21 Cdo 2044/2007
Datum rozhodnutí: 11.03.2008
Dotčené předpisy:





21 Cdo 2044/2007


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce J. H., zastoupeného advokátkou, proti žalované M. ž., a. s., o odškodnění pracovního úrazu, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 19 C 138/95, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. ledna 2007, č. j. 16 Co 141/2006-605, takto:


I. Dovolání žalobce proti rozsudku krajského soudu v části, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby ohledně částky 421.025,- Kč s úrokem z prodlení, se odmítá.


II. Dovolání žalobce proti rozsudku krajského soudu v části, v níž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žaloba o zaplacení částky 1.172.762,- Kč s příslušenstvím se zamítá, se zamítá.


III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


Odůvodnění:


Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby mu žalovaná zaplatila na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od 1. 9. 1993 do 31. 3. 2005 celkem 1.593.787,- Kč v čistém s úrokem z prodlení ve výši a za dobu, jež v žalobě specifikoval. Žalobu odůvodnil zejména tím, že v době trvání pracovního poměru u právního předchůdce žalované utrpěl dne 11. 2. 1982 pracovní úraz, pro jehož následky byl převeden na jinou práci a byl mu také přiznán částečný invalidní důchod. Pracovní poměr mezi účastníky byl rozvázán ke dni 31. 1. 1992 z důvodu organizačních změn a do doby rozvázání pracovního poměru mezi účastníky mu ztráta na výdělku nevznikla. Kdyby nebylo žalobcova úrazu, mohl by být po skončení pracovního poměru u žalované zaměstnán jako obsluha karuselu, formíř odlitků pro čerpadla, slévač ve slévárně barevných kovů, tavič ve slévárně barevných kovů, řidič důlní lokomotivy nebo obsluha důlních strojů. Náhradu za ztrátu na výdělku proto spatřuje v rozdílu mezi výdělky, které by na těchto pracovních místech dosáhl, a příjmy, kterých fakticky za uvedenou dobu dosáhl.


Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 25. 4. 1997, č. j. 19 C 138/95-80, žalobě (ohledně tehdy uplatněného nároku) vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech řízení 1.860,- Kč a České republice na účet Okresního soudu v Olomouci soudní poplatek ve výši 3.388,- Kč. Po provedeném řízení měl za prokázáno, že žalobce v pracovním poměru u právního předchůdce žalované utrpěl dne 11. 2. 1982 úraz, jehož následkem byla slepota jeho pravého oka. Po rozvázání pracovního poměru se žalovanou vznikala žalobci ztráta na výdělku v důsledku toho, že jeho příjmy byly nižší, než jakých průměrně dosahoval u žalované (2.765,- Kč měsíčně), a proto je žalovaná povinna mu tuto ztrátu na výdělku nahradit. Neakceptoval námitku žalované, že by nárok žalobce byl promlčen.


K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 9. 2. 1998, č. j. 16 Co 447/97-97, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vzhledem k tomu, že se soud prvního stupně nezabýval předpoklady odpovědnosti žalovaného za tvrzenou škodu, posoudil jeho rozsudek jako nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů. Vytknul dále soudu prvního stupně, že nezohlednil při výpočtu skutečnost, že se žalovaná v rozsahu 20% částečně zprostila odpovědnosti za úraz žalobce, a že není zřejmé, jak dospěl k průměrnému měsíčnímu výdělku žalobce 2.765,- Kč.


Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 14. 7. 1999, č. j. 19 C 138/95-183, žalobu (v rozsahu tehdy uplatněném) zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vycházeje z toho, že žalobce v době trvání pracovního poměru utrpěl u právního předchůdce žalované (dne 11. 2. 1982) úraz, za který odpovídá žalovaná, jež se své odpovědnosti za tento úraz zprostila v rozsahu 20%, a z toho, že žalobce ukončil s žalovanou pracovní poměr dohodou z důvodu organizačních změn, dospěl k závěru, že k rozvázání pracovního poměru nedošlo pro následky pracovního úrazu, a proto zde není příčinné souvislosti mezi ztrátou na výdělku žalobce po skončení pracovního poměru a utrpěným pracovním úrazem.


K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 27. 1. 2000, č. j. 16 Co 12/2000-208, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Souhlasil sice se závěrem soudu prvního stupně, že ztrátu na výdělku tak, jak ji žalobce vymezil, působí žalobci nikoli následky pracovního úrazu, ale rozvázání pracovního poměru z důvodů organizačních změn a že tak není dána přímá příčinná souvislost mezi pracovním úrazem a vzniklou škodou, dodal však, že to neznamená, že by žalobci nemohla v době po skončení pracovního poměru u žalované vzniknout v důsledku pracovního úrazu škoda spočívající na ztrátě na výdělku. Došlo-li totiž u zaměstnance ke ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, je zaměstnavatel povinen mu tuto škodu nahradit, jestliže byly splněny předpoklady vzniku odpovědnosti. To platí bez ohledu na to, že ztráta na výdělku vznikla až po skončení pracovního poměru. Východiskem pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku v takovém případě však nemůže být průměrný výdělek žalobce stanovený z příjmů, které pobíral od žalované, ale průměrný výdělek před vznikem škody, tj. průměrný výdělek, který by žalobce prokazatelně dosáhl u jiného zaměstnavatele za práci, kterou by pro něj vykonával, kdyby k pracovnímu úrazu nedošlo. Uložil soudu prvního stupně, aby žalobce náležitě poučil o tom, které skutečnosti má v projednávaném případě tvrdit (kde a jakou práci by vykonával nebýt následků pracovního úrazu a jakých výdělků by na této práci dosáhl) a poté, aby doplnil dokazování o objasnění, zda pro následky pracovního úrazu ze dne 11. 2. 1982 žalobce skutečně není schopen konat popsanou práci, a aby se případně zabýval dalšími námitkami vznesenými účastníky v tomto řízení.


Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 22. 6. 2005, č. j. 19 C 138/95-534, žalované uložil, aby žalobci zaplatila 1.172.762,- Kč s úrokem z prodlení ve výši a za dobu, které podrobně rozvedl, zamítl žalobu, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobci 421.025,- Kč s úrokem z prodlení ve výši a za dobu, které rovněž podrobně rozvedl, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech řízení 6.275,- Kč a státu České republice na nákladech řízení 81.874,- Kč a na soudním poplatku na účet účtárny Okresního soudu v Olomouci 46.920,- Kč. Po provedeném dokazování měl za prokázáno, že žalobci v souvislosti s úrazem, který utrpěl v době trvání pracovního poměru u právního předchůdce žalované (dne 11. 2. 1982), vznikla škoda v souvislosti se ztrátou na výdělku po skončení pracovního poměru u žalované a že žalovaná se své odpovědnosti za tuto škodu v rozsahu 20% zprostila. Vycházeje dále z toho, že podle sdělení společnosti U., a. s., by si žalobce v profesi odlévač mohl vydělávat v průměru 6.350,- Kč měsíčně hrubého , valorizoval tento výdělek a podle skutečných příjmů žalobce v jednotlivých měsících vypočetl ztrátu na výdělku, kterou žalobce v jednotlivých měsících utrpěl. V části, v níž se žalobce domáhal větších náhrad, než jak je vypočetl soud prvního stupně, žalobu jako nedůvodnou zamítl, neboť žalobce ve svých výpočtech uvádí některé zákony nebo vládní nařízení (např. zákon č. 160/1993 Sb.), kterými mělo docházet k valorizaci náhrady , ovšem tyto právní předpisy valorizaci neupravovaly.


K odvolání obou účastníků Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 22. 1. 2007, č. j. 16 Co 141/2006-605, rozsudek soudu prvního stupně v odstavci I. výroku (ve vyhovujícím výroku) změnil tak, že žalobu o zaplacení částky 1.172.762,- Kč s příslušenstvím zamítl, v odstavci II. výroku (v zamítavém výroku) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů a že Česká republika nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Stejně jako soud prvního stupně vyšel ze skutkového zjištění, že žalobce utrpěl u právního předchůdce žalované dne 11. 2. 1982 pracovní úraz, pro jehož následky byl následně převeden na jinou práci a byl mu přiznán částečný invalidní důchod. Pracovní poměr mezi účastníky byl rozvázán dohodou ke dni 31. 1. 1992 a do té doby žalobci nevznikl nárok na náhradu za ztrátu na výdělku podle ustanovení § 195 zák. práce; žalovaná se zčásti zprostila odpovědnosti za škodu při tomto pracovním úrazu, a to v rozsahu 20%. Doplnil dokazování znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, z něhož zjistil, že žalobce nebyl schopen v období od 1. 2. 1992 do 31. 3. 2005 vykonávat práci odlévače, obsluhy karuselu, formíře odlitků, slévače ve slévárně barevných kovů, taviče ve slévárně barevných kovů, řidiče důlní lokomotivy a obsluhy důlních strojů, a to jak pro následky pracovního úrazu ze dne 11. 2. 1982, tak pro následky nepracovního úrazu levého kolena z června 1984. Dospěl k závěru, že mezi pracovním úrazem žalobce ze dne 11. 2. 1982 a vznikem škody spočívající ve ztrátě na výdělku po rozvázání pracovního poměru žalobce s žalovanou (po 31. 1. 1992) není dána příčinná souvislost, neboť žalobce by nebyl schopen z důvodu následků nepracovního úrazu levého kolena z června 1984 po skončení pracovního poměru mezi účastníky u jiného zaměstnavatele vykonávat shora uvedené práce, i kdyby k pracovnímu úrazu nedošlo. Žalobci tak nevznikl nárok na požadovanou náhradu za ztrátu na výdělku. S ohledem na tento závěr nezabýval se již ostatními odvolacími námitkami.


V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobce vytýká odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci, když má za to, že mezi pracovním úrazem a vznikem škody je dána příčinná souvislost, a tvrdí, že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování. Podle jeho názoru se znalkyně ve svém znaleckém posudku podrobně nezabývala jednotlivými časovými úseky, kdy byl žalobce pracovně omezen v důsledku bolesti levého kolena, a namítá, že v důsledku úrazu levého kolene byl v pracovní neschopnosti zhruba šest týdnů a následně se vrátil do pracovního procesu. O tom, že jej zranění kolena neomezovalo, svědčí závěr ze dne 5. 7. 1985, kdy byl shledán schopen práce na pozici skladníka náhradních dílů. Ze záznamu v srpnu 1996 je zřejmé, že ještě 12 let po úrazu kolena pracoval žalobce jako skladník. V srpnu roku 1999 byl evidován na úřadě práce s pracovním omezením pouze v důsledku úrazu oka a v nálezu ze dne 17. 6. 2004 byla konstatována plná hybnost obou jeho končetin a dále konstatováno, že kolenní klouby jsou bez výpotků. V roce 2006 byla žalobci nabídnuta práce na pozici skladníka. Navíc mu byl přiznán invalidní důchod z důvodu pracovního úrazu. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.


Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), se nejprve zabýval tím, zda v posuzovaném případě je dovolání přípustné.


Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).


Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§ 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§ 237 odst. 2 písm. b) o.s.ř.].


V posuzovaném případě žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu o zaplacení 1.172.762,- Kč s příslušenstvím zamítl, a v zamítavém výroku ve věci samé ohledně částky 421.025,- Kč s příslušenstvím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Protože napadeným rozhodnutím odvolacího soudu došlo k rozštěpení uplatněného nároku, je třeba přípustnost dovolání posuzovat vůči jednotlivým rozštěpeným nárokům samostatně.


Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu v části, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 421.025,- Kč s úrokem z prodlení, není dovolání žalobce podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustné, neboť z porovnání právního názoru soudu prvního stupně vyjádřeného v rozsudku ze dne 14. 7. 1999, č. j. 19 C 138/95-183, a ze dne 22. 6. 2005, č. j. 19 C 138/95-534, se závěry odvolacího soudu vyslovenými v jeho usnesení ze dne 9. 2. 1998, č. j. 16 Co 447/97-97, vyplývá, že rozhodnutí soudu prvního stupně ohledně dovoláním dotčeného výroku o zamítnutí žaloby nebylo právním názorem odvolacího soudu usměrněno. Odvolací soud totiž zrušil rozsudek soudu prvního stupně proto, že se soud prvního stupně nezabýval předpoklady odpovědnosti žalovaného za tvrzenou škodu , a že proto je nepřezkoumatelný . Ve svém novém rozhodnutí bral soud prvního stupně za základ i skutečnosti, které byly po doplnění řízení zjištěny až po rozhodnutí odvolacího soudu. Při novém rozhodování věci tedy právní názor odvolacího soudu (že je rozhodnutí nepřezkoumatelné ) neměl a ani nemohl mít vliv na posouzení věci soudem prvního stupně. Závěr soudu prvního stupně o tom, že žalobci zčásti nepřísluší náhrada za ztrátu na výdělku, neboť žalobce ve svých výpočtech uvádí některé zákony nebo vládní nařízení, kterými by mělo docházet k valorizacím, tyto zákony však valorizaci neprováděly , názorem odvolacího soudu ovlivněn nebyl; k odlišnému rozhodnutí dospěl soud prvního stupně na základě provedených důkazů a jejich zhodnocení.


Za tohoto stavu, kdy dovolání žalobce není podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustné, může být přípustnost dovolání proti tomuto výroku rozsudku odvolacího soudu založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tedy jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.


Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3 o.s.ř.].


Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.


Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.


Dovolání může být podle ustanovení § 237 odst.1 písm. c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li dovolatel za to, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 2 o.s.ř.). Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení § 238 a § 238a o.s.ř. (srov. § 241a odst. 3 o.s.ř.). Dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst.3 o.s.ř. totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění (a na něm založil své rozhodnutí), které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Protože pouze posouzení právních otázek, které byly v rozhodnutí odvolacího soudu řešeny, může vést k závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce, není dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. způsobilým podkladem pro úvahu dovolacího soudu, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé ve smyslu ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř. po právní stránce zásadní význam, a tedy ani pro posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. proto nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).


I když žalobce v dovolání uvedl, že rozsudek odvolacího soudu napadá vedle dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. také z důvodu uvedeného v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., když za otázku zásadního právního posouzení považoval posouzení příčinné souvislosti mezi pracovním úrazem a vznikem škody, z obsahu dovolání vyplývá, že žalobce podrobuje kritice skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází (vytýká odvolacímu soudu, že převzal závěry znaleckého posudku znalkyně MUDr. Marty Kotasové, přesto, že z jeho obsahu a z dalších důkazů vyplynulo, že v období od 1. 2. 1992 do 31. 3. 2005 byl schopen a také vykonával práci skladníka). Mimo to při řešení otázky příčinné souvislosti mezi utrpěným úrazem a vzniklou škodou nejde (oproti názoru dovolatele) o otázku právní, nýbrž o otázku skutkovou, jež nemůže být řešena obecně, ale pouze v konkrétních souvislostech. Protože tedy dovolatel napadá rozhodnutí odvolacího soudu v této části toliko pro nesprávnost posouzení skutkových a nikoli právních otázek, nemůže být dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c). Nejvyšší soud České republiky tak aniž by se mohl věcí v této části zabývat podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalobce v této části odmítl.


Po zjištění, že dovolání proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., přezkoumal dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v této části bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není důvodné.


Předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele vůči zaměstnanci za škodu při pracovním úrazu jsou podle ustanovení § 190 odst. 1 zák. práce pracovní úraz (poškození na zdraví zaměstnance nebo jeho smrt úrazem, k němuž došlo při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním), vznik škody a příčinná souvislost mezi pracovním úrazem a vznikem škody. V řízení o odškodnění pracovního úrazu má žalobce (poškozený zaměstnanec) procesní povinnost tvrdit (srov. § 101 odst. 1 o.s.ř.) a posléze i prokázat (srov. § 120 odst. 1 a 3 o.s.ř.) všechny uvedené předpoklady potřebné pro vznik odpovědnosti za škodu.


Škoda, která vzniká následkem pracovního úrazu, spočívá též ve ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity). Ke ztrátě na výdělku dochází proto, že pracovní schopnost zaměstnance byla následkem pracovního úrazu snížena (omezena) nebo zanikla, a účelem náhrady za ztrátu na tomto výdělku je poskytnout přiměřené odškodnění zaměstnanci, který není schopen pro své zdravotní postižení způsobené pracovním úrazem dosahovat takový výdělek, jaký měl před poškozením. Škoda spočívající ve ztrátě na výdělku je majetkovou újmou, která se stanoví ve výši rozdílu mezi výdělkem zaměstnance před vznikem škody a výdělkem po poškození, k němuž je třeba připočítat případný invalidní nebo částečný invalidní důchod poskytovaný z téhož důvodu; tímto způsobem jsou vyjádřeny snížení (omezení) nebo ztráta pracovní způsobilosti poškozeného a jeho neschopnost dosahovat pro následky pracovního úrazu stejný výdělek jako před poškozením.


O vztah příčinné souvislosti mezi ztrátou na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity) a pracovním úrazem se jedná tehdy, vznikla-li tato škoda (došlo-li k poklesu nebo úplné ztrátě výdělku) následkem pracovního úrazu (tj. bez pracovního úrazu by ztráta na výdělku nevznikla tak, jak vznikla). Nárok na náhradu za ztrátu na výdělku vzniká dnem, kdy došlo k poklesu (ztrátě) výdělku. Pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity) není rozhodující průměrný výdělek před pracovním úrazem, ale průměrný výdělek poškozeného před vznikem škody (srov. l95 odst. l zák. práce).


Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (skutková zjištění v tomto směru dovolatel v dovolání nenapadá), že žalobce utrpěl v době trvání pracovního poměru u právního předchůdce žalované dne 11. 2. 1982 úraz, pro jehož následky byl převeden na jinou práci a byl mu vyměřen částečný invalidní důchod. Pracovní poměr mezi účastníky byl rozvázán ke dni 31. 1. 1992 a do té doby žalobci nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti žalobci nevznikl. Žalobce v žalobě tvrdil [§ 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] a prokazoval [§ 101 odst. 1 písm. b), § 120 odst. 1 o. s. ř.], že škoda mu vznikla jako rozdíl mezi jeho skutečnými příjmy a výdělkem, kterého by dosahoval, kdyby po rozvázání pracovního poměru s žalovanou pracoval jako obsluha karuselu, formíř odlitků pro čerpadla, slévač ve slévárně barevných kovů, tavič ve slévárně barevných kovů, řidič důlní lokomotivy nebo obsluha důlních strojů; tyto práce však nemohl pro následky úrazu utrpěného dne 11. 2. 1982 vykonávat. Z dokazování dále vyplynulo, že žalobce v roce 1984 utrpěl úraz levého kolene a že potíže s levým kolenem (řešené i opakovanými operacemi) přetrvávají až do současné doby.


Za této důkazní situace řešil odvolací soud otázku, jaký vliv má skutečnost, že žalobce má dlouhodobé zdravotní potíže s kolenem, na příčinnou souvislost mezi následky úrazu utrpěného dne 11. 2. 1982 a případně vzniklou ztrátou na výdělku.


Ustálená soudní praxe učinila východiskem svých úvah názor, z něhož vycházel rovněž odvolací soud, že, vyskytne-li se u zaměstnance několik úrazů, které ovlivňují jeho celkový zdravotní stav a pracovní možnosti, je třeba zjistit, který z nich je pracovním úrazem a v jakém rozsahu pracovní úraz ovlivnil při celkovém zdravotním stavu zaměstnance jeho pracovní způsobilost (srov. rozsudek býv. Nejvyššího soudu SSR ze dne 25. 4. 1974, sp. zn. 4 Cz 10/74, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1975, pod poř. č. 17). V poslední době pak Nejvyšší soud České republiky v rozsudku ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1478/2003, rovněž vyslovil názor, že z hlediska vzniku nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti není rozhodující okolnost, že zaměstnanec v důsledku onemocnění nemocí z povolání splnil předpoklady pro vyměření dávky důchodového zabezpečení (pojištění) - invalidního důchodu; podstatné je, zda nemoc z povolání byla příčinou jeho nezpůsobilosti k soustavné výdělečné činnosti. Vztah příčinné souvislosti mezi škodou na výdělku (jeho poklesem) a nemocí z povolání je vyloučen, jestliže zaměstnanec - i kdyby zde nebylo jeho nemoci z povolání - je od doby poklesu výdělku neschopen soustavné výdělečné činnosti, protože jeho pracovní uplatnění vylučují sama o sobě obecná onemocnění, jimiž rovněž trpí; stejné platí i o vztahu pracovního a nepracovního úrazu zaměstnance. Je třeba totiž mít na zřeteli, že ke ztrátě na výdělku dochází proto, že pracovní schopnost zaměstnance byla snížena (omezena) nebo zanikla následkem úrazu a účelem náhrady za ztrátu na tomto výdělku je poskytnout přiměřené odškodnění zaměstnanci, který není schopen pro své zdravotní postižení způsobené pracovním úrazem dosahovat takový výdělek, jaký měl před poškozením, a že zaměstnavatel nemůže odpovídat za ztrátu na výdělku, která by vznikla (ať již z důvodu jiného úrazu, nebo pro nedostatek vhodných pracovních příležitostí v případě omezené pracovní způsobilosti), i kdyby následků pracovního úrazu nebylo.


Jestliže tedy jako je tomu v projednávané věci bylo zjištěno, že by žalobce, bez ohledu na úraz utrpěný dne 11. 2. 1982, stejně v období od 1. 2. 1992 do 31. 3. 2005 nemohl vykonávat práce, které podle svého tvrzení vykonávat mohl, a to proto, že jeho pracovní schopnost byla omezena v důsledku jiného úrazu (nikoli pracovního úrazu ze dne 11. 2. 1982), je závěr odvolacího soudu o tom, že zde není příčinné souvislosti mezi úrazem utrpěným dne 11. 2. 1982 a (hypotetickou) ztrátou na výdělku v období po skončení pracovního poměru mezi žalobcem a žalovanou.


Namítá-li dovolatel, že z provedených důkazů vyplývá, že v uvedeném období byl schopen a také vykonával práci skladníka, přehlíží, že svůj nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti neopíral o tvrzení, že po ukončení pracovního poměru s žalovanou mohl (nebýt pracovního úrazu) vykonávat práci skladníka, ale o tvrzení, že mohl vykonávat práci odlévače, obsluha karuselu, formíře odlitků, slévače ve slévárně barevných kovů, taviče ve slévárně barevných kovů, řidiče důlní lokomotivy nebo obsluhy důlních strojů (nepochybně lépe honorované než práce skladníka). Dovolací argumentace se tak zcela míjí se skutkovými tvrzeními, o něž žalobce opíral žalobou uplatněný nárok, a jež také v odvolacím řízení odvolací soud posuzoval. Proto uvedené námitky nemohou na správnosti závěrů odvolacího soudu ničeho změnit.


Z uvedeného vyplývá, že napadený měnící výrok rozsudku odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce v této části podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.


O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly (§ 142 odst. 1 o.s.ř.).


Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 11. března 2008


JUDr. Mojmír Putna, v. r.


předseda senátu