21 Cdo 2044/2012
Datum rozhodnutí: 18.12.2012
Dotčené předpisy: § 42a obč. zák., § 243b odst. 5 o. s. ř.




21 Cdo 2044/2012

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobců a) Ing. J. B. , b) L. B. , obou zastoupených JUDr. Milošem Červinkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Haštalská č. 27, proti žalovanému V. F. , zastoupenému JUDr. Libuší Svobodovou, advokátkou se sídlem v Praze 7, Nad Štolou č. 18, o neúčinnost kupní smlouvy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 24 C 68/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soud v Praze ze dne 19. května 2011 č. j. 70 Co 110/2011-193 takto:

I. Dovolání žalovaného se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům na náhradě nákladů dovolacího řízení 7.740,- Kč společně a nerozdílně do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Miloše Červinky, advokáta se sídlem v Praze 1, Haštalská č. 27.

Stručné odůvodnění (§ 243c odst.2 o.s.ř.):

Dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19.5.2011 č.j. 70 Co 110/2011-193 ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 27.4.2006 č.j. 24 C 68/2005-82 v té části, kterou bylo vyhověno žalobě o určení, že kupní smlouva ze dne 26.4.2002, kterou Z. B. a A. B. prodali žalovanému "dům č.p., postavený na st.p.č., st.p.č. a p.č. v k.ú. Bošovice u Čížové, okres Písek, vše zapsáno na LV č. u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště Písek", je vůči žalobcům, se kterými je pokračováno v řízení po smrti původního žalobce Ing. M. B., právně neúčinná, není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. nebo podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno žádné rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud zrušil) a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemůže mít po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř.

Odporovatelným je - jak vyplývá z ustanovení § 42a odst. 2 občanského zákoníku - takový právní úkon dlužníka, který učinil v úmyslu zkrátit své věřitele. O úmysl zkrátit věřitele se jedná zejména tehdy, jestliže dlužník právním úkonem chtěl zkrátit své věřitele nebo jestliže věděl, že právním úkonem může zkrátit své věřitele, a pro případ, že je skutečně zkrátí, s tím byl srozuměn. V řízení o odpůrčí žalobě je žalující věřitel povinen tvrdit a prokázat (má-li být jeho žaloba úspěšná), že dlužníkův odporovaný právní úkon (právní úkon napadený odpůrčí žalobou) zkracuje uspokojení jeho vymahatelné pohledávky a, současně, že žalovanému (druhé straně odporovaného právního úkonu) musel být úmysl dlužníka odporovaným právním úkonem zkrátit věřitele znám, tedy že žalovaný o tomto úmyslu dlužníka při právním úkonu (v době, kdy byl učiněn) věděl nebo musel vědět (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23.5.2001 sp. zn. 21 Cdo 1912/2000, který byl uveřejněn pod č. 35 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2002, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.12.2008 sp. zn. 21 Cdo 4994/2007). Rozhodující také je, že odporovaný úkon (objektivně) zkracuje věřitele dlužníka (a že je s tím dlužník srozuměn); případný motiv, pohnutka dlužníka pro takový úkon či to, že tímto úkonem plní nějaký jiný svůj (dříve vzniklý) závazek, přitom nejsou rozhodné.

Dlužníkovy právní úkony zkracují pohledávku věřitele zejména tehdy, jestliže vedou ke zmenšení majetku dlužníka a jestliže v důsledku nich nastalé zmenšení majetku má současně za následek, že věřitel nemůže dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku dlužníka, ačkoliv - nebýt těchto úkonů - by se z majetku dlužníka alespoň zčásti uspokojil. Jestliže žalovanému (druhé straně odporovaného právního úkonu) musel být znám úmysl dlužníka odporovaným právním úkonem zkrátit věřitele, tedy jestliže žalovaný o tomto úmyslu dlužníka při právním úkonu (v době, kdy byl učiněn) věděl nebo musel vědět, musí být také srozuměn s tím, že věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky rovněž z majetku, který na základě takového právního úkonu od dlužníka (na újmu práv věřitelů dlužníka) nabyl (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.11.2008 sp. zn. 21 Cdo 4250/2007).

Z uvedených závěrů ustálené judikatury odvolací soud vycházel a správně dovodil, že je dán jak úmysl dlužníka zkrátit věřitele, tak vědomost žalovaného o tomto úmyslu. V dané věci měl dlužník žalobce A. B. v době účinnosti kupní smlouvy vůči žalobci splatný dluh ve výši 3.450.000,- Kč. Jestliže kupní smlouvou převedl svůj jediný nemovitý majetek (včetně movitého vybavení domu) na žalovaného, musel být minimálně srozuměn s tím, že žalobce nebude moci svou pohledávku z jeho zbývajícího majetku uspokojit (což se potvrdilo v probíhající exekuci). Rovněž není pochyb o tom, že se jednalo o právní úkon zkracující, neboť předmětné nemovitosti nebyly převedeny za cenu obvyklou, ale za cenu o 500.000,- Kč nižší, čehož si byli účastníci kupní smlouvy vědomi. Dlužník v řízení potvrdil, že neměl v úmyslu použít kupní cenu na zaplacení svých dluhů, navíc způsob úhrady kupní ceny ani nebyl v řízení doložen. Z uvedených nestandardních podmínek kupní smlouvy, z povahy vztahů mezi dlužníkem a žalovaným i ze skutečnosti, že rodina dlužníka i po prodeji nemovitostí včetně movitého vybavení dům i tyto věci nadále bezplatně užívá, lze nepochybně usuzovat i na vědomost žalovaného o úmyslu dlužníka zkrátit věřitele.

Kromě polemiky se závěry soudů o prokázání úmyslu dlužníka zkrátit věřitele a vědomosti žalovaného o tomto úmyslu jako podmínek odporovatelnosti právního úkonu podle ustanovení § 42a občanského zákoníku, již dovolatel v ostatním obsahu (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) svého dovolání právní posouzení věci odvolacím soudem (závěr o tom, jaký právní předpis má být ve věci aplikován, popřípadě jak má být právní předpis vyložen) nezpochybňuje. Podstatou jeho dalších námitek je tvrzená vada řízení spočívající v tom, že "odvolací soud neprovedl důkaz obsahem spisu Okresního soudu v Písku sp. zn. 11 T 74/2007, který navrhl ke svým tvrzením", čímž "porušil jeho procesní práva, neboť tento důkaz mohl mít vliv na právní posouzení věci". Podle názoru odvolatele bylo "povinností odvolacího soudu tento důkaz přezkoumat, zhodnotit a uvést, proč jej nepovažuje relevantní pro rozhodnutí ve věci".

O vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, se při zjišťování skutkového stavu věci jedná například tehdy, jestliže v rozporu s ustanovením § 120 o.s.ř. nebyly vůbec zjišťovány okolnosti rozhodné pro posouzení věci, přestože byly tvrzeny a přestože k jejich prokázání byly nabízeny důkazy, nebo jestliže okolnosti rozhodné pro posouzené věci sice tvrzeny nebyly, ale měly být zjišťovány jako skutkový podklad pro posouzení skutečnosti, jíž je soud povinen se zabývat z úřední povinnosti (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 5.2.2003 sp. zn. 21 Cdo 870/2002, který byl uveřejněn pod č. 56 v časopise Soudní judikatura, roč. 2003). O žádný z těchto případů se však v posuzované věci nejedná. Dovolatel současně opomíjí, že podle ustanovení § 120 věty první o.s.ř. jsou účastníci povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení a že podle ustanovení § 120 věty druhé o.s.ř. soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede. Z této úpravy vyplývá, že soud není povinen provést všechny účastníky navržené důkazy, nýbrž je oprávněn (a povinen) v každé fázi řízení vážit, které důkazy vzhledem k uplatněnému nároku či tvrzením jednotlivých účastníků je třeba provést. Je tedy oprávněn posoudit důkazní návrhy a rozhodnout o tom, které z těchto důkazů provede, a současně rozhodnout, že neprovede ty z důkazů, jimiž mají být prokazovány skutečnosti, které jsou pro posouzení uplatněného nároku nevýznamné nebo které již byly prokázány jinými důkazy. Okolnost, že soud takto postupoval a že neprovedl dovolatelem navržený důkaz, nepředstavuje sama o sobě vadu řízení (srov. například usnesení býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 31.1.1972 sp. zn. 6 Co 344/71, uveřejněné ve Sborníku stanovisek, zpráv a rozhodování soudů IV na str. 1084-1085, nález Ústavního soudu ČR ze dne 3.11.1994 sp. zn. III. ÚS 150/93, uveřejněný pod č. 49 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, roč. 1994, nebo nález Ústavního soudu ČR ze dne 6.12.1995 sp. zn. II. ÚS 56/95, uveřejněný pod č. 80 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, roč. 1995).

Námitky žalovaného v tomto směru navíc nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. Uvedené námitky tak nemohou založit závěr o přípustnosti dovolání žalovaného podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. totiž nemůže být - jak je nepochybné ze znění ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř. - při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto.

Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

V dovolacím řízení vznikly žalobcům v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 5.850,- Kč (srov. § 8, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 19a vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb., č. 277/2006 Sb. a Čl. II vyhlášky č.64/2012 Sb.) a v paušální částce náhrady výdajů za dva úkony právní služby ve výši 600,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb., č. 276/2006 Sb. a č. 399/2010 Sb.), celkem ve výši 6.450,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalobců advokát JUDr. Miloš Červinka osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům řízení vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad (srov. § 137 odst. 3 a § 151 odst. 2 větu druhou o.s.ř.) ve výši 1.290,- Kč. Protože dovolání žalovaného bylo odmítnuto, soud mu ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalobcům nahradil. Přiznanou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 7.740,- je povinen zaplatit k rukám advokáta, který žalobce v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.), do tří dnů od právní moci rozhodnutí (§ 160 odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. prosince 2012

JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu