21 Cdo 21/2004
Datum rozhodnutí: 19.05.2004
Dotčené předpisy: § 239 předpisu č. 99/1963Sb.




21 Cdo 21/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce F. K., proti žalované České republice - Ministerstvu zahraničních věcí se sídlem v Praze 1, Loretánské nám. 101/5, o 110.639,45 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 16 C 201/95, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. července 2003 (správně 31. července 2003) č.j. 13 Co 336, 368/2003-458, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 9.11.2000 č.j. 16 C 201/95-380 ve znění "doplňujícího" usnesení ze dne 7.12.2000 č.j. 16 C 201/95-384 zamítl žalobu (změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), kterou se žalobce domáhal zaplacení 110.639,45 Kč s příslušenstvím a vydání potvrzení o odpracování přesčasových hodin, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 76.550,- Kč k rukám advokáta.

Podáním ze dne 2.4.2001 žalobce požádal o prominutí zmeškání lhůty k odvolání proti uvedenému rozsudku. Žádost odůvodnil zejména tím, že "rozhodnutí neobdržel", a nevyloučil, že s ohledem na svoji rozsáhlou korespondenci mohl on, případně některý z jeho rodinných příslušníků přehlédnout oznámení pošty o uložení zásilky; o jeho "záměru podat odvolání nemůže být pochyb, neboť svůj záměr vyjádřil již v soudní síni při vyhlášení rozsudku a v několika urgencích písemného vyhotovení rozsudku, na které správa soudu reagovala až 29.3.2001 s oznámením, že rozsudek nabyl právní moci, čímž se dozvěděl o existenci písemného vyhotovení rozsudku". Žalobce současně uvedl, že odvolání podá do 15ti dnů po seznámení se s odůvodněním rozsudku, nejpozději do 17.4.2001.

Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 26.7.2001 č.j. 16 C 201/95-389 zamítl návrh žalobce na prominutí lhůty k odvolání "proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 č.j. 16 C 201/95-380 ze dne 9.11.2000 ve spojení s usnesením č.j. 16 C 201/95-384 ze dne 7.12.2000". Své rozhodnutí odůvodnil tím, že žalobce nepodal spolu s návrhem na prominutí zmeškání odvolací lhůty "také samotné odvolání do 15ti dnů po odpadnutí překážky podle ust. § 58 odst. 1 o.s.ř.".

K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 2.5.2002 č.j. 13 Co 257/2002-426 usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobce s návrhem na prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně nespojil i samotné odvolání.

Dovolání žalobce podané proti tomuto usnesení odvolacího soudu Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 12.3.2003 č.j. 21 Cdo 2036/2002-435 jako opožděné odmítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Obvodní soud pro Prahu 1 poté usnesením ze dne 23.4.2003 č.j. 16 C 201/95-438 ve znění usnesení ze dne 25.6.2003 č.j. 16 C 201/95-451 odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9.11.2000 č.j. 16 C 201/95-380 ve znění usnesení ze dne 7.12.2000 č.j. 16 C 201/95-384 odmítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 5.100,- Kč k rukám advokáta. Dospěl k závěru, že rozhodnutí soudu prvního stupně bylo žalobci doručeno uložením (po uplynutí desetidenní lhůty od uložení) dnem 12.2.2001. Protože lhůta k podání odvolání uplynula dnem 27.2.2001, protože odvolání žalobce bylo podáno u soudu dne 13.4.2001 a protože žádost o prominutí zmeškání lhůty k odvolání byla pravomocně zamítnuta, je odvolání žalobce opožděné a muselo být podle ustanovení § 208 odst.1 o.s.ř. odmítnuto.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 25.7.2003 (správně 31.7.2003) č.j. 13 Co 336, 368/2003-458 usnesení soudu prvního stupně ve výroku o odmítnutí odvolání potvrdil a ve výroku o náhradě nákladů řízení je zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně v tom, že byly splněny podmínky pro náhradní doručení rozsudku soudu prvního stupně ve smyslu ustanovení § 46 odst.4 o.s.ř. a že odvolání muselo být odmítnuto, neboť je opožděné. Ve výroku o náhradě nákladů řízení napadené usnesení zrušil s odůvodněním, že "sdílí pochybnosti" žalobce o platnosti plné moci udělené žalovanou advokátu a že je potřebné, aby se soud prvního stupně věcí z tohoto pohledu zabýval.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že jím byly "nepřímo potvrzeny i některé výroky soudu prvního stupně, zejména pokud jde o žalobcovu povinnost refundovat náklady na svědečném, které bylo svědkům soudem prvního stupně přiznáno, ačkoliv na ně neměli nárok".

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1.1.2001, neboť dovoláním je napadeno rozhodnutí odvolacího soudu vydané po 1.1.2001 a po řízení provedeném podle Občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.1.2001 (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po přezkoumání věci dospěl k závěru, že dovolání žalovaného proti usnesení odvolacího soudu není přípustné.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].

Dovolání je také přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno usnesení soudu prvního stupně nebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější usnesení zrušil, anebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jestliže dovolání není jinak přípustné a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené usnesení má po právní stránce zásadní význam, a to v případech, kdy usnesením odvolacího soudu bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě na obnovu řízení, o zamítnutí návrhu na změnu rozhodnutí podle ustanovení § 235h odst.1 věty druhé o.s.ř., ve věci konkursu a vyrovnání, o žalobě pro zmatečnost, o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, ve věci zastavení výkonu rozhodnutí, ve věci udělení příklepu ve výkonu rozhodnutí, o rozvrhu rozdělované podstaty ve výkonu rozhodnutí nebo o povinnostech vydražitele uvedeného v ustanoveních § 336m odst.2 (§ 336n) a v § 338za o.s.ř. (§ 238 a § 238a o.s.ř.).

Dovolání je rovněž přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží [§ 239 odst.1 písm.a) o.s.ř.], jímž bylo v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o zastavení řízení podle ustanovení § 107 odst.5 o.s.ř., o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka podle ustanovení § 107a o.s.ř., o přistoupení dalšího účastníka podle ustanovení § 92 odst.1 o.s.ř. a o záměně účastníka podle ustanovení § 92 odst.2 o.s.ř. [§ 239 odst.1 písm.b) o.s.ř.], jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle ustanovení § 104 odst.1 o.s.ř. [§ 239 odst.2 písm.a) o.s.ř.], jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o zastavení řízení podle ustanovení § 107 odst.5 o.s.ř., o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka podle ustanovení § 107a o.s.ř., o přistoupení dalšího účastníka podle ustanovení § 92 odst.1 o.s.ř. a o záměně účastníka podle ustanovení § 92 odst.2 o.s.ř. [§ 239 odst.2 písm.b) o.s.ř.], nebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí návrhu (žaloby), ledaže by byl odmítnut návrh na předběžné opatření podle ustanovení § 75a o.s.ř. [§ 239 odst.3 o.s.ř.].

V posuzovaném případě žalobce dovoláním napadá usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání pro opožděnost a kterým bylo zrušeno usnesení soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení a věc v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o.s.ř. není dána, a to již proto, že usnesením odvolacího soudu nebylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým by bylo rozhodnuto ve věci samé. Dovolání není přípustné podle ustanovení § 238 a § 238a o.s.ř., protože usnesením soudu prvního stupně nebylo rozhodnuto ve věcech v uvedených ustanoveních taxativně vyjmenovaných. Přípustnost dovolání nevyplývá rovněž z ustanovení § 239 odst.1 a 2 o.s.ř., neboť nejde o případy v těchto ustanoveních uvedené. Přípustnost dovolání nelze důvodně dovozovat ani z ustanovení § 239 odst.3 o.s.ř., neboť podle tohoto ustanovení lze podat dovolání jen tehdy, bylo-li potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž byla postupem podle ustanovení § 43 o.s.ř. odmítnuta žaloba, popřípadě jímž byl podle tohoto ustanovení odmítnut jiný návrh na zahájení řízení, a nikoliv odmítl-li soud prvního stupně podle ustanovení § 208 odst.1 o.s.ř. odvolání pro opožděnost (srov. též právní názory vyjádřené v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.11.2001 sp. zn. 21 Cdo 1124/2001, které bylo uveřejněno pod č. 41 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003, a v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.1.2002 sp. zn. 29 Odo 874/2001, které bylo uveřejněno pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003).

Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. - aniž by se mohl věcí dále zabývat - odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 4 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 věty první o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 19. května 2004

JUDr. Ljubomír Drápal,v.r.

předseda senátu