21 Cdo 2067/2009
Datum rozhodnutí: 09.09.2010
Dotčené předpisy: § 14 odst. 1 písm. a) ZKV, § 14a odst. 1 ZKV, § 31 odst. 1 a 4 ZKV, § 31 odst. 3 písm. i) ZKV, § 190 odst. 3 předpisu č. 65/1965Sb. ve znění do 31.12.2006, § 259 předpisu č. 65/1965Sb. ve znění do 31.12.2006, § 2 odst. 1 předpisu č. 125/1993Sb., § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění do 30.06.2009, § 243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř. ve znění do 30.06.2009




21 Cdo 2067/2009

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce Z. P. , zastoupeného Mgr. Liborem Rojarem, advokátem se sídlem v Uherském Ostrohu, Veselská č. 710, proti žalovaným 1) SLAVIA, a.s. Napajedla - v likvidaci se sídlem v Napajedlích, ul. 2. května č. 685, IČO 00558427, a 2) České pojišťovně a.s. se sídlem v Praze 1, Spálená č. 75/16, IČO 45272956, o odškodnění nemoci z povolání, za účasti České pojišťovny a.s. se sídlem v Praze 1, Spálená č. 75/16, IČO 45272956, jako vedlejšího účastníka na straně žalované 1), vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 32 C 226/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 18. prosince 2008 č.j. 60 Co 157/2008-188, takto:

I. Dovolání žalobce se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :


Žalobce se žalobou podanou dne 20.12.2004 u Okresního soudu ve Zlíně domáhal, aby mu žalovaní společně a nerozdílně zaplatili na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za období měsíců únor až listopad 2004 částku 29.580,- Kč a aby mu platili z tohoto důvodu od prosince 2004 částku 2.958,- Kč měsíčně. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že u "právního předchůdce" žalované 1) "ČKD Praha, o.p. závod Slavia Napajedla" pracoval jako slévárenský dělník od 1.8.1977 až do 5.1.1997, kdy byl pracovní poměr ukončen ze strany zaměstnavatele z "organizačních důvodů". Dne 28.2.2002 byla u žalobce zjištěna nemoc z povolání (silikóza plic prostá) a za škodu tím způsobenou mu odpovídá žalovaná 1), u níž naposledy pracoval za podmínek, z nichž vzniká nemoc z povolání. Na majetek žalované 1) byl usnesením býv. Krajského obchodního soudu v Brně ze dne 7.6.1999 č.j. 32 K 43/97-493 prohlášen konkurs; protože žalovaný 2), kterému správce konkursní podstaty "případ předal k vyřízení", nepřistoupil k "likvidaci škody", žalobce uzavřel se správcem konkursní podstaty žalované 1) dne 16.5.2003 dohodu o narovnání, podle které se správce konkursní podstaty zavázal vyplácet žalobci "měsíční rentu" ve výši 2.958,- Kč; sjednanou náhradu žalobce obdržel naposledy za leden 2004. Poté, co bylo v lednu 2004 rozhodnuto o "rozvržení zpeněženého majetku z podstaty" žalované 1), mu oba žalovaní odmítají náhradu za ztrátu na výdělku ve sjednané výši vyplácet.

Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 8.11.2007 č.j. 32 C 226/2004-149 zastavil z důvodu zpětvzetí žaloby řízení proti žalovanému 2), proti žalované 1) žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že České republice se "ve vztahu k žalobci" náhrada nákladů řízení nepřiznává. Z provedených důkazů zjistil, že pracovní způsobilost žalobce byla v době od února 2004 omezena kromě následků nemoci z povolání též jeho obecnými onemocněními (těžším degenerativním onemocněním krční a bederní páteře, těžkým stupněm obezity, artrózou kolenních kloubů, lehkou nedoslýchavostí a chronickou žilní nedostatečností) do té míry, že žalobce by mohl - kdyby nebylo následků nemoci z povolání - vykonávat práci "pouze s lehkou fyzickou námahou, se střídáním pracovních poloh, v suchém, teplém a nehlučném pracovním prostředí, nejlépe na zkrácený úvazek 4 hodiny denně", a dovodil, že zjištěná nemoc z povolání nebyla (důležitou, podstatnou a značnou) příčinou vzniku škody (ztráty na výdělku); žalobce proto nemá na požadované odškodnění nárok.

K odvolání žalobce Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne 18.12.2008 č.j. 60 Co 157/2008-188 rozsudek soudu prvního stupně (s výjimkou nenapadeného výroku o zastavení řízení) potvrdil a rozhodl, že ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 1) se žalované 1) náhrada nákladů odvolacího řízení nepřiznává a že ve vztahu mezi žalobcem a vedlejším účastníkem se vedlejšímu účastníku náhrada nákladů odvolacího řízení nepřiznává. Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že nemoc z povolání "není důležitou, podstatnou a značnou příčinou, pro kterou žalobce není schopen vykonávat profesi, kterou vykonával u žalované 1) v době trvání pracovního poměru", a že proto není dána "příčinná souvislost mezi nemocí z povolání a hypotetickou ztrátou na výdělku v období po skončení pracovního poměru mezi žalobcem a žalovanou 1)". Námitku žalobce o tom, že nebylo přihlédnuto k dohodě "o předmětu sporu ze dne 16.5.2003, mající povahu narovnání ve smyslu ustanovení § 259 zákoníku práce", kterou uzavřel se správcem konkursní podstaty žalované 1), odvolací soud odmítl s odůvodněním, že dohoda byla "časově omezena na období do vydání usnesení o rozvrhu majetku v konkursní podstatě žalované 1)" a že "činnost správce konkursní podstaty je z časového hlediska omezena na období trvání konkursu a svými účinky právní úkony správce nemohou přesáhnout rámec zrušení konkursu"; účinky dohody o narovnání proto nemohly "přesáhnout období zrušení konkursního řízení na majetek úpadce". Žalovaná 1) proto není povinna ve smyslu ustanovení § 190 odst.3 zákoníku práce poskytnout žalobci požadované odškodnění.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že správce konkursní podstaty je oprávněn vykonávat práva a plnit povinnosti zaměstnavatele a že proto jím uzavřená dohoda má "právně stejnou sílu, jako by ji za zaměstnavatele uzavřel statutární orgán, popřípadě k tomu oprávněný zaměstnanec". Správce konkursní podstaty byl proto v projednávané věci oprávněn uzavřít "dohodu o narovnání, jejímž hlavním cílem bylo stanovit výši odškodnění žalobce tak, aby tato nemusela být následně v budoucnu předmětem soudního sporu"; aniž by bylo významné, že "povinnost správce konkursní podstaty jakožto plátce odškodnění musela být časově omezena", přetrvávají účinky této dohody i do doby následující po zrušení konkursu. Přípustnost dovolání žalobce dovozuje z ustanovení § 237 odst.1 písm.c) občanského soudního řádu, za otázku zásadního právního významu považuje "právní závěr odvolacího soudu, zda svými účinky právní úkony správce konkursní podstaty mohou přesáhnout rámec zrušení konkursu", a navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.


Vedlejší účastník navrhl, aby dovolací soud "potvrdil rozhodnutí soudu odvolacího v plném rozsahu". Poukázal na ustanovení § 2 odst.1 vyhlášky č. 125/1993 Sb., kterou se stanoví podmínky a sazby zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání, ve znění pozdějších předpisů a uvedl, že "dohodou o narovnání nelze vymezit práva a povinnosti účastníků, která by odporovala zákonu nebo jej jakkoliv obcházela", a že žalovaný nebyl "stranou předmětné dohody a nelze dovozovat jeho povinnost k převzetí budoucích závazků".

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30.6.2009 (dále jen "o.s.ř."), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o.s.ř.


Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].

Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst.3 o.s.ř.].

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Pro rozhodnutí v projednávané věci bylo mimo jiné významné vyřešení právní otázky, jaké má právní následky, uzavřel-li po prohlášení konkursu (podle zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů - dále jen "zákona o konkursu a vyrovnání") správce konkursní podstaty zaměstnavatele s poškozeným (bývalým) zaměstnancem dohodu o sporných nárocích (§ 259 zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů účinný do 31.12.2006 - dále jen "zák. práce"), jejímž předmětem bylo poskytování náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (§ 195 zák. práce) z důvodu odpovědnosti úpadce za škodu při nemoci z povolání (§ 190 odst.3 zák. práce). Protože uvedená právní otázka dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena a protože její posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud ČR proto dospěl k závěru, že dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Žalobce se v projednávané věci domáhá náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, která mu vznikla následkem nemoci z povolání (silikózy plic prosté), zjištěné dne 28.2.2002, a to za dobu od 1.2.2004 do budoucna; za škodu způsobenou touto nemocí z povolání žalobci podle jeho názoru odpovídá podle ustanovení § 190 odst.3 zákoníku práce žalovaná 1), u níž žalobce pracoval naposledy před jejím zjištěním za podmínek, z nichž vzniká tato nemoc z povolání. Na majetek žalované 1) byl usnesením býv. Krajského obchodního soudu v Brně ze dne 7.6.1999 č.j. 32 K 43/97-493 prohlášen konkurs, který byl po splnění rozvrhového usnesení usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 25.5.2004 č.j. 32 K 43/97-1052 zrušen. O odškodnění nemoci z povolání žalobce uzavřel v průběhu konkursního řízení se správcem konkursní podstaty J. O. dne 16.5.2003 dohodu o sporných nárocích ve smyslu ustanovení § 259 zák. práce, v níž se správce konkursní podstaty zavázal platit žalobci náhradu za ztrátu na výdělku ve výši 2.958,- Kč od "vzniku škody, tj. ode dne 28.2.2002", až do "měsíce následujícího po měsíci, v němž bude vydáno rozvrhové usnesení v konkursním řízení na majetek úpadce SLAVIA. a.s. Napajedla", kterým "zaniká závazek správce platit zaměstnanci náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti a zaměstnanec je povinen se se svým nárokem obrátit přímo na příslušnou pojišťovnu, aby mu škodu hradila v témže rozsahu, v jakém ji hradil správce".

Žalobce a správce konkursní podstaty žalované 1) J. O. při uzavření dohody o "narovnání" ze dne 16.5.2003 vycházeli z předpokladů, že za škodu spočívající ve ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, kterou žalobce utrpěl (měl utrpět) následkem nemoci z povolání zjištěné dne 28.2.2008, mu podle ustanovení § 190 odst.3 zák. práce odpovídá žalovaná 1), že uvedený žalobcův nárok má být uspokojen z majetku patřícího do konkursní podstaty žalované 1) a že povinnost platit žalobci náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti má správce konkursní podstaty žalované 1). Oba posléze uvedené předpoklady jsou ovšem chybné.


Prohlášením konkursu na majetek úpadce přechází na správce konkursní podstaty jednak oprávnění nakládat s majetkem patřícím do konkursní podstaty [srov. § 14 odst.1 písm.a) zákona o konkursu a vyrovnání], jednak oprávnění vykonávat práva a plnit povinnosti, které podle zákona a jiných právních předpisů jinak přísluší úpadci, jestliže souvisí s nakládáním s majetkem patřícím do konkursní podstaty, mimo jiné oprávnění vykonávat práva a plnit povinnosti zaměstnavatele (srov. § 14a odst.1 zákona o konkursu a vyrovnání).

Pracovní nároky patří mezi práva, která mohou být uspokojena kdykoliv v průběhu konkursního řízení a nikoliv teprve až podle pravomocného rozvrhového usnesení (srov. § 31 odst.1 zákona o konkursu a vyrovnání). Mezi pracovní nároky patří též splátky náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity nebo částečné invalidity, není-li hrazena jinak [srov. § 31 odst.3 písm.i) zákona o konkursu a vyrovnání], jestliže vznikly (tj. staly se splatnými) po prohlášení konkursu nebo v měsíci, v němž byl konkurs prohlášen (srov. § 31 odst.4 zákona o konkursu a vyrovnání).

Za škodu způsobenou zaměstnanci nemocí z povolání odpovídá zaměstnavatel, u něhož zaměstnanec pracoval naposledy před jejím zjištěním v pracovním poměru za podmínek, z nichž vzniká nemoc z povolání, kterou byl postižen (§ 190 odst.3 zákoníku práce). Zaměstnanci, u něhož byla zjištěna nemoc z povolání, je zaměstnavatel povinen v rozsahu, v jakém za škodu odpovídá, poskytnout náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti a po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity nebo částečné invalidity [srov. § 193 odst.1 písm.a), § 194 a § 195 zákoníku práce].

Zaměstnavatelé, kteří zaměstnávají alespoň jednoho zaměstnance, jsou - s výjimkou státu - pro případ své odpovědnosti za škodu při nemoci z povolání pojištěni, a to buď u České pojišťovny, akciové společnosti (nyní České pojišťovny, a.s. se sídlem v Praze 1, Spálená č. 75/16, IČO 45272956), jestliže s ní měli sjednáno toto pojištění ke dni 31.12.1992, nebo, v ostatních případech, u Kooperativy, československé družstevní pojišťovny, akciová společnost (nyní Kooperativy pojišťovny, a.s., Viena Insurance Group se sídlem v Praze 1, Templová č. 747, IČO 47116617). Tito zaměstnavatelé mají právo, aby z důvodu tohoto zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání za ně příslušná pojišťovna nahradila škodu, která vznikla zaměstnanci při nemoci z povolání v rozsahu, v jakém za ni zaměstnavatel odpovídá podle zákoníku práce (srov. § 2 odst. 1 vyhlášky č. 125/1993 Sb., kterou se stanoví podmínky a sazby zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání, ve znění pozdějších předpisů).


Z uvedeného mimo jiné vyplývá, že škodu při nemoci z povolání, za níž odpovídá zaměstnavatel podle ustanovení § 190 odst.3 zákoníku práce (s výjimkou státu) a která vznikla po dni 1.1.1993 (a u zaměstnavatelů, kteří byli smluvně pojištěni pro případ své odpovědnosti za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání v době do dne 31.12.1992, též za trvání tohoto pojištění), hradí za zaměstnavatele příslušná pojišťovna. Uvedené platí i tehdy, byl-li na majetek zaměstnavatele prohlášen konkurs podle zákona o konkursu a vyrovnání; prohlášením konkursu není a nemůže být dotčena povinnost příslušné pojišťovny ze zákonného pojištění (popřípadě dřívějšího smluvního pojištění) odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání, neboť je smyslem této právní úpravy, aby poškozenému zaměstnanci byla tímto způsobem zajištěna náhrada škody i pro případ platební neschopnosti zaměstnavatele (srov. též například Úmluvu Mezinárodní organizace práce o odškodnění pracovních úrazů č. 17, uveřejněnou sdělením Federálního ministerstva zahraničních věcí pod č. 437/1990 Sb.).

Vzhledem k tomu, že rovněž v době po prohlášení konkursu na majetek zaměstnavatele hradí škodu z nemoci z povolání (vzniklou po dni 1.1.1993, popřípadě za trvání smluvního pojištění, sjednaného v době do 31.12.1992) příslušná pojišťovna (stejně, jako kdyby k prohlášení konkursu vůbec nedošlo), nepředstavuje nárok zaměstnance na náhradu této škody, včetně náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity nebo částečné invalidity, pohledávku, která by mohla (měla být) hrazena z konkursní podstaty a povinnost hradit tuto škodu nesouvisí s nakládáním s majetkem patřícím do konkursní podstaty. Nejde (a ani nemůže jít) o pracovní nárok ve smyslu ustanovení § 31 odst.3 písm.i) a § 31 odst.4 zákona o konkursu a vyrovnání, neboť rovněž splátky náhrad za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity nebo částečné invalidity, které se staly splatné po prohlášení konkursu nebo v měsíci, v němž byl konkurs prohlášen, jsou "hrazeny jinak", a to ze zákonného pojištění (popřípadě dřívějšího smluvního pojištění) odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání. V případě, že škoda vzniklá následkem nemoci z povolání by nebyla příslušnou pojišťovnou hrazena dobrovolně, může se poškozený zaměstnanec svých nároků domáhat "pořadem práva" proti úpadci (obdobně, jako kdyby na jeho majetek vůbec nebyl prohlášen konkurs) [srov. též právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 22.10.2008 sp. zn. 21 Cdo 5201/2007, který byl uveřejněn pod č. 58 v časopise Soudní judikatura, roč. 2009].

I když prohlášením konkursu přechází na správce konkursní podstaty oprávnění vykonávat práva a plnit povinnosti zaměstnavatele, z výše uvedeného vyplývá, že to platí jen ohledně těch práv a povinností zaměstnavatele, která souvisí s nakládáním s majetkem patřícím do konkursní podstaty. Správce konkursní podstaty tedy není osobou oprávněnou (legitimovanou) vykonávat práva a plnit povinnosti zaměstnavatele, související s uspokojováním nároků (bývalých) zaměstnanců na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, poskytovaných z důvodu odpovědnosti za pracovní úraz nebo nemoc z povolání; nemůže proto mimo jiné ani uzavírat se zaměstnanci dohody o poskytování této náhrady za ztrátu na výdělku [dohody, které by v tomto směru přesto uzavřel, jsou podle ustanovení § 242 odst.1 písm.a) zák. práce neplatné], ani ji vyplácet z majetku patřícího do konkursní podstaty (plněním poskytnutým zaměstnanci by došlo k jeho bezdůvodnému obohacení).

Ačkoliv účinky právních úkonů učiněných správcem konkursní podstaty při nakládání s majetkem patřícím do konkursní podstaty nebo při výkonu práv a plnění povinností, které podle zákona a jiných právních předpisů jinak přísluší úpadci, jestliže souvisí s nakládáním s majetkem patřícím do podstaty, jsou zachovány (nestanoví-li zákon jinak) i v období po zrušení konkursu (srov. též § 45 odst.1 zákona o konkursu a vyrovnání), soudy v projednávané věci dospěly - i když nikoliv ze zcela přiléhavých důvodů - ke správnému závěru, že dohoda o "narovnání" ze dne 16.5.2003 nemůže zakládat - s ohledem na svou neplatnost - právo na žalobcem požadované plnění.

Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu je z pohledu uplatněných dovolacích důvodů správný a že nebylo zjištěno (a ani tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud ČR dovolání žalobce podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobce nemá podle jeho výsledku právo na náhradu nákladů dovolacího řízení a žalované 1) a vedlejšímu účastníkovi v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 9. září 2010

JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu