21 Cdo 2093/2006
Datum rozhodnutí: 30.05.2007
Dotčené předpisy:





21 Cdo 2093/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce J. K., zastoupeného advokátem, proti žalovanému T. - ČR s.r.o., zastoupenému advokátem, o 399.397,- Kč, 102.460,- Sk a 101.200,- Sk s úroky z prodlení, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí pod sp. zn. 13 C 30/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. listopadu 2005 č.j. 16 Co 290/2005-115, takto:


I. Dovolání žalobce se odmítá.


II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 9.014,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.


O d ů v o d n ě n í :


Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby mu žalovaný zaplatil na mzdě za dobu od 1.1.2001 do 31.12.2002 částku 301.864,- Kč, na náhradě mzdy za "nevyčerpanou dovolenou" za roky 2001, 2002 a 2003 částku 26.448,- Kč, na cestovních náhradách za měsíce leden a únor 2002 částku 71.085,- Kč, na cestovních náhradách za měsíce březen až prosinec 2002 částku 102.460,- Sk a na cestovních náhradách za období od 1.1. do 15.9.2003 částku 101.200,- Sk, vše s úroky z prodlení, které vyčíslil. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že u žalovaného pracoval od 1.7.2000 do 15.9.2003 a že za celou dobu trvání pracovního poměru neobdržel mzdu, sjednanou ve výši 12.000,- Kč měsíčně (spolu s odměnami "za dobré hospodářské výsledky"), a ani "jiné náhrady v souvislosti s pracovním poměrem".


Okresní soud ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí rozsudkem ze dne 25.5.2005 č.j. 13 C 30/2004-89 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 48.909,- Kč k rukám advokáta. Na základě provedených důkazů zjistil, že žalobce, který se žalovaným uzavřel dne 30.6.2000 pracovní smlouvu se sjednaným druhem práce "technik", byl "ve shodném časovém období" společníkem a jednatelem žalovaného. Sjednanou práci žalobce pro žalovaného ve skutečnosti nikdy nevykonával; zabýval se "personální agendou" a jeho činnost "lze posuzovat jako typickou činnost jednatele coby statutárního orgánu obchodní společnosti". Žalobci za takovou činnost nemůže náležet mzda, náhrada mzdy za nevyčerpanou dovolenou a ani cestovní náhrady; pracovní smlouva ze dne 30.6.2000 byla navíc "sjednána jen účelově", neboť žalobce neměl nikdy v úmyslu pracovat pro žalovaného "jako zaměstnanec - technik ve V. M.", a pracovní smlouva mu měla jen zajistit "pojištění na území Č. r.".


K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 8.11.2005 č.j. 16 Co 290/2005-115 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby ohledně zaplacení částky 399.397,- Kč "s příslušenstvím" a ve výroku o náhradě nákladů řízení potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 45.279,50 Kč k rukám advokáta. Poté, co na základě výsledků dokazování před soudem prvního stupně zjistil, že žalobce uzavřel se žalovaným (za žalovaného jednal otec žalobce Ing. J. K., který byl v té době "jediným jednatelem žalovaného") dne 30.6.2000 pracovní smlouvu, podle které se zavázal pracovat u žalovaného jako "technik" s místem výkonu práce ve V. M., že podle ústní dohody účastníků žalobce neměl vykonávat práci "technika", ale "činnost spočívající v zajišťování pracovních sil převážně na území S. r., a to včetně zadávání inzerce, vedení pohovorů s uchazeči o zaměstnání, spolupráce s pracovními úřady, apod." (žalobce jinou činnost pro žalovaného "nikdy nevyvíjel") a že žalobce byl dne 16.10.2000 ustanoven jednatelem žalovaného (v době od 16.10.2000 do 22.10.2003 byli jednateli žalovaného žalobce a Ing. J. K.), a co dovodil, že činnost statutárního orgánu společnosti s ručením omezeným nevykonává fyzická osoba v pracovním poměru a že tedy obsah pracovněprávního vztahu se společností s ručením omezeným "nemůže být shodný s obsahem činnosti jednatele", dospěl odvolací soud k závěru, že je pro rozhodnutí sporu významné, zda žalobcem fakticky vykonávanou činnost "lze či nelze zahrnout pod pojem obchodní vedení", který je "obvykle vykládán jako řízení společnosti, tj. organizování a řízení její podnikatelské činnosti, včetně rozhodování o podnikatelských záměrech", tedy jako "průběžná pravidelná správa záležitostí společnosti a jejího podniku (rozhodování o denních provozních záležitostech), to znamená rozhodování o organizačních, technických, obchodních, personálních, finančních a jiných otázkách běžného života společnosti s ručením omezeným". Vzhledem k tomu, že obchodní vedení "zahrnuje mimo jiné rozhodování o běžných personálních otázkách", nemohl žalobce podle názoru odvolacího soudu po jmenování jednatelem vykonávat personální agendu pro žalovaného v pracovním poměru nebo jiném pracovněprávním vztahu; žalobci proto na požadovanou mzdu, náhradu mzdy a cestovní náhrady nevznikl nárok.


Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že i v době po jmenování do funkce jednatele žalovaného prováděl nábor zaměstnanců "podle kritérií a požadavků, které mu zadával jednatel společnosti Ing. J. K., který byl v přímém kontaktu s odběrateli a ten určoval, kolik a jakých zaměstnanců (jaké profese) a na jakou dobu je třeba přijmout", a že tedy se "nic nezměnilo" na "principu nadřízenosti a podřízenosti mezi zaměstnancem J. K. a Ing. J. K., který vystupoval jako ředitel společnosti", když žalobce "vykonával práce jako řadový zaměstnanec podřízený jinému zaměstnanci společnosti". Administrativní činnost vykonávaná podle pokynů zaměstnavatele nemůže představovat "obchodní vedení společnosti, i když byla vykonávána jednatelem společnosti"; žalovaný také "nikdy nenamítal, že by žalobce prováděl činnost, která by příslušela jednateli", neboť si byl vědom toho, že žalobce "vykonával běžnou pracovní činnost podle jeho pokynů". I kdyby žalobci nepříslušelo "finanční plnění z titulu pracovního poměru", měla mu být přiznána náhrada za bezdůvodné obohacení, které žalovanému vzniklo tím, že žalobci "za odvedenou práci nevyplatil prokazatelně žádnou odměnu". Žalobce přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř., tvrdí, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, a navrhuje, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil zpět soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl, neboť žalobce byl v rozhodném období jednatelem žalovaného, že "měl požitky" jako jednatel ze "slovenské firmy", kterou založil spolu se svým otcem, a že byl "srozuměn s ponecháním peněz ve firmě". Rozsudek odvolacího soudu je v souladu s ustálenou judikaturou soudů.


Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst.1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.


Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).


Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o.s.ř.


Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§ 237 odst.2 písm.a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§ 237 odst.2 písm.b) o.s.ř.].


Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.


Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst.3 o.s.ř.].


Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.


Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.


Dovolání může být podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li dovolatel za to, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. § 241a odst.2 písm.a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. § 241a odst.2 písm.b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení § 238 a § 238a o.s.ř. (srov. § 241a odst.3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst.2 písm.b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst.2 písm.a) nebo ustanovení § 241a odst.3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004 sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).


Podle ustálené judikatury soudů (srov. například rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21.4.1993 sp. zn. 6 Cdo 108/92, který byl uveřejněn pod č. 13 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1995) činnost statutárního orgánu společnosti s ručením omezeným nevykonává fyzická osoba v pracovním poměru, a to ani v případě, že není společníkem, neboť výkon funkce statutárního orgánu společnosti není druhem práce ve smyslu ustanovení § 29 odst.l písm.a) zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zák. práce") a vznik a zánik tohoto právního vztahu není upraven pracovněprávními předpisy a řídí se obsahem společenské smlouvy. Právní předpisy ani povaha společnosti s ručením omezení však nebrání tomu, aby jiné činnosti pro tuto obchodní společnost vykonávaly fyzické osoby na základě pracovněprávních vztahů, pokud náplní pracovního poměru (nebo jiného pracovněprávního vztahu) není výkon činnosti statutárního orgánu. Skutečnost, že fyzická osoba byla jmenována statutárním orgánem společnosti s ručením omezeným (jednatelem), tedy sama o sobě nebrání tomu, aby uzavřela s touto společností smlouvu (dohodu) podle pracovněprávních předpisů, například pracovní smlouvu, dohodu o pracích konaných mimo pracovní poměr, dohodu o změně pracovní smlouvy, dohodu o rozvázání pracovního poměru apod. Jestliže smlouva (dohoda) nesměřuje ke vzniku pracovního poměru nebo jiného pracovněprávního vztahu, jehož náplní by byl výkon činnosti statutárního orgánu společnosti s ručením omezeným, není takový právní úkon neplatným podle ustanovení § 242 odst. 1 písm. a) zák. práce, neboť se svým obsahem ani účelem nepříčí zákonu, neobchází jej a ani se jinak nepříčí zájmům společnosti.


Odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - z uvedeného právního názoru vycházel a dovolatel jeho správnost nezpochybňuje. Žalobce v dovolání - jak vyplývá z jeho obsahu - podrobuje kritice skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) vychází. Podstatou jeho námitek je nesouhlas s tím, jak soudy hodnotily provedené důkazy a k jakým skutkovým závěrům z provedených důkazů dospěly. Dovolatel na rozdíl od skutkových zjištění soudů obou stupňů v dovolání předestírá vlastní skutkové závěry (zejména že při "činnosti spočívající v zajišťování pracovních sil" postupoval "podle kritérií a požadavků, které mu zadával jednatel společnosti Ing. J. K.", a že tedy vykonával "práce jako řadový zaměstnanec podřízený jinému zaměstnanci společnosti") a na těchto skutkových závěrech pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (že jeho činnost nemůže - i když byl žalobce jednatelem společnosti - představovat "obchodní vedení společnosti" a že se žalovaný na jeho úkor bezdůvodně obohatil). Tím, že žalobce na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale - jak také uvádí ve svém dovolání - skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující (skutkové závěry). Námitky žalobce tedy nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř., který - jak uvedeno výše - nemůže být způsobilým podkladem pro závěr o přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.


Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst.5 věty první a § 218 písm.c) o.s.ř. odmítl.


V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 7.500,- Kč [srov. § 3 odst.1 bod 6, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb. a č. 617/2004 Sb. a čl. II vyhlášky č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb. a č. 618/2004 Sb. a čl. II vyhlášky č. 276/2006 Sb.). Vzhledem k tomu, že zástupce žalovaného advokát osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15.12.2004 sp. zn. 21 Cdo 1556/2004, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005) k nákladům řízení, které žalovanému za dovolacího řízení vznikly, vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad (srov. § 137 odst.1 a 3 a § 151 odst.2 větu druhou o.s.ř.) ve výši 1.439,- Kč (po zaokrouhlení). Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby žalovanému náklady v celkové výši 9.014,- Kč nahradil. Žalobce je povinen přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).


Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 30. května 2007


JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.


předseda senátu