21 Cdo 2133/2014
Datum rozhodnutí: 19.11.2014
Dotčené předpisy: § 175k odst. 2 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013, § 237 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013



21 Cdo 2133/2014


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Ljubomíra Drápala ve věci žalobců a) I.T. a b) M. Ř. obou zastoupených Mgr. Věrou Fořtovou, advokátkou se sídlem v Karlových Varech, U Brodu č. 74, proti žalovanému ROSA centrum pro týrané a osamělé ženy, spolku , se sídlem v Praze, Podolská č. 242/25, IČO 68405359, zastoupenému Mgr. Petrou Ledvinkovou, advokátkou se sídlem v Hostivici, Lipová č. 595, o určení dědického práva, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 17 C 175/2013, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. ledna 2014, č. j. 11 Co 21/2014-81, takto:

Dovolání žalovaného se odmítá .

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o.s.ř.): Dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28.1.2014, č.j. 11 Co 21/2014-81, není přípustné podle ustanovení § 237 o.s.ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [k závěru odvolacího soudu o povinnosti soudu ve sporném řízení poučit žalobce podle ustanovení § 175k odst. 2 o.s.ř. (ve znění účinném do 31.12.2013) za situace, kdy odkaz učiněný soudem v řízení o dědictví neodpovídá požadavkům tohoto ustanovení (dědický soud nesprávně poučil žalobce o tom, jakého práva se mají s ohledem na povahu sporu o dědické právo žalobou domáhat, a proti komu má být žaloba podána), srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.4.2005, sp. zn. 30 Cdo 940/2004, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 12, ročník 2006; rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 10.5.2012, sp. zn. 21 Cdo 4729/2010; rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.11.2012, sp. zn. 21 Cdo 1876/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 22.3.2013, sp. zn. 21 Cdo 4240/2011, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 84, ročník 2014], jakož i judikaturou Ústavního soudu (srov. například právní názor vyjádřený v nálezu Ústavního soudu ze dne 9.5.2006, sp. zn. I. ÚS 467/04, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 41, ročník 2006), a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o.s.ř. odmítl.

Protože tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě odvolacího soudu (§ 243b a § 151 odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. listopadu 2014 JUDr. Roman Fiala
předseda senátu