21 Cdo 2061/2004
Datum rozhodnutí: 03.02.2005
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 237 odst. 3 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 53 odst. 2 písm. c) předpisu č. 65/1965Sb.




21 Cdo 2061/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně M. Ch., zastoupené advokátem, proti žalovanému L. T., spol. s r.o., zastoupenému advokátem, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp.zn. 3 C 142/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. března 2002 č.j. 23 Co 87/2002-136, takto:

I. Dovolání žalobkyně se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 1.325,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.

O d ů v o d n ě n í :

Dopisem ze dne 18.5.2000 žalovaný sdělil žalobkyni, že s ní podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce okamžitě ruší pracovní poměr. Důvod k tomuto opatření spatřoval v tom, že bylo zjištěno, že žalobkyně je jednatelem společnosti M. P., s.r.o., což je v rozporu s § 75, odst. 1 Zákoníku práce a v odstavci 8 pracovní smlouvy ze dne 30.12.1999, byla žalobkyně řádně poučena, že toto je porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem ; dále bylo zjištěno, že žalobkyně v rámci své pracovní doby vykonávala činnost pro konkurenční společnost M. P., s.r.o. a využívala k tomu pracovní prostředky žalovaného .

Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Žalobu odůvodnila tím, že neuzavřela žádnou pracovní smlouvu s jiným zaměstnavatelem, že nepobírala žádný plat ani odměny za práci pro jiného zaměstnavatele, že jinou práci pro sebe konala až po pracovní době a že veškerou její činnost (formální bezplatnou výpomoc pro společnost M. P. s.r.o.) znal jednatel žalovaného a její přímý nadřízený pan J. K., na jehož žádost byla dne 8.12.1999 do funkce jednatele společnosti M. P. s.r.o. jmenována. Když žalobkyně dne 1.1.2000 nastoupila do pracovního poměru k žalovanému, pan K. (který ji do pracovního poměru přijímal) nevyslovil s její činností nesouhlas, a protože znal její činnost od samého počátku, tj. od prosince 1999, musela být s žalobkyní pojednána nejpozději do 31.1.2000, jinak se stala preklusní - § 53 odst. 2 ZP .

Okresní soud Praha-východ rozsudkem ze dne 19.7.2001 č.j. 3 C 142/2000-118 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení k rukám právního zástupce žalovaného . Vycházel ze zjištění, že žalobkyně v době, kdy 1.1.2000 nastoupila do pracovního poměru k žalovanému, byla (od 8.12.1999) jedinou jednatelkou společnosti M. P. s.r.o., která má stejný předmět podnikání jako žalovaný, přičemž i její strýc J. K., který byl jediným společníkem společnosti M. P., byl jedním z jednatelů žalovaného ; druhá jednatelka žalovaného M. N. ani valná hromada žalovaného nebyla o této činnosti žalobkyně informována. Protože žalobkyně ve smyslu ustanovení § 75 odst. 1 zák. práce nedostala od žalovaného k výkonu činnosti jednatele jmenované konkurenční společnosti předchozí písemný souhlas ( pouze J. K. prohlásil před soudem, že s tím ústně souhlasil ), a protože bylo dále nesporně prokázáno (z faktur, které žalobkyně v květnu 2000 vypracovala a podepsala ve prospěch společnosti M. P. na základě objednávek znějících však ve prospěch žalovaného), že žalobkyně ještě přede dnem ukončení pracovního poměru vyvíjela i faktickou konkurenční činnost v neprospěch žalovaného , dospěl soud prvního stupně i s přihlédnutím k ustanovení § 7 odst. 2 zák. práce k závěru, že tímto jednáním žalobkyně porušila pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem. Okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 18.5.2000, o kterém byla jednatelka žalovaného M. N. oprávněna rozhodnout sama (bez druhého jednatele J. K.), je tudíž platným právním úkonem.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 19.3.2002 č.j. 23 Co 87/2002-136 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení zrušil a v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, jinak (tj. ve výroku o věci samé) tento rozsudek potvrdil. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně tím, že souběžně s pracovním poměrem u žalovaného bez jeho písemného souhlasu působila ve funkci jednatelky společnosti s ručením omezeným, která měla shodný předmět činnosti jako žalovaný, a to nejen formálně, nýbrž jak soud prvního stupně správně z provedeného dokazování vzal za prokázané, aktivním výkonem činnosti jednatelky společnosti M. P. s.r.o. způsobem přímo poškozujícím oprávněné zájmy zaměstnavatele , naplnila důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru . Jelikož z výsledků dokazování vyplynulo, že žalobkyně porušovala ustanovení § 75 odst. 1 zák. práce od samého vzniku pracovního poměru u žalovaného (ani skutečnost, že to bylo již v době uzavření pracovního poměru žalobkyně známo jednomu z jednatelů žalovaného J. K. mimochodem společníku společnosti M. P. s.r.o., nemohla zákonem vyžadovaný písemný souhlas zaměstnavatele nahradit ), přičemž toto porušování fakticky pokračovalo až do okamžitého zrušení pracovního poměru dne 18.5.2000 , nemohlo podle názoru odvolacího soudu v daném případě dojít k uplynutí lhůty podle ustanovení § 53 odst. 2 zák. práce pro dání okamžitého zrušení pracovního poměru. Odvolací námitky žalobkyně, že důvod okamžitého zrušení pracovního poměru je nedostatečně určitý a že okamžité zrušení pracovního poměru je podepsáno pouze jednou jednatelkou žalovaného, odmítl s odůvodněním, že skutkové vymezení důvodu tohoto opatření je zcela v souladu s požadavky na náležitosti okamžitého zrušení pracovního poměru stanovené ustanovením § 55 zák. práce a že ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zák. práce, za použití příslušných ustanovení obchodního zákoníku

(§ 133), potažmo společenské smlouvy , mohla v daném případě právní úkony v pracovněprávních vztazích činit samostatně jednatelka M. N., aniž by byl k platnosti tohoto úkonu nezbytný podpis i druhého jednatele tak, jak by tomu bylo třeba při jednání žalovaného v jiných než pracovněprávních vztazích .

Okresní soud Praha-východ poté usnesením ze dne 25.2.2003 č.j. 3 C 142/2000-152 žalobkyni uložil, aby zaplatila žalovanému na nákladech řízení částku 9.675,- Kč k rukám právního zástupce žalovaného advokáta.

Proti výše uvedenému rozsudku odvolacího soudu (do jeho potvrzujícího výroku o věci samé) podala žalobkyně dovolání z důvodu uvedeného v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Namítala, že z hlediska ustanovení § 53 odst. 2 zák. práce soudy vůbec nevzaly v úvahu, že žalovaný reprezentovaný jeho jednatelem a výkonným ředitelem společnosti, panem J. K., od prvního dne vzniku pracovního poměru žalobkyně o porušení ustanovení o zákazu výkonu výdělečné činnosti věděl (byl s tímto porušováním srozuměn) a že je tedy třeba za počátek běhu měsíční lhůty považovat den vzniku pracovního poměru žalobkyně a nikoli den (neurčený), kdy se o porušování zákazu dozvěděla druhá jednatelka žalovaného . Podle názoru dovolatelky ani soudy zdůrazňovaná skutečnost, že jednatel p. K. je strýcem žalobkyně a společníkem jiné konkurenční společnosti nemá na právní posouzení začátku běhu měsíční lhůty žádný vliv , a stejně tak nemůže mít na právní posouzení vliv, vzhledem k dikci pracovní smlouvy, která považuje již samotný výkon výdělečné činnosti za hrubé porušení pracovní kázně, doba nabytí potřebné intenzity porušování pracovní kázně . Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný navrhl, aby napadené rozhodnutí odvolacího soudu, pokud nebude dovolání jako opožděné odmítnuto , bylo jako správné potvrzeno . Zdůraznil, že ustanovení § 53 odst. 2 zák. práce nehovoří o tom, že by jednoměsíční lhůta začala běžet v okamžiku porušení pracovní kázně, nýbrž předpokládá, že běží od prvého dne, kdy se o důvodu k okamžitému zrušení zaměstnavatel dozvěděl. Protože okamžik vědění na straně žalovaného nenastal před květnem roku 2000 (kdy se žalovaný z faktur pocházejících z května 2000, které vypracovala a podepsala žalobkyně na základě objednávek žalovaného, avšak faktury zněly ve prospěch společnosti M. P. s.r.o., dozvěděl o aktivním výkonu činnosti jednatelky jmenované společnosti ze strany žalobkyně), nemohlo dojít k uplynutí lhůty pro okamžité zrušení pracovního poměru.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm. c) o.s.ř.].

Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Žalobkyně napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tedy jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.



Odvolací soud v posuzovaném případě řešil mimo jiné právní otázku výkladu ustanovení § 53 odst. 2 zák. práce. Výklad otázky, od kdy (od kterého okamžiku) začíná zaměstnavateli běžet jednoměsíční subjektivní lhůta k okamžitému zrušení pracovního poměru, se v judikatuře soudů již v minulosti ustálil. Soudní praxe v tomto směru vychází z názoru, že zaměstnavatel se zpravidla dozví o důvodu k okamžitému zrušení pracovního poměru dnem, kdy jeho vedoucí zaměstnanec (§ 9 odst. 3 zák. práce), který je bezprostředně nebo výše nadřízen tomu, kdo porušil pracovní kázeň zvlášť závažným způsobem, získal vědomost (dozvěděl se), že se zaměstnanec dopustil takového jednání, které může zakládat důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru. Jestliže se ale zaměstnanec dopustil porušení pracovní kázně společně se svým nadřízeným, nelze dovozovat, že se zaměstnavatel dozvěděl o důvodu k okamžitému zrušení pracovního poměru tím, že se o něm dozvěděl tento vedoucí zaměstnanec. Vedoucího zaměstnance, jenž porušil pracovní kázeň spolu se svým podřízeným zaměstnancem, nelze totiž považovat ve vztahu k takovému jednání za zaměstnance, který plní v zájmu zaměstnavatele pracovní úkoly; nelze proto ani usuzovat, že se zaměstnavatel dozví o důvodu k okamžitému zrušení pracovního poměru pro porušení pracovní kázně jemu podřízeným zaměstnancem tím okamžikem, kdy společně s ním tento vedoucí zaměstnanec pracovní kázeň porušil. Jednoměsíční subjektivní lhůta k podání okamžitého zrušení pracovního poměru začne běžet až tehdy, kdy se zaměstnavatel o důvodu k okamžitému zrušení pracovního poměru pro porušení pracovní kázně dozví jiným způsobem. Uvedený názor byl vysloven již v rozsudku bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 25.7.1978 sp.zn. 5 Cz 38/78, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod poř. č. 8, ročník 1981, a následně byl a v současné době je jako správný přijímán (srov. například rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 2.11.1993 sp.zn. 6 Cdo 28/92, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 6, ročník 1996, a rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19.5.2004, sp.zn. 21 Cdo 41/2004) a dovolací soud neshledává žádné důvody k jeho změně.

Jestliže tedy v posuzované věci odvolací soud za skutkového stavu, kdy žalobkyně porušovala pracovní kázeň od samého vzniku pracovního poměru u žalovaného až do okamžitého zrušení pracovního poměru dne 18.5.2001 (správně 18.5.2000) s vědomím svého nadřízeného (jednatele žalovaného) J. K., dovodil, že v daném případě nemohlo dojít k uplynutí lhůty podle § 53 odst. 2 zák. práce pro dání okamžitého zrušení pracovního poměru , bylo ve věci rozhodnuto v souladu s již ustálenou judikaturou, neboť jde o závěr, který je s výše uvedeným výkladem ustanovení § 53 odst. 2 zák. práce konformní.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 1.250,- Kč (srov. § 7 písm. c), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb.) a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb. a č. 484/2000 Sb.), celkem ve výši 1.325,- Kč. Protože dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, dovolací soud jí podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby žalovanému tyto náklady nahradila. Žalobkyně je povinna přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně 3. února 2005

JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v.r.

předseda senátu