21 Cdo 2152/2012
Datum rozhodnutí: 15.04.2013
Dotčené předpisy: § 44 odst. 2 předpisu č. 65/1965Sb. ve znění do 31.12.2006, § 240 odst. 3 předpisu č. 65/1965Sb. ve znění do 31.12.2006, § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., § 237 odst. 3 o. s. ř., § 243b odst. 5 bod věta první o. s. ř., § 218 písm. c) o. s. ř.




21 Cdo 2152/2012

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce J. Š., zastoupeného JUDr. Boženou Zmátlovou, advokátkou se sídlem v Jihlavě, Dvořákova č. 5, proti žalovanému Zemědělskému zásobování a nákupu v Jihlavě, a.s. se sídlem v Jihlavě, Na Hranicích č. 4039/8, IČO 49455851, zastoupenému JUDr. Tomášem Markem, advokátem se sídlem v Jihlavě, Havlíčkova č. 29, o neplatnost výpovědi a okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 4 C 197/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. března 2011 č.j. 49 Co 324/2009-149, takto:

I. Dovolání žalovaného se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.632,- Kč k rukám JUDr. Boženy Zmátlové, advokátky se sídlem v Jihlavě, Dvořákova č. 5.

Odůvodnění:

Dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30.3.2011 č.j. 49 Co 324/2009-149, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Jihlavě ze dne 9.7.2009 č.j. 4 C 197/2005-124 ve věci samé (tj. ve výroku, kterým bylo určeno, že výpověď z pracovního poměru daná žalobci dopisem žalovaného ze dne 24.5.2005 je neplatná), není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (oběma rozsudky vydanými v této věci rozhodl soud prvního stupně ohledně dovoláním dotčeného předmětu řízení stejně žalobě vyhověl) a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř.

V posuzované věci odvolací soud řešil - mimo jiné - právní otázku, jak má být ve výpovědi z pracovního poměru skutkově vymezen její důvod, aby se jednalo z hlediska ustanovení § 44 odst. 2 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30.6.2005 (dále jen zák. práce ), o platný právní úkon.

Výklad této právní otázky se v judikatuře soudů již v minulosti ustálil. Ustálená soudní praxe vychází v této souvislosti z názoru, že důvod výpovědi musí být v písemné výpovědi uveden tak, aby bylo zřejmé, jaké jsou skutečné důvody, které vedou druhého účastníka pracovního poměru k tomu, že rozvazuje pracovní poměr, aby nevznikaly pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit, tj. který zákonný důvod výpovědi uvedený v ustanovení § 46 zák. práce uplatňuje, a aby bylo zajištěno, že uplatněný důvod nebude možné dodatečně měnit. Ke splnění hmotněprávní podmínky platné výpovědi je tedy třeba, aby výpovědní důvod byl určitým způsobem konkretizován uvedením skutečností, v nichž účastník spatřuje naplnění zákonného důvodu tak, aby nemohly vzniknout pochybnosti, ze kterého důvodu se výpověď dává. Konkretizace důvodu výpovědi z tohoto hlediska bude různá podle charakteru jednotlivého výpovědního důvodu. V případě výpovědi z pracovního poměru dané zaměstnanci tak jako v projednávané věci žalobci podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce [které obsahuje jediný zákonný důvod výpovědi, a to nadbytečnost zaměstnance v důsledku (jakékoliv) organizační změny] sice zpravidla postačí zcela stručné vylíčení skutečností zakládajících zákonný důvod k rozvázání pracovního poměru, jež je v podstatě shodné s jeho uvedením v zákoníku práce (k tomu srov. rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 30. 11.1967, sp. zn. 6 Cz 193/67, uveřejněný pod č. 34 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1968), ovšem zůstává mimo pochybnost, že výpovědní důvod je ve výpovědi skutkově vymezen nezaměnitelným způsobem pouze tehdy, jestliže jsou skutkové okolnosti ve výpovědi uvedeny tak, že ve svém souhrnu tvoří skutek nezaměnitelný s jinými skutky subsumovatelnými pod tutéž hypotézu právní normy. Skutečnosti, které byly důvodem výpovědi, přitom není potřebné rozvádět do všech podrobností, neboť pro neurčitost nebo nesrozumitelnost projevu vůle je výpověď z pracovního poměru neplatná jen tehdy, jestliže by se nedalo ani výkladem projevu vůle zjistit, proč byla zaměstnanci výpověď dána (k tomu srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11.3.2008 sp. zn. 21 Cdo 1760/2007, uveřejněného pod poř. č. 141 v časopise Soudní judikatura, ročník 2008).

Výklad projevu vůle (§ 240 odst. 3 zák. práce) může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno. Při výkladu projevu vůle nelze ulpívat pouze na doslovném významu použitých výrazů, nýbrž současně je třeba pečlivě přihlížet ke všem okolnostem, za kterých bylo slovní nebo jiné vyjádření učiněno; rozhodné jsou přitom jen okolnosti existující v době, v níž byl projev vůle učiněn, a významné je i to, jak bylo vyjádření pochopeno tím, komu byl projev vůle určen. Celkové hodnocení všech rozhodných okolností pak musí odpovídat dobrým mravům. Pomocí výkladu projevu vůle nelze nahrazovat nebo doplňovat vůli, kterou účastník v rozhodné době neměl nebo kterou sice měl, ale neprojevil (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. 10. 1996 sp. zn. 3 Cdon 946/96, uveřejněný pod č. 29 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1997).

V posuzované věci odvolací soud jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku z výše uvedených právních názorů důsledně vycházel. Jestliže žalovaný v dopise ze dne 24.5.2005 uvedl, že žalobci, který u něj pracuje na základě pracovní smlouvy ze dne 3.2.2003 jako provozní elektrikář, dává výpověď z důvodu nadbytečnosti podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce , je z tohoto vyjádření sice patrné, z jakého z důvodů uvedených v ustanovení § 46 odst. 1 zák. práce byla výpověď z pracovního poměru dána i v čem je důvod k výpovědi spatřován, zároveň však z takto vymezeného důvodu výpovědi nelze dovodit, v čem spočívala organizační změna, v důsledku které se žalobce měl stát pro žalovaného nadbytečným. V tomto směru tedy jak lze odvolacímu soudu přisvědčit zůstalo skutkové vymezení výpovědního důvodu v projevu vůle žalovaného obsaženém v dopise ze dne 24.5.2005 nedostatečně určité. Za tohoto stavu odvolací soud správně při výkladu projevu vůle žalovaného vzal v úvahu skutečnosti, které vyplynuly z důkazů provedených v řízení (zejména z výpovědí svědků tehdejšího člena představenstva, prokuristy a ředitele žalovaného P. Š. a ekonomického náměstka žalovaného Ing. J. Š., kteří se zúčastnili jednání se žalobcem počátkem května 2005, jejichž výslech navrhl sám žalovaný za účelem prokázání okolností, za nichž podle jeho názoru důvod výpovědi z pracovního poměru musel být žalobci znám ), a dovodil, že žalobce před dáním výpovědi nebyl seznámen s existencí rozhodnutí žalovaného o organizační změně, v jejímž důsledku se stal nadbytečným (která podle tvrzení žalovaného měla na podkladě rozhodnutí představenstva ze dne 28.4.2005 a následného rozhodnutí ředitele spolu s vedením žalovaného ze dne 2.5.2005 spočívat ve zrušení pracovního místa provozní elektrikář-katalogové číslo 2737 a vytvoření nového pracovního místa správce operačního systému-katalogové číslo 5074 a provozní elektrikář-katalogové číslo 2737 ), když tuto skutečnost nelze dovodit z pouhého faktu , že žalobce na jednání za účasti výše zmíněných svědků byl (bez dalšího) dotazován na to, zda je schopen (resp. má zájem) vykonávat funkci správce počítačové sítě, ani z toho, že mu bylo následně (poté, co uvedl, že zájem má, avšak znalosti ani kvalifikační předpoklady nikoli) nabídnuto rozvázání pracovního poměru dohodou . Okolnost namítaná dovolatelem, že žalobce přes nesouhlas s podanou výpovědí čerpal pracovní volno, které vybral pro účely hledání nového zaměstnání , rovněž nic nevypovídá o tom, zda žalobci bylo v době doručení výpovědi známo, proč (v důsledku jakého organizačního opatření) se stal pro žalovaného nadbytečným. Vzhledem k uvedeným skutkovým okolnostem tedy nelze odvolacímu soudu důvodně vytýkat jeho závěr, že ani z písemného projevu vůle žalovaného, ani z okolností, za kterých byl jeho projev vůle směřující k rozvázání pracovního poměru výpovědí učiněn, nemohly být žalobci zřejmé konkrétní skutečnosti, v jejichž důsledku se měl stát nadbytečným , a že proto předmětná výpověď z pracovního poměru ze dne 24.5.2005 nesplňuje formální náležitosti uvedené v § 44 odst. 2 zák. práce, protože v ní není dostatečně skutkově vymezen důvod výpovědi , a je z tohoto důvodu neplatná . Ve věci tak bylo rozhodnuto v souladu s hmotným právem a s již ustálenou judikaturou, na níž dovolací soud nemá důvod cokoliv měnit.

Namítá-li dovolatel, že žalobce byl na jednání za účasti P. Š. a Ing. J. Š. seznámen se zmíněným organizačním rozhodnutím, nejedná se o kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž jen polemiku se skutkovými zjištěními, která odvolací soud učinil o okolnostech, za nichž byla výpověď z pracovního poměru žalobci dána, a která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Podstatou námitek dovolatele v tomto směru je nesouhlas s tím, jak odvolací soud hodnotil provedené důkazy (především výpovědi výše jmenovaných svědků), a také skutečnost, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle názoru dovolatele pro posouzení věci významné. Z hlediska těchto výtek, které nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř., však nemohl dovolací soud správnost rozsudku odvolacího soudu přezkoumat, neboť k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. § 237 odst. 3, část věty za středníkem, o.s.ř.).

Závěr o zásadním významu napadeného rozsudku po právní stránce (§ 237 odst. 3 o.s.ř.) nelze učinit ani na základě námitky dovolatele, že v judikatuře nebyla řešena kolize výpovědi a okamžitého zrušení pracovního poměru, který byl zrušen pro (neomluvené) absence v rámci výpovědní lhůty, ačkoli výpověď pracovník označil za neplatnou . Uvedenou právní otázkou se dovolací soud již v minulosti zabýval a zaujal stanovisko, jehož východiskem se stala skutečnost, že v zákoníku práce ani v jiném právním předpise není stanoveno, že by právní úkon směřující k rozvázání pracovního poměru byl neplatný proto, že již dříve byl za účelem rozvázání téhož pracovního poměru učiněn jiný právní úkon. Podle názoru dovolacího soudu rozvázání téhož pracovního poměru více právními úkony (učiněnými současně či postupně) zákoník práce ani jiné předpisy nevylučují (nezakazují); jednotlivé právní úkony se pak posuzují samostatně a samostatně také nastávají jejich právní účinky (srov. právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11.9.1997 sp. zn. 2 Cdon 195/97, uveřejněném pod č. 31 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998, na kterém dovolací soud i nadále setrvává a neshledává žádné důvody k jeho změně). Jestliže tedy zaměstnanec tak jako žalobce v projednávané věci zpochybnil platnost dřívějšího rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele a oznámil zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával (§ 61 odst. 1 zák. práce), nemá tato skutečnost žádný vliv na to, zda byl či nebyl (bez ohledu jakým skutkem) naplněn důvod rozvázání pracovního poměru, který vůči němu zaměstnavatel učinil později. Soudy obou stupňů v projednávané věci proto postupovaly v souladu s ustálenou judikaturou, jestliže platnost jednotlivých rozvázání pracovního poměru, které učinil žalovaný vůči žalobci jednak výpovědí ze dne 24.5.2005 a jednak okamžitým zrušením ze dne 15.8.2005, posuzovaly samostatně a u každého z nich zvlášť zkoumaly, zda byly naplněny předpoklady pro rozvázání pracovního poměru některým ze způsobů uvedených v zákoně.

Z uvedeného vyplývá, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením advokátkou náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 1.875,- Kč [srov. § 7 písm. c), § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č.110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), celkem ve výši 2.175,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupkyně žalobce advokátka JUDr. Božena Zmátlová osvědčila, že je plátkyní daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům řízení, které žalobci za dovolacího řízení vznikly, vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad (srov. § 137 odst. 1 a 3 a § 151 odst. 2 větu druhou o.s.ř.) ve výši 457,- Kč. Protože dovolání žalovaného bylo odmítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby žalobci náklady dovolacího řízení v celkové výši 2.632,- Kč nahradil. Žalovaný je povinen přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokátky, která žalobce v tomto řízení zastupovala (§ 149 odst. 1 o.s.ř

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. dubna 2013

JUDr. Zdeněk Novotný
předseda senátu