21 Cdo 2028/2004
Datum rozhodnutí: 13.04.2005
Dotčené předpisy: § 53 odst. 2 předpisu č. 65/1965Sb., § 243b odst. 5 předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




21 Cdo 2028/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce MUDr. D. K., zastoupeného advokátem, proti žalované Zdravotní pojišťovně, zastoupené advokátem, o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 21 C 260/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. února 2004, č. j. 53 Co 416/2003-101, takto :

I. Dovolání žalobce se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 1.325,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.

O d ů v o d n ě n í :

Dopisem ze dne 22. 6. 2000 žalovaná (svým ústředním ředitelem Ing. K. Š.) sdělila žalobci, že s ním okamžitě zrušuje pracovní poměr podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce. Porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem spatřovala v tom, že aktivně jednal tak, aby byly legalizovány úhrady přípravku XENICAL , v nedodržení postupu stanoveném v metodickém pokynu č. 2/1998, který sám vydal , v opakovaném konání, při kterém schvaloval žádanky a z rozhodovacího procesu byly vyloučeni revizní lékaři poboček , a ve vzniku škody, která je v příčinné souvislosti s výše uvedeným .



Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Žalobu zdůvodnil v první řadě tím, že k tomuto způsobu skončení pracovního poměru žalovaná přistoupila po uplynutí lhůty stanovené v ustanovení § 53 odst. 2 zák. práce. Pochybnosti o správnosti postupu žalobce ze strany žalované (zaměstnavatele) totiž existovaly minimálně již během měsíce května 2000 a okamžité zrušení pracovního poměru bylo žalobci doručeno dne 7. 7. 2000, tedy nejméně 37 dnů poté, kdy se zaměstnavatel o důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru dozvěděl. Žalobce navíc neporušil žádný zákon a ani vnitřní směrnici žalované. Úhrada přípravku XENICAL probíhala na základě žádanek schválených Poradní komisí a po podpisu ústředního ředitele žalované. Tento postup představoval vyšší kontrolu , než byl postup předepsaný pokynem ústředního ředitele žalované č. 38/1998. O schvalování úhrady léku XENICAL tímto způsobem rozhodl ústřední ředitel a ředitelé poboček žalované ani vedoucí zdravotních oddělení poboček žalované neměli k tomuto způsobu úhrady námitek.



Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 15. 11. 2001, č. j. 21 C 260/2000-18, určil, že okamžité zrušení pracovního poměru žalobce provedené dopisem žalované ze dne 22. 6. 2000 je neplatné a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech řízení 4.225,- Kč k rukám advokáta. Dospěl k závěru, že okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 22. 6. 2000 nemá náležitosti požadované ustanovením § 55 zák. práce, neboť neobsahuje vymezení skutku, v němž zaměstnavatel spatřuje porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem; není uvedena doba, ve které se měl žalobce tohoto jednání dopouštět, ani není uvedeno konkrétně, jakým způsobem jednal za účelem legalizace úhrady přípravku XENICAL, a škoda není specifikována pokud jde o její výši . Skutek tak není vymezen do té míry, aby jej nebylo možno zaměnit za jiný.



K odvolání žalované Městský soud v Praze usnesením ze dne 9. 9. 2002, č. j. 53 Co 200/2002-29, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vytknul soudu prvního stupně, že se nepokusil neurčitost obsahu dopisu ze dne 22. 6. 2000 odstranit výkladem tohoto písemného úkonu žalované. Nezabýval se tak tím, za jakých okolností žalovaná rozhodla o okamžitém zrušení pracovního poměru žalobce, a nezjišťoval objektivní stav daný v době doručení rozvázání pracovního poměru žalobci, tedy podmínky, za nichž žalovaná projevila vůli se žalobcem okamžitě pracovní poměr zrušit. K objasnění těchto okolností, stejně jako k případnému dalšímu posouzení toho, zda jednání žalobce bylo zvlášť hrubým porušením pracovní kázně, je však třeba doplnit dokazování v takové míře, že to zcela přesahuje rámec odvolacího řízení. Uložil soudu prvního stupně, aby doplnil dokazování o okolnostech schvalování úhrad přípravku XENICAL žalovanou a o jednání žalobce v této souvislosti. Dospěje-li k závěru, že v okamžitém zrušení pracovního poměru bylo závadové jednání žalobce žalovanou označeno nezaměnitelně, bude se dále zabývat tím, zda žalobce porušil pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem, zda byl projev vůle žalované žalobci doručen v zákonné lhůtě a zda byl splněn požadavek na projednání okamžitého zrušení pracovního poměru žalobce s odborovým orgánem.



Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 3. 6. 2003, č. j. 21 C 260/2000-69, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení k rukám advokáta 14.600,- Kč. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalobce svým jednáním, při vědomí svého nadřízeného - svědka O. S., zajistil schvalování a úhrady v té době pojišťovnou ze zákona nehrazeného preparátu XENICAL, a to ze základního fondu pojišťovny, přičemž rozhodování o schválení podepsaných žádanek na daný lék prováděl výlučně ve své vlastní působnosti bez zajištění další kontroly revizními lékaři žalované, kdy mu na základě jeho pokynu byly veškeré žádanky o schválení a úhradu preparátu XENICAL zasílány na odbor zdravotní politiky. Tím z procesu kontroly a schvalování daných žádanek vyloučil revizní lékaře poboček žalované, do jejichž působnosti by jinak tato kontrola spadala; tímto způsobem došlo ke schvalování a úhradám i v případech nepojištěnců žalované nebo jiných osob nesplňujících podmínky k předpisu takového léku a částka odpovídající těmto neoprávněným úhradám představovala kolem 5.000.000,- Kč. Dovodil dále, že žalobce svým postupem porušil ustanovení § 16 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, neboť schvalování úhrady preparátu XENICAL prováděl výhradně sám, v podstatě plošným způsobem, bez individuálního zkoumání zdravotního stavu pojištěnce, čímž z procesu schvalování jednotlivých případů, v rozporu s tímto ustanovením, zajistil vyloučení revizních lékařů . V rozporu s tvrzením žalobce, že byla zajištěna vyšší míra kontroly schvalováním těchto úhrad Poradní komisí žalované, soud prvního stupně zjistil, že zápis Poradní komise , který k této záležitosti žalobce vyhotovil, neodpovídal skutečnosti; komise danou problematiku léku XENICAL vůbec nerozebírala, věcně se jí nezabývala a připojené podpisy byly chápány členy komise jako zcela formální . Při posuzování běhu lhůty uvedené v ustanovení § 53 odst. 2 zák. práce soud prvního stupně uvažoval i úlohu svědka S. , který byl v té době ústředním ředitelem žalované a jako takový vystupoval jako statutární orgán žalované. Vědomost svědka O. S. o okolnostech, za nichž byly úhrady preparátu XENICAL schvalovány, nebylo možno považovat za vědomost zaměstnavatele žalobce o důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru ve smyslu § 53 odst. 2 zák. práce, neboť sám tento svědek nesl část odpovědnosti za toto jednání a byl si této spoluodpovědnosti vědom, jak bylo patrné i z jeho vzdání se funkce vzápětí po prvním projednání této věci správní radou žalované.



K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 2. 2004, č. j. 53 Co 416/2003-101, rozsudek soudu prvního potvrdil s tím, že částka, kterou je žalobce povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení, činí 14.600,- Kč, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 5.150,- Kč k rukám advokáta. Skutkový i právní stav věci považoval soudem prvního stupně za objasněný v náležité míře. Za správný považoval zejména závěr soudu prvního stupně o tom, že žalobce obešel působnost revizních lékařů tím, že si vyhradil rozhodování o schvalování žádanek na hrazení preparátu XENICAL, nadto bez individuálního posouzení, jež ustanovení § 16 zákona č. 48/1997 Sb. vyžaduje. Na tom nic nemění ani okolnost, že žalobce byl revizním lékařem, resp. nadřízeným všech revizních lékařů poboček žalované, protože z tohoto titulu jednotlivé žádanky neposuzoval; cílem jeho postupu bylo právě zákonný postup obejít . Neakceptoval obranu žalobce, že zajistil ještě větší míru kontroly nakládání s preparátem XENICAL schválením Poradní komisi , neboť toto schvalování do působnosti komise nespadalo a žalobce se podle odvolacího soudu tímto způsobem pouze pokoušel zakrýt nesprávnost svého jednání. Za správný považoval i závěr soudu prvního stupně, že o důvodech okamžitého zrušení pracovního poměru se žalovaná dozvěděla až ze závěrů zvláštní komise vydaných dne 19. 6. 2000, nikoli už v době předchozí. Vědomost žalované nelze ztotožnit s vědomostí svědka O. S. (v té době ústředního ředitele žalované) o jednání žalobce, neboť ten se na celé věci podílel a nesl část odpovědnosti za toto jednání .



V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., případně z toho, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, žalobce v první řadě namítá, že odvolací soud ve věci rozhodl, aniž by jakkoliv přihlédl k důkazům navrženým žalobcem dodatečně v průběhu odvolacího řízení . Protože z titulu své funkce vedoucího oddělení revizních lékařů odboru zdravotní politiky byl sám revizním lékařem a příslušela mu tudíž pravomoc schvalovat hrazení zdravotní péče jinak žalovanou nehrazené, což potvrdili i slyšení svědkové Doc. Ing. O. S. a RNDr. Z. P., prokázal, že podmínky pro hrazení přípravku XENICAL dle § 16 zákona č. 48/1997 Sb. byly splněny. Veškeré jeho jednání bylo prováděno na pokyn jeho nadřízeného ústředního ředitele žalované O. S., k čemuž dospěla i zvláštní komise zřízená novým ústředním ředitelem žalované k problematice přípravku XENICAL ve svém zápisu ze dne 19. 6. 2000. Nebylo prokázáno ani to, že by způsobil žalované škodu ve výši cca 5.000.000,- Kč. Je přesvědčen, že svým jednáním neporušil žádný obecně závazný právní předpis, povinnosti stanovené pracovní smlouvou ani vnitřní předpis žalované. V jeho případě nebyla dodržena ani jednoměsíční lhůta podle ustanovení § 53 odst. 2 zák. práce, neboť o celé záležitosti od samého počátku věděl jak žalobcův nadřízený ústřední ředitel O. S., tak Ing. Š., který nakonec jménem žalované rozvázal s žalobcem jeho pracovní poměr. Žalovaná se tak o důvodu k okamžitému zrušení pracovního poměru dozvěděla nejpozději v průběhu května roku 2000, což plyne zejména z obsahu e-mailu Doc. S. ze dne 1. 6. 2000. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 3. 6. 2003, č. j. 21 C 260/2000-69, zrušil a aby věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k dalšímu řízení.



Žalovaná navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto, neboť podle jejího přesvědčení bylo v řízení prokázáno, že žalobce porušil vnitřní předpisy žalované, konkrétně metodický pokyn ředitele odboru zdravotní politiky č. 2/1998 ke schvalování finančně náročných úhrad léčiv a prostředků zdravotnické techniky.



Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o.s.ř.

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§ 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§ 237 odst. 2 písm. b) o.s.ř.].



Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Soud prvního stupně přitom v tomto rozsudku ze dne 3. 6. 2003, č. j. 21 C 260/2000-69, rozhodl jinak, než ve svém dřívějším rozsudku ze dne 15. 11. 2001, č. j. 21 C 260/2000-18, který byl usnesením odvolacího soudu 9. 9. 2002, č. j. 53 Co 200/2002-29, zrušen.

Ze znění ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. vyplývá, že dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, je-li mezi novým rozsudkem soudu prvního stupně a právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí zrušil, příčinná souvislost potud, že právě právní názor odvolacího soudu byl jedině a výhradně určujícím pro nové rozhodnutí věci soudem prvního stupně. Tak tomu je u názoru na právní posouzení věci (u názoru na to, jaký právní předpis má být ve věci aplikován, popř. jak má být právní předpis vyložen). Právním názorem významným z hlediska ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. nejsou pokyny odvolacího soudu k doplnění řízení, jestliže byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen pro neúplnost skutkových zjištění, pokyny k odstranění procesních vad, popřípadě jiné pokyny o tom, jak má soud prvního stupně dále postupovat po procesní stránce; takovýto právní názor totiž žádným způsobem neusměrňuje soud prvního stupně v tom, jak má věc v novém rozsudku rozhodnout.



Z porovnání právního názoru soudu prvního stupně vyjádřeného v rozsudku ze dne 3. 6. 2003, č. j. 21 C 260/2000-69, se závěry odvolacího soudu vyslovenými v jeho usnesení ze dne 9. 9. 2002, č. j. 53 Co 200/2002-29, vyplývá, že názor odvolacího soudu nebyl pro nové rozhodnutí soudu prvního stupně určující. Odvolací soud totiž usnesením ze dne 9. 9. 2002, č. j. 53 Co 200/2002-29, zrušil rozsudek soudu prvního stupně proto, že skutková zjištění soudu prvního stupně nebyla podložena výsledky dokazování a že je proto potřeba ke zjištění skutkového stavu věci provést další důkazy. Při novém rozhodování věci tedy právní názor odvolacího soudu neměl a ani nemohl mít vliv na posouzení věci (pro objasnění toho, zda žalobce jednáním uvedeným v okamžitém zrušení pracovního poměru porušil zvlášť hrubým způsobem pracovní kázeň) soudem prvního stupně. Skutečnost, že soud prvního stupně ve svém rozsudku ze dne 3. 6. 2003, č. j. 21 C 260/2000-69 (oproti závěru v rozsudku ze dne 15. 11. 2001, č. j. 21 C 260/2000-18), považoval okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 22. 6. 2000 za dostatečně určité (§ 55 zák. práce), nevyplynula z toho, že by jeho posouzení věci bylo usměrněno zrušovacím usnesením odvolacího soudu; k odlišnému rozhodnutí dospěl soud prvního stupně na základě provedených důkazů a jejich hodnocení. Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu tedy nemůže být přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., ale jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3 o.s.ř.].

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Dovolání může být podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li dovolatel za to, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 2 o.s.ř.). Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení § 238 a § 238a o.s.ř. (srov. § 241a odst. 3 o.s.ř.). Dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění (a na něm založil své rozhodnutí), které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Protože pouze posouzení právních otázek, které byly v rozhodnutí odvolacího soudu řešeny, může vést k závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce, není dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. způsobilým podkladem pro úvahu dovolacího soudu, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. po právní stránce zásadní význam, a tedy ani pro posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. proto nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).



Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (dovolatel v tomto směru skutková zjištění soudů nezpochybňuje), že žalobce pracoval u žalované naposledy jako ředitel odboru zdravotní politiky a že s vědomím svého nadřízeného ústředního ředitele O. S. zajistil schvalování a úhradu ze zákona nehrazeného preparátu XENICAL ze základního fondu žalované, a to tak, že sám rozhodoval o schválení předepsaných žádanek na tento lék. Žalovaná s žalobcem okamžitě zrušila pracovní poměr dopisem ze dne 22. 6. 2000, který byl žalobci doručen dne 7. 7. 2000.

Podle ustanovení § 53 odst. 2 zák. práce zaměstnavatel může okamžitě zrušit pracovní poměr pouze ve lhůtě jednoho měsíce ode dne, kdy se o důvodu k okamžitému zrušení dověděl, nejpozději však do jednoho roku ode dne, kdy tento důvod vznikl. O počátku a běhu měsíční lhůty platí obdobně ustanovení § 46 odst. 3 a 4.

Zaměstnavatel se o důvodu k okamžitému zrušení pracovního poměru dozví dnem, kdy jeho vedoucí zaměstnanec (§ 9 odst. 3 zák. práce), který je bezprostředně nebo výše nadřízen (a je tedy oprávněn tomuto podřízenému zaměstnanci ukládat pracovní úkoly a dávat mu k tomu účelu závazné pokyny) tomu, kdo porušil pracovní kázeň zvlášť závažným způsobem, získal vědomost (dozvěděl se), že se zaměstnanec dopustil takového jednání, které může zakládat důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru. Pro určení počátku běhu lhůty uvedené v ustanovení § 53 odst. 2 zák. práce není významné, kdy zaměstnavatel důvod okamžitého zrušení zjistil (jako tomu bylo podle právní úpravy obsažené v ustanovení § 53 odst. 2 zák. práce, účinné do 31. 12. 1988). Nemusí tu jít o zjištění (rozumí se jistotu v běžném slova smyslu), že zaměstnanec porušil pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem, které zpravidla není možné bez vyjádření zaměstnance k důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru. K tomu, aby začala běžet jednoměsíční lhůta k okamžitému zrušení pracovního poměru, postačuje, aby zaměstnavatel získal vědomost (dozvěděl se), že se zaměstnanec dopustil takového jednání, které může zakládat důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru. Uvedené samozřejmě nelze vykládat tak, že by zaměstnavatel měl přistupovat k okamžitému zrušení pracovního poměru se zaměstnancem již na základě pouhého podezření ze skutků zakládajících důvod k takovému rozvázání pracovního poměru; jednoměsíční lhůta, během které musí být okamžité zrušení pracovního poměru pracovníku dáno (a také způsobem uvedeným v ustanovení § 266a zák. práce doručeno), má-li se jednat o platné rozvázání pracovního poměru, slouží mimo jiné také k tomu, aby zaměstnavatel mohl provést potřebné šetření, zda zaměstnanec skutečně porušil pracovní kázeň a zda šlo o porušení pracovní kázně nejvyšší intenzity (zvlášť hrubým způsobem), a aby se podle jeho výsledku rozhodl, zda přistoupí k okamžitému zrušení pracovního poměru. Právní úprava nedává prostor ani pro výklad, že by tato lhůta začala běžet již na základě předpokladu (jakkoliv by byl pravděpodobný), že takový důvod nastane, nebo na základě domněnky, že zaměstnavatel o porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem mohl či dokonce musel k určitému datu vědět. Jednoměsíční lhůta, během které musí zaměstnavatel přistoupit k okamžitému zrušení pracovního poměru (aby šlo o platný právní úkon), začíná plynout ode dne, kdy se o důvodu k okamžitému zrušení pracovního poměru prokazatelně (skutečně) dozvěděl (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 725/96, uveřejněný pod č. 6 v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 1997, a rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 3. 1998, sp. zn. 2 Cdon 600/97, uveřejněný pod č. 75 v časopise Soudní judikatura č. 10, ročník 1998).



Jestliže se ale zaměstnanec dopustil porušení pracovní kázně společně se svým nadřízeným, nelze dovozovat, že se zaměstnavatel dozvěděl o důvodu k okamžitému zrušení pracovního poměru tím, že se o něm dozvěděl tento vedoucí zaměstnanec. Vedoucího zaměstnance, jenž porušil pracovní kázeň spolu se svým podřízeným zaměstnancem, nelze totiž považovat ve vztahu k takovému jednání za zaměstnance, který plní v zájmu zaměstnavatele pracovní úkoly; nelze proto ani usuzovat, že se zaměstnavatel dozví o důvodu k okamžitému zrušení pracovního poměru pro porušení pracovní kázně jemu podřízeným zaměstnancem tím okamžikem, kdy společně s ním tento vedoucí zaměstnanec pracovní kázeň porušil. Dvouměsíční subjektivní lhůta k podání okamžitého zrušení pracovního poměru začne běžet až tehdy, kdy se zaměstnavatel o důvodu k okamžitému zrušení pracovního poměru pro porušení pracovní kázně dozví jiným způsobem (srov. obdobně rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 25.7. 1978, sp. zn. 5 Cz 38/78, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod pořadovým číslem 8, ročník 1981, nebo rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 11. 1993, sp. zn. 6 Cdo 28/92, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 6, ročník 1996).

V projednávané věci byl Doc. Ing. O. S. ústředním ředitelem žalované a také jediným a přímým nadřízeným žalobce; podle zjištění soudů porušil pracovní kázeň spolu s žalobcem. Žalovaná se proto (jako zaměstnavatel žalobce) dozvěděla o důvodu k okamžitému zrušení pracovního poměru teprve tehdy, kdy se o tomto důvodu dozvěděl nový přímý nadřízený žalobce (zároveň též statutární zástupce žalované) Ing. K. Š. To nemohlo být dříve, než byl do uvedené funkce jmenován, tedy nikoliv dříve, než 7. 6. 2000, kdy poprvé Doc. Ing. O. S. oznámil svůj úmysl vzdát se funkce ústředního ředitele žalované. Vzhledem k tomu, že okamžité zrušení pracovního poměru bylo žalobci doručeno dne 7. 7. 2000, soudy správně (v souladu se shora citovanou judikaturou) dospěly k závěru, že lhůta uvedené v ustanovení § 53 odst. 2 zák. práce byla v projednávané věci dodržena.



Žalobce ale jak vyplývá z obsahu dovolání právní posouzení věci odvolacím soudem nezpochybňuje. I když uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu (a soudu prvního stupně) vychází z nesprávného právního posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.], z obsahu dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že podrobuje kritice skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu (a soudu prvního stupně) vychází. Podstatou jeho námitek je nesouhlas s tím, jak soudy hodnotily provedené důkazy (zejména o tom, jakým způsobem žalobce schvaloval proplácení preparátů XENICAL). Skutková zjištění soudů považuje za chybná a na základě vlastního hodnocení důkazů dovozuje, že postup předpokládaný ustanovením § 16 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, dodržel, že toto ustanovení svým jednáním neporušil a že žalovaná s ním okamžitým zrušením pracovního poměru rozvázala pracovní poměr po uplynutí lhůty uvedené v ustanovení § 53 odst. 2 zák. práce. Tím, že dovolatel na vlastních (odlišných) skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Protože soud každý procesní úkon účastníka (tedy i vymezení dovolacího důvodu) posuzuje podle jeho obsahu, i když byl nesprávně označen (srov. § 41 odst. 2 o.s.ř.), nepředstavují uvedené námitky žalobce uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části v provedeném dokazování, nezakládá jak uvedeno výše přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.



Žalobce v dovolání rovněž namítá, že odvolací soud ve věci rozhodl, aniž by jakkoliv přihlédl k důkazům navrženým žalobcem dodatečně v průběhu odvolacího řízení . Námitky žalobce v tomto směru představují jak sám dovolatel uvádí označení vad, které mohly mít kdyby jimi byl rozsudek odvolacího soudu opravdu postižen za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tedy uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. Vzhledem k tomu, že k okolnostem uplatněným tímto dovolacím důvodem nemůže být jak uvedeno výše při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto, nemůže mít rozsudek odvolacího soudu ani z pohledu těchto námitek po právní stránce zásadní význam.

Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu (s ohledem na žalobcem uplatněné dovolací důvody) není přípustné ani z hlediska ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. - aniž by se mohl věcí dále zabývat - odmítl.



V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši 1.250,- Kč [srov. § 7 písm. c), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb. a č. 617/2004 Sb.] a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb. a č. 618/2004 Sb.), celkem ve výši 1.325,- Kč. Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby žalované tyto náklady nahradil. Žalobce je povinen přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 13. dubna 2005

JUDr. Mojmír Putna

předseda senátu