21 Cdo 2130/2003
Datum rozhodnutí: 13.04.2004
Dotčené předpisy: § 241a odst. 3 předpisu č. 99/1963Sb., § 132 odst. 3 předpisu č. 99/1963Sb.




21 Cdo 2130/2003

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce Ing. Z. M., zastoupeného advokátkou, proti žalované S., a.s., zastoupené advokátkou, o 241.983,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou pod sp.zn. 8 C 146/97, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. dubna 2003 č.j. 49 Co 88/2002-109, takto:

Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 26. února 2002 č.j. 8 C 146/97-84 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu ve Žďáře nad Sázavou k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná zaplatila 241.983,- Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnil tím, že dle platového výměru ze dne 1.7.1996 činila jeho měsíční mzda 6.500,- Kč měsíčně a dále dle prémiového ukazatele pro rok 1996 mu při splnění plánovaného zisku náleží 24.000,- Kč a 20% z vytvořeného nadplánovaného zisku . Protože za rok 1996 dosáhl zisku 2,674.915,80 Kč, náležela mu prémie ve výši 341.983,16 Kč; žalovaná mu však vyplatila pouze 100.000,- Kč, avšak zbývající část jeho nároku mu odmítá uhradit.

Okresní soud ve Žďáře nad Sázavou rozsudkem ze dne 3.9.1998 č.j. 8 C 146/97-34 žalobu zamítl a rozhodl, že žádnému z účastníků se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Dospěl k závěru, že o prémiích, které žalovaná poskytovala svým zaměstnancům v závislosti na výsledcích hospodaření, rozhodoval ředitel, případně jiní vedoucí pracovníci . V pracovní smlouvě, mimo sjednané měsíční mzdy, není zmínka o dalších nárocích , listina nazvaná Prémiové ukazatele pro rok 1996 podle názoru soudu prvního stupně nezakládá žádný právní nárok na poskytování prémií a existenci interního předpisu, zejména kolektivní smlouvy nebo prémiového řádu, které by poskytování prémií blíže upravovaly , se žalobci nepodařilo prokázat .

K odvolání žalobce Krajský soud v Brně usnesením ze dne 4. 6. 2001 č.j. 37 Co 809/98-50 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Vytkl soudu prvního stupně, že v souvislosti se závěrem, že se žalobci nepodařilo prokázat, že u žalované byl vydán interní předpis, který by poskytování prémií blíže upravoval, z odůvodnění jeho rozsudku není patrno, jak se soud vypořádal s výpovědí svědka B. , který byl do konce roku 1996 ředitelem žalované a který se k existenci předpisů upravujících odměňování vyjadřoval. Odvolací soud proto dovodil, že tento nedostatek odůvodnění činí rozsudek nepřezkoumatelným , a soudu prvního stupně kromě jiného uložil, aby se v dalším řízení zabýval skutečnostmi, které neřešil, tj. zejména obsahem kolektivní smlouvy pro rok 1996, prémiovými ukazateli , a své závěry řádně zdůvodnil.

Okresní soud ve Žďáře nad Sázavou poté rozsudkem ze dne 26. 2. 2002 č.j. 8 C 146/97-84 žalobě vyhověl, žalované uložil povinnost zaplatit žalobci na nákladech řízení 96.392,- Kč k rukám jeho zástupkyně a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit státu České republice na nákladech řízení částku 378,- Kč na účet Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou. Vycházel ze zjištění učiněných na základě svědeckých výpovědí, že žalovaná poskytovala každý rok svým zaměstnancům vedle základního platu rovněž prémie , že pravidla a podmínky pro poskytování prémií upravovaly každý rok prémiové řády nebo kolektivní smlouva , a dovodil, že žalobci na ně vznikl za podmínek v kolektivní smlouvě upravených nárok . Podle názoru soudu prvního stupně v řízení bylo prokázáno, jaký úkol musel žalobce v roce 1996 splnit, aby mohl prémie dostat , avšak na druhé straně žalovaná neprokázala, že by zde existovala nějaká skutečnost, na základě níž by bylo možné prémie krátit či neposkytnout. Soud prvního stupně proto uzavřel, že žalobce má právo na prémie jako takové, jaké byly stanoveny v prémiovém ukazateli, tedy 24.000,- Kč a 20% z naplánovaného zisku, tedy z částky 1.589.915,- Kč, což je 317.983,- Kč . Protože celkem měly být žalobci poskytnuty prémie ve výši 341.983,- Kč , a protože mu žalovaná poskytla 100.000,- Kč, k úhradě tedy zbývá částka 241.983,- Kč .

K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 23.4.2003 č.j. 49 Co 88/2002-109 rozsudek soudu prvního stupně změnil jen v části napadeného přisuzujícího výroku I. o povinnosti žalované zaplatit žalobci 21% úrok z prodlení z částky 241.983,- Kč od 15. do 28. 2. 1997 tak, že v tomto rozsahu se žaloba zamítá ; v další části přisuzujícího výroku I. o povinnosti žalované zaplatit žalobci 241.983,- Kč s 21% úrokem z prodlení od 1.3.1997 do zaplacení rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 108.442,- Kč k rukám advokátky, a České republice Okresnímu soudu ve Žďáře nad Sázavou na náhradě nákladů řízení částku 378,- Kč. Přestože kolektivní smlouva ani prémiový řád z roku 1996 nebyly soudu předloženy, odvolací soud přisvědčil správnému skutkovému závěru o tom, že výplatu prémií u žalované upravovala kolektivní smlouva, popřípadě prémiový řád, které při splnění prémiových ukazatelů upravujících podmínky a výši prémií neumožňovaly žalované prémie dodatečně krátit . Přestože z provedeného dokazování sice nevyplývá, zda podmínky pro výplatu prémií v roce 1996 upravovala kolektivní smlouva nebo vnitřní předpis žalované (prémiový řád) anebo oba dva tyto předpisy současně, je však nepochybné, že tato úprava zde v podobě kolektivní smlouvy či vnitřního předpisu (prémiového řádu) byla a v případě splnění prémiových ukazatelů zaměstnancem nepřipouštěla jejich další úpravu (krácení) ředitelem společnosti v návaznosti na celkové výsledky jejího hospodaření . Při splnění prémiových ukazatelů stanovených na rok 1996 proto podle názoru odvolacího soudu žalobci za uvedené období vznikl nárok na výplatu prémií a rozhodnutím ředitele společnosti ze dne 6. 1. 1997 byla jejich výše neoprávněně krácena , protože vnitřní předpis příkaz ředitele č. 1/1992 byl již dříve zrušen.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítala, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů, neboť odvolací soud posoudil věc jinak než je řešena v judikatuře dovolacího soudu. Judikatura striktně vychází z rozlišení, zda byly naplněny předpoklady pro vznik nároku na mzdu či zda tato hlediska splněna nebyla. Z tohoto pohledku je pak významné rozlišení, zda se v případě prémií jedná o nárokovou složku mzdy, popřípadě o nenárokovou složku mzdy, na kterou vzniká nárok po splnění sjednaných předpokladů a podmínek až na základě jejího přiznání zaměstnavatelem; s tímto rozlišením se odvolací soud správně nevypořádal . Listina nazvaná prémiové ukazatele pro rok 1996 , o kterou žalobce opřel svůj návrh, pouze stanovuje jeden z ukazatelů, za jakých mohou být prémie přiznány, avšak v žádném případě sama tato listina nezakládá nárok na vyplacení prémií. Žalovaná zdůraznila, že byla žalobcem předložena pouze v kopii , a navíc z ukazatele s datem 6.5.1996 vůbec nevyplývá, které osobě byl určen, zda byl vůbec určen pro konkrétní osobu nebo pro celé středisko, a zejména neobsahuje jakýkoliv podpis osoby oprávněné prémiové ukazatele vydat . Z provedeného dokazování je podle názoru dovolatelky jednoznačné, že prémie v daném případě představovaly tzv. nenárokovou složku mzdy, na kterou vzniká nárok po splnění daných podmínek na základě rozhodnutí zaměstnavatele o jejím přiznání . Podmínkami pro vyplacení prémií bylo nejen dosažení zisku v daném středisku, nýbrž také splnění dalších kritérií stanovených v předloženém prémiovém řádu příkazu č. 1/1992 - tj. dosažení ekonomické situace podniku, která by vyplácení prémií dovolila, a také konkrétní přínos jednotlivého zaměstnance k ekonomickému výsledku podniku . Protože zisk nebyl jediným ukazatelem , bylo rovněž nutné rozhodnutí o přiznání prémie a jejím schválení příslušným vedoucím zaměstnancem, což v případě žalobce jako vedoucího střediska byl ředitel společnosti. Z uvedených důvodů podle názoru žalované vyplývá, že skutkový závěr odvolacího soudu o tom, že podmínky pro výplatu prémií stanovil vnitřní předpis žalované nebo kolektivní smlouva a v případě splnění prémiových ukazatelů se nepřipouštěla další úprava (krácení) je zcela nesprávný . Proto žalovaná považuje za zcela chybný právní názor a posouzení dané věci v tom smyslu, že žalobci při splnění prémiových ukazatelů pro rok 1996 vznikl na vyplacení prémií nárok . Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudky obou stupňů zrušil a aby věc vrátil příslušnému soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České Republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu dovolatelem vytyčeném (§ 242 odst. 1, 3 o.s.ř.) bez nařízení jednání

(§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

I když žalovaná uvedla, že dovolání je podáno také z důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., protože rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že podrobuje kritice skutková zjištění odvolacího soudu (závěry o podmínkách pro výplatu prémií v roce 1996). Podstatou jejích námitek je, že nesouhlasí s tím, jak odvolací soud hodnotil provedené důkazy, předkládá vlastní skutkový závěr, na kterém pak buduje svoje vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci; uplatňuje tedy dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. Protože soud každý procesní úkon účastníka (tedy i vymezení dovolacího důvodu) neposuzuje jen podle toho, jak jej účastník označuje, ale především podle jeho obsahu, i když byl nesprávně označen (srov. § 41 odst. 2 o.s.ř.), přezkoumal dovolací soud rozsudek odvolacího soudu s ohledem na obsah dovolání jen z hlediska dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř.

Podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. lze dovolání, které je přípustné mimo jiné podle ustanovení § 237 odst.1 písm. b) o.s.ř. (a tak je tomu v projednávané věci), podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením § 133 až § 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.

Podle ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 1/1992 Sb. o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku, ve znění zákonů č. 590/1992 Sb., č. 10/1993 Sb., č. 37/1993 Sb., č. 74/1994 Sb. a č. 118/1995 Sb. zaměstnanci přísluší za vykonanou práci mzda. Podle ustanovení § 4 odst. 3 cit. zákona, mzda se především sjednává v pracovní smlouvě nebo v jiné smlouvě nebo v kolektivní smlouvě.

Odvolacímu soudu lze přisvědčit, že z hlediska posouzení, jaká mzda přísluší zaměstnanci za vykonanou práci, je z hlediska hmotného práva významné, jaké podmínky pro poskytování mzdy byly sjednány buď mezi samotnými účastníky pracovního poměru, anebo mezi zaměstnavatelem a příslušným odborovým orgánem v kolektivní smlouvě či obdobné smlouvě normativní povahy. Názor, že mzdu může upravovat též vnitřní předpis zaměstnavatele vydaný podle ustanovení § 21 zákoníku práce , lze sdílet pouze potud, že pracovně právní nároky, které lze podle pracovněprávních předpisů upravit v kolektivních smlouvách, sice zaměstnavatel, u kterého nepůsobí odborová organizace, může stanovit vnitřním předpisem, avšak - jak ustanovení § 21 odst. 1 zák. práce výslovně stanoví - s výjimkou nároků mzdových.

Závěr o tom, že výplatu prémií u žalovaného upravovala kolektivní smlouva, popřípadě prémiový řád, které při splnění prémiových ukazatelů, upravujících podmínky a výši prémií, neumožňovaly žalovanému prémie dodatečně krátit , představuje skutkové zjištění soudu. Správnost tohoto závěru lze v dovolacím řízení zpochybnit dovolacím důvodem uvedeným v ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř.

Z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu a z obsahu spisu vyplývá, že při zjišťování podmínek pro poskytování pobídkové složky mzdy za rok 1996 vycházel odvolací soud pouze z listiny ze dne 6.5.1996 Prémiové ukazatele na rok 1996 a z výpovědi svědka B., bývalého ředitele žalované, uvádějící jen v obecné poloze představu svědka o nárokové povaze prémií. Na základě uvedených důkazů dospěl odvolací soud k závěru , že z provedeného dokazování sice nevyplývá, zda podmínky pro výplatu prémií v roce 1996 upravovala kolektivní smlouva nebo vnitřní předpis žalované (prémiový řád) anebo oba tyto předpisy současně , nicméně dovodil, že je však nepochybné, že tato úprava zde v podobě kolektivní smlouvy či vnitřního předpisu (prémiového řádu) byla a v případě splnění prémiových ukazatelů zaměstnancem nepřipouštěla jejich další úpravu (krácení) ředitelem společnosti . Takovéto hodnocení důkazů však nelze považovat za odpovídající zákonu. Odvolací soud totiž nehodnotil všechny důkazy provedené v řízení u soudu prvního stupně a v řízení odvolacím, které se vztahovaly k rozhodné skutkové otázce (každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti), nýbrž jen okolnosti svědčící ve prospěch zaujatého závěru. Do procesu hodnocení důkazů nezahrnul skutečnosti, které uvedenému skutkovému závěru odvolacího soudu odporují, a s těmito důkazy se nevypořádal. Jedná se zejména o svědka J. L., předsedy odborové organizace, který uvedl, že pro rok 1996 kolektivní smlouva nebyla přijata , že se také vydává prémiový řád, ovšem k tomu nemá odborová organizace co říci, resp. nemůže do toho zasahovat , a že sám neví, co je obsahem prémiového řádu . Proto bylo zapotřebí náležitě se vypořádat i s přihlédnutím k výpovědím dalších slyšených svědků B., K., popř. V. nikoliv s tím, jaké byly subjektivní představy svědků o nárokovém či fakultativním charakteru prémií v roce 1996, nýbrž především s tím, zda zde existovala - za situace, kdy jednostranně vydaným vnitřním předpisem není možné mzdové nároky závazně upravovat - kolektivní smlouva či obdobná smlouva o podmínkách pro poskytování prémií, co bylo jejím obsahem, jak v ní byly dohodnuty podmínky pro vznik nároku na prémie a jaký význam má vzhledem k tomu jednostranný příslib prémií učiněný ředitelem žalované v listině Prémiové ukazatele pro rok 1996 . Skutkové zjištění, že výplatu prémií u žalované upravovala kolektivní smlouva popřípadě prémiový řád, které při splnění prémiových ukazatelů neumožňovaly žalované prémie dodatečně krátit , jako výsledek takto vadného hodnocení důkazů soudem, neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o.s.ř. a rozhodnutí soudu založené na takovém skutkovém zjištění proto nemá oporu v provedeném dokazování.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; Nejvyšší soud České republiky jej proto zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil Okresnímu soudu ve Žďáře nad Sázavou k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část věty za středníkem a věta druhá, § 226 odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně 13. dubna 2004



JUDr. Zdeněk Novotný, v.r.

předseda senátu