21 Cdo 2137/2005
Datum rozhodnutí: 27.09.2006
Dotčené předpisy: § 64 předpisu č. 65/1965Sb., § 80 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




21 Cdo 2137/2005

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny právní věci žalobce M. K., zastoupeného advokátem, proti žalované I. P., jako správkyni konkursní podstaty úpadce K., spol. s r.o., zastoupené advokátem, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 7 C 952/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. května 2005 č.j. 23 Co 114/2005-169, takto:

I. Dovolání žalované se zamítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.175,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.

O d ů v o d n ě n í :

Dopisem ze dne 24.4.2002 sdělil Ing. J. P. jako správce konkursní podstaty úpadce K., spol. s r.o., žalobci, že s ním podle ustanovení § 53 odst.1 písm. b) zákoníku práce okamžitě zrušuje pracovní poměr "pro hrubé porušení pracovní kázně". Důvod okamžitého zrušení pracovního poměru spatřoval v tom, že při studiu originálů dokladů k leasingové smlouvě č. 1160493 týkající se automobilu Mazda 626 WGN 1,81, který nebyl po prohlášení konkursu předán správci konkursní podstaty, dne 12.4.2002 zjistil, že žalobce automobil převzal od dodavatele dne 20.6.2001, aniž by zaplatil fakturu vystavenou dodavatelem na částku 578.054,- Kč, že dne 26.7.2001 žalobce uzavřel s "Č. L., a.s. LS č. 1160493", že dne 26.7.2001 "firma K., s.r.o. vystavila f.č. 20004000933 na částku 440.013,- Kč, která byla Č. L. uhrazena v uvedené výši na předmětné auto", že dne 3.8.2001 dodavatel vystavil "dobropis na částku 378.054,- Kč a auto si v srpnu odvezl", a že žalobce přesvědčil dne 2.10.2001 správce konkursní podstaty "k podpisu dodatku č. 1 na pokračování LS na auto, které firma K. nevlastní, nemá a dopředu je dostal zaplacené", čímž se žalobce "dopustil podvodu a poškozování věřitelů v částce nejméně 140.000,- Kč".

Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Žalobu zdůvodnil tím, že se "žádného pochybného jednání v rámci předmětné leasingové smlouvy nedopustil" a že nemohl zabránit tomu, aby si dodavatel neodvezl vozidlo, kterého se leasingová smlouva týkala.

Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 5.1.2005 č.j. 7 C 952/2002-149 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 6.575,- Kč a že žalobce je povinen zaplatit České republice "na účet Okresního soudu v Kolíně" na "proplaceném svědečném" 257,- Kč. Z provedených důkazů dospěl k závěru, že žalobce svým jednáním, popsaným v dopise ze dne 24.4.2002, za které byl spolu s dalšími skutky pravomocně odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 21.10.2003 č.j. 2 T 60/2003-191 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 10.12.2003 č.j. 9 To 437/2003-205, porušil pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem, že k okamžitému zrušení pracovního poměru došlo před uplynutím lhůty uvedené v ustanovení § 53 odst.2 zákoníku práce a že tedy okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 24.4.2002 je platným právním úkonem. Námitku žalované o tom, že mezi žalobcem a úpadcem "nebyl platně uzavřen pracovní poměr", soud prvního stupně odmítl s odůvodněním, že podle jeho názoru "pracovní poměr žalobce v daném případě nepochybně trval a pracovní poměr vznikl fakticky dlouhodobým vykonáváním práce ze strany žalobce".

K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 26.5.2005 č.j. 23 Co 114/2005-169 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit České republice "na účet Okresního soudu v Kolíně" na náhradě nákladů řízení 257,- Kč a že žalobci se náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů nepřiznává. Na základě skutkových zjištění soudu prvního stupně dovodil, že žalobce sice uzavřel s úpadcem dne 1.10.1994 pracovní smlouvu, avšak za úpadce ji uzavřel také žalobce jako jeho "jediný společník a jednatel", a že ve smlouvě nebyl ani uveden "druh práce", takže nebylo možné posoudit, zda v pracovním poměru měl žalobce vykonávat "jinou práci než vyplývala z jeho postavení statutárního orgánu - jednatele", a že tedy pracovní poměr mezi žalobcem a úpadcem platně nevznikl. Vykonával-li žalobce u úpadce určité práce v době po prohlášení konkursu, kdy již "nemohl ve společnosti působit jako jednatel a statutární orgán", nevznikl tím ani ústně nebo konkludentně pracovní poměr, neboť "ani jedna ze stran neměla v úmyslu uzavírat nový pracovní poměr"; za této situace žalobce mohl podle názoru odvolacího soudu "práci odvádět a dostávat za ní odměnu pouze v rámci tzv. faktického pracovního poměru". Protože tzv. faktický pracovní poměr končí "pouze faktickým skončením vykonávání práce" a protože na jeho ukončení nelze použít žádný ze způsobů rozvázání pracovního poměru, uvedených v ustanovení § 42 zákoníku práce, nemohl být se žalobcem platně okamžitě zrušen pracovní poměr. Okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 24.4.2002 je proto neplatným právním úkonem.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Uvedla v něm, že za řízení nebylo prokázáno, že by žalobce vykonával u úpadce "nějakou práci v pracovní poměru", neboť u něj působil "patrně pouze ve funkci jednatele", kterou nelze konat v pracovním poměru; žalobce totiž "nikdy nezačal u úpadce pracovat jako pracovník a vždy až do prohlášení konkursu pracoval pouze jako jednatel". Za tohoto stavu věci nemůže být rozsudek odvolacího soudu správný; podle názoru žalované měla být žaloba zamítnuta "z důvodu nedostatku aktivní legitimace žalobce, neboť žalobu podle ustanovení § 64 zákoníku práce může podat pouze zaměstnanec nebo zaměstnavatel". Žalovaná navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl, popřípadě, shledá-li je přípustným, zamítl. Uvedl, že u úpadce vykonával v pracovním poměru "činnosti při řízení podniku", což není činnost "totožná s výkonem funkce jednatele", a že žalobce a žalovaná (předchozí správce konkursní podstaty) "po celou dobu jejich vzájemného vztahu i po celou dobu trvání sporu jednali tak, jako by pracovní poměr existoval". Dovolací soud by měl podle názoru žalobce v první řadě přezkoumat, zda nejde o nepřípustné dovolání jen proti důvodům rozhodnutí; je-li dovolání přípustné, může být ke zrušení rozsudku odvolacího soudu důvod pouze tehdy, dojde-li dovolací soud k závěru, že "pracovní poměr vznikl" a že "okamžité zrušení pracovní poměru mělo být posuzováno jako neplatné", jinak není nutné rozsudek odvolacího soudu "rušit a prolamovat tak jeho právní moc, neboť postavení žalovaného se nemění, ať už byla žaloba zamítnuta z důvodů tkvících ve formálních nedostatcích sjednání pracovního poměru nebo v důsledku toho, že soud nesprávně posoudil platnost okamžitého zrušení pracovního poměru".

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), že dovolání žalované nesměřuje jen proti jeho důvodům (žalovaná v dovolání mimo jiné - oproti rozhodnutí odvolacího soudu - dovozuje, že žaloba o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 24.4.2002 měla být zamítnuta pro nedostatek aktivní věcné legitimace) a že jde o rozsudek, proti němuž je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.a) o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez jednání (§ 243a odst.1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Dovolací soud smí napadené rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání; je-li dovolání přípustné, přihlédne též k vadám uvedeným v ustanoveních § 229 odst.1, § 229 odst.2 písm. a) a b) a § 228 odst.3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (srov. § 242 odst.3 o.s.ř.).

V projednávané věci dospěl odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - k závěru, že v době před prohlášením konkursu na majetek úpadce pracovní poměr žalobce u úpadce nevznikl (pracovní smlouva ze dne 1.10.1994 je neplatným právním úkonem a náplní činnosti žalobce u úpadce byl výkon funkce jednatele, která nemůže být konána v pracovním poměru) a že po prohlášení konkursu měly vztahy mezi žalobcem a úpadcem povahu tzv. faktického pracovního poměru.

Při uzavření pracovní smlouvy ze dne 1.10.1994 se žalobcem nemohl jménem úpadce jednat žalobce, neboť jeho zájmy byly v rozporu se zájmem společnosti (srov. též právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17.11.1998 sp. zn. 21 Cdo 11/98, který byl uveřejněn pod č. 63 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1999), a činnost statutárního orgánu obchodní společnosti s ručením omezeným (jednatele) nelze vykonávat v pracovním poměru (srov. například rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21.4.1993 sp. zn. 6 Cdo 108/92, který byl uveřejněn pod č. 13 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1995). Faktický pracovní poměr nelze rozvázat (některým ze způsobů uvedených v ustanovení § 42 odst.1 zákoníku práce) a zaměstnanci ve faktickém pracovním poměru nepřísluší nároky podle ustanovení § 61 až 64 zákoníku práce (srov. též Závěry býv. Nejvyššího soudu k výkladu některých ustanovení zákoníku práce ze dne 15.11.1967 sp. zn. Prz 35/67 a Cpj 31/67, uveřejněné ve Sborníku stanovisek, rozborů a zhodnocení soudní praxe, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyššího soudu III, SEVT, Praha 1980, str. 25). Žalovaná uvedené závěry odvolacího soudu - jak vyplývá z obsahu dovolání - nezpochybňuje; rozsudek odvolacího soudu není podle jejího názoru (vyjádřeného v dovolání) správný proto, že žalobce neměl k požadovanému určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 24.4.2002 věcnou legitimaci (žalobu podle ustanovení § 64 zákoníku práce může podle žalované podat pouze zaměstnanec nebo zaměstnavatel) a že žaloba měla být z tohoto důvodu soudy zamítnuta. Dovolací soud, který je - jak uvedeno výše - vázán uplatněnými dovolacími důvody, proto posoudil správnost rozsudku odvolacího soudu pouze z hlediska této právní otázky.

Okamžitě zrušit pracovní poměr může zaměstnavatel i zaměstnanec; zaměstnavatel může k tomuto opatření přistoupit z důvodu uvedeného v ustanovení § 53 odst.1 zákoníku práce a zaměstnanec smí tímto způsobem rozvázat pracovní poměr, jen jestliže byl naplněn některý z důvodů uvedených v ustanovení § 54 odst.1 zákoníku práce. Z povahy věci je nepochybné, že pracovní poměr jakožto dvoustranný pracovněprávní vztah mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem lze rozvázat jen tehdy, byl-li platně založen. Nevznikl-li pracovní poměr a fyzická osoba konala práce pro jiného například v tzv. faktickém pracovním poměru, nemůže dojít k jeho rozvázání, neboť vůbec právně neexistuje; okamžité zrušení pracovního poměru, který tu ve skutečnosti není, by bylo pro rozpor se zákonem neplatným právním úkonem [§ 242 odst. 1 písm. a) zákoníku práce].

Podle ustanovení § 64 zákoníku práce neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodou může jak zaměstnavatel, tak i zaměstnanec uplatnit u soudu nejpozději ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit tímto rozvázáním.

Ustanovení § 64 zákoníku práce poskytuje účastníkům pracovního poměru nárok na soudní ochranu před jeho neoprávněným rozvázáním. Chce-li zaměstnanec nebo zaměstnavatel zabránit tomu, aby nenastaly právní účinky vyplývající z rozvázání pracovního poměru, musí ve lhůtě dvou měsíců podat u soudu žalobu na určení, že právní úkon směřující k rozvázání pracovního poměru je neplatný; nebyla-li taková žaloba podána, skončí pracovní poměr mezi účastníky podle tohoto právního úkonu, i kdyby objektivně šlo o neplatné rozvázání pracovního poměru, neboť po uplynutí dvouměsíční lhůty se soud již nemůže posouzením otázky platnosti rozvazovacího úkonu zabývat, a to ani jako otázkou předběžnou (srov. například právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19.3.1997 sp. zn. 2 Cdon 475/96, který byl uveřejněn pod č. 75 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997).

Předmětem žaloby o neplatnost rozvázání pracovního poměru podle ustanovení § 64 zákoníku práce je posouzení právní skutečnosti [neplatnosti určitého (konkrétního) právního úkonu učiněného zaměstnancem nebo zaměstnavatelem a směřujícího k rozvázání pracovního poměru], nikoli přímo určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř. U žaloby o neplatnost rozvázání pracovního poměru právní zájem na požadovaném určení právní skutečnosti vyplývá přímo z ustanovení § 64 zákoníku práce; nejde o určovací žalobu ve smyslu ustanovení § 80 písm.c) o.s.ř., a proto není třeba za řízení tvrdit a prokazovat naléhavý právní zájem na určení neplatnosti určitého (konkrétního) právního úkonu učiněného zaměstnancem nebo zaměstnavatelem a směřujícího k rozvázání pracovního poměru (srov. též například rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11.11.1998 sp. zn. 21 Cdo 1082/98, který byl uveřejněn pod č. 28 v časopise Soudní judikatura, roč. 1999).

V řízení zahájeném žalobou o neplatnost rozvázání pracovního poměru podle ustanovení § 64 zákoníku práce jsou věcně legitimováni zaměstnavatel a zaměstnanec; taková žaloba může být úspěšná (mimo jiné) jen tehdy, existuje-li mezi účastníky řízení pracovní poměr, který byl (má být) napadeným právním úkonem rozvázán. Nevznikl-li vůbec pracovní poměr a fyzická osoba konala práce pro jiného například v tzv. faktickém pracovním poměru, má to za následek nejen neplatnost právního úkonu, který by byl učiněn za účelem rozvázání právně neexistujícího vztahu, ale také to, že žalobci nemůže být poskytnuta právní ochrana podle ustanovení § 64 zákoníku práce.

Skutečnost, že proti právnímu úkonu směřujícímu k rozvázání právně neexistujícího pracovního poměru nepřísluší právní ochrana podle ustanovení § 64 zákoníku práce, ovšem neznamená, že by adresát takového právního úkonu neměl (nemohl mít) právo na jinou ochranu u soudu v občanském soudním řízení.

Podle ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř. lze žalobou uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.

Žaloba o určení podle ustanovení § 80 písm.c) o.s.ř. má především preventivní povahu a má za účel poskytnout ochranu právnímu postavení žalobce dříve, než dojde k porušení právního vztahu nebo práva. Podle ustálené judikatury soudů naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Žaloba domáhající se určení podle ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř. nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti podle ustanovení § 80 písm. b) o.s.ř. (srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24.2.1971 sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1972). Vyslovený předpoklad však nelze chápat všeobecně. Prokáže-li žalobce, že má právní zájem na tom, aby bylo určeno určité právo nebo právní poměr, přestože by mohl žalovat přímo na splnění povinnosti, nelze mu určovací žalobu odepřít. Za nedovolenou - při možnosti žaloby na plnění - lze považovat určovací žalobu jen tam, kde by nesloužila potřebám praktického života, nýbrž jen ke zbytečnému rozmnožování sporů. Jestliže se určením, že tu právní vztah nebo právo je či není, vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu (a předejde se tak žalobě o plnění), je určovací žaloba přípustná i přesto, že je možná také žaloba na splnění povinnosti podle ustanovení § 80 písm.b) o.s.ř. (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.3.1997 sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný pod č. 21 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997).

Od naléhavého právního zájmu je třeba u určovací žaloby podle ustanovení § 80 písm.c) o.s.ř. odlišovat věcnou legitimaci k požadovanému určení. Věcnou legitimaci k určení, zda tu právo nebo právní vztah je či není, má ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde, nebo jehož právní sféry se sporný právní vztah nebo právo týká.

Ten, vůči němuž směřovalo okamžité zrušení nebo jiné rozvázání pracovního poměru, ačkoliv mezi ním a tím, kdo právní úkon učinil, právně žádný pracovní poměr neexistuje, má vždy věcnou legitimaci pro určení jeho neplatnosti, neboť se nepochybně dotýká jeho právní sféry. Může se tedy domáhat, aby bylo určeno, že takové rozvázání pracovního poměru je neplatné, a to - jak vyplývá z ustanovení § 80 písm.c) o.s.ř. - za předpokladu, že má na takovém určení naléhavý právní zájem. Protože nejde o právní ochranu ve smyslu ustanovení § 64 zákoníku práce, není uplatnění tohoto práva omezeno lhůtou a neplatnost rozvázání pracovního poměru může být posouzena též jako předběžná otázka, například ve sporu o určení, zda tu pracovní poměr je či není, nebo ve sporu o povinnost přidělovat práci, popřípadě ve sporu o náhradu mzdy.

V projednávané věci lze souhlasit s dovolatelkou v tom, že žalobce neměl nárok na poskytnutí právní ochrany podle ustanovení § 64 zákoníku práce. Správně učiněný závěr v tomto směru však nemůže vést - jak se mylně dovolatelka domnívá - bez dalšího k zamítnutí žaloby; žalobcův požadavek na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 24.4.2002 bylo třeba posoudit také podle ustanovení § 80 písm.c) o.s.ř.

K určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 24.4.2002 je tedy žalobce věcně legitimován, neboť uvedený právní úkon se nepochybně dotýká jeho právní sféry. Protože dovolatelka nezpochybňuje, že by na požadovaném určení nebyl naléhavý právní zájem, Nejvyšší soud ČR uzavřel, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelkou tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst.1 o.s.ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v § 229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.

V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 3.100,- Kč [srov. § 5 písm.c), § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb. a č. 617/2004 Sb. a čl. II vyhlášky č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb. a č. 618/2004 Sb. a čl. II vyhlášky č. 276/2006 Sb.), celkem ve výši 3.175,- Kč; náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad k nákladům řízení nepatří, neboť advokát, který žalobce zastupoval, v rozporu s ustanovením § 14a vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb. a č. 618/2004 Sb. neprokázal, že by byl plátcem této daně.

Protože dovolání žalované bylo zamítnuto, dovolací soud jí podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby žalobci náklady v celkové výši 3.175,- Kč nahradila. Žalovaná je povinna přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalobce v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. září 2006

JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.

předseda senátu