21 Cdo 2107/2004
Datum rozhodnutí: 03.02.2005
Dotčené předpisy: § 195 odst. 1 předpisu č. 65/1965Sb., § 17 odst. 1 předpisu č. 1/1992Sb., § 2 odst. 1 předpisu č. 98/1987Sb., § 3 odst. 1 předpisu č. 98/1987Sb., § 5 odst. 6 předpisu č. 98/1987Sb., § 9 odst. 6 předpisu č. 19/1991Sb.




21 Cdo 2107/2004

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce F. W., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému O., a. s., členu koncernu K. I., a. s., o odškodnění nemoci z povolání, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 26 C 42/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. února 2004 č.j. 16 Co 341/2003-63, takto :

Rozsudek krajského soudu (s výjimkou výroku, jímž byla připuštěna změna žaloby) a rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 23. července 2003 č.j. 26 C 42/2002-42

(s výjimkou výroku, jímž byla připuštěna změna žaloby o 13.230,- Kč se 4% úrokem z prodlení od 9.5.2003 do zaplacení) se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Karviné k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil na náhradě za ztrátu na výdělku za dobu od 1. 5. 2002 do 31. 10. 2003, celkem 39.960,- Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnil tím, že u žalovaného pracoval jako horník-razič, po převedení z důvodu dosažení nejvyšší přípustné expozice v roce 1990 pracoval v renovační dílně a po zjištění nemoci z povolání byl v roce 1993 převeden na povrch dolu, kde pracuje jako provozní zámečník. Žalovaný, který uznal svoji odpovědnost za škodu vzniklou nemocí z povolání, mu proplácel náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti v rozdílu mezi průměrným měsíčním výdělkem před vznikem škody 7.764,- Kč s připočtením zvláštního příspěvku horníkům ve výši 1.500,- Kč; od součtu těchto částek ve výši 9.264,- Kč, který upravoval postupně podle valorizačních předpisů , odpočítával dosažený výdělek a částečný invalidní důchod snížený o 220,- Kč. Od května 2002 však žalovaný provádí výpočet náhrady za ztrátu na výdělku tak, že valorizuje jen průměrný měsíčný výdělek před vznikem škody a k tomuto valorizovanému výdělku potom připočítává zvláštní příspěvek horníkům. Uvedený postup má za následek, že žalovaný poskytuje žalobci náhradu za ztrátu na výdělku o 2.205,- Kč měsíčně nižší.

Okresní soud v Karviné rozsudkem ze dne 29. 11. 2002 č.j. 26 C 42/2002-21 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že zvláštní příspěvek horníkům netvoří součást průměrného výdělku, neboť podle ustanovení § 9 vyhlášky č. 19/1991 Sb. se pouze připočítává k průměrnému výdělku před vznikem škody. Uvedený závěr podporuje skutečnost, že podle ustanovení § 17 odst. 1 zákona č. 1/1992 Sb. je pro výpočet průměrného výdělku rozhodující hrubá mzda, která byla žalobci zúčtována k výplatě v rozhodném období, tedy nikoliv též zvláštní příspěvek horníkům, který je navíc vždy příjmem čistým .

K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 22. 4. 2003 č.j. 16 Co 84/2003-31 připustil změnu žaloby, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Dovodil, že v případě zvláštního příspěvku horníkům přiznaného ze zdravotních důvodů z ustanovení § 9 vyhlášky č. 19/1991 Sb. vyplývá, že tento zdravotní zvláštní příspěvek se k průměrnému výdělku pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku připočítává, je-li to pro zaměstnance výhodnější. Z toho podle názoru odvolacího soudu vyplývá, že se vypočte průměrný měsíční výdělek v hrubé mzdě před vznikem škody, ke kterému se připočte přiznaná výše zvláštního příspěvku horníků, obě částky se sečtou a takto zjištěný průměrný výdělek pro náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti z důvodu pracovního úrazu nebo nemoci z povolání se pak valorizuje podle příslušných valorizačních předpisů . Na okolnosti, že zvláštní příspěvek horníků se stává neoddělitelnou součástí tohoto průměrného výdělku nic nemění skutečnost, že zvláštní příspěvek horníků nepodléhá dani, když tento postup vyplývá ze zvláštní úpravy dané ustanovením § 9 vyhlášky č. 19/1991 Sb. .

Okresní soud v Karviné rozsudkem ze dne 23. 7. 2003 č.j. 26 C 42/2002-42 připustil změnu žaloby její rozšíření o částku 13.230,- Kč s příslušenstvím, žalovanému uložil, aby zaplatil žalobci 2.205,- Kč s 5,5% úrokem z prodlení od 25. 8. 2002 do zaplacení a 13.230,- Kč se 4% úrokem z prodlení od 9. 5. 2003 do zaplacení, a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit státu na účet Okresního soudu v Karviné 620,- Kč na soudním poplatku a že je povinen zaplatit žalobci 15.105,- Kč na nákladech řízení k rukám jeho právní zástupkyně . Vycházeje ze závazného právního názoru odvolacího soudu a z toho, že výše žalovaným nevyplacené náhrady škody byla mezi účastníky nesporná , žalobě vyhověl.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 2. 2. 2004 č.j. 16 Co 341/2003-63 připustil změnu žaloby a žalovanému uložil, aby zaplatil žalobci 24.255,- Kč s 2% úrokem z prodlení od 16. 1. 2004 do zaplacení, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé a ve výroku o nákladech řízení účastníků potvrdil, a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech odvolacího řízení 10.635,- Kč k rukám advokátky a že je povinen zaplatit státu částku 1.590,- Kč na soudním poplatku na účet Okresního soudu v Karviné. Odvolací soud vycházeje z ustanovení § 9 vyhlášky č. 19/1991 Sb. a z ustanovení § 17a zákona č. 98/1987 Sb. setrval na závěru, že zvláštní příspěvek horníkům se po připočtení k průměrnému výdělku zaměstnance podle § 9 stává neoddělitelnou součástí tohoto průměrného výdělku . Podle názoru odvolacího soudu je také nutno přihlédnout k dříve platné vyhlášce č. 102/1987 Sb., která byla zrušena vyhláškou č. 19/1991 Sb., v níž byl posuzovaný problém řešený jasněji a vzhledem k úmyslům zákonodárce a znění § 9 není rozhodující, že průměrný výdělek žalobce byl vypočten jako hrubý a následně zdaňován a že ZPH představuje částku v čistém, když tato skutečnost vyplývá přímo z § 8 odst. 4 zákona o ZPH, kde je stanoveno, že zvláštní příspěvek nepodléhá dani . Jak odvolací soud dále uvedl, lze souhlasit s odvolatelem, že ZPH není mzdou ale zákonnou sociální dávkou upravenou zvláštním předpisem, ovšem to nic nemění na závěru, že sociální dávku je nutno podle citovaného ustanovení § 9 vyhlášky č. 19/1991 Sb. připočítat k průměrnému výdělku před vznikem škody .

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítal, že průměrný výdělek pro odškodňování pracovních úrazů a nemocí z povolání se zjišťuje podle zákona č. 1/1992 Sb., s jedinou odchylkou spočívající v započtení zvláštního příspěvku horníkům. Podle ustanovení § 9 vyhlášky č. 19/1991 Sb. se však - jak dovolatel zdůraznil - pro účely náhrady škody způsobené pracovním úrazem nebo nemocí z povolání zvláštní příspěvek horníkům připočítával jak k průměrnému výdělku před vznikem škody, tak i k výdělku dosahovanému po skončení pracovní neschopnosti. Z ustanovení § 9 vyhlášky č. 19/1991 Sb. jako jediné právní úpravy odchylného postupu zjišťování rozhodného průměrného výdělku u odškodňovaných horníků, kteří v době vzniku škody pobírají zvláštní příspěvek horníkům nevyplývá, že okamžikem prvního připočtení ZPH k průměrnému výdělku se zvláštní příspěvek horníkům stává trvalou součástí průměrného výdělku před vznikem škody . Žalovaný zdůraznil, že jde o samostatnou zákonnou sociální dávku, která se připočítává k průměrnému měsíčnímu výdělku, jak při prvním zjišťování výše náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, tak i při každé jeho další valorizační úpravě. Postup, kdy výpočet náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti vychází z valorizovaného součtu průměrného výdělku a zvláštního příspěvku horníkům a nikoliv z valorizovaného průměrného výdělku, ke kterému se pro účel odškodnění připočte zvláštní příspěvek horníků, je v rozporu s ustanovením § 9 vyhlášky č. 19/1991 Sb. a je i v rozporu s obecným způsobem zjišťování průměrného výdělku, podle kterého průměrným výdělkem před vznikem škody je nutno rozumět průměrný výdělek valorizovaný podle právních předpisů o valorizaci v těch případech, na které valorizace dopadá. Zvláštní příspěvek horníkům je upraven samostatným zákonem a jeho výše nebyla valorizací upravována. Postup žalovaného plně odpovídá zásadě hradit škodu do výše průměrného výdělku před vznikem škody , zatímco postup zvolený odvolacím soudem tuto zásadu porušuje a neoprávněně žalobce zvýhodňuje . Žalovaný navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř. ) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Podle ustanovení § 190 odst. 3 zák. práce za škodu způsobenou zaměstnanci nemocí z povolání odpovídá zaměstnavatel, u něhož zaměstnanec pracoval naposledy před jejím zjištěním v pracovním poměru za podmínek, z nichž vzniká nemoc z povolání, kterou byl postižen. Nemocemi z povolání jsou nemoci uvedené v právních předpisech o sociálním zabezpečení (seznam nemocí z povolání), jestliže vznikly za podmínek tam uvedených.



Škoda, která vzniká následkem nemoci z povolání, spočívá též ve ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity). Ke ztrátě na výdělku dochází proto, že pracovní schopnost zaměstnance byla následkem nemoci z povolání snížena (omezena) nebo zanikla, a účelem náhrady za ztrátu na tomto výdělku je poskytnout přiměřené odškodnění zaměstnanci, který není schopen pro své zdravotní postižení způsobené nemocí z povolání dosahovat takový výdělek, jaký měl před poškozením. Škoda spočívající ve ztrátě na výdělku je majetkovou újmou, která se stanoví ve výši rozdílu (podle právní úpravy účinné do 31. 5. 1994 limitovaného způsobem uvedeným v ustanovení § 195 odst. 2 zák. práce) mezi výdělkem zaměstnance před vznikem škody a výdělkem po poškození, k němuž je třeba připočítat případný invalidní nebo částečný invalidní důchod poskytovaný z téhož důvodu; tímto způsobem jsou vyjádřeny snížení (omezení) nebo ztráta pracovní způsobilosti poškozeného a jeho neschopnost dosahovat pro následky nemoci z povolání stejný výdělek jako před poškozením.

Vzhledem k tomu, že žalobce namítá nesprávné zjištění průměrného výdělku rozhodného pro výši jeho nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, který mu měl vzniknout od 1.4.1993, je třeba projednávanou věc posuzovat i v současné době podle ustanovení zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku, ve znění zákonů č. 590/1992 Sb., č. 10/1993 Sb. a č. 37/1993 Sb. (dále jen zákon o mzdě ), zákona č. 98/1987 Sb., o zvláštním příspěvku horníkům, ve znění zákonů č. 160/1989 Sb a č. 235/1992 Sb. (dále jen zákon č. 98/1987 Sb .) a vyhlášky č. 19/1991 Sb., o pracovním uplatnění a hmotném zabezpečení pracovníků v hornictví dlouhodobě nezpůsobilých k dosavadní práci, ve znění vyplývajícím z čl. IV písm. f) zákona č. 235/1992 Sb., o zrušení pracovních kategorií a o některých dalších změnách v sociálním zabezpečení (dále jen vyhláška č. 19/1991 Sb. ).

Podle ustanovení § 17 odst. 1 zákona o mzdě, průměrný výdělek pro pracovněprávní účely zjišťuje zaměstnavatel z hrubé mzdy zúčtované zaměstnanci k výplatě v rozhodném období a z doby odpracované v rozhodném období. Do hrubé mzdy se nezahrnuje mzda, která je zcela nebo zčásti osvobozena od daně ze mzdy; to neplatí, jde-li o mzdu osvobozenou od daně ze mzdy

a) podle mezinárodních smluv o zamezení dvojího zdanění,

b) proto, že nedosahuje zdanitelné výše,

c) poskytovanou nevidomým zaměstnancům, nebo členům záchranných sborů zřízených podle zvláštních předpisů pro riziková pracoviště za činnost při záchranářském zásahu.

Podle ustanovení § 17 odst. 2 zákona o mzdě, pokud není dále stanoveno jinak, je rozhodným obdobím předchozí kalendářní čtvrtletí; průměrný výdělek se zjišťuje k prvnímu dni následujícího kalendářního měsíce.

Podle ustanovení § 9 vyhlášky č. 19/1991 Sb., pro účely náhrady škody způsobené pracovním úrazem nebo nemocí z povolání se zvláštní příspěvek horníkům připočítává jak k průměrnému výdělku před vznikem škody, tak i k výdělku po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání. Jestliže právní předpisy stanoví pro pracovníka výhodnější výpočet náhrady za ztrátu na výdělku, nepřipočítává se zvláštní příspěvek horníkům do průměrného výdělku před vznikem škody.

Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzovaném případě zjištěno (správnost skutkových zjištění dovolatel nenapadá), že žalobce, který u žalovaného pracoval v pracovním poměru na základě pracovní smlouvy ze dne 16.5.1966, byl v souvislosti s dosažením nejvyšší přípustné expozice převeden dnem 15.10.1990 z tehdy vykonávané práce kombajnér - přípravy na práci horník-renovační dílna-přípravy II. kateg. ; kromě jiných dávek hmotného a sociálního zabezpečení mu byl ode dne převedení přiznán doplatek do průměrného měsíčního výdělku 9722,- Kčs po dobu 1 roku a od 15.10.1991 zvláštní příspěvek horníkům ve výši 1.500,- Kč měsíčně. V souvislosti se zjištěním nemoci z povolání - uhlokopská pneumokonióza prostá dle dynam. onem. - NP č. 33a - bylo dohodou ze dne 31.3.1993 ujednáno, že žalobce bude od 1.4.1993 vykonávat práci provozního zámečníka v mechanické dílně na povrchu Dolu L. v O.; rozhodnutím Správy sociálního zabezpečení v P. ze dne 14.10.1993 byl žalobci přiznán od 1.4.1993 částečný invalidní důchod úrazový ve výši 1.900,- Kč. Žalovaný převzal odpovědnost za zjištěnou nemoc z povolání a dohodou ze dne 26.11.1993 se zavázal poskytovat žalobci počínaje dnem 1.4.1993 náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, vycházeje z průměrného hrubého měsíčního výdělku zjištěného za první čtvrtletí 1993 ve výši 7.764,- Kč zvýšeného o zvláštní příspěvek horníkům ve výši 1.500,- Kč, aby jeho hrubý výdělek na novém pracovišti spolu s důchodem dosahoval 9.264,- Kč hrubého . Od 1.5.2002 žalovaný odmítl poskytovat žalobci náhradu za ztrátu na výdělku do PMV valorizovaného včetně ZPH , který k tomuto datu činil 22.873,- Kč, a začal mu tuto náhradu poskytovat pouze do částky 20.668,- Kč, představující součet průměrného výdělku zjištěného po valorizaci částkou 19.168,- Kč a zvláštním příspěvkem horníkům ve výši 1.500,- Kč.

Za tohoto skutkového stavu je pro posouzení věci kromě jiného významné, zda zvláštní příspěvek horníkům poskytovaný žalobci od 15.10.1991 měl z hlediska zjišťování průměrného výdělku pro náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti povahu mzdového nároku, který bylo třeba zahrnout do základu pro výpočet průměrného výdělku ve smyslu ustanovení § 17 zákona o mzdě, anebo zda se jedná o plnění jiné povahy, které se pouze připočítá ke zjištěnému průměrnému výdělku.

Nejvyšší přípustnou expozici stanoví závazný posudek příslušného orgánu hygienické služby, který jej vydává na základě zmocnění uvedeného v ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 98/1987 Sb., o zvláštním příspěvku horníkům, a na základě pověření řídit, provádět a zajišťovat hygienický dozor a dávat závazné pokyny k odstranění zjištěných závad, včetně zákazu určité činnosti , daného těmto orgánům ustanoveními § 75 odst. 4 písm. c) a odst. 5 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu (ve znění pozdějších předpisů). Účelem úpravy nejvyšší přípustné expozice je stanovit u zaměstnanců, kteří jsou při výkonu práce v podzemí dolu vystaveni nepříznivým vlivům pracovního prostředí, určité množství směn, po jejichž odpracování zaměstnanec nesmí nadále tuto práci vykonávat a musí být přeřazen na prokazatelně méně riziková pracoviště, jestliže vlivy nepříznivě působící na jeho zdraví nelze jinak odstranit a další setrvání zaměstnance na původním pracovišti by bylo zdrojem zvýšeného nebezpečí onemocnění (zejména vzniku nemocí z povolání). Dosažení nejvyšší přípustné expozice není onemocněním. Úprava nejvyšší přípustné expozice uvedeným způsobem sleduje prevenci onemocnění profesionálního původu. Jestliže zaměstnanec dosáhl nejvyšší přípustné expozice, je zaměstnavatel povinen - stejně jako v případě, pozbyl-li zaměstnanec vzhledem ke svému zdravotnímu stavu dlouhodobě způsobilost konat dále dosavadní práci nebo ji nesmí konat pro onemocnění nemocí z povolání nebo pro ohrožení touto nemocí - převést ho na jinou práci [§ 37 odst. 1 písm. a) zák. práce]; pokud nedojde k převedení na jinou práci (např. proto, že zaměstnavatel nemá pro zaměstnance jinou, ve smyslu ustanovení § 37 odst. 5 zák. práce vhodnou práci), je dosažení nejvyšší přípustné expozice důvodem k rozvázání pracovního poměru [srov. § 46 odst. 1 písm. d) zák. práce].

Došlo-li k převedení na jinou práci (k rozvázání pracovního poměru) proto, že zaměstnanec dosáhl nejvyšší přípustnou expozici, zaměstnavatel neodpovídá za ztrátu na výdělku zaměstnanci tím vzniklou. I když příčina ztráty na výdělku má profesionální původ, je rozhodující, že dosažení nejvyšší přípustné expozice není podle zákoníku práce důvodem pro vznik odpovědnosti za škodu; hmotné zabezpečení zaměstnanců, kteří pro dosažení nejvyšší přípustné expozice nemohou vykonávat dosavadní práci, řeší zvláštní předpisy (srov. vyhlášku č. 19/1991 Sb., o pracovním uplatnění a hmotném zabezpečení pracovníků v hornictví dlouhodobě nezpůsobilých k dosavadní práci, a rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.2.2000 sp. zn. 21 Cdo 1925/99, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 2000, pod č. 38).

Zvláštní příspěvek horníkům poskytují hornické organizace zaměstnancům v hornictví ke zmírnění hmotných a sociálních důsledků spojených ze změnou zaměstnání nebo s uvolněním k výkonu veřejné funkce jako sociální dávku (srov. § 1 zákona č. 98/1987 Sb.). Zákon o zvláštním příspěvku horníkům ve znění po novele provedené zákonem č. 160/1989 Sb. upravuje dva druhy této sociální dávky - příspěvek poskytovaný z důvodu útlumového programu (tzv. útlumový zvláštní příspěvek ) a příspěvek poskytovaný ze zdravotních a zdravotně preventivních důvodů (tzv. zdravotní zvláštní příspěvek ). Oba příspěvky mají rozdílný charakter, rozdílné podmínky vzniku nároku, výši, délku poskytování a pouze v obecných ustanoveních jsou totožné; z těchto důvodů může být v dalším uvažováno jen s tzv. zdravotním zvláštním příspěvkem horníkům (dále též jen zvláštní příspěvek ).

Podle ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 98/1987 Sb. nárok na zvláštní příspěvek má zaměstnanec, který pro dosažení nejvyšší přípustné expozice nebo ohrožení nemocí z povolání z dosavadního zaměstnání I. pracovní kategorie v hornictví se stálým pracovištěm pod zemí v hlubinných dolech

a) byl převeden na jinou, méně rizikovou, práci v podzemí hlubinných dolů,

b) byl převeden na jinou práci mimo podzemí hlubinných dolů, nebo

c) skončil pracovní poměr k organizaci, v níž vykonával uvedené zaměstnání.

Preventivní charakter zvláštního příspěvku je zvýrazňován tím, že při splnění uvedených podmínek náležel zaměstnanci zvláštní příspěvek ve výši 1.900,- Kč, resp. 1.500,- Kč (srov. § 5 odst. 1 zákona č. 98/1987 Sb.), tedy ve výši, která v době přijetí této zákonné úpravy (ve znění zákona č. 160/1989 Sb.) odpovídala tehdejší nejvyšší výměře částečného invalidního důchodu, který však zaměstnanci nemohl být přiznán, neboť nemoc z povolání ještě nebyla zjištěna, avšak jeho přeřazení na méně rizikovou práci bylo nutné, aby se předešlo vzniku nemoci z povolání, a tím i hrozící škodě na zdraví zaměstnance. Na rozdíl od dřívější úpravy zvláštního příspěvku obsažené ve vyhlášce federálního ministerstva práce a sociálních věcí č. 129/1979 Sb. byla rovněž opuštěna závislost zvláštního příspěvku na výši nově dosahovaného výdělku, a tento zvláštní příspěvek (obdobně jako částečný invalidní důchod) nepodléhal krácení podle výše výdělku dosahovaného po převedení na jinou práci.



Opuštění vazby na dosahovaný příjem zaměstnance se na druhé straně projevilo při souběhu zvláštního příspěvku s výplatou dávek důchodového zabezpečení - zvláštní příspěvek nenáleží, jestliže se zaměstnanci vyplácí starobní nebo invalidní důchod anebo je-li poskytovaný částečný invalidní důchod stejný nebo vyšší, než zvláštní příspěvek (srov. § 3 odst. 1 zákona č. 98/1987 Sb.); pouze tehdy, je-li částečný invalidní důchod nižší, poskytuje se ve výši rozdílu mezi oběma dávkami (srov. § 5 odst. 6 zákona č. 98/1987 Sb.).

Za tohoto stavu lze odvolacímu soudu přisvědčit, že je nepochybné, že ZPH není mzdou . S jeho názorem, že v případě poskytování zvláštního příspěvku představuje průměrný výdělek před vznikem škody součet vlastního průměrného výdělku a zvláštního příspěvku, a tento zjištěný průměrný výdělek pro účely náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti z důvodu pracovního úrazu nebo nemoci z povolání se pak valorizuje podle příslušných valorizačních předpisů , však nelze souhlasit.

Průměrný výdělek a způsob jeho zjišťování je právní kategorií, jejíž obsah je určován právním předpisem. Pro stanovení průměrného výdělku - jak vyplývá z ustanovení § 17 odst. 1 zákona o mzdě - mají význam tři základní skutečnosti - rozhodné období, hrubá mzda dosažená v rozhodném období a odpracovaná doba v rozhodném období. Hrubou mzdou dosaženou v rozhodném období je vždy hrubá mzda zúčtovaná zaměstnanci k výplatě v bezprostředně předcházejícím kalendářním čtvrtletí. Z uvedeného je zřejmé, že do základu pro výpočet průměrného výdělku se zahrnují pouze ty částky, které mají povahu mzdy. Při úvaze, které částky náleží do základu pro výpočet průměrného výdělku, není z hlediska určení, zda se v konkrétním případě jedná o mzdu či o jiné hmotné plnění, rozhodující, jak je takové plnění označeno, podstatná je okolnost, zda lze plnění poskytované zaměstnavatelem zaměstnanci podřadit pod pojem mzdy tak, jak je tento pojem vymezován zákonem o mzdě.

Skutečnost, že zaměstnanec pobíral před převedením na jinou práci pro zjištěnou nemoc z povolání jako jednu z dávek hmotného zabezpečení pracovníků v hornictví zvláštní příspěvek horníkům podle zákona č. 98/1987 Sb., se z hlediska náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti způsobenou zaměstnanci nemocí z povolání může promítnout dvojím způsobem. K tzv. útlumovému zvláštnímu příspěvku se pro účely náhrady škody způsobené nemocí z povolání (nebo pracovním úrazem) nepřihlíží (srov. § 17a zákona č. 98/1987 Sb.), zatímco - a contrario - k tzv. zdravotnímu zvláštnímu příspěvku přihlížet lze, a to způsobem, který je upraven v ustanovení § 9 vyhlášky č. 19/1991 Sb. Z tohoto ustanovení však nevyplývá, že se zvláštní příspěvek, který zaměstnanec pobíral před vznikem škody, stává součástí průměrného výdělku; z ustanovení § 9 vyhlášky č. 19/1991 Sb. nelze dovodit jiný závěr, než že částka odpovídající průměrnému výdělku vypočteného podle zásad upravených v ustanovení § 17 zákona o mzdě je zvýšena o připočtený zvláštní příspěvek. Stanoví-li ustanovení § 9 vyhlášky č. 19/1991 Sb. dále, že se zvláštní příspěvek připočítává i k výdělku po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání, znamená to, že v tomto druhém případě - jak z povahy věci plyne - lze ke zdravotnímu zvláštnímu příspěvku přihlížet jen v tom rozsahu, v jakém nárok na tuto sociální dávku zůstal zaměstnanci po přiznání částečného invalidního důchodu zachován, což je tehdy, je-li přiznaný částečný invalidní důchod nižší, než doposud poskytovaný zvláštní příspěvek a zaměstnanci je poskytován rozdíl mezi oběma dávkami [srov. § 3 odst. písm. a), § 5 odst. 6 písm. a) zákona č. 98/1987 Sb.].

Ve prospěch opačného názoru nelze důvodně argumentovat tím, že je nutno přihlédnout k dříve platné vyhlášce č. 102/1987 Sb ., ve které byl tento problém řešen jasněji . Je nepochybné, že ustanovení § 13 této vyhlášky (a ostatně i ustanovení § 10 odst. 10 ještě starší vyhlášky č. 129/1979 Sb.) umožňovalo dávku označenou jako zvláštní příspěvek horníkům zahrnout jak do průměrného výdělku před vznikem škody, tak i do výdělku po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání . Okolnost, že vyhláška č. 102/1987 Sb. byla - včetně úpravy průměrného výdělku v ustanovení § 13, z níž odvolací soud vychází - s účinností od 1.2.1991 zrušena vyhláškou č. 19/1991 Sb., není výrazem legislativní nedůslednosti, nýbrž vědomou legislativní změnou reflektující zvýraznění povahy zvláštního příspěvku horníkům jako sociální dávky s vazbou na dávky důchodového zabezpečení, jak tato skutečnost vyplývala z obsáhlé novely zákona č. 98/1987 Sb. provedené s účinností od 1.1.1990 zákonem č. 160/1990 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 98/1987 Sb., o zvláštním příspěvku horníkům.

Skutečnost, že se jednalo o přímý záměr upravit vztah zvláštního příspěvku horníkům a průměrného výdělku odlišným způsobem, vyplývá přímo ze samotného záhlaví vyhlášky č. 19/1991 Sb., z něhož je zřejmé, že nová úprava vycházela ze zmocňovacího ustanovení § 275 odst. 1 písm. b) tehdy platného zákoníku práce, podle něhož federální ministerstvo práce a sociálních věcí po projednání s federálním ministerstvem financí může v odůvodněných případech stanovit vyhláškou odchylky od obecně platné úpravy průměrného výdělku pro některé skupiny pracovníků, zejména v souvislosti se změnami v odměňování nebo úpravami pracovní doby. Vzhledem k tomu, že podle příslušných valorizačních předpisů se náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti vzniklé pracovním úrazem nebo nemocí z povolání příslušející zaměstnancům podle zákoníku práce metodicky upravuje tak, že se o stanovené procento zvyšuje průměrný výdělek rozhodný pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku, a protože zvláštní příspěvek horníkům není - jak uvedeno výše - součástí průměrného výdělku před vznikem škody, závěr odvolacího soudu, že valorizaci podléhá součet průměrného výdělku před vznikem škody a zvláštního příspěvku horníkům, není správný.

Z uvedeného vyplývá, že zaměstnanci, který pobíral zvláštní příspěvek horníkům z důvodu dosažení nejvyšší přípustné expozice, se poskytne náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti podle ustanovení § 195 odst. 1 zák. práce v takové výši, aby spolu s jeho výdělkem po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání s připočtením částečného invalidního důchodu a s připočtením případného zvláštního příspěvku horníkům poskytovaného v souběhu s částečným invalidním důchodem, se rovnala jeho průměrnému výdělku před vznikem škody s připočtením zvláštního příspěvku horníkům, který byl zaměstnanci před vznikem škody poskytován.

Protože rozsudek odvolacího soudu není správný; Nejvyšší soud České republiky jej podle ustanovení § 243b odst. 2, část věty za středníkem zrušil. Vzhledem k tomu, že tyto důvody platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil Okresnímu soudu v Karviné k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3, věta druhá o.s.ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud též o náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně 3. února 2005

JUDr. Zdeněk Novotný, v.r.

předseda senátu