21 Cdo 2123/2002
Datum rozhodnutí: 02.04.2003
Dotčené předpisy: § 240 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb., § 240 odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb., § 243b odst. 4 předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




21 Cdo 2123/2002

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce J. S., proti žalovanému D. p. h. m. P., akciová společnost, o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru a o náhradu mzdy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 12 C 161/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. září 2000, č.j. 17 Co 346/2000-84, takto :

I. Dovolání žalobce se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Dopisem ze dne 1.8.1997 žalovaný sdělil žalobci, že s ním podle 53 odst. 1 pís. b) ZP okamžitě ruší pracovní poměr. Zvlášť hrubé porušení pracovní kázně spatřoval v tom, že dne 20.11.1996 řídil vlak 33/19 pod vlivem alkoholu; uvedl zároveň, že za tento přestupek mu byla rozhodnutím Dopravního inspektorátu Policie ČR pro P., které nebylo právní moci dne 21.7.1997, uložena sankce spočívající v zákazu řízení motorových vozidel a tramvají na dobu 12 měsíců.

Žalobce se domáhal (poté, co na základě usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 13.8.1999, č.j. 12 C 161/98-54, podáním ze dne 28.9.1999 žalobu doplnil), aby bylo určeno, že výpověď daná žalobci dopisem žalované organizace ze dne 1.9.1997 je neplatná , a aby žalovanému bylo uloženo zaplatit mu na náhradě mzdy a na penále z prodlení 305.428,- Kč. Žalobu odůvodnil zejména tím, že výpověď mu nebyla řádně doručena (dozvěděl se o ní až z dopisu žalovaného ze dne 1.9.1997) a že žalovaný, přestože ho dopisem ze dne 4.9.1997 upozornil, že jeho pracovní poměr trvá, mu nepřiděluje práci ani neplatí náhradu mzdy.

Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 19.1.2000, č.j. 12 C 161/98-64, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit do pokladny Obvodního soudu pro Prahu 7 na soudním poplatku 13.224,- Kč a že žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že pracovní poměr se žalobcem byl rozvázán výpovědí (správně okamžitým zrušením) ze dne 1.8.1997 zn. Č 12061/438/97 podle § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce, že se však žalobce domáhá přes poučení soudem - určení neplatnosti dopisu ze dne 1.9.1997, jímž mu bylo žalovaným oznámeno, že dne 25.8.1997 jeho pracovní poměr skončil, a byl vyzván, aby se dostavil k vyřízení záležitostí s ukončením pracovního poměru spojených. Uvedený dopis soud prvního stupně posoudil jako právní úkon, jenž směřoval k tomu, aby mezi stranami došlo k narovnání po ukončení pracovního poměru , a uzavřel, že neshledal žádnou skutečnost, která by tento právní úkon (dopis ze dne 1.9.1997) činila neplatným (§ 242 zák. práce). V návaznosti na tento závěr dovodil, že žalobci nevznikl nárok na náhradu mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5.9.2000, č.j. 17 Co 346/2000-84, změnil rozsudek soudu prvního stupně jen ve výroku o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a ve výrocích ve věci samé, jimiž byla zamítnuta žaloba na určení neplatnosti výpovědi ze dne 1.9.1997 a na zaplacení 305.528,- Kč, a ve výroku o soudním poplatku rozsudek soudu prvního stupně potvrdil; zároveň rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (v písemném vyhotovení rozsudku tento výrok neuvedl). Odvolací soud - poté, co se vypořádal s námitkou podjatosti, kterou žalobce v odvolání vznesl ve vztahu k soudcům soudu prvního stupně rozhodujícím ve věci (tak, že nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodování této věci) - dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že dopis žalovaného ze dne 1.9.1997 není právním úkonem ve smyslu ustanovení 240 odst. 1 o.s.ř. (jde pouze o výzvu k vyřízení formalit souvisejících s ukončením pracovního poměru). Vzhledem k tomu, že žalobce po doplnění žaloby učinil předmětem řízení listinu datovanou dnem 1.9.1997 a že soud je žalobou vázán, nemůže být žaloba na určení neplatnosti tohoto dopisu úspěšná. Protože žalobce nevedl spor o neplatnost písemného úkonu ze dne 1.8.1997, jímž byl jeho pracovní poměr ze strany žalovaného okamžitě zrušen, nevznikl mu ani nárok na náhradu mzdy.

V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobce soudům obou stupňů vytýká, že se nezabývaly otázkou, zda mu bylo okamžité zrušení pracovního poměru vůbec někdy doručeno a zda tím nastaly účinky tohoto právního úkonu, a připomíná, že dopis žalovaného ze dne 1.8.1997, jehož obsahem je okamžité zrušení pracovního poměru, byl odeslán na adresu žalobce bezvýsledně . Z toho dovozuje, že účinky okamžitého zrušení pracovního poměru učiněné žalovaným vůči žalobci nenastaly a že žalobci náleží též náhrada mzdy podle § 61 odst. 1 zák. práce. Namítá rovněž, že se soudy nezabývaly tím, zda žalovaný dodržel ustanovení § 53 odst. 2 zák. práce. Žalobce je přesvědčen, že soudy obou stupňů neměly být při svém rozhodování vázány právními názory žalobce, ale měly celou věc projednat komplexně ze všech hledisek, zda byl pracovní poměr žalobce u žalovaného rozvázán platně či nikoliv . Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen v plném rozsahu .

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 - dále jen o.s.ř. (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) a po přezkoumání věci dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno opožděně.

Podle ustanovení § 240 odst. l věty první o.s.ř. účastník může podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Podle ustanovení § 240 odst. 2 o.s.ř. zmeškání lhůty uvedené v odstavci 1 nelze prominout; lhůta je však zachována, bude-li dovolání podáno ve lhůtě u odvolacího nebo dovolacího soudu.



V posuzovaném případě bylo z obsahu spisu zjištěno, že rozsudek odvolacího soudu byl doručen do vlastních rukou (§ 47 odst.1 a 2, § 48 odst. 1 o.s.ř.) žalobci dne 20.11.2000 a žalovanému dne 15.11.2000. Rozsudek odvolacího soudu tedy nabyl právní moci dnem 20.11.2000 (§ 159 odst. 1 o.s.ř.) a jednoměsíční lhůta k podání dovolání uplynula podle ustanovení § 240 odst. 1, § 243c a § 57 odst. 1 a 2 o.s.ř. dnem 20.12.2000.

Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu (sepsané dne 8.1.2001) žalobce podal osobně u Vrchního soudu v Praze dne 8.1.2001. Vrchní soud v Praze poté dopisem ze dne 10.1.2001, zn. St 4/2001, dovolání postoupil Obvodnímu soudu pro Prahu 7 a tomuto soudu písemnost došla dne 16.1.2001.

Z ustanovení § 240 o.s.ř. vyplývá, že v posuzovaném případě bylo třeba podat dovolání v jednoměsíční lhůtě počítané od právní moci usnesení odvolacího soudu u soudu prvního stupně (tj. u Obvodního soudu pro Prahu 7) nebo u odvolacího soudu (tj. u Městského soudu v Praze) anebo u dovolacího soudu (tj. u Nejvyššího soudu České republiky v Brně). Dovolatel však podal dovolání u Vrchního soudu v Praze, který není dovolacím soudem (srov. § 10a o.s.ř.). Za této situace by bylo možno považovat dovolací lhůtu za zachovanou jen tehdy, kdyby Vrchní soud v Praze ještě v dovolací lhůtě dovolání odeslal některému z výše uvedených soudů (tj. podal je na poště nebo přímo u některého z těchto soudů). To se však nestalo a objektivně ani stát nemohlo, neboť k Vrchnímu soudu v Praze bylo dovolání žalobcem osobně podáno až dne 8.1.2001, tedy po uplynutí dovolací lhůty, která skončila dnem 20.12.2000. Vrchní soud v Praze - i když podání bez průtahů postoupil soudu prvního stupně - již účinky zmeškání dovolací lhůty odvrátit nemohl.

Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce bylo podáno opožděně. S přihlédnutím k tomu, že zmeškání dovolací lhůty nelze prominout (§ 240 odst. 2 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení § 243b odst. 4 věty první a § 218 odst. 1 písm. a) o.s.ř. - aniž by se mohl zabývat dalšími okolnostmi - odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 4 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 věty první o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 2. dubna 2003

JUDr. Mojmír Putna, v. r.

předseda senátu