě že ji žalovaná lhůtu neurčila a že proto se žalobkyně měla k nabídce vyjádřit ihned, měly nepochybně pro rozhodnutí ve věci zásadní význam. Kdyby totiž žalovaná určila žalobkyni lhůtu k přijetí nabídky jiné práce do 30.8.2000 (jak tomu mohou nasvědčovat údaje žalobkyně a svědkyně V. K.), byla by výpověď z pracovního poměru neplatným právním úkonem, šlo-li o lhůtu nepřiměřeně krátkou nebo, jednalo-li se o lhůtu přiměřenou, podala-li žalovaná výpověď z pracovního poměru žalobkyni ještě před jejím uplynutím. Soudy se věcí z tohoto pohledu nezabývaly; jejich právní posouzení věci je proto neúplné a tedy i nesprávné.

Kdyby bylo zjištěno, že žalovaná poskytla žalobkyni lhůtu k přijetí nabídky jiné práce až do 30.8.2000 a že šlo o lhůtu přiměřenou, mohla by být žalobkyni dána platná výpověď z pracovního poměru, jen jestliže žalobkyně nabídku ještě před předáním písemné výpovědi výslovně odmítla. V případě, kdyby nabídku ještě výslovně neodmítla, bylo by ji možné považovat za odmítnutou až marným uplynutím poskytnuté lhůty (tj. uplynutím dne 30.8.2000) a žalovaná by mohla přistoupit k podání platné výpovědi nejdříve dne 31.8.2000.

S odvolacím soudem nelze souhlasit v tom, že by soud prvního stupně při zkoumání, zda žalovaná splnila vůči žalobkyni nabídkovou povinnost, vycházel nejen z výpovědi V. K., ale ze všech důkazů, které hodnotil ve vzájemné souvislosti. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že soud prvního stupně poté, co ve svém rozsudku ze dne 21.6.2001 č.j. 11 C 284/2000-26 označil výpovědi Ing. M. B. a V. K. týkající se této otázky "za účelové a nevěrohodné" a co odvolací soud v usnesení ze dne 29.10.2001 č.j. 15 Co 533/2001-46 s takovým hodnocením nesouhlasil, vzal při novém rozhodování věci za prokázané, že jednání žalobkyně "nelze posoudit jinak než jako neochotu přejít na jinou pro ni vhodnou práci" toliko z výpovědi svědkyně V. K.; okolnost, zda je pravdivé tvrzení žalobkyně, že před doručením výpovědi z pracovního poměru se jí nikdo nezeptal, zda nabízená místa přijímá, pak považoval za nerozhodnou, neboť žalobkyně měla obdržet v druhé polovině srpna 2000 celkem tři nabídky jiného místa.

Dovolatelka důvodně namítá, že uvedená zjištění z výpovědi svědkyně V. K. ve skutečnosti nevyplývají. Svědkyně V. K. hovořila - jak vyplývá z protokolu o jednání před soudem prvního stupně ze dne 13.12.2001 - o tom, že jednala se žalobkyní během měsíce srpna 2000 (a nikoliv tedy v druhé polovině tohoto měsíce), a současně prohlásila písemnou nabídku jiné práce ze dne 29.8.2000 za "první nabídku místa pro žalobkyni". Svědkyně připustila, že "data už si nepamatuje", a i z tohoto důvodu nelze považovat zejména její časové údaje za nepochybné. Při hodnocení tohoto důkazu ve smyslu ustanovení § 132 o.s.ř. tedy nebylo možné - za přihlédnutí k tomu, že svědkyně mohla se žalobkyní jednat též až po podání výpovědi nebo ještě v době před přijetím rozhodnutí o organizační změně - spolehlivě dovodit, že by žalobkyně obdržela kromě písemné nabídky ze dne 29.8.2000 další nabídky jiného místa.

Ve vztahu k písemné nabídce jiné práce ze dne 29.8.2000 bylo především významné - jak plyne z výše uvedeného - zhodnocení výpovědi svědkyně V. K., která uvedla, že předala žalobkyni výpověď z pracovního poměru až poté, co žalobkyně výslovně řekla, že nepřijímá nabízená jiná místa. Kdyby totiž tyto údaje byly pravdivé (žalobkyně to však popírá), vyplynulo by z tohoto důkazu, že žalobkyně ještě před uplynutím lhůty k přijetí nabídky (byla-li ji skutečně určena do 30.8.2000) návrh žalované odmítla a že tedy byla ve smyslu ustanovení § 46 odst.2 písm.b) zák. práce splněna nabídková povinnost. Soud prvního stupně při novém rozhodování již výpověď svědkyně V. K. v tomto směru nehodnotil a touto výpovědí se v napadeném rozsudku nezabýval ani odvolací soud.

Závěr soudů o tom, že byla splněna hmotněprávní podmínka platnosti výpovědi podle ustanovení § 46 odst.2 písm.b) zák. práce, proto z uvedených důvodů zatím nemůže obstát.

Žalobkyně v dovolání dále namítá, že soud prvního stupně při jednání dne 13.12.2001 v rozporu s ustanovením § 119 odst.3 o.s.ř. při změně v obsazení senátu nesdělil obsah přednesů a provedených důkazů, o čemž podle jejího názoru svědčí též obsah protokolu o jednání před soudem prvního stupně. Tuto námitku nelze považovat - jak to učinil odvolací soud - za vytknutí vady, která má význam jen tehdy, mohla-li mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, ale za uplatnění zmatečnosti ve smyslu ustanovení § 229 odst.1 písm.f) o.s.ř. (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19.1.1999 sp. zn. 21 Cdo 1876/98, uveřejněném pod č. 51 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000).

Kdyby za řízení před soudem prvního stupně uvedená zmatečnost skutečně nastala, aniž by ji odvolací soud způsobem vyplývajícím z ustanovení § 221 odst.1 písm.b) o.s.ř. odstranil, musel by k ní dovolací soud přihlédnout (srov. § 242 odst.3 větu druhou o.s.ř.) a napadený rozsudek odvolacího soudu zrušit. Z obsahu spisu však takový závěr nevyplývá.

Dovolatelce lze přisvědčit v tom, že soud prvního stupně při jednání dne 13.12.2001 rozhodoval v jiném složení senátu než při předchozím projednání věci a že měl za této situace postupovat způsobem popsaným v ustanovení § 119 odst.3 o.s.ř. Z obsahu spisu však nelze dovodit, že by dne 13.12.2001 věc projednal a rozhodl, aniž by předsedkyně senátu na začátku tohoto dalšího jednání ve věci sdělila obsah přednesů a provedených důkazů.

Je nepochybné, že předsedkyně senátu soudu prvního stupně si při jednání dne 13.12.2001 uvědomila, že ve věci jedná senát v jiném obsazení než při předchozím jednání. Vyplývá to z obsahu protokolu o jednání, v němž se uvádí, že "pro změnu v obsazení senátu zopakovány výsledky dosavadního řízení, sdělen obsah usnesení soudu druhého stupně". I když nelze jednoznačně dovodit, co se rozumí těmito "výsledky dosavadního řízení", souhlasí dovolací soud s názorem odvolacího soudu, že obsah protokolu o jednání sám o sobě neprokazuje, že by postup předepsaný ustanovením § 119 odst.3 o.s.ř. nebyl v posuzovaném případě dodržen. Za této situace nelze důvodně dovozovat, že by nový člen senátu přísedící J. M. nebyl postupem uvedeným v ustanovení § 119 odst.3 seznámen s obsahem přednesů účastníků a provedených důkazů a že by proto řízení bylo postiženo zmatečností podle ustanovení § 229 odst.1 písm.f) o.s.ř. Měla-li žalobkyně (její zástupce) za to, že předsedkyně senátu soudu prvního stupně provedla seznámení s dosavadním průběhem řízení nedostatečně nebo že je snad neprovedla vůbec, mohla ihned při jednání požadovat zjednání nápravy; to však - jak vyplývá z obsahu protokolu o jednání - neučinila a, rozhodl-li poté soud prvního stupně v její neprospěch, nelze za dané situace až dodatečně úspěšně tvrdit, že postup předepsaný ustanovením § 119 odst.3 o.s.ř. nebyl dodržen, a tímto způsobem ex post usilovat o zrušení pro žalobkyni nepříznivých rozhodnutí soudu prvního stupně a odvolacího soudu.

Protože rozsudek odvolacího soudu - jak vyplývá z výše uvedeného - není správný, Nejvyšší soud České republiky jej zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Plzni (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem a § 243b odst.3 věta první o.s.ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 14. května 2003

JUDr. Ljubomír Drápal,v.r.

předseda senátu