21 Cdo 2114/2004
Datum rozhodnutí: 12.04.2005
Dotčené předpisy: § 241a odst. 3 předpisu č. 99/1963Sb., § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 237 odst. 3 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 243b odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 266a odst. 1 písm. c) předpisu č. 65/1965Sb.




21 Cdo 2114/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce V. I., zastoupeného advokátem, proti žalované S. ž. d. c., o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 7 C 179/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. prosince 2003 č.j. 12 Co 436/2002-73, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

České dráhy, s.o., odštěpný závod Správa dopravní cesty v M. dopisem ze dne 10.4.1997 sdělila žalobci jako svému zaměstnanci, že mu dává podle ustanovení § 46 odst.1 písm.c) zákoníku práce výpověď z pracovního poměru. Důvod výpovědi spatřovala v tom, že podle opatření Pers.-4/97 č.j. 2607/97-671/1 dojde od 1.5.1997 ke "zrušení" jeho pracovního místa zedník u SVD dílny M.

Žalobce se žalobou podanou dne 9.9.1998 u Okresního soudu v Ústí nad Labem domáhal, aby bylo určeno, že "výpověď daná žalobci žalovaným dne 29.4.1997 je neplatná". Žalobu zdůvodnil zejména tím, že jeho zaměstnavatel mu odmítá přidělovat práci, což mu dopisem ze dne 13.7.1998 zdůvodnil tím, že mu dal dne 29.4.1997 výpověď z pracovního poměru. Žalobce připustil, že se mu dne 29.4.1997 "pokusil mistr doručit nějakou písemnost", ale žalobce ji nepřijal s tím, že "nemá brýle" a aby mu ji "poslali domů". Žalobce má za to, že doručení písemnosti ve smyslu ustanovení § 266a zákoníku práce neodmítl, neboť "se odvolal na absenci brýlí s tím, že pokud mu zaměstnavatel něco chce, ať to pošle písemně, že písemnost, kterou si nemůže přečíst, nemůže přijmout, což je logické".

Okresní soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 7.3.2002 č.j. 7 C 179/98-49 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Poté, co dovodil, že výpověď z pracovního poměru ze dne 10.4.1997 vyhovuje požadavkům ustanovení § 44 a § 46 zákoníku práce, vzal z provedených důkazů za prokázané, že zaměstnavatel se pokusil výpověď z pracovního poměru doručit žalobci "prostřednictvím jím pověřeného zaměstnance, což byl v tomto konkrétním případě beze sporu jeho přímý nadřízený J. O.", dne 29.4.1997 (po "vyčkávání přesně neurčenou dobu", kdy žalobce uváděl, že "převzetí výpovědi nepodepíše" a že "si to musí rozmyslet a poradit se"), avšak žalobce převzetí písemnosti odmítl. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že odmítnutím převzetí výpovědi dne 29.4.1997 byla výpověď z pracovního poměru žalobci doručena a že žaloba o určení její neplatnosti byla podána po uplynutí lhůty uvedené v ustanovení § 64 zákoníku práce.

K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem - poté, co zjistil, že dosavadní žalovaná Č. d. s.o. se dnem 1.1.2003 "transformovala" na Č. d., a.s. a S. ž. d. c., s.o. a že procesním nástupcem žalované v tomto sporu je S. ž. d. c., s.o. - rozsudkem ze dne 12.12.2003 č.j. 12 Co 436/2002-73 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Na základě skutkových zjištění soudu prvního stupně dovodil, že výpověď z pracovního poměru byla žalobci doručena v souladu s ustanovením

§ 266a zákoníku práce a že je nerozhodná "okolnost, že žalobce písemnost obsahující výpověď z pracovního poměru nepřevzal proto, že neměl brýle". Podle názoru odvolacího soudu ani "nebylo potřebné, aby nadřízený žalobce předkládal žalobci plnou moc", neboť "ze skutkového stavu vyplývá, že mistr O. byl zaměstnavatelem k předání výpovědi žalobci pověřen". Protože výpověď z pracovního poměru ze dne 10.4.1997 je třeba považovat za řádně doručenou dnem 29.4.1997, je rozhodnutí soudu prvního stupně správné.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že doručovat písemnost podle ustanovení § 266a zákoníku práce nemůže za zaměstnavatele "bez řádné plné moci kdokoliv, ani zednický mistr, který takovou povinnost nemá ve své pracovní náplni". Protože si zaměstnavatel učinil z mistra J. O. "pouze doručovatele, aniž ho vyzbrojil plnou mocí", nelze jím provedené doručení považovat za odpovídající ustanovení

§ 266a zákoníku práce. Podle názoru dovolatele zaměstnavateli "nic nebránilo", aby výpověď zaslal žalobci "poštou do vlastních rukou"; kdyby pak zásilku "nepřijal nebo odmítl přijmout, bylo by nesporné, že by pak bylo splněno ust. § 266a zák. práce a nastal by účinek doručení podle odstavce 4 cit. paragrafu". Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst.1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o.s.ř.

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].

Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst.3 o.s.ř.].

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Dovolání může být podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li dovolatel za to, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst.2 o.s.ř.). Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení § 238 a § 238a o.s.ř. (srov. § 241a odst.3 o.s.ř.). Dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst.3 o.s.ř. totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění (a na něm založil své rozhodnutí), které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Protože pouze posouzení právních otázek, které byly v rozhodnutí odvolacího soudu řešeny, může vést k závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce, není dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst.3 o.s.ř. způsobilým podkladem pro úvahu dovolacího soudu, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé ve smyslu ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř. po právní stránce zásadní význam, a tedy ani pro posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst.3 o.s.ř. proto nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.6.2004 sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).

Písemnosti zaměstnavatele týkající se vzniku a zániku pracovního poměru nebo vzniku, změn a zániku povinností zaměstnance vyplývajících z pracovní smlouvy musí být doručeny zaměstnanci do vlastních rukou. Písemnosti doručuje zaměstnavatel zaměstnanci na pracovišti, v jeho bytě nebo kdekoliv bude zastižen; není-li to možné, lze písemnost doručit poštou (§ 266a odst.1 věta první třetí zákoníku práce ve znění účinném do 30.6.2000 - dále jen "zák. práce").

Z ustanovení § 266a odst.1 zák. práce - jak je zřejmé již z jeho znění a jak je v soudní praxi nesporné - vyplývá, že písemnost zaměstnavatele týkající se vzniku a zániku pracovního poměru nebo vzniku, změn a zániku povinností zaměstnance vyplývajících z pracovní smlouvy lze zaměstnanci doručit poštou, jen není-li možné, aby ji sám zaměstnavatel doručil zaměstnanci na pracovišti, v jeho bytě nebo kdekoliv bude zastižen. Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) z této právní úpravy a ustálené soudní praxe - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - vycházel, a proto z hlediska aplikace ustanovení § 266a odst.1 zák. práce nemůže mít rozsudek odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam. Namítá-li dovolatel, že zaměstnavateli "nic nebránilo", aby mu výpověď z pracovního poměru zaslal poštou, pak zjevně "opomíjí" (nerespektuje) uvedenou právní úpravu.

Soudy obou stupňů v projednávané věci dále dovodily, že výpověď z pracovního poměru ze dne 10.4.1997 zaměstnavatel dne 29.4.1997 doručoval žalobci prostřednictvím pověřeného zaměstnance (přímého nadřízeného žalobce mistra J. O.) a nikoliv prostřednictvím zástupce. Námitka dovolatele, že "doručovatel" nebyl "vyzbrojen plnou mocí", je proto zcela nepřípadná, neboť písemné plné moci by bylo třeba, jen kdyby se zaměstnavatel žalobce dal při doručení zastoupit jinou fyzickou osobou nebo jinou právnickou osobou (srov. § 15 zákoníku práce); nic takového ve vztahu k doručování výpovědi z pracovního poměru provedenému dne 29.4.1997 nebylo zjištěno a za řízení ani tvrzeno.

Závěr soudů obou stupňů o tom, že nadřízený žalobce J. O. byl svým zaměstnavatelem pověřen (ve smyslu ustanovení § 9 zákoníku práce), aby za zaměstnavatele doručil žalobci výpověď z pracovního poměru ze dne 10.4.1997, představuje skutkové zjištění soudů. Zpochybňuje-li dovolatel snad správnost uvedeného zjištění a domnívá-li se, že J. O. ve skutečnosti doručením písemnosti nebyl pověřen (jak by mohlo z obsahu dovolání vyplývat v případě, že dovolatel z neznalosti zaměnil "plnou moc" a "pověření"), nepředstavují námitky dovolatele v tomto směru uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř.; správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá - jak uvedeno výše - přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá z hlediska uplatněných dovolacích důvodů po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení

§ 243b odst.5 věty první a § 218 písm.c) o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobce nemá s ohledem na výsledek řízení na náhradu nákladů právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 12. dubna 2005

JUDr. Ljubomír Drápal, v.r.

předseda senátu