21 Cdo 207/2015
Datum rozhodnutí: 24.11.2015
Dotčené předpisy: § 42a odst. 1,2,3,4 obč. zák. ve znění do 19.07.2009




21 Cdo 207/2015

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Ljubomíra Drápala v právní věci žalobce ŠkoFIN s. r. o. se sídlem v Praze 5 - Jinonicích, Pekařská č. 635/6, IČO 45805369, zastoupeného JUDr. Jiřím Voršilkou, advokátem se sídlem v Praze 1 Novém Městě, Opletalova č. 1535/4, proti žalovanému Mgr. O. P. , o neúčinnost darovacích smluv, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 48 C 11/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. října 2014 č. j. 12 Co 245/2014-174, opravenému usnesením Městského soudu v Praze ze dne 13. listopadu 2014 č. j. 12 Co 245/2014-177, takto:

Rozsudek městského soudu opravený usnesením ze dne 13. listopadu 2014 č. j. 12 Co 245/2014-177 (s výjimkou části, ve které byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 9. prosince 2013 č. j. 48 C 11/2012-147 ve výroku, jímž byla určena neúčinnost darovací smlouvy ze dne 15. 1. 2009 vůči žalobci) se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:

Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Benešově dne 9. 11. 2010 domáhal, aby bylo určeno, že jsou vůči němu právně neúčinné darovací smlouva ze dne 15. 1. 2009 s právními účinky vkladu ke dni 23. 3. 2009, kterou byla převedena do vlastnictví žalovaného ideální 1/2 bytové jednotky č. 332/9 nach ázející se ve 4. NP budovy postavené na pozemku parc. č. 683/3 zastavěná plocha a nádvoří a podílu na společných částech budovy a na pozemcích parc. č. 683/3 a parc. č. 683/1 ve výši 745/7267, vše v katastrálním území H., obec P., okres hlavní město Praha, zapsáno v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha, na listech vlastnictví č. 876 (bytová jednotka) a č. 770 (budova a parcely) a ideální 1/2 nebytové jednotky garáže č. 335/301 nacházející se v budově postavené na pozemku parc. č. 649/2 zastavěná plocha a nádvoří a podílu na společných částech budovy a na pozemku parc. č. 649/2 ve výši 153/3060, vše v katastrálním území H., obec P., okres hlavní město Praha, zapsáno v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha, na listech vlastnictví č. 1212 (nebytová jednotka) a č. 864 (budova a parcela) , a darovací smlouva ze dne 12. 1. 2009 s právními účinky vkladu ke dni 15. 1. 2009, kterou byla převedena do vlastnictví žalovaného bytová jednotka č. 332/12 nacházející se v budově postavené na pozemku parc. č. 683/3 zastavěná plocha a nádvoří s podílem na společných částech budovy a na pozemcích parc. č. 683/3 a parc. č. 683/1 ve výši 284/7267, vše v katastrálním území H., obec P., okres hlavní město Praha, zapsáno v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha, na listech vlastnictví č. 876 (bytová jednotka) a č. 770 (budova a parcely) . Žalobu zdůvodnil zejména tím, že je majitelem směnky vlastní znějící na částku 3.388.901,- Kč a splatné dne 1. 5. 2009, která byla vystavena dne 29. 5. 2007 společností Auto Bohemia spol. s r. o. jako směnečným dlužníkem ve prospěch žalobce, a že jedním ze směnečných ručitelů je otec žalovaného Ing. J. P. Vzhledem k tomu, že ke dni splatnosti směnky nebyla směnečná suma směnečným dlužníkem ani nikým ze směnečných ručitelů ani z části uhrazena, podal žalobce dne 7. 5. 2009 směnečnou žalobu u Městského soudu v Praze, která je u tohoto soudu vedena pod sp. zn. 23 Cm 190/2010. Má za to, že Ing. J. P. uvedenými darovacími smlouvami, kterými převedl označené nemovitosti na žalovaného (svého syna), zkrátil uspokojení pohledávky žalobce, neboť nemá žádný jiný majetek, ze kterého by bylo možné pohledávku žalobce zcela uspokojit.

Obvodní soud pro Prahu 4 poté, co Okresní soud v Benešově usnesením ze dne 12. 12. 2011 č. j. 6 C 245/2010-76 vyslovil svou místní nepříslušnost a rozhodl o postoupení věci místně příslušnému Obvodnímu soudu pro Prahu 4 - rozsudkem ze dne 9. 12. 2013 č. j. 48 C 11/2012-147 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit na náhradě nákladů řízení žalobci 17.940,- Kč k rukám advokáta JUDr. Jiřího Voršilky a České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 4 678,- Kč. Vycházel ze zjištění, že společnost Auto Bohemia spol. s r. o. vystavila dne 29. 5. 2007 směnku, která obsahovala bezpodmínečný slib výstavce zaplatit za tuto směnku na řad žalobce dne 1. 5. 2009 částku 3.388.901,- Kč a kterou podepsal jako ručitel otec žalovaného Ing. J. P., že směnečným platebním rozkazem Městského soudu v Praze ze dne 15. 7. 2009 č. j. 23 Cm 186/2009-15 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2010 č. j. 23 Cm 190/2010-79, který nabyl právní moci dne 20. 1. 2011, bylo uloženo společnosti Auto Bohemia spol. s r. o., Ing. Z. Š. a Ing. J. P. zaplatit žalobci společně a nerozdílně směnečný peníz ve výši 3.388.901,- Kč, že žalovaný uzavřel se svým otcem Ing. J. P. a matkou Ing. J. P. dne 15. 1. 2009 darovací smlouvu (s právními účinky vkladu ke dni 23. 3. 2009), kterou Ing. J. P. převedl na žalovaného svoji polovinu bytové jednotky č. 332/9 v budově postavené na pozemku parc. č. 683/3 a podílu na společných částech domu a na pozemcích parc. č. 683/3 a parc. č. 683/1 ve výši 745/7267 a polovinu nebytové jednotky garáže č. 335/301 v budově postavené na pozemku parc. č. 649/2 a podílu na společných částech budovy a pozemku parc. č. 649/2 ve výši 153/3060, vše v katastrálním území H., že žalovaný uzavřel se svým otcem Ing. J. P. dne 12. 1. 2009 darovací smlouvu (s právními účinky vkladu ke dni 15. 1. 2009), kterou Ing. J. P. převedl na žalovaného bytovou jednotku č. 332/12 v budově postavené na pozemku parc. č. 683/3 s podílem na společných částech domu a na pozemcích parc. č. 683/3 a parc. č. 683/1 ve výši 284/7267 v katastrálním území H., že žalovaný se před převodem nemovitostí zeptal svého otce, zda nemá dluhy, a dostal zápornou odpověď , že podáním ze dne 18. 3. 2009 podepsaným též Ing. J. P. podala společnost Auto Bohemia spol. s r. o. insolvenční návrh dlužníka na zahájení insolvenčního řízení, neboť na základě předběžné závěrky hospodaření vykazovala záporný hospodářský výsledek 7.803.000,- Kč, a že Ing. J. P. nevlastní kromě pozemků oceněných na 150.000,- Kč žádný majetek větší hodnoty. Soud prvního stupně dovodil, že darováním uvedených nemovitostí došlo ke zkrácení uspokojení pohledávky žalobce, neboť žalovaný jako osoba blízká J. P. v řízení neprokázal, že by vyvinul veškerou aktivitu k tomu, aby zjistil, zda darovací smlouvy nezkracují věřitele Ing. J. P., jehož dluhy výrazně přesahují hodnotu jeho majetku. Vyslovil názor, že zdaleka nepostačuje , že se žalovaný svého otce dotázal, zda má či nemá nějaké dluhy, a že nahlédl do insolvenčního rejstříku, obzvláště za situace, kdy otec žalovaného byl společníkem v obchodní společnosti, s čímž vždy souvisejí hrozící závazky . Uzavřel, že žalovaný si měl stav ve společnosti svého otce lépe ověřit a že motiv, který vedl Ing. J. P. k převodu předmětných nemovitostí na syna, nemá při odporovatelnosti právnímu úkonu význam.

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 10. 2014 č. j. 12 Co 245/2014-174 opraveným usnesením ze dne 13. 11. 2014 č. j. 12 Co 245/2014-177 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části, kterou bylo určeno, že je vůči žalobci právně neúčinná darovací smlouva ze dne 15. 1. 2009, kterou byla do vlastnictví žalovaného převedena ideální 1/2 bytové jednotky č. 332/9 v budově nacházející se na pozemku parc. č. 683/3 a podíl na společných částech domu a na pozemcích parc. č. 683/3 a 683/1 ve výši 745/7267, v k. ú. H., v obci P., zapsaných u Katastrálního úřadu v Praze na LV 876 , a nebytové jednotky garáže č. 335/301 v budově 335 na pozemku parc. č. 649/2 a podílu na společných částech budovy a pozemku parc. č. 649/2 ve výši 153/3060, v k. ú. H., v obci P., zapsaných u Katastrálního úřadu v Praze na LV 1212 , a změnil jej v části, kterou bylo určeno, že darovací smlouva ze dne 12. 1. 2009, kterou byla do vlastnictví žalovaného převedena bytová jednotka č. 332/12 v budově nacházející se na pozemku parcelní číslo 683/3 s podílem na společných částech domu a na pozemcích parcelní číslo 683/3 a 683/1 ve výši 284/7267 v katastrálním území H. v obci P. zapsaný u Katastrálního úřadu v Praze na listu vlastnictví 876 , je vůči žalobci právně neúčinná, tak, že se žaloba o toto určení zamítá; současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů a že žalobce a žalovaný jsou povinni zaplatit České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 4 každý 339,- Kč. Poté, co zopakoval důkazy předmětnými darovacími smlouvami uzavřenými dne 12. 1. 2009 a dne 15. 1. 2009 a co doplnil dokazování náhledem do insolvenčního rejstříku , z něhož zjistil, že insolvenční návrh ze dne 18. 3. 2009 podaný dlužníkem Auto Bohemia spol. s r. o. u Krajského soudu v Praze byl na internetových stránkách zveřejněn dne 19. 3. 2009 v 16:08 hodin, dospěl k závěru, že žalovaný jako osoba blízká dlužníkovi nevyvinul náležitou pečlivost jen u darovací smlouvy ze dne 15. 1. 2009, u které nastaly účinky vkladu práva do katastru nemovitostí až ke dni 23. 3. 2009, protože údaje o insolvenci společnosti Auto Bohemia spol. s r. o. byly zveřejněny již dne 19. 3. 2009 a žalovaný jako obdarovaný mohl dne 19. 3. 2009 s přihlédnutím ke skutečnosti, že jeho otec byl společníkem této společnosti, po nahlédnutí do insolvenčního rejstříku a s pouhým obecným povědomím o obchodních aktivitách otcovy společnosti , rozpoznat případný úmysl Ing. J. P. zkrátit uspokojení pohledávky žalobce. Ve vztahu k darovací smlouvě ze dne 12. 1. 2009, u níž právní účinky vkladu práva do katastru nemovitostí nastaly ke dni 15. 1. 2009, odvolací soud uzavřel, že žalovaný dostatečným způsobem prokázal, že nevěděl a ani nemohl vědět o okolnostech, z nichž by bylo možné zjistit, že jeho otec jako dlužník učinil právní úkon v úmyslu zkrátit žalobce jako jeho věřitele, neboť ke dni 15. 1. 2009 nebylo zahájeno insolvenční řízení týkající se společnosti Auto Bohemia spol. s r. o. a ani nebyl sepsán návrh na zahájení tohoto řízení; žalovaný pak neměl jinou možnost, jak se dozvědět o případných dluzích svého otce, než mu v tomto ohledu položit otázku, což také učinil, přičemž, jak bylo prokázáno v řízení před soudem prvního stupně, otec mu odpověděl, že žádné dluhy nemá .

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu v jeho měnící části podal žalobce dovolání. Namítá, že odvolací soud nesprávně aplikoval ustanovení § 42a občanského zákoníku, když si nesprávně a v rozporu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu vyložil pojem náležité pečlivosti , neboť k závěru, že žalovaný o úmyslu svého otce zkrátit věřitele nevěděl a ani vědět nemohl, přestože vyvinul náležitou pečlivost k poznání tohoto úmyslu svého otce, dospěl na základě zjištění, že žalovaný se zeptal svého otce, zda nemá dluhy a ten mu odpověděl, že dluhy nemá, a že ke dni 15. 1. 2009 nebyl podán insolvenční návrh společnosti Auto Bohemia spol. s r. o. Dovolatel shledává správným závěr soudu prvního stupně, že k prokázání náležité pečlivosti zdaleka nepostačuje , že se žalovaný svého otce dotázal, zda má či nemá nějaké dluhy, a nahlédl do insolvenčního rejstříku, obzvláště za situace, kdy otec žalovaného byl společníkem v obchodní společnosti, s čímž vždy souvisejí hrozící závazky . Má za to, že žalovaný zdaleka nevyužil všech možností k poznání úmyslu svého otce zkrátit věřitele, neboť se mohl např. zeptat, zda má společnost Auto Bohemia spol. s r. o. dluhy a zda za ni jeho otec neručí, mohl si zjistit stav ve společnosti též dotazem u ostatních společníků a rovněž si mohl zjistit dotazem u svého otce nebo u ostatních společníků, které osoby jsou obchodními partnery společnosti, a následně si u nich ověřit, zda je společnost v prodlení se splněním svých závazků a jak závažná tato situace je . Žalobce navrhl, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

Žalovaný navrhl, aby dovolací soud potvrdil rozsudek odvolacího soudu, neboť má za to, že vynaložil náležitou pečlivost (vlastní aktivitou) při zkoumání majetkových poměrů dárce, což prokázal jednak svým tvrzením před soudem a současně předloženými důkazy .

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen o. s. ř. ), neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva (za jakých podmínek může věřitel odporovat právním úkonům učiněným mezi dlužníkem a osobami jemu blízkými), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání žalobce je opodstatněné.

Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu - jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. - nepodléhá), že společnost Auto Bohemia spol. s r. o. vystavila dne 29. 5. 2007 směnku, ve které se zavázala zaplatit na řad žalobce dne 1. 5. 2009 částku 3.388.901,- Kč a kterou podepsal jako ručitel otec žalovaného Ing. J. P., jenž byl společníkem uvedené společnosti, a že směnečným platebním rozkazem Městského soudu v Praze ze dne 15. 7. 2009 č. j. 23 Cm 186/2009-15 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2010 č. j. 23 Cm 190/2010-79, který nabyl právní moci dne 20. 1. 2011, bylo uloženo společnosti Auto Bohemia spol. s r. o., Ing. Z. Š. a Ing. J. P. zaplatit žalobci společně a nerozdílně směnečný peníz ve výši 3.388.901,- Kč. Žalovaný uzavřel se svým otcem Ing. J. P. a matkou Ing. J. P. dne 15. 1. 2009 darovací smlouvu (s právními účinky vkladu ke dni 23. 3. 2009), kterou Ing. J. P. převedl na žalovaného svoji polovinu bytové jednotky č. 332/9 v budově postavené na pozemku parc. č. 683/3 a podílu na společných částech domu a na pozemcích parc. č. 683/3 a parc. č. 683/1 ve výši 745/7267 a polovinu nebytové jednotky garáže č. 335/301 v budově postavené na pozemku parc. č. 649/2 a podílu na společných částech budovy a pozemku parc. č. 649/2 ve výši 153/3060, vše v katastrálním území H., a dne 12. 1. 2009 žalovaný uzavřel se svým otcem Ing. J. P. darovací smlouvu (s právními účinky vkladu ke dni 15. 1. 2009), kterou Ing. J. P. převedl na žalovaného bytovou jednotku č. 332/12 v budově postavené na pozemku parc. č. 683/3 s podílem na společných částech domu a na pozemcích parc. č. 683/3 a parc. č. 683/1 ve výši 284/7267 v katastrálním území H. Podáním ze dne 18. 3. 2009 zveřejněným v insolvenčním rejstříku dne 19. 3. 2009 v 16:08 hodin podala společnost Auto Bohemia spol. s r. o. insolvenční návrh dlužníka na zahájení insolvenčního řízení, neboť na základě předběžné závěrky hospodaření vykazovala záporný hospodářský výsledek 7.803.000,- Kč. Ing. J. P. pobíral ke dni 31. 12. 2010 starobní důchod ve výši 11.812,- Kč a kromě pozemků parc. č. 58/1 a parc. č. 58/3 v katastrálním území T. oceněných na 150.000,- Kč nevlastnil žádný majetek větší hodnoty.

Projednávanou věc je třeba i v současné době vzhledem k tomu, že žalobce se domáhá určení neúčinnosti darovací smlouvy ze dne 12. 1. 2009 posuzovat podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění zákonů č. 58/1969 Sb., č. 131/1982 Sb., č. 94/1988 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 87/1990 Sb., č. 105/1990 Sb., č. 116/1990 Sb., č. 87/1991 Sb., č. 509/1991 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 267/1994 Sb., č. 104/1995 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 89/1996 Sb., č. 94/1996 Sb., č. 227/1997 Sb., č. 91/1998 Sb., č. 165/1998 Sb., č. 159/1999 Sb., č. 363/1999 Sb., č. 27/2000 Sb., č. 103/2000 Sb., č. 227/2000 Sb., č. 367/2000 Sb., č. 229/2001 Sb., č. 317/2001 Sb., č. 501/2001 Sb., č. 125/2002 Sb., č. 135/2002 Sb., č. 136/2002 Sb. a č. 320/2002 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 476/2002 Sb., zákonů č. 88/2003 Sb., č. 37/2004 Sb., č. 47/2004 Sb., č. 480/2004 Sb. a č. 554/2004 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 278/2004 Sb. a zákonů č. 359/2005 Sb., č. 56/2006 Sb., č. 57/2006 Sb., č. 107/2006 Sb., č. 115/2006 Sb., č. 160/2006 Sb., č. 264/2006 Sb., č. 315/2006 Sb., č. 443/2006 Sb., č. 296/2007 Sb., č. 230/2008 Sb. a č. 384/2008 Sb., tedy podle občanského zákoníku ve znění účinném do 19. 7. 2009 (dále jen obč. zák. ).

Podle ustanovení § 42a odst. 1 obč. zák. se věřitel může domáhat, aby soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné. Toto právo má věřitel i tehdy, je-li nárok proti dlužníkovi z jeho odporovatelného úkonu již vymahatelný anebo byl-li již uspokojen.

Podle ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák. odporovat je možné právním úkonům, které dlužník učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám, a právním úkonům, kterými byli věřitelé dlužníka zkráceni a k nimž došlo v posledních třech letech mezi dlužníkem a osobami jemu blízkými (§ 116 a § 117 obč. zák.), nebo které dlužník učinil v uvedeném čase ve prospěch těchto osob, s výjimkou případu, když druhá strana tehdy dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohla poznat.

Podle ustanovení § 42a odst. 3 obč. zák. právo odporovat právním úkonům lze uplatnit vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn, nebo které vznikl z odporovatelného úkonu dlužníka prospěch.

Podle ustanovení § 42a odst. 4 obč. zák. právní úkon, kterému věřitel s úspěchem odporoval, je vůči němu neúčinný potud, že věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky z toho, co odporovatelným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku; není-li to dobře možné, má právo na náhradu vůči tomu, kdo měl z tohoto úkonu prospěch.

Smyslem žaloby podle ustanovení § 42a obč. zák. (odpůrčí žaloby) je - uvažováno z pohledu žalujícího věřitele - dosáhnout rozhodnutí soudu, kterým by bylo určeno, že je vůči němu neúčinný dlužníkem učiněný právní úkon, jenž zkracuje uspokojení jeho vymahatelné pohledávky. Rozhodnutí soudu, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno, pak představuje podklad k tomu, že se věřitel může na základě titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí nebo exekuci (exekučního titulu), vydaného proti dlužníku, domáhat nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) postižením toho, co odporovaným (právně neúčinným) právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, a to nikoliv proti dlužníku, ale vůči osobě, s níž nebo v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn. V případě, že uspokojení věřitele z tohoto majetku není dobře možné (například proto, že osobě, v jejíž prospěch dlužník odporovaný právní úkon učinil, již takto nabyté věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty nepatří), musí se věřitel - místo určení neúčinnosti právního úkonu - domáhat, aby mu ten, komu z odporovatelného právního úkonu dlužníka vznikl prospěch, vydal takto získané plnění. Odpůrčí žaloba je tedy právním prostředkem sloužícím k uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele v řízení o výkon rozhodnutí (exekučním řízení), a to postižením věcí, práv nebo jiných majetkových hodnot, které odporovaným právním úkonem ušly z dlužníkova majetku, popřípadě vymožením peněžité náhrady ve výši odpovídající prospěchu získanému z odporovatelného právního úkonu (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999 sp. zn. 2 Cdon 1703/96, který byl uveřejněn pod č. 26 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000).

K odpůrčí žalobě je aktivně věcně legitimován (§ 42a odst. 1 obč. zák.) věřitel, jehož pohledávka za dlužníkem je vymahatelná (srov. též rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 11. 1996 sp. zn. 15 Co 714/95, uveřejněný pod č. 12 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998), jestliže dlužníkovy právní úkony zkracují její uspokojení. Věřitelem je ten, kdo má za dlužníkem pohledávku (ať splatnou či nesplatnou, popř. budoucí). Vymahatelnou se rozumí taková pohledávka, jejíž splnění lze vynutit cestou výkonu rozhodnutí (exekuce), tj. pohledávka, která byla věřiteli přiznána vykonatelným rozhodnutím nebo jiným titulem, podle kterého lze nařídit výkon rozhodnutí (exekuci). Dlužníkovy právní úkony zkracují pohledávku věřitele zejména tehdy, jestliže vedou ke zmenšení majetku dlužníka a jestliže v důsledku nich nastalé zmenšení majetku má současně za následek, že věřitel nemůže dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku dlužníka, ačkoliv - nebýt těchto úkonů - by se z majetku dlužníka alespoň zčásti uspokojil (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 1. 2002 sp. zn. 21 Cdo 549/2001, uveřejněný pod č. 64 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2002). Břemeno tvrzení a důkazní břemeno o tom, že pohledávka je vymahatelná a že dlužníkovy právní úkony objektivně zkracují její uspokojení, nese věřitel.

Pasivní věcná legitimace k odpůrčí žalobě je upravena v ustanovení § 42a odst. 3 obč. zák. Žaloba o určení, že dlužníkův právní úkon je vůči věřiteli neúčinný, může být úspěšná jen tehdy, byla-li podána vůči osobě, s níž nebo v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn. Žaloba o zaplacení peněžité náhrady, která je opodstatněná - jak plyne z ustanovení § 42a odst. 4 obč. zák. - tehdy, není-li dobře možné uspokojení věřitele z toho, co odporovatelným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, musí směřovat vůči osobě, které vznikl z odporovatelného právního úkonu dlužníka prospěch.

Podmínky, za nichž věřitel může odporovat právním úkonům dlužníka, uvádí ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák. Z toho, jak vymezuje podmínky odporovatelnosti právním úkonům dlužníka, nevyplývá, že by předpokladem odporovatelnosti muselo být zkrácení uspokojení již vymahatelné pohledávky věřitele nebo splatné pohledávky věřitele. Protože je možné odporovat právním úkonům dlužníka, které zkracují věřitele (učiněným v úmyslu zkrátit věřitele), postačuje, aby dlužník sledoval svým jednáním zkrácení jakékoliv pohledávky svého věřitele; není vůbec rozhodné, zda šlo o pohledávku splatnou či nesplatnou, popřípadě budoucí, nebo zda pohledávka byla vymahatelnou. Pro uplatnění odporu je z tohoto hlediska významné jen to, že věřitel skutečně má vůči dlužníku pohledávku (tedy že je jeho věřitelem) a že dlužník učinil právní úkon v úmyslu zkrátit její uspokojení, tj. že svým právním úkonem úmyslně nastolil takový stav, který věřiteli znemožňuje nebo ztěžuje uspokojení jeho pohledávky z dlužníkova majetku. Požadavek, aby žalující věřitel měl vymahatelnou pohledávku, je otázkou věcné legitimace; k tomu, aby žalující věřitel byl věcně legitimován, postačuje, aby jeho pohledávka za dlužníkem byla vymahatelnou alespoň v době rozhodnutí soudu o jím podané odpůrčí žalobě (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 1999 sp. zn. 31 Cdo 1704/98, který byl uveřejněn pod č. 27 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000).

Odporovatelným je - jak dále vyplývá z ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák. - takový právní úkon dlužníka, který učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám; břemeno tvrzení a důkazní břemeno v tomto směru nese věřitel. Jsou-li druhou stranou v právním úkonu s dlužníkem osoby dlužníkovi blízké (například osoby uvedené v ustanovení § 116 obč. zák.), není prokázání jejich vědomosti o úmyslu dlužníka cum animo fraudandi podmínkou odporovatelnosti; jejich vědomost o úmyslu dlužníka zkrátit dlužníkovy věřitele v takovémto případě zákon předpokládá a je na osobách dlužníkovi blízkých, aby prokázaly, že úmysl dlužníka zkrátit věřitele tehdy (tj. v době právního úkonu) nemohly i při náležité pečlivosti poznat.

O úmysl zkrátit věřitele se jedná zejména tehdy, jestliže dlužník právním úkonem chtěl zkrátit své věřitele nebo jestliže věděl, že právním úkonem může zkrátit své věřitele, a pro případ, že je skutečně zkrátí, s tím byl srozuměn. Rozhodující také je, že odporovaný úkon (objektivně) zkracuje věřitele dlužníka (a že je s tím dlužník alespoň srozuměn); případný motiv, pohnutka dlužníka pro takový úkon či to, že tímto úkonem plní nějaký jiný svůj závazek, přitom nejsou rozhodné. Rovněž v případě, že dlužník plní uzavřením smlouvy se třetí osobou svůj morální nebo právní závazek, může uzavřením smlouvy sledovat úmysl zkrátit své věřitele (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2006 sp. zn. 30 Cdo 653/2006).

V řízení o odpůrčí žalobě je - jak vyplývá z výše uvedeného - žalující věřitel povinen tvrdit a prokázat (má-li být jeho žaloba úspěšná), že dlužníkův odporovaný právní úkon (právní úkon napadený odpůrčí žalobou) zkracuje uspokojení jeho vymahatelné pohledávky a současně, že druhé straně odporovaného právního úkonu musel být úmysl dlužníka odporovaným právním úkonem zkrátit věřitele znám, tedy že druhá strana o tomto úmyslu dlužníka při právním úkonu (v době, kdy byl učiněn) věděla nebo musela vědět. Jde-li však o právní úkon mezi dlužníkem a osobou jemu blízkou nebo o právní úkon učiněný dlužníkem ve prospěch osoby jemu blízké, nemusí žalující věřitel tvrdit ani prokazovat, že žalovanému musel být úmysl dlužníka odporovaným právním úkonem zkrátit věřitele znám; zákon v tomto případě předpokládá, že žalovaný o úmyslu dlužníka zkrátit žalujícím věřitelem v řízení prokázaným odporovaným právním úkonem věřitele věděl, ledaže žalovaný prokáže, že v době právního úkonu dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité péči nemohl poznat. V případě právního úkonu mezi dlužníkem a osobou jemu blízkou nebo právního úkonu učiněného dlužníkem ve prospěch osoby jemu blízké je tedy odpůrčí žaloba důvodná, bude-li v řízení prokázáno, že žalovaná dlužníkovi blízká osoba o jeho úmyslu zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele věděla nebo musela vědět; i když tu zákon žalujícímu věřiteli neukládá povinnost tvrdit a prokazovat, že žalovanému byl nebo musel být znám úmysl dlužníka odporovaným právním úkonem zkrátit věřitele, procesní aktivitu mu v tomto směru nezakazuje a nebrání mu, aby tímto způsobem vyloučil úspěch případné obrany žalovaného o tom, že úmysl dlužníka zkrátit věřitele nemohl i při náležité pečlivosti poznat. Nebude-li v řízení prokázáno, že žalovaná dlužníkovi blízká osoba o jeho úmyslu zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele věděla nebo musela vědět, nebo zjistí-li se, že o tomto úmyslu dlužníka nevěděla ani nemusela vědět, nepostačuje to samo o sobě k úspěšné obraně proti odpůrčí žalobě. Žalovaná dlužníkovi blízká osoba se za této situace odpůrčí žalobě ubrání, jen jestliže prokáže, že úmysl dlužníka zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele nemohla i při náležité pečlivosti poznat. Úspěšná obrana žalované dlužníkovi blízké osoby podle ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák. tedy spočívá nejen v jejím tvrzení, že o úmyslu dlužníka zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele nevěděla a ani nemohla vědět, ale také v tvrzení a prokázání toho, že o tomto úmyslu nevěděla a ani nemohla vědět, přestože vyvinula pečlivost k poznání tohoto úmyslu dlužníka a šlo o náležitou pečlivost . Vynaložení náležité pečlivosti předpokládá, že osoba dlužníkovi blízká vykonala s ohledem na okolnosti případu a s přihlédnutím k obsahu právního úkonu dlužníka takovou činnost (aktivitu), aby úmysl dlužníka zkrátit věřitele, který tu v době odporovaného právního úkonu objektivně vzato musel být, z jejích výsledků poznala (tj. aby se o tomto úmyslu dozvěděla). Jestliže se jí to při vynaložení náležité pečlivosti nepodařilo, pak se může ve smyslu ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák. ubránit odpůrčí žalobě. Zákon po dlužníkovi blízké osobě požaduje, aby se při právních úkonech s dlužníkem nebo při právních úkonech, které dlužník učinil v její prospěch, tímto způsobem přesvědčila, že právní úkon nezkracuje věřitele dlužníka, a vede ji k tomu, aby nečinila právní úkony (nepřijímala podle nich plnění) na újmu práv věřitelů dlužníka; v případě, že se tak nezachová, musí být srozuměna s tím, že věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky také z majetku, který na základě takového právního úkonu od dlužníka nabyla (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2001 sp. zn. 21 Cdo 1912/2000, který byl uveřejněn pod č. 35 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2002).

Je-li v řízení o odpůrčí žalobě ve smyslu ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák. prokázáno, že dlužník učinil právní úkon, kterým zkrátil věřitele, a že takový právní úkon učinil v úmyslu zkrátit své věřitele, pak osoba dlužníkovi blízká, s níž nebo v jejíž prospěch právní úkon učinil, se může odpůrčí žalobě - jak uvedeno již výše - úspěšně ubránit, jen jestliže bude tvrdit a prokáže-li, že o úmyslu dlužníka zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele nevěděla a ani nemohla vědět, přestože v tomto směru vyvinula náležitou pečlivost. Rozhodným pro závěr, zda se osobě dlužníkovi blízké podařilo ubránit se odpůrčí žalobě, tu je (musí být) stav, jaký tu byl v době, kdy dlužník právní úkon učinil nebo, je-li předmětem dlužníkova právního úkonu nemovitost evidovaná v katastru nemovitostí, jaký tu byl ke dni, k němuž nastaly účinky vkladu práva do katastru nemovitostí (srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012 sp. zn. 21 Cdo 2975/2011, který byl uveřejněn pod č. 25 v časopise Soudní judikatura, roč. 2013).

Dlužníkem věřitele je třeba ve smyslu ustanovení § 42a obč. zák. rozumět nejen osobu, která je zavázána splnit věřiteli vlastní dluh (jiný závazek), ale i ručitele a další osoby, které jsou z důvodu akcesorické a subsidiární povinnosti zákonem zavázány (zejména z titulu zajištění závazků) uspokojit pohledávku věřitele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 10. 1999 sp. zn. 31 Cdo 870/99, uveřejněný pod č. 52 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000).

V projednávané věci byl žalovaný v době uzavření darovací smlouvy ze dne 12. 1. 2009 synem dlužníka (ručitele za směnečný závazek společnosti Auto Bohemia spol. s r. o. vůči žalobci) Ing. J. P. Uvedená smlouva tedy představuje právní úkon, k němuž došlo mezi dlužníkem a osobou jemu blízkou. Prokázání vědomosti osob blízkých dlužníku o jeho úmyslu zkrátit své věřitele (úmyslu cum animo fraudandi) není jak bylo uvedeno výše podmínkou odporovatelnosti v případě právních úkonů, k nimž došlo mezi dlužníkem a osobami jemu blízkými nebo které dlužník učinil ve prospěch těchto osob; úmysl dlužníka zkrátit jeho věřitele v takovémto případě zákon předpokládá a je na osobách dlužníkovi blízkých, aby prokázaly, že úmysl dlužníka zkrátit věřitele v době právního úkonu nemohly i při náležité pečlivosti poznat. O úmysl zkrátit věřitele se přitom jedná nejen tehdy, jestliže dlužník právním úkonem chtěl zkrátit své věřitele, ale i tehdy, jestliže věděl, že právním úkonem může zkrátit své věřitele, a pro případ, že je skutečně zkrátí, s tím byl srozuměn. Uzavřel-li otec žalovaného Ing. J. P. se žalovaným dne 12. 1. 2009 darovací smlouvu, kterou mu daroval předmětné nemovitosti, za situace, kdy byl ručitelem za směnečný závazek společnosti Auto Bohemia spol. s r. o. vůči žalobci ve výši 3.388.901,- Kč, musel si být vědom toho, že tato darovací smlouva, která má za následek zmenšení jeho majetku, může zkrátit možnosti žalobce uspokojit se z jeho majetku, a pro případ, že je skutečně zkrátí, s tím musel být srozuměn. Za této situace se žalovaný mohl odpůrčí žalobě ubránit, jen kdyby prokázal, že o úmyslu dlužníka zkrátit odporovanou darovací smlouvou žalobce v době uzavření této smlouvy nevěděl a ani nemohl vědět, přestože vyvinul pečlivost k poznání tohoto úmyslu dlužníka a šlo o náležitou pečlivost . Protože vynaložení náležité pečlivosti - jak vyplývá z výše uvedeného - předpokládá, že osoba dlužníkovi blízká vykonala s ohledem na okolnosti případu a s přihlédnutím k obsahu právního úkonu dlužníka takovou činnost (aktivitu), aby úmysl dlužníka zkrátit věřitele z jejích výsledků poznala, bylo na žalovaném, aby v řízení uvedl (tvrdil), jaké aktivní kroky učinil k tomu, aby se přesvědčil o případných závazcích svého otce, a aby navrhl důkazy potřebné k prokázání těchto svých tvrzení.

Za činnost (aktivitu) žalovaného dostačující s ohledem na okolnosti případu a s přihlédnutím k obsahu odporované darovací smlouvy ze dne 12. 1. 2009 k poznání úmyslu dlužníka Ing. J. P. zkrátit žalobce však nelze považovat pouhý dotaz žalovaného na dlužníka, zda má nějaké dluhy, neboť vzhledem k záporné odpovědi dlužníka žalovaný mohl a měl využít dalších možností k tomu, aby se přesvědčil, zda odpověď dlužníka koresponduje se skutečností (například se mohl jak správně uvádí dovolatel dotázat dlužníka nebo ostatních společníků společnosti Auto Bohemia spol. s r. o., které osoby jsou obchodními partnery této společnosti, u nichž by si mohl následně ověřit, zda dlužník neručí za závazky společnosti vůči nim). Dostačující aktivitou žalovaného v tomto směru nebylo ani nahlédnutí do insolvenčního rejstříku ve vztahu ke společnosti Auto Bohemia spol. s r. o. v době uzavření (právních účinků vkladu) darovací smlouvy ze dne 12. 1. 2009, neboť okolnost, že v té době ještě nebyl podán návrh na zahájení insolvenčního řízení ohledně této společnosti, nemohla sama o sobě důvodně vést žalovaného k přesvědčení, že dlužník Ing. J. P. nemá vůči žalobci žádné závazky. Závěr odvolacího soudu, že za situace, kdy do dne 15. 1. 2009, k němuž nastaly právní účinky vkladu práva podle darovací smlouvy ze dne 12. 1. 2009, nebylo zahájeno insolvenční řízení ohledně společnosti Auto Bohemia spol. s r. o. a ani nebyl sepsán návrh na zahájení tohoto řízení, žalovaný nemohl vědět o okolnostech, z nichž by bylo možné zjistit, že jeho otec jako dlužník uzavřel darovací smlouvu v úmyslu zkrátit žalobce jako jeho věřitele, a že neměl jinou možnost, jak se dozvědět o případných dluzích svého otce Ing. J. P., než mu v tomto ohledu položit otázku, proto není správný.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu v části, ve které byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky jej v této části a v akcesorických výrocích o náhradě nákladů řízení zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu (Městskému soudu v Praze) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. listopadu 2015

JUDr. Jiří Doležílek předseda senátu