21 Cdo 2061/2008
Datum rozhodnutí: 19.03.2009
Dotčené předpisy:





21 Cdo 2061/2008


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně M. K., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) K. p., a.s., a 2) České republice Ministerstvu práce a sociálních věcí, o odškodnění pracovního úrazu, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 4 C 860/97, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. listopadu 2007 č.j. 49 Co 110/2004-122, takto:


Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Blansku ze dne 26.11.2003 č.j.4 C 860/97-207 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Blansku k dalšímu řízení.


O d ů v o d n ě n í :





Žalobkyně se (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně) domáhala, aby jí žalované 1) a 2) společně a nerozdílně zaplatily na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za období od 1.11.1994 do 31.8.1996 částku 27.453,- Kč s 26% úroky z prodlení od 1.9.2007 do zaplacení. Žalobu odůvodnila tím, že v rámci pracovního poměru u podniku L. L. utrpěla dne 15.12.1987 pracovní úraz, pro jehož následky (trvalé snížení pohyblivosti ruky) nemohla dále vykonávat dosavadní práci a po skončení pracovní neschopnosti byla zařazena na jinou, méně placenou práci. Žalobkyni byla zprvu poskytována náhrada do výše průměrného výdělku, později tato náhrada poskytována nebyla . Po několikeré změně okruhu žalovaných subjektů požadovala žalobkyně za období, kdy pracovala u Č. p., náhradu ušlého výdělku po skončení pracovní neschopnosti (vypočtenou s přihlédnutím k příslušným valorizacím) po žalované 1), vůči níž právo na náhradu vyplývá z ust. § 205d zák. práce a § 1 odst. 2 vyhl. č. 125/93 Sb. , a žalované 2), neboť podle ust. § 251 zák. práce ve znění účinném do 1.1.2003 odpovídal za nároky (pracovníků) zaniklé organizace stát .


Okresní soud v Blansku rozsudkem ze dne 26.11.2003 č.j. 4 C 860/97-107 žalobu vůči žalovaným 1) a 2) zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že žalobkyně dne 15.12.1987 utrpěla úraz jako zaměstnankyně O. p. k. s. B., provozovny K. L., že zaměstnavatel uznal úraz jako pracovní a že asi po dobu jednoho roku jí vyplácel náhradu za ztrátu na výdělku. Na základě usnesení O. v B. byl původní odpovědný subjekt ke dni 30.6.1989 zrušen bez likvidace a všechna jeho práva a závazky přešly na státní podnik K. B. založený ke dni 1.7.1989; rovněž tento státní podnik byl následně usnesením O. v B. ze dne 1.3.1990 zrušen bez likvidace ke dni 30.6.1990, avšak ve smyslu ustanovení § 251 věty první zák. práce nebylo rozhodnuto, který zaměstnavatel je povinen uspokojit nároky žalobkyně , tedy jak soud prvního stupně zdůraznil - po zániku státního podniku K. B. nárok žalobkyně nepřešel na jiného zaměstnavatele . Protože povinnost státu upokojit nároky zaměstnance vůči zaniklému zaměstnavateli podle ustanovení § 251 věty druhé zák. práce se týkají případů jejich neuspokojení při provádění likvidace nebo konkurzu , soud prvního stupně za daného stavu žalobu vůči žalované 2) jako nedůvodnou zamítl . Podle jeho názoru ze strany žalobkyně nejsou dány zákonné podmínky ani pro plnění ze zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele (organizace) za škodu při pracovním úrazu, neboť podle ustanovení § 205d zák. práce, § 1 odst. 1, 2 a § 2 vyhlášky č. 125/1993 Sb. poškozený má právo na plnění (vůči příslušné pojišťovně), zanikl-li zaměstnavatel před 1.1.1993 a neexistuje-li právní nástupce tohoto zaměstnavatele, v případě, že škoda byla ohlášena po 31.12.1992 , přičemž na pojišťovnu nepřecházejí výplaty rent, které (tak jako v případě žalobkyně) začaly být vypláceny zaměstnavatelem před 1.1.1993 ; proto soud prvního stupně žalobu zamítl i vůči žalované 1) .


K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 14.11.2007 č.j. 49 Co 110/2004-122 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Z výsledků provedeného dokazování odvolací soud dovodil, že mezi účastníky nebylo sporné , že žalobkyně utrpěla v únoru 1987 u svého tehdejšího zaměstnavatele O. p. k. s. B. pracovní úraz, který jí byl odškodňován jak tímto subjektem, tak státním podnikem K. B., na který po zániku O. p. k. s. B. odpovědnost za (pracovní) úraz žalobkyně přešla a který žalobkyni po určité období (do prosince 1988) platil náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, avšak že po zániku státního podniku K. B. ke dni 1.3.1990 nepřešla odpovědnost na jiný subjekt, jelikož při zániku státního podniku K. B. bez likvidace orgán, který jej zrušil (tj. bývalý O. v B.), nerozhodl o tom, který zaměstnavatel nárok žalobkyně na náhradu škody uspokojí . Zabývaje se tím, zda povinnost k odškodnění žalobkyně přešla na některou ze žalovaných, odvolací soud zdůraznil, že předpokladem vzniku povinnosti žalované 1) platit žalobkyni požadovanou náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za povinný subjekt je kumulativní splnění všech podmínek uvedených v § 1 odst. 2 písm. a) vyhlášky č. 125/1993 Sb. , podle kterého, není-li právního nástupce zaměstnavatele, který zanikl před 1.1.1993, má poškozený právo na plnění z odpovědnosti zaměstnavatele za škodu poprvé ohlášenou po 31.12.1992 a dosud neuhrazovanou přímo vůči K. p. a.s., tj. vůči žalované 1). Tyto podmínky však podle názoru odvolacího soudu v posuzovaném případě splněny nebyly , neboť žalobkyni - jak sama potvrdila - škoda spočívající v náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti již v minulosti uhrazována byla , a nelze tedy souhlasit s názorem žalobkyně, že se jedná o škodu (dosud) neuhrazovanou . Za tohoto stavu odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že žalovaná 1) není v daném sporu pasivně věcně legitimována. Vzhledem ke skutečnosti, že státní podnik K. B., jako poslední subjekt povinný k odškodnění pracovního úrazu žalobkyně, byl zrušen bez likvidace, aniž by současně došlo k jeho rozdělení , a protože orgán, který o jeho zrušení rozhodl (tj. bývalý O. v B.), v rozporu s § 251 věty první zák. práce, ve znění účinném do 28.5.1992, neurčil jinou právnickou (popř. fyzickou) osobu, která je povinna pracovní úraz žalobkyně ze dne 15.12.1987 odškodňovat (tj. rovněž vyplácet náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti) , je podle názoru odvolacího soudu odůvodněn již zmiňovaný závěr, že státní podnik K. B., jde-li o nárok žalobkyně z pracovního úrazu, zanikl bez právního nástupce . Za tohoto stavu tedy uplatněný nárok žalobkyně nepřešel ani na žalovanou 2), tj. na stát , neboť jak odvolací soud zdůraznil - ustanovení § 251 věty druhé zák. práce, které upravuje právní nástupnictví státu, se vztahuje pouze na případy, kdy se při zrušení organizace provádí její likvidace . Proto se odvolací soud ztotožnil rovněž se závěrem soudu prvního stupně, že v daném sporu není dána pasivní věcná legitimace ani ve vztahu k žalované 2).


Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Namítala, že soudy obou stupňů pochybily při výkladu ustanovení § 251 zák. práce a § 205d odst. 1 zák. práce a jejich závěry jsou v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu ČR , konkrétně s právním názorem vyjádřeným v rozsudku Nejvyššího soudu ČR, uveřejněném pod č. 31 v časopise Soudní judikatura, ročník 2004. Zde - jak dovolatelka zdůraznila - dovolací soud ve skutkově podobném případu zaujal stanovisko k tomu, za jakých podmínek je povinna uspokojit nároky zaměstnance z odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu vzniklé do 31.12.1992 pojišťovna, u níž byl zaměstnavatel, který zanikl bez právního nástupce, (naposledy) pojištěn, a za jakých podmínek je tyto nároky zaměstnance povinen uspokojit likvidátor, případně stát, jímž se v tomto případě rozumí Česká republika - Ministerstvo práce a sociálních věcí. Žalobkyně je přesvědčena, že vyloučení odpovědnosti státu, případně pojišťovny, jen z toho důvodu, že zaměstnavatel byl zrušen bez likvidace, neodpovídá smyslu ust. § 251 zák. práce ve znění účinném do 28.5.1992 , zejména za situace, kdy o zrušení (státního) podniku rozhodl tehdejší O. B., tedy orgán státu . Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.


Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).


Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm. c) o.s.ř.].


Žalobkyně napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tedy jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.


Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3 o.s.ř.].


Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.


Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.


Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá - srov. § 241a odst. 2 a § 242 odst. 3 o.s.ř.), že žalobkyně jako zaměstnankyně O. p. k. s. B. utrpěla dne 15.12.1987 na pracovišti v závodě P4 kamenoprůmysl v L. pracovní úraz (zranění pravé ruky); pro následky pracovního úrazu (snížení pohyblivosti pravé ruky) žalobkyně nemohla dále vykonávat dosavadní práci broušení a leštění váz a od 24.3.1988 byla zařazena na jinou, méně placenou práci. Původní zaměstnavatel a následně jeho právní nástupce K. B., státní podnik, platil žalobkyni náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti do konce roku 1988; poté výplatu náhrady ukončil a v dalším placení již nepokračoval. Podle usnesení plenárního zasedání O. n. v. v B. ze dne 1.3.1990 byl K. B., státní podnik v souladu s ustanovením § 39 odst. 2 písm. f) zákona o NV č. 140/88 Sb. zrušen ke dni 30.6.1990 a zároveň byla ustanovena komise, která provedla rozdělení veškerého majetku a závazků jmenovaného státního podniku mezi pět nově vzniklých (ke dni 1.7.1990) organizací státních podniků K. B. (zrušen s likvidací ke dni 30.4.1996), L. L. (zrušen s likvidací ke dni 8.10.1996), K. K. (zrušen s likvidací ke dni 23.3.1993), K. s. V. O. (zrušen ke dni 9.6.1999) a S. L. (zrušen s likvidací ke dni 31.8.1995). Po zániku státního podniku K. B. (který byl ke dni 1.3.1990 vymazán z obchodního rejstříku) žalobkyně pracovala do 13.1.1991 u státního podniku L. L., poté byla zaměstnána u Č. p. a.s. až do 12.8.1996, kdy jí byl z důvodů nesouvisejících s pracovním úrazem přiznán plný invalidní důchod. Žalobkyně se touto žalobou domáhá náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za období od 1.11.1994 do 31.8.1996 po žalovaných 1) a 2), které jsou podle jejího názoru povinny uplatněný nárok uspokojit.


Za tohoto skutkového stavu bylo pro rozhodnutí ve věci mimo jiné významné vyřešení právní otázky, za jakých podmínek je pojišťovna povinna uspokojit nároky zaměstnance na náhradu škody z pracovního úrazu namísto zaniklého zaměstnavatele a kdy odpovídá za závazky původního zaměstnavatele z titulu odpovědnosti za škodu z pracovního úrazu stát. Odvolací soud však tuto právní otázku posoudil - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - v rozporu s ustálenou judikaturou. Protože posouzení uvedené otázky bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu z tohoto hlediska rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je v tomto směru podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné.


Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. provedeném bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.


Z obsahu spisu je nepochybné, že nárok žalobkyně na náhradu za ztrátu na výdělku podle ustanovení § 195 zák. práce z důvodu pracovního úrazu ze dne 15.12.1987 vznikl v roce 1988, kdy byla přeřazena na méně placenou práci, a byl jí vyplácen asi po dobu jednoho roku . Protože posledně odpovědný subjekt k odškodnění pracovního úrazu žalobkyně - státní podnik K. B. byl usnesením O. n. v. v B. ze dne 1.3.1990 zrušen ke dni 30.6.1990 bez likvidace, bylo za této situace pro posouzení věci především významné, zda povinnost uspokojit nárok žalobkyně přešla po zániku tohoto zaměstnavatele žalobkyně na jiného.


V průběhu řízení před soudem prvního stupně bylo zjištěno, že žalobkyně byla zaměstnána od 1.2.1987 u O. B. (po změně názvu - u státního podniku K. B.) a v důsledku organizačních změn, které se uskutečnily k 1.7.1990 začala pracovat u státního podniku L. L., když pracovní poměr zde skončil dnem 13.1.1991 . Odvolací soud vycházeje z uvedených skutečností (poté, co připomněl závěr Krajského soudu v Brně ve věci vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 4 C 341/89, vyjádřený v rozsudku ze dne 24.6.2002 č.j. 44 Co 192/99) dovodil, že státní podnik K. B., jde-li o nárok žalobkyně z pracovního úrazu, zanikl bez právního nástupce , neboť bývalý O. n. v. neurčil jinou právnickou nebo fyzickou osobu, která je povinna pracovní úraz žalobkyně ze dne 15.12.1987 odškodňovat . S tímto názorem dovolací soud nesouhlasí.


Pro posouzení opodstatněnosti uplatněného nároku žalobkyně na zaplacení náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity) z titulu pracovního úrazu, který žalobkyně utrpěla dne 15.12.1987, byla východiskem úvah především skutečnost, že k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů může dojít (a to platilo i podle právní úpravy účinné v letech 1990 až 1992) jen na straně zaměstnavatele a jen v případech stanovených zákonem, a je vyloučeno, aby nastal jen kupř. na základě smluvního ujednání zaměstnavatelských subjektů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9.6.1999 sp. zn. 21 Cdo 253/99, uveřejněný v Soudních rozhledech č. 6, roč. 1999, a rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29.8.1994, sp. zn. 6 Cdo 82/94, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 38, roč. 1995). Případy, v nichž dochází k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů, byly upraveny nejen v ustanoveních § 249 a § 250 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 28.5.1992, tj. předtím, než nabyl účinnosti zákon č. 231/1992 Sb., kterým se mění a doplňuje zákoník práce a zákon o zaměstnanosti (dále jen zák. práce ), ale i ve zvláštních právních předpisech (např. v ustanovení § 17 zákona č. 92/1991 Sb. o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění zákona č. 92/1992 Sb., nebo v ustanoveních § 59 odst. 3, § 480 a § 487 obch. zák.).


Podle ustanovení § 249 odst. 2 zák. práce (ve znění účinném do 28.5.1992) zanikne-li organizace (zaměstnavatel) rozdělením, přecházejí její práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů na organizace (zaměstnavatele) nově vzniklé. Orgán, který rozhodl o rozdělení organizace, rovněž určí, která z nově vzniklých organizací přejímá od dosavadní organizace práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů, které do dne jejího rozdělení zanikly.


V projednávané věci odvolací soud náležitě neuvážil, že v době, kdy státní podnik K. B. ke dni 1.7.1990 zanikal rozdělením na pět nástupnických subjektů, pracovněprávní vztah žalobkyně (tj. veškerá práva a povinnosti z tohoto pracovněprávního vztahu vyplývající) do tohoto dne nezanikl, a proto ani nebylo zapotřebí ve smyslu § 249 odst. 2 věty druhé zák. práce určovat, která z nově vzniklých organizací (zaměstnavatelů) přejímá od dosavadní organizace práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů. Za situace, kdy žalobkyně od 1.7.1991 v důsledku organizačních změn (jak stojí poznamenáno v kopii jejího tehdejšího občanského průkazu) pokračovala bez přerušení v pracovním poměru u nástupnického státního podniku L. L., na který přímo ze zákona na základě ustanovení § 249 odst. 2 věty první zák. práce přešla veškerá práva a povinnosti z pracovněprávního vztahu k žalobkyni, nebyl zde důvod, aby, jde-li o nárok žalobkyně z pracovního úrazu , bylo zvlášť určeno, který z pěti nově vzniklých zaměstnavatelů přejímá od dosavadního zaměstnavatele práva a povinnosti, pokud jde jen o tuto jejich dílčí část.


Státní podnik L. L. (posléze L. L. s.p. v likvidaci) zanikl výmazem z obchodního rejstříku dne 8.10.1996. Z hlediska posouzení pasivní věcné legitimace v posuzované věci je proto dále významné, do jaké míry se na uplatněný nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od 1.11.1994 do 31.8.1996, uplatňovaný z titulu odpovědnosti za pracovní úraz ze dne 15.12.1987, vztahuje zákonné pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání.


Podle ustanovení § 205d odst. 1 zák. práce (ve znění zákona č. 231/1992 Sb. a č. 37/1993 Sb. účinném od 1.1.1993) organizace zaměstnávající alespoň jednoho pracovníka jsou pro případ své odpovědnosti za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání pojištěni u Č. p., akciová společnost, pokud s ní měli sjednáno toto pojištění k 31. prosinci 1992. Ostatní zaměstnavatelé jsou pojištěni u K., č. d. p., a. s., popřípadě jejího právního nástupce v České republice. To se nevztahuje na organizační složky státu. Podle ustanovení § 205d odst. 8 zákoníku práce (ve znění zákona č. 231/1992 Sb. a č. 37/1993 Sb. účinném od 1.1.1993) pokud při zániku organizace nepřejdou práva a povinnosti z pracovněprávního vztahu na jinou organizaci, má poškozený (pozůstalý) právo přímo vůči pojišťovně, aby mu škodu nahradila v témže rozsahu, v jakém by mu ji byla povinna nahradit sama pojištěná organizace. Od 1.6.1994 je třeba organizací a pracovníkem rozumět zaměstnavatele a zaměstnance (srov. čl. I body 3 a 4 zákona č. 74/1994 Sb.).


Z uvedených ustanovení vyplývá, že, zanikl-li zaměstnavatel, aniž by práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů přešla na jiného zaměstnavatele (jako je tomu například v případě zániku právnické osoby po ukončení likvidace), je nároky zaměstnance z odpovědnosti za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání (včetně nároku na náhradu za ztrátu na výdělku podle ustanovení § 195 zákoníku práce) povinna uspokojit pojišťovna, u níž byl zaměstnavatel (naposledy) pojištěn, jde-li o nároky, které vznikly po 1.1.1993 nebo které vznikly sice v době do 31.12.1992, avšak na jejich uspokojování se vztahuje zákonné pojištění podle ustanovení § 205d zákoníku práce nebo povinné smluvní pojištění vzniklé podle zvláštních předpisů v době do 31.12.1992; skutečnost, zda jde o nároky, které zaměstnanci vznikly před nebo až po zániku zaměstnavatele, je přitom nerozhodná. V případě, že zaměstnanci vznikl nárok z odpovědnosti za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání v době do 31.12.1992 a že se na něj nevztahuje zákonné pojištění podle ustanovení § 205d zákoníku práce nebo povinné smluvní pojištění podle zvláštních předpisů, řídí se jejich uspokojení i nadále - včetně plnění, poskytovaných po 1.1.1993 - ustanovením § 251 zákoníku práce ve znění účinném do 28.5.1992 (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. ledna 2004 sp. zn. 21 Cdo 1704/2003, uveřejněné v časopise Soudní judikatura roč. 2004, pod poř. č. 31).


Znamená to mimo jiné, že tyto nároky, provádí-li se likvidace zaměstnavatele, je povinen uspokojit likvidátor (orgánem provádějícím likvidaci uvedeným v ustanovení § 251 zákoníku práce ve znění účinném v době provádění likvidace podniku L. L. s.p. je třeba rozumět likvidátora), a, neučinil-li tak (pro nedostatek prostředků likvidovaného zaměstnavatele nebo z jakýchkoliv jiných důvodů), pak stát; státem se z hlediska tohoto ustanovení rozumí Česká republika - Ministerstvo práce a sociálních věcí (srov. též rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28.6.1995 sp. zn. 6 Cdo 69/94, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 2/96 na str. 74).


Odpověď na otázku, zda povinnost uspokojit žalobou uplatněný nárok přešel podle ustanovení Čl. III bodu 8 zákona č. 231/1992 Sb. po zaniklém státním podniku L. L. v likvidaci na pojišťovnu nebo na stát, závisí na zjištění, zda se na uspokojení nároku žalobkyně na náhradu za ztrátu na výdělku podle ustanovení § 195 zákoníku práce (požadovaném pro následky pracovního úrazu z 15.12.1987) vztahovalo zákonné pojištění podle ustanovení § 205d zákoníku práce nebo povinné smluvní pojištění vzniklé podle zvláštních předpisů v době do 31.12.1992; okolnost, že žalobkyně v tomto řízení požadovala náhradu za ztrátu na výdělku za dobu od 1.11.1994 do 31.8.1996, není z tohoto hlediska rozhodná. Odvolací soud se však - veden chybným právním názorem - věcí z tohoto pohledu nezabýval.


Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky též toto rozhodnutí a věc vrátil Okresnímu soudu v Blansku k dalšímu řízení (§ 243b odst.3 věta druhá o.s.ř.).


Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1, § 243d odst. 1 část věty první za středníkem a věta druhá o.s.ř.).


Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 19. března 2009


JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v. r.


předseda senátu