21 Cdo 2149/2004
Datum rozhodnutí: 12.04.2005
Dotčené předpisy: § 195 předpisu č. 65/1965Sb., § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 241a odst. 3 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 243b odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




21 Cdo 2149/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce M. L., zastoupeného advokátem, proti žalované K. B., a.s., zastoupené advokátem, o 413.484,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 20 C 48/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. února 2004 č.j. 30 Co 17/2004-139, takto:

Dovolání žalobce se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :



Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu), aby mu žalovaná zaplatila na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za období od 1.1.1992 do 31.1.2000 částku 413.484,- Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnil tím, že dne 25.11.1975 utrpěl u žalované (jejího právního předchůdce) pracovní úraz, pro jehož následky (slepota pravého oka) se od 12.5.1976 stal občanem se změněnou pracovní schopností a nebyl schopen dále konat dosavadní práci tesaře. Na základě dodatku k pracovní smlouvě ze dne 20.5.1976 začal u žalované pracovat jako skladník; vyslovil tehdy souhlas s řešením , že ztrátu na výdělku, ke které došlo po pracovním úrazu, je možné řešit tak, že mu nebude vyplácena mzda skladníka + náhrada za ztrátu na výdělku dle § 195 Zákoníku práce, ale bude mu vyplácena i nadále mzda tesaře . V souladu s tím žalovaná poskytovala žalobci nadále mzdu, jakou u ní pobírali tesaři, kterou během let, tak jako ostatním tesařům, odpovídajícím způsobem zvyšovala. V období let 1991 až 1992 však žalobce zjistil, že jeho výdělek je podstatně nižší než výdělky ostatních tesařů, proto po žalované požadoval odpovídající doplatek.

Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 14.5.2003 č.j. 20 C 48/2000-106, ve znění opravného usnesení ze dne 28.11.2003 č.j. 20 C 48/2000-134, žalobu o zaplacení 413.484,- Kč s příslušenstvím specifikovaným ve výrokové části rozsudku zamítl a rozhodl, že žalované se náhrada nákladů tohoto řízení nepřiznává a že žalobce je povinen zaplatit České republice náhradu nákladů řízení - znalečné - ve výši 7.430,- Kč . Vycházel ze zjištění, že mezi účastníky je nesporné, že v listopadu 1975 došlo k pracovnímu úrazu , když žalobce uvolňoval obrubník pětikilogramovou palicí, odlétl odštěpek kamene a prorazil jeho pravé oko. Protože však průměrný výdělek žalobce před vznikem škody (v období před úrazem) činil 2.011,- Kč (po valorizacích k 1.7.1993 pak 3.898,- Kč) a žalobce dostával od žalované průměrnou mzdu ve 4. čtvrtletí roku 1991 ve výši 4.730,- Kč čistých, tj. více než činil jeho průměrný výdělek před vznikem škody po valorizacích daných právními předpisy , je podle názoru soudu prvního stupně zřejmé, že žalobci žádná škoda nevznikla a že proto není uplatněný nárok opodstatněný.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17.2.2004 č.j. 30 Co 17/2004-139 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé ohledně částky 413.484,- Kč potvrdil, ve výroku o věci samé ohledně příslušenství z částky 413.484,- Kč a ve výrocích o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky řízení navzájem a nákladech státu tento rozsudek zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že žalobcem uplatněný nárok na náhradu škody spočívající ve ztrátě na výdělku (po skončení pracovní neschopnosti), která měla žalobci vzniknout ve výši rozdílu mezi jeho příjmem, kterého dosahoval od 1.1.1992, a příjmy, kterých v tomto období dosahovali tesaři zaměstnaní u žalované, nemůže být s ohledem na ust. § 193 zák. práce a § 195 zák. práce shledán důvodným . Podle ustanovení § 195 odst. 1 zák. práce náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti není definována jako rozdíl výdělků poškozeného zaměstnance a výdělků, kterých dosahují ostatní zaměstnanci pracující v tomtéž oboru v době před pracovním úrazem , nýbrž - jak zdůraznil - jako rozdíl mezi výdělkem poškozeného zaměstnance před vznikem škody a výdělkem, kterého poškozený zaměstnanec dosahuje po pracovním úrazu s připočtením případného invalidního nebo částečného invalidního důchodu poskytovaného z téhož důvodu. Žalobci by tedy ve smyslu ustanovení § 195 zák. práce příslušela náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti podle tam stanovených kritérií , vznik této škody však žalobce netvrdil a v řízení ani nebyla zjištěna. Kdyby žalobci - jak tvrdil - škoda vznikla až 1.1.1992 a rozhodné období pro stanovení průměrného výdělku před vznikem škody by bylo nikoli období před pracovním úrazem, ale období IV. čtvrtletí roku 1991, ze znaleckého posudku vyplývá , že mu ztráta na výdělku nevznikla, neboť po 1.1.1992 dosahoval vyššího výdělku (5.187,- Kč a více), než kolik činil jeho průměrný výdělek ve IV. čtvrtletí roku 1991 (4.730,- Kč). Jako nepřezkoumatelný však odvolací soud shledal výrok o příslušenství žalované pohledávky, proto jej (včetně akcesorických nákladových výroků) zrušil s tím, aby soud prvního stupně zjednal nápravu.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Namítal, že není správný závěr soudů o výši jeho průměrného výdělku před vznikem škody, neboť výdělek žalobce by nedosahoval ani minimální mzdy pro dané období stanovené vyhl. 303/1995 Sb. . Poukázal na skutečnost, že pracovní úraz utrpěl v době, kdy u žalované - jak vyplývá z pracovní smlouvy č. 8/75 ze dne 21.5.1975 - pracoval v pracovním zařazení stavební tesař, a nikoli - jak z tohoto nesprávně vycházely soudy - jako dělník ve stavebnictví. Dále zdůraznil, že po pracovním úraze neuzavřel dodatek k pracovní smlouvě na výkon práce skladníka dobrovolně, nýbrž proto, že žalovaná potřebovala jím uvolněné tabulkové místo obsadit výkonným pracovníkem, přičemž součástí tohoto dodatku ze dne 20.5.1976 bylo ujednání o tom, že mu žalovaná bude doplácet mzdu do výše výdělků tesařů. Toto ujednání řádně plnila až do roku 1992 (což lze dokázat mzdovými listy, které si ovšem soudy přes jeho opakované návrhy nevyžádaly), poté však žalobci vyplácela výdělek nižší než ostatním tesařům a nebyly mu tedy dopláceny rozdíly, kterých se domáhá žalobou. Dnes je žalobci přiznán invalidní důchod, vyměřený ovšem z dosahovaných výdělků skladníka bez zápočtu vyrovnávání rozdílu mzdy, což jej dále poškozuje. S ohledem na uvedené skutečnosti dovolatel spatřoval otázku zásadního právního významu v tom, zda vznikla žalobci škoda, když mělo být pro rozhodné období použito průměrného výdělku včetně doplatků rozdílu v dosahované a vyplácené mzdě . Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).

Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu mimo jiné v části, v níž byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Dovolání může být podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c ) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce (tj. pouze tehdy, jde-li o řešení právních otázek). Dovolání v tomto případě (má-li dovolatel zato, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze proto podat především z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]; z důvodu uvedeného v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. Těmito dovolacími důvody vymezené právní otázky současně musí mít zásadní význam a musí být pro rozhodnutí věci určující; za otázku určující přitom nelze považovat otázku, jejíž posouzení samo o sobě nemá na konečné rozhodnutí soudu o věci samé žádný vliv. Dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. již neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování; přípustnost dovolání k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z tohoto důvodu tedy nemůže být založena podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Odvolací soud v posuzovaném případě řešil právní otázku, jaký průměrný výdělek je rozhodující pro zjištění výše náhrady za ztrátu na výdělku ve smyslu ustanovení § 195 zák. práce, a zda lze vycházet z výdělků, které dosahují u zaměstnavatele zaměstnanci v profesi, kterou poškozený zaměstnanec zastával před vznikem škody, průběžně zvyšovaných v závislosti na skutečném růstu těchto mezd. Výklad otázky, co je třeba rozumět průměrným výdělkem se v judikatuře soudů již v minulosti ustálil. Ustálená soudní praxe v tomto směru vychází z názoru, že pro určení průměrného výdělku je třeba vycházet z období před vznikem škody, ne z období před vznikem úrazu, neboť zákoník práce i v ustanovení § 195 vychází z pojmu před vznikem škody (srov. Závěry býv. Nejvyššího soudu SSR ve věcech odškodňování pracovních úrazů a nemocí z povolání ze dne 19. 6. 1980 sp. zn. Cpj 11/80, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 1980, pod č. 28). Je totiž třeba mít na zřeteli, že - jak dále zdůrazňuje ustálená judikatura - ke ztrátě na výdělku dochází proto, že pracovní schopnost zaměstnance byla následkem nemoci z povolání snížena (omezena) nebo zanikla, a účelem náhrady za ztrátu na tomto výdělku je poskytnout přiměřené odškodnění pracovníku, který není schopen pro své zdravotní postižení způsobené nemocí z povolání dosahovat takový výdělek, jaký měl před poškozením. Škoda spočívající ve ztrátě na výdělku je tedy majetkovou újmou, která se stanoví ve výši rozdílu mezi výdělkem pracovníka před vznikem škody a výdělkem po poškození, k němuž je třeba připočítat případný invalidní nebo částečný invalidní důchod poskytovaný z téhož důvodu; tímto způsobem jsou vyjádřeny snížení (omezení) nebo ztráta pracovní způsobilosti poškozeného a jeho neschopnost dosahovat pro následky nemoci z povolání stejný výdělek jako před poškozením (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 2. 1999 sp. zn. 21 Cdo 376/98, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 2000, pod č. 35).

Se zřetelem k uvedenému právnímu názoru tedy nelze odvolacímu soudu důvodně vytýkat jeho závěr, že podle ustanovení § 195 odst. 1 zák. práce náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti není definována jako rozdíl výdělků poškozeného zaměstnance a výdělků, kterých dosahují ostatní zaměstnanci pracující v tomtéž oboru v době před pracovním úrazem , ale jako rozdíl mezi výdělkem poškozeného zaměstnance před vznikem škody a výdělkem, kterého poškozený zaměstnanec dosahuje po pracovním úrazu s připočtením případného invalidního nebo částečného invalidního důchodu poskytovaného z téhož důvodu. Jestliže odvolací soud při rozhodování o opodstatněnosti nároku zjistil, že ztráta na výdělku po skončení pracovní neschopnosti ve smyslu ustanovení § 195 zák. práce podle tam stanovených kritérií žalobci nevznikla, nelze mu důvodně vytýkat závěr, že nárok na náhradu škody, jejíž rozsah stanovil žalobce jako rozdíl příjmů, kterých dosahoval od 1.1.1992, a příjmů, kterých v té samé době dosahovali tesaři zaměstnaní u žalované, není uplatňován po právu . Ve věci tedy bylo rozhodnuto v souladu s hmotným právem a s ustálenou judikaturou soudů a dovolací soud neshledal žádné důvody k její změně.

Kromě toho žalobce v dovolání vytýká odvolacímu soudu, že neúplně zjistil skutkový stav věci a že na základě nedostatečně provedených důkazů dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním . Dovolatel především namítá, že pracovní úraz utrpěl v době, kdy u žalované pracoval jako stavební tesař, a nikoli - jak z tohoto nesprávně vycházely soudy - jako dělník ve stavebnictví, a že lze pochybovat o tom, že po pracovním úraze uzavřel dodatek k pracovní smlouvě na výkon práce skladníka dobrovolně. Nehledě k tomu, že by přezkoumání těchto námitek nemělo na konečné rozhodnutí odvolacího soudu žádný vliv (pro posouzení důvodnosti uplatněného nároku nebylo určující, jakou práci před a po úrazu žalobce vykonával, nýbrž jakých výdělků dosahoval), představuje dovolání žalobce v tomto směru uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř., který však - jak uvedeno výše - není způsobilý založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení § 237 odst.1 písm. c) o.s.ř.

Z vyjádření dovolatele, že rozsudek odvolacího soudu napadá v plném rozsahu , vyplývá, že žalobce podává dovolání rovněž proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé ohledně příslušenství žalované částky a ve výrocích o nákladech řízení zrušen a věc v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Z ustanovení § 167 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a věc byla soudu prvního stupně vrácena k dalšímu řízení, má z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku. Přípustnost dovolání proti napadenému kasačnímu (zrušovacímu) výroku je proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu. Z ustanovení §§ 237 až 239 o.s.ř. ovšem vyplývá, že usnesení odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a věc byla soudu prvního stupně vrácena k dalšímu řízení, není podle právní úpravy účinné od 1. ledna 2001 způsobilým předmětem dovolání, neboť zákon proti takovému rozhodnutí dovolání nepřipouští.

Protože dovolání i v této části směruje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce napadající rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst.5 věty první a § 218 písm.c) o.s.ř. odmítl.

Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§ 243c, § 151 odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 12. dubna 2005

JUDr. Zdeněk Novotný,v.r.

předseda senátu