21 Cdo 2088/2006
Datum rozhodnutí: 15.05.2007
Dotčené předpisy:





21 Cdo 2088/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce Ing. P. L., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) I. P., 2) Ing. E. K., o určení dědického práva, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 9 C 31/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. dubna 2005, č. j. 21 Co 19/2005-112, takto:


I. Dovolání žalobce se odmítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Hradci Králové dne 13.1.2003 (doplněnou podáním ze dne 12.2.2003) domáhal určení, že závěť zůstavitele P. L., zemřelého, datovaná 15.3.1994 v H. K., dle které jedinými dědici zůstavitele jsou I. P., Ing. E. K., a R. P., je neplatná a že soupis majetku jako podklad k dědické dohodě ze dne 14.11.2001 zůstavitele P. L., zemřelého, je neúplný . Uvedl, že neuznává platnost závěti ze dne 15.3.1994 ; že M. L. a Ing. D. K. nepovažuje za odpůrce v tomto sporu, včetně R. P., jehož nároky mohou byt kdykoliv uspokojené ; že usnesení ze dne 27.12.2000 považuje za další účelové porušení jeho lidských práv, především čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ; že považuje za absolutní nesmysl, že jako neopomenutelný dědic (§ 479 obč. zák.) musí dokazovat, že je dědicem ; dále že jeho otec prodal kupní smlouvou ze dne 15.6.1993 P. B. dům s příslušenstvím za dohodnutou kupní cenu 790.000,- Kč (z toho 60.000,- Kč bylo zaplaceno před podpisem smlouvy) ; že otec prodal P. B. kupní smlouvou ze dne 15.6.1993 také dům č.p. 331 (351?) s příslušenstvím za kupní cenu 520.000,- Kč ; že dne 2.2.1995 byla složena na účet V. L. u Č. s. a.s. částka 1.190.000,- Kč ; že v soupisu majetku ze dne 23.2.1999 sepsaném notářkou jsou jen částky 136.572,90 Kč a částka 9.060,- Kč, rozšířené o částku 7.123,- Kč ; že soupis majetku ze dne 23.2.1999 neobsahuje také starožitný nábytek značné ceny ; že má důvodné podezření, že V. L. si uzurpovala částku z prodeje domu, která se ke dni 2.2.1995 jednoznačně nacházela na jejím účtu ; že jeho otec žil pod nátlakem V. L. ; že V. L. nesplnila otcovu poslední vůli týkající se pohřbu a že mu oznámila smrt otce po cca dvou měsících .


Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 26.10.2004, č.j. 9 C 31/2003-75, žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vycházel ze závěru, že požadavek žalobce, že závěť je neplatná, lze považovat za návrh ve smyslu § 175k o.s.ř. ; že nelze touto žalobou při současném znění právní úpravy požadovat určení pouhé neplatnosti závěti či jiné sporné skutečnosti nebo právní otázky ; že je třeba se domáhat komplexního určení, že žalobce je dědicem, tedy uplatnit dědické právo jako celek ; že s tím koresponduje i usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 27.12.2002, čj. D 1469/97-161, kterým soud ve smyslu ustanovení § 175k odst. 2 o.s.ř. uložil žalobci domáhat se proti I. P., Ing. E. K., Ing. D. K. a R. P., že žalobce je dědicem ; že při nesouladu požadavku žalobce s touto výzvou i s právní úpravou § 175k o.s.ř. soud neshledává naléhavý právní zájem na požadovaném určení ; že druhý požadavek žalobce považuje soud za neurčitý a neúplný a z toho důvodu nevykonatelný , neboť neobsahuje konkrétní označení majetku, jež dosud nebyl zařazen do aktiv a pasiv dědictví, a jehož zařazení tam žalobce požaduje ; že žalobce nerespektoval ani ve výše citovaném usnesení vydaném v rámci dědického řízení určený okruh účastníků, vůči nimž měla žaloba ve věci této směřovat ; že Ing. D. K. je dcerou a M. L. synem V. L., dle nezpochybňovaného zjištění v rámci předběžného šetření v souvisejícím dědickém řízení, zemřelého bratra žalobce ; že oba jsou tedy dědici ze zákona dle § 473 odst. 2 obč. zák. a dle § 175b o.s.ř. účastníky dědického řízení ; že R. P. (syn první žalované), a první i druhá žalovaná (dcery žalobce) jsou jmenováni v závěti zůstavitele a jsou tak též účastníky dědického řízení dle § 175b o.s.ř. a že žalobce tím, že nerespektoval usnesení, jímž byl vyzván k podání žaloby v této věci, ve vztahu k účastníkům řízení, zavdal důvody pro zamítnutí žaloby pro nedostatek věcné legitimace .


K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 25.4.2005, č.j. 21 Co 19/2005-112, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Vycházel ze závěru, že usnesením Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 27.12.2002, č.j. D 1469/97-161, bylo žalobci uloženo ve smyslu § 175k odst. 2 o.s.ř., aby podal ve lhůtě 40 dnů od právní moci usnesení žalobu o určení, že je dědicem a aby tuto žalobu podal proti I. P., Ing. E. K., Ing. D. K. a R. P. ; že žalobce podal v tomto řízení žalobu na určení, že je neplatná závěť zůstavitele ; že tento nárok neodpovídá ust. § 175k odst. 2 o.s.ř. ; že tomuto ustanovení odpovídá požadavek na určení, že žalobce je dědicem (nebo, že jiná osoba není dědicem) po zůstaviteli ; že sporné skutečnosti nebo právní otázky, které jsou pro takové určení významné (tj. např. neplatnost závěti), představují jen posouzení předběžné otázky, jejichž dopad se může projevit pouze v důvodech rozhodnutí ; že ust. § 175k odst. 2 o.s.ř. neumožňuje, aby způsobilým předmětem sporného řízení, zahájeného na základě odkazu dědického soudu, bylo jen určení sporné skutečnosti nebo sporné právní otázky (neplatnosti závěti), byť by byla významná pro posouzení dědického práva ; že, jestliže žaloba neodpovídala žalobě dle § 175k odst. 2 o.s.ř., zabýval se okresní soud správně otázkou, zda jsou splněny předpoklady žaloby na určení podle § 80 písm. c) o.s.ř. ; že žalobcem požadované určení nemůže mít pro řízení o dědictví žádný význam, neboť představuje pouze posouzení předběžné otázky, že je závěť zůstavitele neplatná ; že případný výsledek sporu nemůže ovlivnit dědické právo některého z dědiců, tj. neřeší otázku, zda účastník je či není dědicem, protože tato otázka nebyla předmětem sporu ; že žaloba na určení neplatnosti závěti trpí současně i nedostatkem věcné legitimace, a proto nemůže být úspěšná ; že určí-li žalobce okruh účastníků sporného řízení v návrhu na zahájení řízení odchylně od okruhu účastníků řízení o dědictví a jako žalované označí jen některé z nich, nemůže být žalobě vyhověno pro nedostatek věcné legitimace vyplývající z hmotného práva, neboť se řízení neúčastní všichni nerozluční společníci ; že uvedené závěry platí i v případě žaloby, jíž se žalobce domáhal určení, že je neúplný soupis majetku jako podklad dědické dohody ze dne 14.11.2001 ; že jestliže žalobce neoznačil jako účastníky řízení všechny dědice, musela být již z tohoto důvodu žaloba zamítnuta pro nedostatek věcné legitimace ; že žalobce současně nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určením , neboť neúplný soupis majetku nemůže odstranit případnou nejistotu v právním postavení žalobce ani případné ohrožení práva žalobce .


Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že je ve věci věcně legitimován ; že již dříve ve svých podáních označil okruh případných dědiců ; že závěr odvolacího soudu, že by neměl naléhavý právní zájem na určení ve smyslu ust. § 80 písm. c) o.s.ř., je nesprávný ; že jeho nárok uplatněný žalobou je nárokem podle ustanovení § 175k odst. 2 o.s.ř. ; že mezi poučením Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. Spr 621/98 ze dne 13.5.1998 (se kterým souhlasí) a rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 21 Co 19/2005-112 ze dne 26.4.2005, je rozpor ; že důsledkem toho je porušení jeho práv podle článku 6 a 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a podle článku 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě ; že po pěti letech dědického řízení mu byla uložena povinnost podat návrh na určení, že je dědicem, s nesprávným určením účastníků řízení a že to soudy vyčítají jemu ; že Okresní soud v Hradci Králové nepostupoval podle poučení Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. Spr 621/98 ze dne 13.5.1998 ; že kdyby Okresní soud v Hradci Králové postupoval podle právního stanoviska Krajského soudu v Hradci Králové, musel by zjistit, že v závěti nejsou dva dědici ze zákona a prohlásit závěť za absolutně neplatnou ; že zůstavitel nezanechal neopominutelným dědicům tolik, kolik jim podle zákona náleží ; že jsou ještě dva dědicové ze zákona, po jeho bratrovi V. ; že soud ho šikanuje a porušuje ochranu osobnosti ; že usnesení ze dne 27.12.2002, č.j. D 1469/97 161, mu neurčilo, zda má podat proti své vůli návrh podle ust. § 175k odst. 2 o.s.ř. nebo podle ust. § 80 písm. c) o.s.ř. ; že soud mu nepřípustně zúžil mantinely určené § 175k odst. 2 o.s.ř. ; že není logický rozpor v tvrzení, že jestliže je závěť neplatná, pak v ní určení dědicové ze závěti nejsou dědici a že to odpovídá požadavku ust. § 175k odst. 2 ; že soud porušil princip rovnosti zbraní, když mu uložil dokazovat samozřejmost a nenechal možnost výběru v tom smyslu, že jiné osoby nejsou dědici ; že soud neprovedl jím navrhovaný výslech V. L., který mohl potvrdit jeho dědické právo, neplatnost závěti i rozsah majetku patřícího do dědictví ; že synovec M. L. je rovněž neopomenutelným dědicem ; že Okresní soud v Hradci Králové ve sp. zn. 9 C 31/2003 zjistil, že Ing. D. K. a M. L. jsou účastníky dědického řízení ; že to je v rozporu s usnesením Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 27.12.2002, čj. D 1469/97-161, které M. L. v okruhu účastníků neuvádí ; dále že úkolem okresního soudu (soudní komisařky) je především zjistit majetek ; že otec prodal smlouvou ze dne 15.6.1993 jeden dům za 790.000,- Kč a druhý dům za 520.000,- Kč, tj. dohromady 1.310.000,- Kč ; že z toho 120.000,- bylo zaplacených před podpisem smlouvy a 1.190.000,- Kč dne 2.2.1995 ; že v soupisu majetku ze dne 23.2.1999 se však objevily jen částky 136.572,90 Kč a 9.060,- Kč, rozšířené o částku 5.792,- Kč ; že V. L. uzurpovala bez zákonného nároku z rodinného majetku přinejmenším 1.310.000,- Kč, z čeho otci nedala ani kapesné a že orgány České republiky umožnily přesun majetku patřícího jemu do nepovolaných rukou v částce nejméně 655.000,- Kč, úroky od 2.2.1995 a zadostiučinění v částce okolo 140.000,- Kč . Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, rozsudek soudu prvního stupně a usnesení Okresního soudu v Hradci Králové D 1469/97 ze dne 26.10.2002 zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.


Žalované uvedly, že otec jim nikdy v životě nepomáhal, pouze platil výživné a že to, co jim nikdy nedal a jeho otec chtěl dát za něho, jim odpírá .


Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.


Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).


Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o.s.ř.


Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§ 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§ 237 odst. 2 písm. b) o.s.ř.].


Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, kterým by soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.


Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3 o.s.ř.].


Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.


Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.


Dovolání může být podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení ve smyslu ustanovení § 238 a § 238a o.s.ř. (srov. § 241a odst. 3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).


Dědictví se nabývá smrtí zůstavitele (srov. § 460 obč. zák.). K nabytí dědictví zůstavitelovým dědicem však nedochází jen na základě smrti zůstavitele. Právní úprava dědického práva vychází z principu ingerence státu při nabývání dědictví; předpokládá mimo jiné, že dědictví po každém zůstaviteli musí být soudem projednáno a rozhodnuto, že řízení o dědictví se zahajuje i bez návrhu a že v řízení o dědictví musí být projednán také majetek, který při původním projednání a rozhodnutí dědictví nebyl znám (nebyl zjištěn). Podle rozhodnutí soudu o dědictví (§ 175q o. s. ř.) se dědictví nabývá s účinností ke dni smrti zůstavitele. V době od smrti zůstavitele až do rozhodnutí o dědictví pravomocným usnesením soudu tu nemůže být jistota, s jakým výsledkem řízení o dědictví skončí (zejména, kdo se stane zůstavitelovým dědicem a jak bude vypořádáno dědictví mezi více zůstavitelovými dědici).


Zanechal-li zůstavitel více dědiců, projevuje se stav, jaký tu vzniká v době od smrti zůstavitele až do pravomocného rozhodnutí soudu o dědictví, také v jejich vzájemných vztazích k majetku patřícímu do dědictví. Musí být vzato v úvahu, že rozhodnutí soudu o dědictví má sice účinky ke dni smrti zůstavitele, že však do právní moci rozhodnutí o dědictví není jisté, jak budou jejich práva a povinnosti k dědictví upravena. Uvedený "zvláštní" vztah dědiců k zůstavitelově majetku má mimo jiné za následek, že až do právní moci usnesením soudu o dědictví jsou dědici považováni za vlastníky celého majetku patřícího do dědictví (všech věcí a majetkových práv zůstavitele) a že z právních úkonů, týkajících se věcí nebo majetkových práv patřících do dědictví, jsou oprávněni a povinni vůči jiným osobám společně a nerozdílně, přičemž jejich dědický podíl vyjadřuje míru, jakou se navzájem podílejí na těchto právech a povinnostech. Ve sporech s jinými osobami, týkajících se věcí nebo majetkových práv patřících do dědictví, se uvedený vztah dědiců k zůstavitelově majetku projevuje tím, že mají postavení tzv. nerozlučných společníků (§ 91 odst. 2 o. s. ř.), neboť jde o taková společná práva a povinnosti, že se rozhodnutí ve sporu musí vztahovat na všechny dědice (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 11. 1999, sp. zn. 21 Cdo 1820/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, ročník 2000, pod číslem 67).


Postavení žalobce v řízení před soudem je určeno obsahem rozhodnutí soudu, vydaného podle ustanovení § 175k odst. 2 o. s. ř. Ostatní účastníci řízení o dědictví budou vystupovat v řízení před soudem jako žalovaní, a to i když v řízení o dědictví se někteří z nich ke sporné otázce nestavěli odmítavě nebo vystupovali pasivně. Okruh žalovaných soud ve sporném řízení zjišťuje nezávisle na údajích uvedených v rozhodnutí vydaném podle ustanovení § 175k odst. 2 o. s. ř. v řízení o dědictví. Žalovaným ve sporném řízení nic nebrání v tom, aby zaujali stanovisko shodné s žalobcem. Soud však nemůže z takového vyjádření žalovaného dovodit, že dědické právo přestalo být sporné, a řízení zastavit, pokud nemá podklady pro postup podle ustanovení § 96 odst. 1 až 3 o. s. ř., tj. k vyřízení výslovného zpětvzetí návrhu.


Určí-li žalobce okruh účastníků sporného řízení v návrhu na jeho zahájení (§ 90 o. s. ř.) odchylně od okruhu účastníků řízení o dědictví a jako žalované označí jen některého (některé) z nich, nemůže být žalobě vyhověno pro nedostatek věcné legitimace vyplývající z hmotného práva, neboť se řízení neúčastní všichni nerozluční společníci (§ 91 odst. 2 o. s. ř.) [srov. zprávu projednanou a schválenou občanskoprávním kolegiem bývalého Nejvyššího soudu ČSR dne 18. 6. 1982, Cpj 165/81, uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1982, pod číslem 49; též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10.2.2004, sp.zn. 30 Cdo 2537/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 70, ročník 2004].


V posuzovaném případě z obsahu spisu vyplývá že P. L., zemřelý (dále též jen zůstavitel ), pořídil dne 15.3.1994 závěť, kterou odkázal majetkové nároky a výnosy vyplývající z kupónové knížky ze druhé vlny kupónové privatizace svému pravnukovi R. P. a veškerý ostatní majetek rovným dílem svým vnučkám I. P. a Ing. E. K.; že jako dědici zůstavitele ze zákona by přicházeli v úvahu syn zůstavitele Ing. P. L. a děti předemřelého syna zůstavitele V. L. M. L. a Ing. D. K.; že Ing. P. L. a Ing. D. K. se dovolali svého práva neopomenutelných dědiců po zůstaviteli a M. L. tak neučinil; že v řízení o dědictví po zůstaviteli, vedeném Okresním soudem v Hradci Králové pod sp.zn. D 1469/97, bylo usnesením ze dne 27.12.2002, č.j. D 1469/97-161, Ing. P. L. uloženo, aby do čtyřiceti dnů od právní moci tohoto usnesení podal u Okresního soudu v Hradci Králové proti I. P., Ing. E. K., Ing. D. K. a R. P. návrh na určení, že je dědicem po zůstaviteli.


Z výše uvedeného vyplývá, že v daném případě soudy, při posouzení otázek věcné legitimace účastníků řízení, postupovaly v souladu s ustálenou judikaturou soudů [srov. zprávu projednanou a schválenou občanskoprávním kolegiem bývalého Nejvyššího soudu ČSR dne 18. 6. 1982, Cpj 165/81, uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1982, pod číslem 49; též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10.2.2004, sp.zn. 30 Cdo 2537/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 70, ročník 2004]. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu proto, z hlediska těchto právních otázek, nemůže mít zásadní význam.


Na místě je dodat, že, zejména s ohledem na obsah shora citovaného usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 27.12.2002, č.j. D 1469/97-161, žalobce nemohl být postupem soudů v dané věci dotčen ani na svých právech vyplývajících z článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 9.5.2006, sp.zn. I. ÚS 467/04).


Ostatní námitky uplatněné dovolatelem v dovolání, tj. námitky netýkající se věcné legitimace účastníků řízení, jsou buď z hlediska závěrů odvolacího soudu nevýznamné [a tedy logicky vzato nezpůsobilé založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí] nebo nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacích důvodů podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., případně podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska těchto posléze uvedených dovolacích důvodů nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, případně, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá - jak uvedeno výše - přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.


Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.


O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 o.s.ř.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 15. května 2007


JUDr. Roman Fiala, v. r.


předseda senátu