21 Cdo 21/2008
Datum rozhodnutí: 10.03.2009
Dotčené předpisy:





21 Cdo 21/2008


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobců a) JUDr. M. P., advokáta, jako správce konkursní podstaty úpadce Ing. P. M., b) Ing. J. M., zastoupené advokátkou, proti žalovanému A. P. a.s., zastoupenému advokátkou, o určení neplatnosti smlouvy o zřízení zástavního práva, za účasti P.M.Sp, s.r.o., zastoupeného advokátem, jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 Cm 46/2004, o dovolání žalobkyně b) proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. března 2007 č.j. 11 Cmo 359/2006-140, takto:


I. Dovolání žalobkyně b) se odmítá.


II. Žalobkyně b) je povinna zaplatit vedlejšímu účastníku na náhradě nákladů dovolacího řízení 5.300,- Kč k rukám advokáta; jinak žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Žalobce Ing. P. M. a žalobkyně b) se žalobou podanou dne 27.12.2000 u Obvodního soudu pro Prahu 1 domáhali, aby bylo určeno, že "smlouva o zřízení zástavního práva k nemovitosti uzavřená dne 7.2.1996" mezi žalovaným jako zástavním věřitelem a žalobci a) [Ing. P. M.] a b) jako zástavci, kterou byly zastaveny "nemovitosti - dům, P., stavební parcela č. 372 a 373/2, katastrální území S. M., zapsané u Katastrálního úřadu P. na LV, vložená do katastru nemovitostí pod č.j. V2 1785/96 dne 31.7.1996 s právními účinky vkladu ke dni 14.2.1996", je neplatná. Žalobu zdůvodnili zejména tím, že smlouva je "absolutně neplatná ve smyslu ustanovení § 37 odst. 1 občanského zákoníku", neboť předmět zástavního práva v ní není označen dostatečně určitě (zastavená budova je identifikována "pouze číslem popisným a nikoliv též uvedením čísla parcely, na které se nachází") a ve smlouvě "je rovněž nedostatečně vymezena zajištěná pohledávka", (smlouva o zřízení zástavního práva výslovně zmiňuje peněžitou pohledávku vzniklou na základě smlouvy o půjčce ze dne 7.2.1996, avšak "účastníci žádnou smlouvu o půjčce toho dne neuzavřeli, nýbrž uzavřeli smlouvu o úvěru").


Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 28.6.2002 č.j. 15 C 268/2000-29 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce Ing. P. M. a žalobkyně b) jsou povinni zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 2.150,-Kč k rukám advokáta. Dospěl k závěru, že označení zástavy (domu a dvou stavebních parcel) ve smlouvě o zřízení zástavního práva je dostatečně určité, neboť splňuje všechny požadované náležitosti podle tehdy účinného znění ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 344/1992 Sb., a není tu důvod neplatnosti smlouvy podle ustanovení § 37 odst. 1 občanského zákoníku. Za dostatečně určité a jednoznačné považoval soud prvního stupně rovněž vymezení zajištěné pohledávky ve smlouvě, která je označena nejen názvem smlouvy, ale je charakterizována též datem jejího uzavření (7.2.1996) a výší poskytnutých peněžních prostředků (35.000.000,- Kč), a nebylo zjištěno, že by účastníci téhož dne uzavřeli ještě jinou smlouvu o přenechání peněz ve stejné výši.


K odvolání žalobce Ing. P. M. a žalobkyně b) Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27.11.2002 č.j. 13 Co 581/2002-43 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobce Ing. P. M. a žalobkyně b) jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 5.075,-Kč k rukám advokáta JUDr. M. J. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že předmět zástavního práva (zastavené nemovitosti) je zcela dostatečně a určitě vymezen ve smyslu ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 344/1992 Sb. ve znění účinném ke dni uzavření zástavní smlouvy a že v zástavní smlouvě je zcela určitě označena též pohledávka, která je touto smlouvou zajišťována, "přičemž není podstatné, že jako právní důvod této pohledávky je uváděna půjčka nebo úvěr, neboť pohledávka žalovaného vůči žalobcům je zcela nesporná co do právního důvodu, tak i výše". Námitku žalobců, že věcně příslušným k projednání a rozhodnutí této věci měl být krajský soud jako soud prvního stupně, odvolací soud odmítl s odůvodněním, že v projednávané věci "nejde o spor ze smlouvy o úvěru, ale o neplatnost zástavní smlouvy podle § 151a a násl. obč. zák., jde tedy o odlišný institut než smlouva o úvěru, která není předmětem sporu mezi účastníky".


K dovolání žalobce Ing. P. M. a žalobkyně b) Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 17.12.2003 č.j. 21 Cdo 1652/2003-60 rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc postoupil k dalšímu řízení Městskému soudu v Praze jako soudu věcně příslušnému k řízení v prvním stupni. Dospěl k závěru, že věc měla být projednána a rozhodnuta v prvním stupni krajským soudem s působností ve věcech obchodních, neboť předmětem řízení bylo určení neplatnosti smlouvy o zřízení zástavního práva, na základě které bylo zřízeno zástavní právo k zajištění pohledávky žalovaného ze smlouvy o úvěru, a že tedy určení věcné příslušnosti soudu se řídí ustanovením § 9 odst.3 písm.b) bodem pp) občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000.


V dalším řízení bylo zjištěno, že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 19.2.2004 č.j. 92 K 37/2003-27 byl na majetek žalobce Ing. P. M. prohlášen konkurs a že správce konkursní podstaty úpadce advokát podáním ze dne 2.2.2006 navrhl pokračování v řízení s odůvodněním, že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 31.1.2005 č.j. 92 K 37/2003-95, které nabylo právní moci dnem 3.3.2005, byla schválena dohoda o vypořádání společného jmění úpadce Ing. P. M. a žalobkyně b), podle níž přešly všechny předmětné (zástavním právem zatížené) nemovitosti do vlastnictví úpadce, a že předmětné nemovitosti byly dne 14.9.2005 zpeněženy ve veřejné dražbě, čímž podle ustanovení § 28 odst.5 zákona o konkursu a vyrovnání zaniklo zástavní právo.


Městský soud v Praze poté rozsudkem ze dne 24.3.2006 č.j. 37 Cm 46/2004-95 zastavil "řízení vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 Cm 46/2004, v rámci kterého se žalobci domáhali určení, že smlouva o zřízení zástavního práva k nemovitosti uzavřená dne 7.2.1996 mezi žalovaným jako zástavním věřitelem a žalobci jako zástavci, kterou byly zastaveny nemovitosti, a to dům P., stavební parcela č. 372 a 373/2, katastrální území S. M., zapsané u Katastrálního úřadu P.na LV, je neplatná", zamítl žalobu, kterou se žalobkyně b) domáhala "určení, že smlouva o zřízení zástavního práva k nemovitosti uzavřená dne 7.2.1996 mezi žalovaným jako zástavním věřitelem a žalobci jako zástavci, kterou byly zastaveny nemovitosti, a to dům P., stavební parcela č. 372 a 373/2, katastrální území S. M., zapsané u Katastrálního úřadu P. na LV , je neplatná", a rozhodl, že žalovanému a vedlejšímu účastníku se nepřiznává náhrada nákladů řízení vůči žalobcům. Z provedených důkazů mimo jiné zjistil, že žalobce a) uzavřel se žalobkyní b) dohodu o vypořádání společného jmění manželů, která byla "dne 31.1.2005 schválena usnesením Městského soudu v Praze pod č.j. 92 K 37/2003-95", podle níž se stal vlastníkem zastavených nemovitostí úpadce Ing. P. M. a že nemovitosti byly zpeněženy ve veřejné dražbě provedené podle zákona č. 26/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), a dovodil, že do vlastnictví úpadce přešly všechny nemovitosti, na něž "se vztahuje daná zástavní smlouva", jakož i "pohledávka zajištěná zástavním právem, ohledně jejíž platnosti se vede řízení u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 Cm 46/2004", a že zpeněžením nemovitostí zaniklo podle ustanovení § 28 odst.5 zákona o konkursu a vyrovnání zástavní právo zřízené podle smlouvy ze dne 7.2.1996. Protože žalobkyně b) již není vlastníkem předmětných nemovitostí, musela být její žaloba zamítnuta, neboť "nemá věcnou aktivní legitimaci" a "tudíž na její straně nemůže být naléhavý právní zájem" na požadovaném určení ve smyslu ustanovení § 80 písm.c) o.s.ř. Zpeněžením nemovitostí ve veřejné dražbě "zanikl předmět sporu" a řízení muselo být zastaveno, neboť "se jedná o takový nedostatek podmínky řízení, který není možné odstranit".


K odvolání žalobkyně b) Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 14.3.2007 č.j. 11 Cmo 359/2006-140 změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zastavení řízení tak, že zamítl žalobu "s návrhem na určení, že je neplatná smlouva o zřízení zástavního práva k nemovitosti uzavřená dne 7.2.1996 mezi žalovaným jako zástavním věřitelem a žalobci jako zástavci, kterou byly zastaveny nemovitosti, a to dům P., stavební parcela č. 372 a 373/2, katastrální území S. M., zapsané u Katastrálního úřadu P. na LV , potvrdil ho ve výroku o zamítnutí žaloby žalobkyně b) a rozhodl, že žalobkyně b) je povinna zaplatit na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů žalovanému 15.525,- Kč k rukám advokátky a vedlejšímu účastníkovi 18.474,- Kč k rukám advokáta a že žalovanému a vedlejšímu účastníku se ve vztahu k žalobci a) náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů nepřiznává. S poukazem na ustálenou judikaturu soudů dovodil, že není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy o zřízení zástavního práva, neboť "otázka platnosti smlouvy je otázkou předběžnou k otázce existence či neexistence zástavního práva". Shodně se soudem prvního stupně odvolací soud dovodil, že žalobě žalobkyně b) nemohlo být vyhověno též pro nedostatek věcné aktivní legitimace, neboť žalobkyni b) nesvědčí "žádné právo ke sporným nemovitostem", když podle dohody o vypořádání společného jmění manželů se jejich výlučným vlastníkem stal úpadce a zpeněžením nemovitostí z konkursní podstaty zanikla "zajišťovaná práva". Ve výroku o zastavení řízení změnil odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně proto, že "nedostatek aktivní legitimace je důvodem zamítnutí žaloby, nikoli zastavení řízení", a "rovněž zpeněžení nemovitosti v dané věci není důvodem zastavení řízení", přičemž "se nejedná o nerozlučné společenství" a žalobce a) nevzal žalobu zpět.


Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně b) dovolání. Namítá, že podle ustálené judikatury se sice "nemá žalovat na určení neplatnosti smlouvy o zřízení zástavního práva, nýbrž přímo na neexistenci zástavního práva", avšak žalobkyně b) se o tomto právním názoru dozvěděla "teprve po vynesení rozsudku v jeho odůvodnění", aniž by byla o něm soudy poučena ve smyslu ustanovení § 118a odst.2 o.s.ř.; řízení před soudy je tedy postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žalobkyně b) nesouhlasí ani s názorem, že by ve věci neměla aktivní legitimaci. Dovozuje, že předmětem vypořádání společného jmění nemohou být "pasiva (společné dluhy manželů)" a že dohoda o vypořádání společného jmění úpadce Ing. P. M. a žalobkyně b) je neplatná. Přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení § 237 odst.1 písm. a) a c) o.s.ř. a navrhuje, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


Žalobce a) navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl. Zevrubně zrekapituloval průběh konkursní věci týkající se úpadce Ing. P. M., zdůraznil, že dohoda o vypořádání společného jmění úpadce a žalobkyně nemůže být neplatná, jestliže se - jako každá dohoda o vypořádání společného jmění manželů - nesmí ve smyslu ustanovení § 150 odst.2 občanského zákoníku dotknout práv "osob, které nebyly jejími účastníky", a že nemovitosti byly zpeněženy ve veřejné dobrovolné dražbě konané dne 14.9.2005, i když se žalobkyně b) snažila neúspěšně ("přes veškeré procesní obstrukce a využití dostupných opravných prostředků") prostřednictvím "své obchodní společnosti K. I., s.r.o." dosáhnout vyslovení neplatnosti dražby, a vyslovil názor, že dovolání je součástí "obstrukčních kroků", které mají "zjevně za jediný cíl znesnadnění dokončení konkursu a především oddálení konečného uspokojení věřitelů".


Vedlejší účastník navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl. Uvedl, že na určení neplatnosti smlouvy o zřízení zástavního práva nemůže být dán naléhavý právní zájem a že společné jmění úpadce a žalobkyně b) bylo vypořádáno platnou dohodou. Poučovací povinnost podle ustanovení § 118a o.s.ř. pak nesměřuje k tomu, aby soud "poskytoval jakýsi návod, co by účastník měl nebo mohl v daném případě dělat", ale "zahrnuje pouze pomoc k tomu, aby mohl zákonem stanoveným způsobem dát najevo, co hodlá v řízení učinit"; žalobkyně b) navíc byla v řízení "zastoupena právním zástupcem" a soud neměl povinnost ji poučovat o tom, čeho by se měla žalobou domáhat.


Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř. po přezkoumání věci dospěl k závěru, že dovolání bylo jednak podáno osobou k němu neoprávněnou a jednak směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.


Podle ustanovení § 240 odst.1 věty první o.s.ř. účastník může podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni.


Z obecného závěru, že k dovolání jsou legitimováni účastníci řízení, nelze dovozovat, že by dovolání mohl podat kterýkoliv z nich. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník, jehož práv a povinností se rozhodnutí odvolacího soudu týká a kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, popř. kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech. Rozhodujícím přitom je výrok rozhodnutí odvolacího soudu, protože existenci případné újmy lze posuzovat jen z procesního hlediska. Při tomto posuzování také nelze brát v úvahu subjektivní přesvědčení účastníka řízení, ale jen objektivní skutečnost, zda rozhodnutím soudu mu byla způsobena určitá, třeba i ne příliš významná újma, kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí.


Žalobkyně b) napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu též ve výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ve výroku o zastavení řízení tak, že se zamítá žaloba "s návrhem na určení, že je neplatná smlouva o zřízení zástavního práva k nemovitosti uzavřená dne 7.2.1996 mezi žalovaným jako zástavním věřitelem a žalobci jako zástavci, kterou byly zastaveny nemovitosti, a to dům P., stavební parcela č. 372 a 373/2, katastrální území S. M., zapsané u Katastrálního úřadu P. na LV ". Protože tímto rozhodnutím bylo - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, byť samotné znění výroku I. rozsudku se nemusí jevit zcela jednoznačné - rozhodnuto o žalobě žalobce a), nemohla jím vzniknout žalobkyni b) žádná újma na jejích právech (její právní sféry se dotýká obsahově shodný potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu); žalobkyně b) tedy nemůže mít z objektivního hlediska žádný skutečný zájem, aby toto rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno. K podání dovolání proti uvedenému výroku rozsudku odvolacího soudu tedy není oprávněna (subjektivně legitimována), a proto Nejvyšší soud ČR dovolání žalobkyně b) v tomto směru podle ustanovení § 243b odst.5 věty první a § 218 písm.b) o.s.ř. odmítl.


Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).


Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o.s.ř.


Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§ 237 odst.2 písm.a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§ 237 odst.2 písm.b) o.s.ř.].


Žalobkyně b) subjektivně přípustným dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí její žaloby o "určení, že smlouva o zřízení zástavního práva k nemovitosti uzavřená dne 7.2.1996 mezi žalovaným jako zástavním věřitelem a žalobci jako zástavci, kterou byly zastaveny nemovitosti, a to dům P., stavební parcela č. 372 a 373/2, katastrální území S. M., zapsané u Katastrálního úřadu P. na LV, je neplatná". Podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo (věcně příslušným) soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobkyně b) proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.


Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst.3 o.s.ř.].


Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst.3 o.s.ř.; vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.


Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.


Dovolání může být podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. § 241a odst.2 písm.a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. § 241a odst.2 písm.b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení § 238 a § 238a o.s.ř. (srov. § 241a odst.3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst.2 písm.b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst.2 písm.a) nebo ustanovení § 241a odst.3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004 sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).


V projednávané věci odvolací soud založil své rozhodnutí o zamítnutí žaloby žalobkyně b) na závěru, že na požadovaném určení neplatnosti smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 7.2.1996 není ve smyslu ustanovení § 80 písm.c) o.s.ř. naléhavý právní zájem a že žalobkyně b) ani není k takovému určení věcně legitimována, neboť předmětné nemovitosti byly na návrh žalobce a) dne 14.9.2005 platně zpeněženy jako součást konkursní podstaty úpadce Ing. P. M. ve veřejné dražbě, pořádané podle zákona č. 26/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů). Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu v tomto směru vychází z ustálené judikatury soudů (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.4.2003 sp. zn. 21 Cdo 58/2003, který byl uveřejněn pod č. 2 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2004, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.1.2006 sp. zn. 29 Odo 294/2003, který byl uveřejněn pod č. 10 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2007) a že dovolací soud nemá důvod na těchto vyslovených právních názorech cokoliv měnit, nemůže mít z pohledu těchto otázek po právní stránce zásadní význam.


Na zásadní význam potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu nelze úspěšně usuzovat ani z toho, zda soudy (případně) nesplnily - jak dovolatelka dovozuje - svou poučovací povinnost podle ustanovení § 118a o.s.ř. Nehledě k tomu, že nepatří do poučovací povinnosti soudů informovat žalobce o tom, že jeho žalobě o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, nemůže být vyhověno pro nedostatek naléhavého právní zájmu, dovolatelka přehlíží, že k okolnosti uplatněné dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst.2 písm.a) o.s.ř. nemůže být - jak uvedeno již výše - přihlíženo při posuzování, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.


Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně b) proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst.5 věty první a § 218 písm.c) o.s.ř. odmítl.


V dovolacím řízení vznikly vedlejšímu účastníku v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 5.000,- Kč (srov. § 5 písm.b), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15, a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.) a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb. a č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), celkem ve výši 5.300,- Kč; náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad k nákladům řízení nepatří, neboť advokát, který vedlejšího účastníka zastupoval, v rozporu s ustanovením § 14a vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a 276/2006 Sb. neprokázal, že by byl plátcem této daně. Protože dovolání žalobkyně b) bylo odmítnuto, dovolací soud jí podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby vedlejšímu účastníkovi tyto náklady nahradila. Žalobkyně b) je povinna přiznanou náhradu nákladů řízení v celkové výši 5.300,- Kč zaplatit k rukám advokáta, který vedlejšího účastníka v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).


O náhradě nákladů dovolacího řízení mezi žalobkyní b) a žalobcem a) a žalovaným bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst.5 věty první, § 224 odst.1 a § 151 odst.1 věty první o.s.ř., neboť žalobkyně b) nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů řízení právo a žalobci a) a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.


Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 10. března 2009


JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.


předseda senátu