21 Cdo 2058/2012
Datum rozhodnutí: 27.08.2013
Dotčené předpisy: § 64 odst. 1 předpisu č. 127/2005Sb. ve znění do 30.06.2008, § 245, 120 odst. 3, 125 o. s. ř. ve znění do 31.12.2012




21 Cdo 2058/2012

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Ljubomíra Drápala v právní věci žalobce T-Mobile Czech Republic a. s. se sídlem v Praze 4, Tomíčkova č. 2144/1, IČO 64949681, zastoupeného JUDr. Petrem Hromkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2 - Vinohradech, Vinohradská č. 34/30, za účasti D. K. , zastoupeného JUDr. J. H., o reklamaci na vyúčtování ceny za veřejně dostupnou službu elektronických komunikací, vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 10 C 67/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. prosince 2010 č. j. 30 Co 3/2010-84, takto:

I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:
Účastník D. K. podal dne 12. 6. 2008 u Českého telekomunikačního úřadu námitku proti vyřízení jeho reklamace na vyúčtování ceny za veřejně dostupnou službu elektronických komunikací poskytnutou mu jako účastníku telefonní stanice č. 737389745 žalobcem v období od 6. 4. 2008 do 5. 5. 2008. Uvedl, že od žalobce obdržel vyúčtování služeb za uvedené období v částce 45.597,50 Kč, ačkoli služby žalobce využíval běžným způsobem jako ve všech předcházejících obdobích , kdy jeho běžná platba činila cca 1.000,- Kč, že k navýšení platby došlo podle sdělení žalobce mezi 7. a 8. hodinou ranní, kdy telefonní přístroj nevyužíval, a že žalobce reklamaci zamítl, aniž by vyhověl jeho žádosti o podrobný výpis poskytnutých služeb a o přezkoušení telefonního přístroje.

Český telekomunikační úřad rozhodnutím ze dne 26. 9. 2008 č. j. 50 717/2008-636/VII. vyř. vyhověl námitce účastníka a rozhodl, že sporný účet, vystavený na částku 45.597,50 Kč včetně DPH, se upravuje na částku 1.330,10 Kč včetně DPH . Dospěl k závěru, že žalobce nemá právo na úhradu ceny za vyúčtované datové služby GPRS - Internet a GPRS WAP ve výši 37.199,50 Kč bez daně z přidané hodnoty (DPH), neboť nepředložil správnímu orgánu jako důkaz provozní údaje (URL adresy webových stránek navštívených účastníkem) nezbytné pro vyúčtování ceny služby, které může zpracovávat podle ustanovení § 90 zákona o elektronických komunikacích a na základě nichž by bylo možné zjistit, jaká data (jaký obsah) účastník, jemuž bylo uvedená cena vyúčtována za datové služby poskytnuté ve dnech 15. 4. 2008 a 16. 4. 2008 (z toho za datové spojení dne 16. 4. 2008 cena 36.090,- Kč bez DPH), prostřednictvím datových služeb obdržel, ověřit možnost zneužití SIM karty a ověřit, zda byly účtované služby poskytnuty v souladu se zákonem.

Předseda Rady Českého telekomunikačního úřadu rozhodnutím ze dne 9. 6. 2009 č. j. 94 063/2008-603 zamítl rozklad podaný žalobcem proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně a toto rozhodnutí potvrdil. Shodně se správním orgánem prvního stupně dovodil, že žalobce neprokázal účtovaný objem datové korespondence výčtem URL adres (výčtem navštívených stránek), jenž by byl prokazatelným důkazem žalobce pro jeho tvrzení o objemu provozu, které žalobce dokladoval pouze délkou trvání připojení. Uzavřel, že provozní údaje pro vyúčtování včetně URL adres neměly být s ohledem na reklamaci účastníka žalobcem smazány.

Žalobou podanou u Okresního soudu v Jičíně dne 18. 7. 2009 se žalobce domáhal, aby soud námitku účastníka proti vyřízení reklamace na vyúčtování ceny za datové služby dle vyúčtování služeb žalobce č. 1738862908 zamítl a aby rozhodl, že jeho rozsudek nahrazuje rozhodnutí předsedy Rady Českého telekomunikačního úřadu ze dne 9. 6. 2009 č. j. 94 063/2008-603, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu ze dne 26. 9. 2008 č. j. 50 717/2008-636/VII. vyř. Uvedl, že vyúčtování datových služeb se provádí na základě objemu přenesených dat, nikoli na základě toho, na jaké stránky se účastník připojoval, a že proto seznam URL adres navštívených účastníkem (který žalobce ani neměl k dispozici, neboť tyto údaje v souladu se zákonem smazal) neměl souvislost s dokazovaným předmětem sporu . Skutečnost, že k přenosu vyúčtovaného objemu dat skutečně došlo, žalobce naprosto spolehlivě prokázal vyúčtováním služeb a podrobným výpisem hovorů a připojení účastníka.

Okresní soud v Jičíně rozsudkem ze dne 26. 4. 2010 č. j. 10 C 67/2009-57 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dovodil, že URL adresy jsou provozními údaji ve smyslu ustanovení § 90 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích, které je možné uchovávat do konce doby, během níž může být vyúčtování ceny právně napadeno, a že smazáním seznamu URL adres navštívených účastníkem se žalobce vystavil nebezpečí důkazní nouze . Neztotožnil se s názorem žalobce, že poskytnutí služeb účastníku je dostatečně prokázáno vyúčtováním služeb a podrobným výpisem hovorů a připojení účastníka, neboť výpis hovorů a připojení i vyúčtování služeb jsou podle názoru soudu prvního stupně pouze dokladem o tom, co poskytovatel služby elektronických komunikací naměřil a zaznamenal svými přístroji a co následně vyúčtoval , a žalobcem tvrzený objem dat i časový údaj o trvání připojení jsou pouze abstraktním číselným údajem , který nemá s ohledem na povahu poskytované služby, spočívající v přenosu signálů po sítích elektronických komunikací, v ničem reálném svůj podklad a který je plně závislý na správnosti měření přístroje, který zaznamenává telekomunikační provoz. Naproti tomu URL (řetězec znaků s definovanou strukturou sloužící k přesné specifikaci umístění zdrojů informací na internetu, který definuje doménovou adresu serveru, umístění zdroje na serveru a protokol, kterým je možné zdroj zpřístupnit) je přinejmenším důkazním prostředkem, který může poskytnout informaci o tom, zda vůbec a jakým způsobem byla datová služba užita, popřípadě zda byla užita řádně či zda byla zneužita třetí osobou. Soud prvního stupně uzavřel, že za stavu, kdy žalobci, který svá tvrzení opřel pouze o ničím neověřené číselné údaje, se nepodařilo vyvrátit tvrzení účastníka, že vyúčtované datové služby nevyužil, nemohl žalobě vyhovět.

K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 2. 12. 2010 č. j. 30 Co 3/2010-84 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Shledal správným závěr soudu prvního stupně, že tzv. URL adresa je provozním údajem, který žalobce mohl zpracovávat po dobu uvedenou v ustanovení § 90 odst. 3 zákona o elektronických komunikacích, a nepřisvědčil námitce žalobce, že uchováváním URL adres by porušoval ustanovení čl. 10 Listiny základních práv a svobod. Nesouhlasil ani s názorem žalobce, že zjištěním URL adres by se stejně nic neobjasnilo , neboť s ohledem na absenci tohoto důkazu nelze jednoznačně konstatovat , zda by měl či neměl pro objasnění věci vypovídací hodnotu . Dospěl k závěru, že pouze na základě podrobného výpisu hovorů a připojení účastníka (a už vůbec ne na základě vyúčtování ceny služeb vyhotoveného žalobcem) nelze uzavřít, že k přenosu vyúčtovaného objemu dat ve prospěch účastníka skutečně došlo (že účastník byl skutečným uživatelem těchto služeb), neboť možnost zneužití čísla jeho telefonní stanice nebyla vyloučena ani žalobcem, a že účastník měl jako uživatel datových služeb žalobce právo na to, aby mu žalobce doložil, jaké služby mu poskytnul.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Nesouhlasí se závěrem o neprokázání poskytnutí vyúčtovaných služeb účastníkovi, neboť skutečnost, že k přenosu vyúčtovaného objemu dat skutečně došlo, žalobce ve správním řízení i v řízení před soudy prokázal podrobným výpisem hovorů a připojení účastníka k veřejné datové síti za období od 6. 4. 2008 do 5. 5. 2008, kde jsou kromě údajů o množství přenesených dat uvedeny také údaje o tom, kdy a jak dlouho byl účastník k internetu prostřednictvím svého telefonního přístroje připojen. Namítá, že poskytovatel služeb elektronických komunikací má podle ustanovení § 90 odst. 3 zákona o elektronických komunikacích možnost zpracovávat, a nikoli uchovávat části provozních údajů nezbytné pro vyúčtování ceny za poskytnutou službu, a zdůrazňuje, že poskytovatel služeb elektronických komunikací není oprávněn uchovávat informace o obsahu uskutečněné komunikace jen pro potřeby prostého vyúčtování ceny za službu poskytnutou účastníkovi , neboť takové údaje není povinen uchovávat ani pro potřeby Policie České republiky, Bezpečnostní informační služby a Vojenského zpravodajství (§ 97 odst. 3 zákona o elektronických komunikacích). Dovolatel uzavírá, že měl povinnost provést vyúčtování datových služeb výlučně na základě objemu dat přenesených v průběhu poskytování datových služeb účastníkovi, což také učinil, a že za účelem unesení důkazního břemene ve vztahu k prokázání oprávněnosti svého peněžitého nároku byl povinen uchovat pouze provozní údaje ve smyslu ustanovení § 90 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích, mezi které nepatří údaje o obsahu uskutečněné internetové komunikace, tedy např. údaje o účastníkem navštívených URL adresách (webových stránkách). Přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen o. s. ř. ), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. Čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu vydaná v řízení o věcech, o nichž bylo rozhodnuto jiným orgánem, pokud to zákon připouští (§ 245 a 236 odst. 1 o. s. ř.).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy - jak vyplývá z přiměřeného užití části čtvrté, hlavy třetí občanského soudního řádu (§ 245 o. s. ř.) - v ustanovení § 237 o. s. ř.

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].

Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

V projednávané věci bylo pro její rozhodnutí významné mimo jiné vyřešení právní otázky, co je obsahem povinnosti tvrzení a důkazní povinnosti osoby poskytující veřejně dostupné služby elektronických komunikací ve sporu mezi ní a účastníkem, popřípadě uživatelem, o úhradu ceny za poskytnutou službu. Protože tato právní otázka dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena, představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud České republiky proto dospěl k závěru, že dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba posuzovat - vzhledem k tomu, že k poskytnutí veřejně dostupné služby elektronických komunikací žalobcem účastníkovi mělo dojít v období od 6. 4. 2008 do 5. 5. 2008 - podle zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o elektronických komunikacích), ve znění zákonů č. 290/2005 Sb., č. 361/2005 Sb., č. 235/2006 Sb., č. 310/2006 Sb., č. 186/2006 Sb., č. 110/2007 Sb., č. 261/2007 Sb. a č. 304/2007 Sb., tedy podle zákona o elektronických komunikacích ve znění účinném do 30. 6. 2008 (dále jen zákona o elektronických komunikacích ).

Podle ustanovení § 64 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích účastník, popřípadě uživatel veřejně dostupné služby elektronických komunikací, je povinen uhradit za poskytnutou službu cenu ve výši platné v době poskytnutí této služby. Pro účely zákona o elektronických komunikacích se rozumí účastníkem každý, kdo uzavřel s podnikatelem poskytujícím veřejně dostupné služby elektronických komunikací smlouvu na poskytování těchto služeb, a uživatelem každý, kdo využívá nebo žádá veřejně dostupnou službu elektronických komunikací [§ 2 písm. a) a b) zákona o elektronických komunikacích].

Spory mezi osobou poskytující služby elektronických komunikací na straně jedné, a účastníkem, popřípadě uživatelem na straně druhé, o úhradu ceny za poskytnutou službu rozhoduje Český telekomunikační úřad, který při projednávání a rozhodování těchto sporů postupuje - není-li zákonem o elektronických komunikacích stanoveno jinak - podle správního řádu [srov. § 129 odst. 1, § 7 odst. 1 písm. b) a § 122 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích].

Protože spory mezi osobou poskytující služby elektronických komunikací a účastníkem, popřípadě uživatelem o úhradu ceny za poskytnutou službu vyplývají z občanskoprávních (popřípadě obchodních) vztahů, řeší je Český telekomunikační úřad jak vyplývá z ustanovení § 141 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen správní řád ) - ve sporném řízení. Ve sporném řízení vychází správní orgán z důkazů, které byly účastníky navrženy; pokud navržené důkazy nepostačují ke zjištění stavu věci, může správní orgán provést i důkazy jiné; neoznačí-li účastníci důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází správní orgán při zjišťování stavu věci z důkazů, které byly provedeny (srov. § 141 odst. 4 správního řádu). K provedení důkazů lze užít všech důkazních prostředků, které jsou vhodné ke zjištění stavu věci a které nejsou získány nebo provedeny v rozporu s právními předpisy; jde zejména o listiny, ohledání, svědeckou výpověď a znalecký posudek (srov. § 51 odst. 1 správního řádu).

Jestliže je spor mezi osobou poskytující služby elektronických komunikací a účastníkem, popřípadě uživatelem veřejně dostupné služby elektronických komunikací o úhradu ceny za poskytnutou službu, o němž pravomocně rozhodl Český telekomunikační úřad, projednáván na základě podané žaloby v občanském soudním řízení podle ustanovení části páté občanského soudního řádu, není soud vázán skutkovým stavem, jak byl zjištěn správním orgánem (srov. § 250e odst. 1 o. s. ř.). Soud proto může nepřevezme-li zcela (nevezme-li za svá) skutková zjištění správního orgánu zopakovat důkazy provedené před správním orgánem (srov. § 250e odst. 2 o. s. ř.) a, nebrání-li tomu účinky koncentrace řízení (§ 250d o. s. ř.), přihlédnout k nově tvrzeným skutečnostem a provést další důkazy. Nesplní-li proto účastníci svou povinnost označit důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení za řízení před správním orgánem, mohou svou důkazní povinnost splnit označením dalších (nových) důkazů v občanském soudním řízení; neučiní-li tak, vychází soud při zjišťování skutkového stavu věci z důkazů, které byly provedeny (srov. § 245, § 120 odst. 1 větu první a § 120 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Za důkaz mohou v řízení před soudem sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci, zejména výslech svědků, znalecký posudek, zprávy a vyjádření orgánů, fyzických a právnických osob, notářské nebo exekutorské zápisy a jiné listiny, ohledání a výslech účastníků (§ 245, § 125 věta první o. s. ř.).

Každý z účastníků sporu uvedeného v ustanovení § 129 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích (tj. sporu mezi osobou vykonávající komunikační činnost na straně jedné, a účastníkem, popřípadě uživatelem na straně druhé, který se týká povinností uložených zákonem o elektronických komunikacích nebo na jeho základě) musí v závislosti na hypotéze hmotněprávní normy, podle níž má být věc posouzena, tvrdit skutečnosti a označit důkazy, na základě kterých bude moci správní orgán (soud) rozhodnout v jeho prospěch (břemeno tvrzení a důkazní břemeno). Účastník, který neoznačil důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, nese případné nepříznivé následky v podobě takového rozhodnutí správního orgánu (soudu), které bude vycházet ze skutkového stavu zjištěného na základě ostatních provedených důkazů. Stejné následky stíhají i toho účastníka, který sice navrhl důkazy o pravdivosti svých tvrzení, avšak hodnocení provedených důkazů správním orgánem (soudem) vyznělo v závěr, že dokazování nepotvrdilo pravdivost skutkových tvrzení účastníka. Zákon zde vymezuje tzv. důkazní břemeno (§ 141 odst. 4 správního řádu, § 120 odst. 3 o. s. ř.) jako procesní odpovědnost účastníka za výsledek řízení, jestliže je určován výsledkem provedeného dokazování. Procesní smysl důkazního břemene vyniká především v takové důkazní situaci, kdy aktivní účastníci beze zbytku splní svou povinnost tvrzení i povinnost důkazní. Jeho pravým cílem je umožnit správnímu orgánu (soudu) vydat rozhodnutí i v těch případech, kdy určitá skutečnost, ve sporu rozhodná, nebyla (ve smyslu, že zpravidla ani být nemohla) dokázána, tedy v případech, kdy výsledky hodnocení důkazů neumožňují správnímu orgánu (soudu) přijmout ani závěr o pravdivosti této skutečnosti, ale ani závěr o tom, že by byla nepravdivá. I v těchto případech (tzv. důkazní nouzi) musí správní orgán (soud) rozhodnout v neprospěch toho účastníka, v jehož zájmu bylo podle hmotného práva prokázat tvrzenou skutečnost.

Z hmotněprávní úpravy obsažené v ustanovení § 64 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích vyplývá, že osoba poskytující služby elektronických komunikací má ve sporu s účastníkem, popřípadě uživatelem veřejně dostupné služby elektronických komunikací o úhradu ceny za poskytnutou službu břemeno tvrzení, že účastníku (uživateli) poskytl veřejně dostupnou službu elektronických komunikací v rozsahu a kvalitě odpovídajícím ceně, kterou mu za službu vyúčtoval a která byla platná v době poskytnutí služby, a důkazní břemeno, pokud jde o prokázání tohoto tvrzení. Z takto vymezeného břemene tvrzení a důkazního břemene vyplývá, že osobě poskytující služby elektronických komunikací nestačí k úspěchu ve sporu s účastníkem, popřípadě uživatelem, o úhradu ceny za poskytnuté datové služby tvrdit a prokazovat, jaký byl jí naměřený objem dat přenesených v průběhu poskytování datových služeb účastníku (uživateli), nýbrž že tato osoba musí - má-li mít ve sporu úspěch tvrdit a prokázat též to, co bylo obsahem poskytnuté datové služby (jaká data účastník, popřípadě uživatel prostřednictvím datové služby obdržel). Na základě skutečnosti, jaká data byla účastníku (uživateli) poskytnuta, lze ověřit nejen správnost vyúčtovaného objemu (množství) dat naměřeného osobou poskytující služby elektronických komunikací, ale i to, zda datová služba byla poskytnuta řádně (srov. např. § 94 odst. 2 zákona o elektronických komunikacích).

V projednávané věci jak bylo dokazováním v řízení před správním orgánem i v řízení před soudy zjištěno - žalobce, který je osobou poskytující služby elektronických komunikací, vyúčtoval účastníku, jenž s ním uzavřel smlouvu o poskytování služeb elektronických komunikací, cenu za veřejně dostupnou službu elektronických komunikací poskytnutou mu v období od 6. 4. 2008 do 5. 5. 2008 ve výši 45.597,50 Kč. Ke svému tvrzení, že v tomto období poskytl účastníku kromě jiných služeb elektronických komunikací i datové služby GPRS - Internet a GPRS WAP v objemu (množství) odpovídajícím ceně 37.199,50 Kč (bez DPH), žalobce v řízení před správním orgánem i v řízení před soudy označil jako důkazy jím vyhotovené vyúčtování služeb a podrobný výpis hovorů a připojení účastníka . Vzhledem k tomu, že z těchto listin vyplývá pouze doba připojení účastníka při poskytování datových služeb evidovaná žalobcem a jím naměřený celkový objem přenesených (účastníkem stažených) dat, byl žalobce povinen jak vyplývá z výše uvedeného - tvrdit a prokázat též to, co bylo obsahem datové služby poskytnuté účastníku (jaká data účastník prostřednictvím datové služby obdržel), aby mohla být ověřena jak správnost vyúčtovaného objemu (množství) dat naměřeného žalobcem (zejména za situace, kdy jen za datové spojení dne 16. 4. 2008 byla žalobcem vyúčtována cena 36.090,- Kč bez DPH), tak i to, zda datová služba byla poskytnuta řádně.

Důkazem k prokázání tvrzení žalobce o obsahu poskytnuté datové služby mohly být nejen záznamy o tzv. URL adresách (o adresách webových stránek navštívených účastníkem v době datového spojení), které žalobce mohl (aniž by tím jak správně dovodil odvolací soud - porušoval ustanovení čl. 10 Listiny základních práv a svobod) zpracovávat jako provozní údaje nezbytné pro vyúčtování ceny za poskytnutou službu do konce doby, během níž mohlo být vyúčtování ceny právně napadeno nebo úhrada mohla být vymáhána (srov. § 90 odst. 1 a 3 zákona o elektronických komunikacích), ale i jiné důkazní prostředky, kterými bylo možné zjistit obsah datové služby poskytnuté účastníku a které jsou příkladmo uvedeny v ustanoveních § 51 odst. 1 správního řádu a § 125 větě první o. s. ř. Protože žalobce svou povinnost tvrdit, co bylo obsahem datové služby vyúčtované účastníku, v řízení před správním orgánem ani v řízení před soudy nesplnil (z hlediska následků nesplnění této povinnosti přitom není významné, že ji ani splnit objektivně nemohl, neboť své záznamy o obsahu poskytnuté datové služby smazal), a protože tak nemohl splnit ani důkazní povinnost odpovídající tomuto tvrzení, je závěr odvolacího soudu, podle něhož nelze uzavřít, že k přenosu vyúčtovaného objemu dat ve prospěch účastníka skutečně došlo, v souladu se zákonem.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by byl postižen některou z vad, uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a účastníku v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 27. srpna 2013

JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu