21 Cdo 208/2010
Datum rozhodnutí: 12.05.2011
Dotčené předpisy: § 27 odst. 3 předpisu č. 65/1965Sb. ve znění do 31.12.2002, § 27 odst. 4 předpisu č. 65/1965Sb. ve znění do 31.12.2002, § 27 odst. 5 předpisu č. 65/1965Sb. ve znění do 31.12.2002, § 73 odst. 1 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 30.06.2008, § 73 odst. 5 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 30.06.2008, § 73 odst. 6 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 30.06.2008




21 Cdo 208/2010 ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně Mgr. I. D. , zastoupené JUDr. Helenou Humlovou, advokátkou se sídlem ve Dvoře Králové nad Labem, J. Hory č. 33, proti žalované Mateřské škole Choustníkovo Hradiště , příspěvkové organizaci se sídlem v Choustníkově Hradišti č. 42, IČO 75015447, zastoupené JUDr. Daliborem Pluskalem, advokátem se sídlem v Trutnově, Horská č. 634, o 108.450,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 9 C 295/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. září 2009 č.j. 26 Co 237/2009-57 ve znění usnesení ze dne 2. listopadu 2009 č.j. 26 Co 237/2009-69, takto:

Rozsudek krajského soudu (ve znění usnesení ze dne 2. listopadu 2009 č.j. 26 Co 237/2009-69) a rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 18. března 2009 č.j. 9 C 295/2008-22 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Trutnově k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Trutnově dne 29.12.2008 domáhala, aby jí žalovaná zaplatila na odstupném 108.450,- Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení, který vyčíslila. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že pracovala "na základě pracovní smlouvy a jmenování" u žalované jako ředitelka Základní školy a Mateřské školy Choustníkovo Hradiště. Poté, co se dozvěděla, že zastupitelstvo obce Choustníkovo Hradiště se usneslo na zrušení základní školy a školní družiny dnem 30.6.2008 a vyřazení z rejstříku škol a školských zařízení od 1.7.2008, na změně názvu příspěvkové organizace od 1.7.2008 na "Mateřská škola Choustníkovo Hradiště" a na schválení dodatku č. 1 zřizovací listiny příspěvkové organizace, a co odmítla nabídku "dalšího pracovního zařazení ve funkci ředitelky a učitelky mateřské školy", se žalobkyně "na ústní pokyn starosty V. V." a "zástupkyně odboru školství Krajského úřadu pro Královéhradecký kraj Bc. D. A." dopisem ze dne 31.3.2008 vzdala funkce ředitelky ke dni 30.6.2008. Dopisem ze dne 29.4.2008 žalovaná dala žalobkyni ke dni 30.6.2008 výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm.a) zákoníku práce z "důvodu organizačních změn", které se týkají "kromě jiného i zrušení její pracovní pozice jako učitelky". I když žalobkyně byla ujištěna, že ji bude vyplaceno odstupné, dosud toto plnění neobdržela.

Okresní soud v Trutnově rozsudkem ze dne 18.3.2009 č.j. 9 C 295/2008-22 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 36.577,- Kč k rukám advokátky JUDr. Heleny Humlové. Z provedených důkazů mimo jiné zjistil, že žalobkyně, která byla starostou obce Choustníkovo Hradiště jako zřizovatele žalované dne 26.8.2002 jmenována ředitelkou žalované, se dopisem ze dne 31.3.2008 své funkce vzdala ke dni 30.6.2008 s odůvodněním, že k tomuto dni dochází "ke zrušení části organizace, a to základní školy", a že dopisem ze dne 29.4.2008 žalovaná "zastoupená žalobkyní jako ředitelkou" dala žalobkyni výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm.a) zákoníku práce z důvodu zrušení "její pracovní pozice učitelky". Vzhledem k tomu, že výpověď z pracovního poměru ze dne 29.4.2008 nebyla pravomocným soudním rozhodnutím prohlášena za neplatnou (žalobu o neplatnost tohoto rozvázání pracovního poměru vzala žalobkyně zpět a řízení bylo zastaveno), dospěl soud prvního stupně k závěru, že podle této výpovědi pracovní poměr účastnic skončil dnem 30.6.2008 a že žalobkyně má proto podle ustanovení § 67 zákoníku práce právo na odstupné. Námitku žalované, že místo ředitelky nebylo v důsledku organizační změny zrušeno a že proto žalobkyni odstupné nenáleží, soud prvního stupně odmítl s odůvodněním, že pracovní poměr účastnic neskončil "podle ustanovení § 52 písm.c) zákoníku práce poté, kdy se vzdala funkce ředitelky a kdy pro ní žalovaná neměla jinou práci odpovídající jejímu zdravotnímu stavu a kvalifikaci", kdy by skutečně neměla právo na odstupné, ale podle ustanovení § 52 písm.a) zákoníku práce. Skutečnost, že žalobkyně dala dopisem ze dne 29.4.2008 výpověď z pracovního poměru "sama sobě", nemá za následek její neplatnost, neboť se jí "nikdo nedovolal".

K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 3.9.2009 č.j. 26 Co 237/2009-57 ve znění usnesení ze dne 2.11.2009 č.j. 26 Co 237/2009-69 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení 32.349,- Kč k rukám advokátky JUDr. Heleny Humlové. Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že v současné době "již nelze zpochybňovat otázku platnosti výpovědi ze dne 29.4.2008", že důvodem rozvázání pracovního poměru účastnic obsaženým v této výpovědi je soud při rozhodování o právu žalobkyně na odstupné vázán a že proto žalobkyně má nárok na požadované odstupné, a zdůraznil současně, že "podmínkou platného ukončení pracovního poměru s vedoucím pracovníkem není předchozí právní úkon odvolání nebo vzdání se funkce". K námitce žalované, podle které žalobkyně tím, že z pozice vedoucí organizace "dala sama sobě nesprávnou výpověď", způsobila zaměstnavateli škodu a že proto by jí měl být uplatněný nárok odepřen pro rozpor s dobrými mravy, odvolací soud po doplněném dokazování uvedl, že "postup žalobkyně nebyl v rozporu s dobrými mravy, neboť obsah žádného z provedených důkazů nenasvědčuje tomu, že by v době, kdy si výpověď podle § 52 písm. a) zákoníku práce dávala, vědomě postupovala tak, aby sama sobě zajistila právo na výplatu odstupného". Starosta obce V. V. přitom "potvrdil, že na počátku jednání o zrušení části organizace se všichni jeho účastníci domnívali, že, pokud nebude žalobkyně pokračovat jako ředitelka mateřské školy, nárok na odstupné jí také vznikne", a svědkyně D. A. potvrdila, že "žalobkyně se funkce ředitelky školy vzdala na její výslovnou žádost, aby mohlo být vypsáno výběrové řízení". Odvolací soud současně nepochyboval o pravdivosti tvrzení žalobkyně, že, "pokud by tehdy měla pochybnost o existenci nároku na odstupné, funkce by se takto lehce nevzdávala". Postup žalované, která provedla organizační změnu tím způsobem, že "původní organizaci nezrušila a neustanovila novou organizaci Mateřskou školu Choustníkovo Hradiště, ale zrušila podstatnou část organizace tvořené základní školou a její školní družinou", považoval odvolací soud "za rozporný s oprávněnými zájmy žalobkyně jako druhého účastníka pracovněprávního vztahu"; žalovaná mohla "stávajícímu právnímu stavu zabránit, neboť vzhledem k nemoci žalobkyně skončil její pracovní poměr až ukončením pracovní neschopnosti dne 27.7.2008, přičemž se žalovaná o existenci výpovědi, kterou sobě žalobkyně z pozice ředitelky žalované dne 29.4.2008 dala, dozvěděla nejpozději počátkem srpna 2008".

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítla, že nemohla "akceptovat" důvod výpovědi z pracovního poměru ze dne 29.4.2008, neboť se o něm dozvěděla teprve "v rámci soudního sporu" zahájeného žalobkyní v září 2008 a do té doby "přesné znění výpovědi" znala pouze žalobkyně a "účetní firma Břetislav Novák". Žalobkyni podle názoru žalované "nešlo o to, aby u žalované dále pracovala, ale pouze o to, aby jí bylo vyplaceno odstupné"; jako statutární orgán žalované měla žalobkyně "jednat s péčí řádného hospodáře, zajistit si veškeré informace k výpovědím tak, aby byly podány, včetně její, ve smyslu zákona, žalobkyně jako ředitelka žalované si ale potřebné informace nezjistila a přesouvá tak svoji odpovědnost vedoucí organizace ve věcí výpovědí na jiné, na zástupce obce či metodickou pracovnici Krajského úřadu v Hradci Králové". Odvolací soud "odpovědnost za pochybení a nerespektování zákona žalobkyní přenáší na jiné, aniž by blíže zkoumal, kdo byl oprávněn v její záležitosti jí tuto informaci poskytnout, a omlouvá tak přinejmenším nedbalostní jednání jediné odpovědné osoby - žalobkyně, v důsledku kterého by mělo dojít na úkor žalované k čerpání finančních prostředků ve prospěch žalobkyně, ačkoli při respektování zákona by k tomuto nedošlo". Žalovaná dále namítla, že ustanovení § 73 odst. 6 zákoníku práce je "zvláštním ustanovením" o odstupném ve vztahu k těm "ustanovením, které řeší odstupné obecně". Pro vedoucí zaměstnance se přitom uplatní vždy ustanovení § 73 zákoníku práce a nárok na odstupné může mít jen ten, s nímž byl pracovní poměr rozvázán v souvislosti se zrušením místa, které zastával. Ve výpovědi z pracovního poměru ze dne 29.4.2008 byl důvodem rozvázání pracovního poměru "zánik místa" a z jejího obsahu tedy vyplývá, že nebyl naplněn důvod podle ustanovení § 52 písm.a) zákoníku práce, ale podle ustanovení § 52 písm.c) zákoníku práce. Žalovaná - jak vyplývá z obsahu dovolání - navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.], jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].

Žalovaná napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží [§ 237 odst.3 o.s.ř.].

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Z hlediska skutkového stavu věci bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů v tomto směru dovolatelka nezpochybňuje a ani, jak vyplývá z ustanovení § 241a odst.2 a § 242 odst.3 o.s.ř., přezkumu dovolacího soudu nepodléhá), že žalobkyně, která pracovala jako učitelka na Základní škole v Choustníkově Hradišti, byla dne 26.8.2002 jmenována obcí (starostou obce) Choustníkovo Hradiště ředitelkou školy a že ředitelkou školy byla opětovně jmenována dne 20.11.2002 s účinností od 1.1.2003, neboť škola se z původní organizační složky obce stala od 1.1.2003 příspěvkovou organizací, jejímž zřizovatelem byla obec Choustníkovo Hradiště. Poté, co se žalobkyně dozvěděla, že zastupitelstvo obce Choustníkovo Hradiště se usneslo na zrušení základní školy a školní družiny dnem 30.6.2008 a vyřazení z rejstříku škol a školských zařízení od 1.7.2008, na změně názvu příspěvkové organizace od 1.7.2008 na "Mateřská škola Choustníkovo Hradiště" a na schválení dodatku č. 1 zřizovací listiny příspěvkové organizace, žalobkyně nejprve dopisem ze dne 23.3.2008 odmítla nabídku pokračovat ve funkci učitelky a ředitelky mateřské školy a posléze se dopisem ze dne 31.3.2008 vzdala ke dni 30.6.2008 funkce ředitelky Základní školy a Mateřské školy Choustníkovo Hradiště z důvodu zrušení základní školy. Dopisem ze dne 29.4.2008 dala žalovaná (Základní škola a Mateřská škola Choustníkovo Hradiště) žalobkyni výpověď z pracovního poměru podle § 52 písm. a) zákoníku práce s odůvodněním, že jde "o rozvázání pracovního poměru jako učitelky z důvodu organizačních změn, které se týkají kromě jiného i zrušení pracovní pozice" učitelky; výpověď učinila za žalovanou (příspěvkovou organizaci Základní škola a Mateřská škola Choustníkovo Hradiště) žalobkyně, která ji jako zaměstnankyně převzala rovněž dne 29.4.2008.

Za tohoto skutkového stavu věci bylo pro rozhodnutí sporu mimo jiné významné vyřešení právní otázky, zda pracovní poměr žalobkyně u žalované (poté, co se vzdala své funkce ředitelky žalované ke dni 30.6.2008) byl skončen na základě výpovědi z pracovního poměru ze dne 29.4.2008. Vzhledem k tomu, že odvolací soud vyřešil tuto otázku v rozporu s ustálenou judikaturou soudů (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.1.1999 sp. zn. 21 Cdo 2096/98, který byl uveřejněn pod. č. 51 v časopise Soudní judikatura, roč. 1999, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14.11.2003 sp. zn. 21 Cdo 581/2003 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21.9.2004 sp. zn. 21 Cdo 1031/2004) a že její posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení podle § 237 odst.1 písm. c) o.s.ř.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat v otázce vzniku pracovního poměru účastnic podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb.,č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb., č. 231/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb., č. 37/1993 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 287/1995 Sb., č. 138/1996 Sb., č. 167/1999 Sb., č. 225/1999 Sb., č. 29/2000 Sb., č. 155/2000 Sb., č. 220/2000 Sb., č. 238/2000 Sb., č. 257/2000 Sb., č. 258/2000 Sb., č. 177/2001 Sb., č. 6/2002 Sb. a č. 202/2002 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 31.12.2002 (dále jen "zák. práce"), a v otázce jeho rozvázání podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 585/2006 Sb., č. 181/2007 Sb., č. 261/2007 Sb., 296/2007 Sb. a č. 362/2007 Sb. a nálezu Ústavního soudu č. 116/2008 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 30.6.2008 (dále jen "zákoníku práce").

Pracovní poměr se zakládá smlouvou mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem (pracovní smlouvou), volbou nebo jmenováním (srov. § 27 odst. 2, 3 a 4 zák. práce). Jmenováním se pracovní poměr zakládá u vedoucích zaměstnanců jmenovaných do funkce podle zvláštních předpisů a u vedoucích zaměstnanců jmenovaných do funkcí taxativně vymezených v ustanovení § 27 odst. 5 zák. práce. Pracovní poměr nemůže vzniknout proti vůli zaměstnance; proto i v případech, v nichž se pracovní poměr zakládá volbou nebo jmenováním, může být občan (fyzická osoba) do funkce zvolen nebo jmenován jen se svým souhlasem (srov. § 7 odst. 1 zák. práce a v něm vyjádřenou smluvní zásadu vzniku pracovněprávních vztahů).

Do funkce může být jmenována nejen fyzická osoba, která u zaměstnavatele dosud nebyla zaměstnána; zákon nevylučuje (nezakazuje) jmenovat do funkce též fyzickou osobu, která u zaměstnavatele již pracuje (například v pracovním poměru vzniklém pracovní smlouvou, popřípadě volbou nebo jmenováním do jiné funkce). V posléze uvedeném případě dochází jmenováním do funkce ke změně v obsahu pracovního poměru (srov. ustanovení § 36 odst. 1 zák. práce o dohodě o změně sjednaných pracovních podmínek, které vzhledem k ustanovení § 68 zák. práce platí i pro pracovní poměry založené jmenováním); vždy se mění druh vykonávané práce, a má-li zaměstnanec vykonávat funkci, do níž byl jmenován jinde, než kde dosud pracoval, dochází ke změně i v místě výkonu práce. Právní postavení zaměstnance, který byl do funkce jmenován v době, kdy již u zaměstnavatele pracoval, se po provedeném jmenování v dalším neliší od postavení těch, jejichž pracovní poměr u zaměstnavatele jmenováním teprve vzniká.

Zaměstnanec, který byl do funkce jmenován, lze z této funkce odvolat a zaměstnanec se může této funkce vzdát; výkon funkce končí dnem následujícím po doručení odvolání nebo vzdání se funkce, nebyl-li v odvolání nebo vzdání se funkce uveden den pozdější (srov. § 65 odst.2 zák. práce a § 73 odst.1 a 5 zákoníku práce). Byl-li z funkce, která se obsazuje jmenováním, odvolán zaměstnanec, který byl již u stejného zaměstnavatele v pracovním poměru před jmenováním do funkce, nebo vzdal-li se takový zaměstnanec své funkce, původní pracovněprávní vztah (včetně předchozího ujednání o druhu práce nebo o místu výkonu práce) se neobnovuje.

Tím, že byl zaměstnanec ze svého vedoucího pracovního místa odvolán nebo se ho vzdal, jeho pracovní poměr uzavřený na dobu neurčitou nekončí (srov. § 65 odst.3 větu první zák. práce a § 73 odst.6 větu první zákoníku práce). Pracovní poměr sice nadále trvá, ale zaměstnanec nemá stanoven druh práce, který by byl povinen pro zaměstnavatele vykonávat. Zaměstnavateli se proto ukládá, aby navrhl zaměstnanci nové pracovní zařazení na jinou práci odpovídající jeho kvalifikaci, popřípadě na jinou pro něho vhodnou práci (podle právní úpravy účinné do 31.12.2006), nebo na jinou práci odpovídající jeho zdravotnímu stavu a kvalifikaci (podle právní úpravy účinné od 1.1.2007). Nemá-li zaměstnavatel takovou práci nebo zaměstnanec návrh na nové pracovní zařazení nepřijme, nastává jednak překážka v práci na straně zaměstnavatele (§ 130 odst.1 zák. práce, § 208 zákoníku práce), jednak fikce výpovědního důvodu podle ustanovení § 46 odst.1 písm.c) zák. práce (podle právní úpravy účinné do 31.12.2006) nebo podle ustanovení § 52 písm.c) zákoníku práce (podle právní úpravy účinné od 1.1.2007). Až do uplynutí výpovědní doby, kterým skončí pracovní poměr účastníků, popřípadě do dodatečného uzavření dohody o novém pracovním zařazení, je zaměstnavatel povinen platit zaměstnanci z důvodu překážky v práci náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku; rozhodné období pro výpočet tohoto průměrného výdělku se určuje z doby před skončením výkonu práce na vedoucím pracovním místě.

Žalobkyně v projednávané věci zastávala v době výpovědi z pracovního poměru ze dne 29.4.2008 u žalované funkci ředitelky (a měla ji zastávat až do dne 30.6.2008, k němuž se své funkce vzdala). Výpovědí z pracovního poměru ze dne 29.4.2008 s ní však nebyl rozvázán pracovní poměr v této funkci, ale na práci učitelky, kterou v té době (po jmenování do funkce ředitelky) již u žalované nezastávala a která se jí neobnovila (nemohla bez dalšího obnovit) ani poté, co se funkce ředitelky vzdala. I když tato výpověď z pracovního poměru nebyla pravomocným soudním rozhodnutím prohlášena za neplatnou, je nepochybné, že nemohla - směřovala-li k rozvázání pracovního poměru učitelky - mít za následek skončení pracovního poměru účastnic, vykonávala-li žalobkyně u žalované práci ředitelky školy a nebylo-li po 30.6.2008 dohodnuto její nové pracovní zařazení u žalované.

Z uvedeného vyplývá, že není správný právní závěr soudů obou stupňů, podle kterého "pracovní poměr žalobkyně u žalované platně skončil výpovědí ze dne 29.4.2008" a podle kterého proto "žalobkyni vznikl nárok na odstupné ve výši trojnásobku průměrného měsíčního výdělku"; vedeny chybným právním názorem se soudy nezabývaly tím, jaké právní vztahy nastaly mezi účastnicemi počínaje dnem 1.7.2008 a zda poskytnutí odstupného žalobkyni nebrání ustanovení § 73 odst.6 část třetí věty za středníkem zákoníku práce. Rozsudek odvolacího soudu tedy spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a proto ho Nejvyšší soud České republiky podle ustanovení § 243b odst.2 části věty za středníkem zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil též rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Trutnově) k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem, § 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 12. května 2011

JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu