21 Cdo 212/2001
Datum rozhodnutí: 13.09.2001
Dotčené předpisy:




21 Cdo 212/2001

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně České republiky Ministerstva obrany (Vojenského úřadu pro právní zastupování) v Praze 6, nám. Svobody č. 471, proti žalovanému Ing. Z. V., zastoupenému advokátkou, o 111.786,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 3 C 66/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2000 č.j. 23 Co 531/2000-51, takto:

Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 19. června 2000 č.j. 3 C 66/2000-33 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Kutné Hoře k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaný zaplatil 111.786,- Kč s 10% úrokem z prodlení od 21.3.2000 do zaplacení. Žalobu odůvodnila tím, že v období od 4.1.1997 do 15.7.1999 byl žalovaný jako voják z povolání vyslán žalobkyní k dennímu studiu do V. na A. n. o. P. r., přičemž v souvislosti s následováním manželky do místa jeho studia na dobu delší než jeden rok byla žalovanému v souladu s ustanovením § 10 odst. 3 a 4 vyhlášky č. 7/1996 Sb. vyplácena náhrada zvýšených životních nákladů. Dne 9.6.1998 bylo kontrolou Hlavního úřadu vnitřní správy Ministerstva obrany ČR zjištěno, že v důsledku nesprávné aplikace" ustanovení § 10 odst. 4 zmíněné vyhlášky došlo k neoprávněnému zvýšení valutové části peněžních náležitostí za manželku" (20% sazba tohoto zvýšení nebyla vzata pro výpočet měsíční výše náhrady z příslušné valutové části peněžních náležitostí, ale z celého platu žalovaného), čímž žalovanému vzniklo bezdůvodné obohacení, které za období od 1.12.1997 do 31.5.1998 činí v přepočtu na korunový ekvivalent" 111.786,- Kč. Protože ve smyslu ustanovení § 4 zák. práce se posuzuje odpovědnost žalovaného podle § 451 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník v platném znění", je žalovaný ve smyslu ustanovení § 458 odst. 1 obč. zák. žalobkyni povinen vydat na penězích vše, co nabyl bezdůvodným obohacením".

Okresní soud v Kutné Hoře rozsudkem ze dne 19.6.2000 č.j. 3 C 66/2000-33 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na nákladech řízení 10.875,- Kč k rukám advokátky. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že na daný případ, který je třeba posuzovat" jako bezdůvodné obohacení, neboť přeplatkem na vyplacené náhradě zvýšených životních nákladů vznikl žalovanému majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, přímo nedopadá žádná hmotněprávní norma". Služební poměr příslušníků ozbrojených sil je však svým charakterem vztahem pracovněprávním a nikoli vztahem občanskoprávním", a proto nelze podle názoru soudu prvního stupně aplikovat ustanovení § 451 obč. zák. o bezdůvodném obohacení, ale - vzhledem k ustanovení § 4 zák. práce, kterým je vyloučena subsidiarita Zák. práce" - lze daný případ řešit pouze za použití analogie § 243 zák. práce, když z právní úpravy či z povahy věci nevyplývá nic jiného". Protože podmínkou pro vydání bezdůvodného obohacení podle ustanovení § 243 zák. práce je, že zaměstnanec při přijetí neprávem vyplacených částek věděl nebo musel z okolností předpokládat, že jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené, avšak žalovaný příslušné peněžité částky přijal v dobré víře, že mu tyto částky náleží", není uplatněný nárok důvodný.

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 28.11.2000 č.j. 23 Co 531/2000-51 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na nákladech odvolacího řízení 3.575,- Kč k rukám advokátky, a že proti jeho rozsudku je přípustné dovolání. Odvolací soud shodně jako soud prvního stupně dovodil, že přijetím nesprávně vypočtené náhrady zvýšených životních nákladů souvisejících se studijním pobytem žalovaného v zahraničí se žalovaný na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil. Protože žádný zvláštní předpis pro vojáky z povolání neupravuje právní institut odpovědnosti z bezdůvodného obohacení v době vzniku nároku" (zákon č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, nabyl účinnosti až dne 1.12.1999), bylo třeba - jak odvolací soud zdůraznil - posoudit charakter nároku žalobkyní uplatněný a původ jeho přiznání v době jeho vzniku". I v tomto směru odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že uplatněný nárok je svým charakterem vztahem pracovněprávním, i původ přiznání této náhrady spočíval v pracovněprávním vztahu žalobkyně a žalovaného", a proto je pro posouzení nároku žalobce odůvodněno použití analogie zákoníku práce" (podle ustanovení § 243 zák. práce). Protože bylo prokázáno, že žalovaný neprávem vyplacené částky přijal v dobré víře, dospěl odvolací soud k závěru, že nenastává povinnost žalovaného k zaplacení částky 111.786,- Kč žalobkyni ve smyslu ustanovení § 243 odst. 3 zák. práce", čemuž nasvědčuje i skutečnost", že v současné době je právní institut bezdůvodného obohacení upraven zákonem č. 221/1999 Sb. obdobně jako v ustanovení § 243 zák. práce. Výrok o připuštění dovolání odůvodnil odvolací soud tím, že jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, která spočívá v otázce, zda pro nárok z bezdůvodného obohacení vojáka z povolání v době, kdy zvláštní předpis tento právní institut neupravoval, má být použita analogie zákoníku práce nebo analogie občanského zákoníku".

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Namítala, že v daném případě vzhledem k ustanovení § 4 zák. práce, které zcela jednoznačně" vylučuje podpůrné použití zákoníku práce na příslušníky ozbrojených sil v činné službě, není použití analogie s ustanovením § 243 zák. práce na místě". Zdůraznila, že ustanovení § 4 zák. práce nejen deklaruje a potvrzuje úmysl zákonodárce oddělit právní úpravu zaměstnanců v pracovněprávním poměru a příslušníků ozbrojených sil", ale vyplývá z něj (stejně tak jako z ustanovení § 25 odst. 2 zákona č. 143/1992 Sb. či § 10 odst. 1 zák. č. 480/1992 Sb.) i úmysl zákonodárce vyloučit, resp. omezit na nezbytné minimum aplikaci zákoníku práce ve vztazích příslušníků ozbrojených sil (dříve vojáků) a služebních orgánů". Vzhledem ke generálnímu ustanovení § 2 odst. 1 obč. zákoníku" (správně § 1 odst. 2 obč. zák.), podle kterého se občanský zákoník použije na majetkové vztahy i mezi fyzickými osobami a státem všude tam, kde tyto vztahy nejsou upraveny jinými normami, je podle názoru dovolatelky nepochybné, že analogie (jako krajní" prostředek, který má místo pouze tam, kde úprava některého z mnohotvárných společenských vztahů není žádným právním předpisem postižena") nepřichází v daném případě v úvahu, nýbrž měla být aplikována existující a platná hmotněprávní norma upravující v § 451 obč. z. bezdůvodné obohacení". Jestliže však odvolací soud použil analogie ustanovení § 243 zák. práce, bylo to s ohledem na účel a smysl ustanovení § 4 zák. práce v rozporu s rovným postavením stran před zákonem a došlo zde k právně neodůvodněnému rozšíření působnosti zákoníku práce ve prospěch dlužníka na újmu věřitele". Kromě toho odvolací soud při svém rozhodování podle názoru dovolatelky pominul, že náhrada zvýšených životních nákladů jako peněžní náležitost nemá - jak vyplývá z ustanovení § 3 a násl. zák. č. 143/1992 Sb. - charakter odměny za vykonanou práci (není platem ani jeho součástí), nýbrž je pouze zvláštním plněním, přiznávaným v rámci hmotného zabezpečení vojákům a žákům škol ozbrojených sil", jehož smyslem je hmotně zabezpečit manželského partnera osoby, která je dlouhodobě pracovně, resp. služebně přidělena do zahraničí a usnadnit tak rodinný život bez nutnosti žít odloučeně od rodiny". Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný navrhl, aby dovolání žalobkyně bylo zamítnuto. Podle jeho názoru se jednoznačně" jedná o věc pracovněprávní, kterou - jak vyplývá z komentáře k občanskému zákoníku autorů JUDr. Jaroslava Bičovského, CSc., doc. JUDr. Josefa Fialy, CSc. a JUDr. Milana Holuba, CSc., Linde Praha, a.s., 1998 - je relevantní posuzovat analogicky podle zákoníku práce a nikoliv podle občanského zákoníku".

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 dále jen o.s.ř." (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení § 239 odst. 1 o.s.ř., přezkou-mal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno, že žalovaný byl v období od 4. 1. 1997 do 15. 7. 1999 vyslán k dennímu studiu na A. n. o. P. r. do V. Vzhledem k tomu, že jej následovala do místa studia v zahraničí jeho manželka, poskytovala žalobkyně žalovanému k hodnostnímu příplatku a studijnímu příspěvku zvýšení o 20 % ze základu stanoveného součtem těchto peněžních náležitostí. Protože základem pro uvedené zvýšení mohla být pouze tzv. valutová část těchto peněžních náležitostí, tvořená 64% součtu hodnostního příplatku a studijního přídavku (srov. § 10 odst. 3 a 4 vyhlášky č. 7/1996 Sb.), vznikl na straně žalovaného za období od 1. 12. 1997 do 31. 5. 1998 přeplatek ve výši 111.786,- Kč.



Za tohoto skutkového stavu je - jak správně uvedl odvolací soud - pro posouzení, zda žalobkyni náleží vrácení přeplatku, rozhodující mimo jiné závěr o tom, jaký má význam skutečnost, že peněžní náležitosti vojáka z povolání vyplácené v nesprávné výši žalovaný přijal v dobré víře.

Právní postavení příslušníků ozbrojených sil v činné službě v době vzniku přeplatku upravoval zákon č. 76/1959 Sb. o některých služebních poměrech vojáků, ve znění ústavních zákonů č. 100/1960 Sb., č. 143/1968 Sb. a č. 126/1970 Sb. a zákonů č. 59/1969 Sb., č. 150/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 65/1978 Sb., č. 74/1990 Sb., č. 228/1991 Sb., č. 77/1992 Sb., č. 226/1992 Sb., č. 34/1995 Sb. a č. 160/1995 Sb. (tj. ve znění účinném do 30.11.1999). Účelem zákona bylo upravit některé právní poměry občanů České republiky, konajících službu v ozbrojených silách České republiky od počátku výkonu a po celou dobu trvání i po ukončení jejich vojenské činné služby (srov. § 1 zákona); zákon tedy neupravoval komplexně všechna, nýbrž výslovně jen některá práva a povinnosti příslušníků ozbrojených sil v činné službě a ponechal úpravu dalších okruhů právních vztahů - kromě jiných i úpravu odměňování za práci - jiným právním předpisům.

Podmínky nároku na plnění, které je předmětem sporu v posuzované věci, stanovil zákon č. 480/1992 Sb., o hmotném zabezpečení vojáků a žáků ozbrojených sil a jejich odpovědnosti za škodu. Podle ustanovení § 4 odst. 4 uvedeného zákona - vojáci z povolání, kteří byli na základě rozhodnutí Ministerstva obrany vysláni k internímu studiu a kterým byl před zahájením studia vyplácen plat podle § 3, mají po dobu tohoto studia nárok na hodnostní příplatek podle zvláštního zákona a na studijní přídavek.

Obecné otázky odměňování vojáků z povolání však zákon č. 480/1992 Sb. přímo neupravoval, neboť v ustanovení § 3 odst. 1 stanovil, že vojákům z povolání a vojákům přijatým do další služby náleží plat podle zvláštních zákonů; neupravoval ani - jak odvolací soud uvádí - institut bezdůvodného obohacení v době vzniku nároku žalobce". Avšak ani zákon č. 143/1992 Sb., o platu a odměně za pracovní pohotovost v rozpočtových a v některých dalších organizacích a orgánech, jehož subsidiární působnost na platové otázky vojáků z povolání ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 480/1992 Sb. založilo, problematiku bezdůvodného obohacení neřeší.

Odvolacímu soudu lze přisvědčit, že původ přiznání" nároku na hodnostní příplatek a na studijní přídavek, včetně jeho zvýšení podle ustanovení § 10 odst. 4 vyhlášky ministerstva obrany č. 7/1996 Sb., o peněžních a naturálních náležitostech vojáků v činné službě a žáků vojenských škol, kteří nejsou vojáky, spočíval v pracovněprávním (služebněprávním) vztahu žalobkyně a žalovaného, jako mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem". S názorem, že charakter nároku" z tohoto důvodu odůvodňuje použití analogie zákoníku práce" pro posouzení uplatněného nároku podle ustanovení § 243 zák. práce o bezdůvodném obohacení, však dovolací soud nesouhlasí.

Uvedený závěr nepřihlíží náležitě k tomu, že zákon č. 143/1992 Sb., který považuje za zaměstnance jak zaměstnance (příslušníky) v pracovním poměru, tak i příslušníky ozbrojených sil a bezpečnostních sborů a služeb ve služebním poměru , tak činí výlučně pro účely tohoto zákona" v souvislosti s vymezením osobní působnosti zákona (srov. § 2 zákona č. 143/1992 Sb.). Že se jedná o okolnost povýtce jen legislativně technické povahy neumožňující dovodit subsidiaritu zákoníku práce a jakýkoli posun ve směru setření rozdílů mezi právní úpravou pracovního poměru na jedné straně a služebního poměru vojáků z povolání na straně druhé, vyplývá jednoznačně z ustanovení § 25 odst. 1 a 2 zákona č. 143/1992 Sb., která odlišnosti obou typů závislé činnosti plně respektují; z obecné zásady (§ 25 odst. 1 cit zákona), že pokud tento zákon nestanoví jinak, řídí se pracovněprávní vztahy zákoníkem práce [s výjimkou ustanovení § 95 odst. 4, § 111 odst. 1, 2 a 4 a § 112 až 123], jsou výslovně vyčleněny pracovněprávní vztahy zaměstnanců, kteří jsou příslušníky ozbrojených sil a bezpečnostních sborů a služeb ve služebním poměru, a tyto vztahy se řídí (pokud tento zákon nestanoví jinak) zvláštními zákony upravujícími jejich služební poměr (§ 25 odst. 2 cit. zákona).

Zvláštní povaha služebního poměru vojáků z povolání a z ní vyplývající odlišnosti ve srovnání s pracovním poměrem našla svůj odraz také při stanovení přímé působnosti zákoníku práce na pracovní vztahy vojáků z povolání. Lze jistě přisvědčit úvaze, že povaha (uplatněného) nároku odpovídá pracovněprávnímu vztahu"; odvolací soud však nepřihlédl náležitě k tomu, že vzhledem k ustanovení § 4 zák. práce na pracovněprávní (služebněprávní) vztahy příslušníků ozbrojených sil v činné službě lze zákoník práce vztáhnout, jen pokud to zákoník práce výslovně stanoví nebo pokud to stanoví zvláštní předpisy. Protože žádné ustanovení zákoníku práce (srov. ustanovení § 206 odst. 2 zák. práce ve znění účinném do 1.12.1999, tj. předtím, než nabyl účinnosti zákon č. 225/1999 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o vojácích z povolání), ani žádné ustanovení zvláštních předpisů neumožňuje posouzení bezdůvodného obohacení ve služebním poměru vojáka z povolání na základě ustanovení § 243 zák. práce, kogentní povaha ustanovení § 4 zák. práce proto tím spíše vylučuje aplikaci ustanovení § 243 zák. práce za použití analogie".

Samotná okolnost, že se na příslušníky ozbrojených sil v činné službě nevztahovala ustanovení zákoníku práce o bezdůvodném obohacení, však ještě neodůvodňuje závěr, že před datem účinnosti zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, český právní řád úpravu tohoto institutu zcela postrádal. Jestliže tuto úpravu neobsahoval - v tom lze odvolacímu soudu přisvědčit - žádný zvláštní předpis v době vzniku nároku žalobce", bylo třeba vztahy z bezdůvodného obohacení posuzovat při neexistenci úpravy zvláštní z hlediska obecné úpravy odpovědnosti za bezdůvodné obohacení podle ustanovení § 451 až 459 obč. zák. K obdobným závěrům při aplikaci občanského zákoníku ostatně dospěla soudní praxe i při řešení otázek odpovědnosti za škodu vzniklou v souvislosti s plněním úkolů příslušníků ozbrojených sil již v dřívější době (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26.1.1998 sp. zn. 2 Cdon 493/96). Uplatněný nárok měl být tedy posuzován podle ustanovení § 451 a násl. obč. zák. o bezdůvodném obohacení a s přihlédnutím k hlediskům stanoveným v § 3 odst. 1 obč. zák. pro výkon subjektivních práv. Protože použití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. nelze předem vyloučit na základě úvahy, že takový výkon práva, který odpovídá zákonu, je vždycky v souladu s dobrými mravy, příslušelo v rámci okolností případu z tohoto hlediska posoudit povahu plnění i povahu vztahu, na jehož základě se mu plnění dostalo, účelové určení nároku, okolnost, zda voják nesprávným údajem nepřispěl k vadnému výpočtu poskytnutého plnění, zda plnění přijal v dobré víře apod. Z výše uvedených důvodů není posouzení věci z hledisek právní otázky, pro kterou odvolací soud dovolání připustil, správné.

Protože rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, Nejvyšší soud České republiky jej zrušil (§ 243b odst. 1 část věty za středníkem o.s.ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil Okresnímu soudu v Kutné Hoře k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta druhá o.s.ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 věta druhá a třetí o.s.ř.).



Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 13. září 2001

JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v.r.

předseda senátu