21 Cdo 2015/2016
Datum rozhodnutí: 02.12.2016
Dotčené předpisy: § 366 odst. 1 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 31.12.2014, § 390 odst. 1 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 31.12.2014, § 371 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 31.12.2014




21 Cdo 2015/2016

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. v právní věci žalobce M. H. , zastoupeného JUDr. Marií Karasovou, advokátkou se sídlem v Brně, Úvoz č. 82/39, proti žalovanému DIAMO, státní podnik, odštěpný závod GEAM Dolní Rožínka , se sídlem ve Stráži pod Ralskem, Máchova č. 201, IČO 00002739, o náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 8 C 250/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. února 2016 č. j. 15 Co 204/2015-83, takto: Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 28.4.2015 č. j. 8 C 250/2013-68 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu ve Žďáru nad Sázavou k dalšímu řízení.
Odůvodnění:

Žalobce se (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně) domáhal, aby mu žalovaný na odškodnění pracovního úrazu zaplatil na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za období od 1.1.2012 do 31.12.2014 částku 601.812,- Kč s úrokem z prodlení. Žalobu odůvodnil tím, že jako zaměstnanec žalovaného utrpěl v roce 1979 pracovní úraz tříštivou zlomeninu patní kosti vlevo, v důsledku něhož nemohl dále pracovat v podzemí a byl převeden na práci na povrchu. Pro následky pracovního úrazu mu byl přiznán částečný invalidní důchod a žalovaný mu řádně vyplácel náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti až do prosince 2011, kdy výplatu náhrady zastavil s odůvodněním, že ošetřující lékař žalobce odmítl potvrdit žalobci rozhodující údaje do formuláře nadepsaného Roční zdravotní osvědčení příjemce náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti , o jehož předložení žalovaný požádal žalobce dopisem ze dne 13.6.2011. Ze znaleckého posudku MUDr. Bohumila Pavlíčka, CSc. ze dne 20.9.2012 přitom vyplývá, že žalobce byl pracovním úrazem z roku 1979 výrazně omezen v původním pracovním zařazení a samozřejmě i v občanském životě .

Žalovaný namítal, že ze znaleckého posudku, který žalobce zmiňuje v žalobě, vyplývá, že žalobce utrpěl v roce 2003 domácí (nepracovní) úraz zlomeninu těla 1. bederního obratle s částečným poškozením bederní míchy, který výrazným způsobem zhoršil zdravotní stav žalobce , a to tak, že na současném zdravotním omezení a poškození se původní pracovní úraz podílí přibližně 40% a nové poškození z roku 2003 zhruba 60% . Z uvedených závěrů znaleckého posudku podle názoru žalovaného nevyplývá žádný důvod pro obnovení výplaty renty zpětně i do budoucna, zejména s ohledem na výrazně převyšující obecné poškození zdraví nad následky pracovního úrazu .

Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou mezitímním rozsudkem ze dne 28.4.2015 č. j. 8 C 250/2013-68 určil, že základ žalobního nároku je dán a že o náhradě nákladů řízení účastníků a státu bude rozhodnuto v konečném rozsudku . Soud prvního stupně dospěl k závěru, že, i když žalobce v roce 2003 utrpěl další úraz, který jeho zdravotní stav zhoršil ještě více , ke změně poměrů u žalobce nedošlo. Zhoršení zdravotního stavu žalobce totiž nic nemění na skutečnosti, že následky pracovního úrazu stále přetrvávají a i nadále nedovolují žalobci vykonávat dosavadní práci , tedy úraz z roku 2003 nijak nezměnil poměry žalobce, a to jeho neschopnost vykonávat dosavadní práci . Odpovědnost žalovaného za pracovní úraz z roku 1979 proto podle názoru soudu prvního stupně stále trvá, a to v plném rozsahu , včetně povinnosti vyplácet žalobci požadovanou náhradu za ztrátu na výdělku.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 2.2.2016 č. j. 15 Co 204/2015-83 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že ze zdravotní dokumentace žalobce i ze závěru znaleckého posudku MUDr. Říhové lze uzavřít, že na straně žalobce i přes utrpěný nepracovní úraz v roce 2003 nedošlo k podstatné změně poměrů, které by byly rozhodující pro určení výše náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti . V důsledku utrpěného pracovního úrazu z roku 1979 žalobce nebyl schopen výkonu práce, kterou vykonával jako horník - lamač, a tyto následky přetrvávaly i v dalším období s nepříznivou prognózou, kdy zdravotní stav se postupně zhoršuje . Protože po utrpění nepracovního úrazu v roce 2003 nedoznalo poškození zdraví žalobce podstatné změny , žalobce i nadále nemůže konat práci dle pracovní smlouvy a pobírá plný invalidní důchod v příčinné souvislosti s utrpěným úrazem , odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že nárok žalobce na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti i nadále trvá .

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítal, že z dosavadní rozhodovací praxe vyplývá, že onemocnění nebo zhoršení zdravotního stavu, jež není v příčinné souvislosti s utrpěným pracovním úrazem a jež vylučuje samo o sobě jakoukoliv výdělečnou činnost, znamená podstatnou změnu poměrů poškozeného, v důsledku níž se zaměstnavatel může úspěšně domáhat zrušení své povinnosti platit poškozenému náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (viz. 5 Cz 54/78) . Tuto právní otázku řeší napadený rozsudek rozdílně. Pro uplatněný nárok žalobce je podle názoru dovolatele významné, zda zhoršení zdravotního stavu, které mu od nepracovního úrazu v roce 2003 znemožňuje výkon práce, kterou konal před vznikem škody, je nebo není v příčinné souvislosti s pracovním úrazem z roku 1979 . Tato příčinná souvislost však podle jeho mínění ani z jednoho znaleckého posudku nevyplývá . Z obou znaleckých posudků z oboru zdravotnictví je zřejmé, že pokud by byla invalidita po nepracovním úrazu z roku 2003 znovu posuzována, odpovídal by stupeň omezení rovněž plné invaliditě , že žalobce není schopen po nepracovním úrazu dosahovat žádného výdělku a že mezi oběma úrazy není souvislost v tom směru, že by dřívější pracovní úraz měl podíl na vzniku úrazu pozdějšího, tedy absentuje příčinná souvislost mezi oběma zdravotními poškozeními žalobce . Pozdější nepracovní úraz žalobce je přitom hodnocen jako jednoznačně závažnější, který celkový zdravotní stav žalobce zhoršil výrazným způsobem, zejména mobilitu přibližně o polovinu ve srovnání s původním stavem. Tomuto hodnocení pak odpovídá i procentuální porovnání poškození zdraví žalobce v posudcích uvedené. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31.12.2013 (dále jen o.s.ř. ), neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno přede dnem 1.1.2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).

Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o.s.ř. - nepodléhá), že žalobce, který byl u žalovaného zaměstnán v pracovním poměru jako horník lamač, utrpěl dne 21.5.1979 pracovní úraz tříštivou zlomeninu patní kosti vlevo se zlomeninami článků prstů a zhmožděním okolní kůže a podkoží, pro jehož následky nebyl schopen své původní práce v podzemí dolu, byl převeden na výkon práce na povrchu a od 3.12.1979 byl mu přiznán částečný invalidní důchod. Po skončení pracovního poměru u žalovaného mu byl od 11.2.1986 pro následky pracovního úrazu přiznán plný invalidní důchod. Dne 19.6.2003 žalobce utrpěl pádem ze stromu z výšky cca 6 metrů nepracovní úraz tříštivou zlomeninu těla 1. bederního obratle s částečným poškozením bederní míchy ve formě částečné paraparézy (obrny) obou dolních končetin Frankel C (stupnice poškození míchy, úroveň A-E). Podle posudku znalce MUDr. Bohumila Pavlíčka, CSc. ze dne 20.9.2012 na současném zdravotním omezení a poškození žalobce se původní poškození podílí přibližně 40ti %, nové z r. 2003 pak zhruba 60ti% . Podle sdělení posudkové lékařky OSSZ ve Žďáru nad Sázavou ze dne 21.5.2014 po úraze v roce 2003 již nedošlo k žádné změně stupně invalidity žalobce, protože plná invalidita již byla (dříve v souvislosti s pracovním úrazem) přiznána , avšak pokles pracovní schopnosti způsobený úrazem z roku 2003 by v případě posuzování invalidity (což nebylo třeba) odpovídal rovněž plné invaliditě . Podle znaleckého posudku prim. MUDr. Aleny Říhové ze dne 21.11.2014 pro následky pracovního úrazu v roku 1979 (chronický otok levé nohy a dolního bérce, porucha citlivosti, středně těžká až těžká porucha hybnosti hlezna, nehybnost nožních kloubů) byl žalobce schopen chůze s oporou jedné hole. Poté pro následky nepracovního úrazu z roku 2003 (porucha funkce obou dolních končetin spojená s oslabením jejich svalstva, úbytkem svalové hmoty a poruchou citlivosti) byl a je schopen chůze pouze s oporu dvou francouzských holí na krátkou vzdálenost po rovině, jinak se pohybuje na invalidním vozíku; jedná se o trvalý, nevyléčitelný stav. Žalovaný platil žalobci náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti z důvodu pracovního úrazu až do 31.12.2011, kdy její další výplatu zastavil s ohledem na výrazně převyšující obecné poškození zdraví nad následky pracovního úrazu .

Za tohoto skutkového stavu závisí napadený rozsudek odvolacího soudu ve věci samé mimo jiné na vyřešení právní otázky, jaké důsledky pro další trvání nároku na náhradu za ztrátu na výdělku poskytované z důvodu následků pracovního úrazu ve smyslu ustanovení § 371 zák. práce představuje skutečnost, že se zdravotní stav poškozeného zaměstnance později zhorší z tzv. obecných příčin natolik, že sám o sobě snižuje nebo podstatně omezuje způsobilost zaměstnance k soustavné výdělečné činnosti. Vzhledem k tomu, že při řešení této právní otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání žalovaného je podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta prvá o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době vzhledem k tomu, že se žalobce se domáhá náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, která mu měla vzniknout v době od 1.1.2012 do 31.12.2014 podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31.12.2014, tj. předtím, než nabyl účinnosti zákon č. 205/2015 Sb., kterým se mění zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, zrušuje zákon č. 266/2006 Sb., o úrazovém pojištění zaměstnanců, a zrušují nebo mění některé další zákony (dále jen zák. práce ).

Předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele vůči zaměstnanci za škodu vzniklou zaměstnanci pracovním úrazem podle ustanovení § 366 odst. 1 zák. práce jsou pracovní úraz (poškození na zdraví zaměstnance nebo jeho smrt úrazem, k němuž došlo při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním), vznik škody a příčinná souvislost mezi pracovním úrazem a vznikem škody. O vztah příčinné souvislosti se jedná tehdy, vznikla-li škoda následkem pracovního úrazu (tj. bez pracovního úrazu by škoda nevznikla tak, jak vznikla). Odpovědnost za škodu vzniklou zaměstnanci pracovním úrazem je tzv. objektivní odpovědností; zaměstnavatel tedy odpovídá za samotný výsledek (za škodu), aniž je uvažováno jeho případné zavinění.

Škoda, která vzniká následkem pracovního úrazu, spočívá též ve ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání plné invalidity nebo částečné invalidity). Ke ztrátě na výdělku dochází proto, že pracovní schopnost zaměstnance byla následkem pracovního úrazu snížena (omezena) nebo zanikla, a účelem náhrady za ztrátu na tomto výdělku je poskytnout přiměřené odškodnění zaměstnanci, který není schopen pro své zdravotní postižení způsobené pracovním úrazem dosahovat takový výdělek, jaký měl před poškozením.

Škoda spočívající ve ztrátě na výdělku je majetkovou újmou, která se stanoví ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem zaměstnance před vznikem škody a výdělkem po poškození, k němuž je třeba připočítat případný plný invalidní nebo částečný invalidní důchod poskytovaný z téhož důvodu; tímto způsobem jsou vyjádřeny snížení (omezení) nebo ztráta pracovní způsobilosti poškozeného a jeho neschopnost dosahovat pro následky pracovního úrazu stejný výdělek jako před poškozením.

Jestliže všechny předpoklady odpovědnosti za škodu při pracovních úrazech byly splněny, je zaměstnavatel povinen hradit zaměstnanci škodu, dokud nenastane skutečnost, která představuje změnu okolností, které byly rozhodující pro určení výše náhrady škody, tj. dokud nedojde ke změně poměrů ve smyslu ustanovení § 390 odst. 1 zák. práce.

Podle ustanovení § 390 odst. 1 zák. práce změní-li se podstatně poměry poškozeného, které byly rozhodující pro určení výše náhrady škody, může se poškozený i zaměstnavatel domáhat změny v úpravě svých práv, popřípadě povinností.

Změna v okolnostech, které byly rozhodující pro určení výše škody, má podle ustanovení § 390 odst. 1 zák. práce význam jen tehdy, týká-li se poměrů poškozeného (platná právní úprava se změnou poměrů, která nastala u odpovědného subjektu, žádné právní následky nespojuje), spočívá-li změna poměrů přímo v osobě poškozeného a jde-li o změnu podstatnou. Důsledkem této změny může být, že od okamžiku, kdy změna nastala, nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity) podle ustanovení § 371 zák. práce zaniká a náhrada za ztrátu na výdělku z tohoto titulu poškozenému zaměstnanci nadále nepřísluší. Pro závěr, zda došlo k podstatné změně poměrů poškozeného ve smyslu ustanovení § 390 odst. 1 zák. práce, který je daném případě rozhodující z hlediska posuzování změny okolností, je nezbytné porovnat poměry poškozeného, které byly rozhodující pro určení výše náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (pro uznání invalidity nebo částečné invalidity), a nové poměry poškozeného.

Změna poměrů zpravidla spočívá ve změnách zdravotního stavu poškozeného zaměstnance, ať již v kladném či záporném smyslu a ve výdělkových schopnostech zaměstnance, které jsou s tím spojeny. Ustálená judikatura dovolacího soudu v tomto směru vychází z názoru, na který upozorňuje i žalovaný v dovolání, že onemocnění nebo zhoršení zdravotního stavu, jež nejsou v příčinné souvislosti s utrpěným pracovním úrazem poškozeného a jež samy o sobě vylučují jakoukoliv výdělečnou činnost, znamenají podstatnou změnu poměrů poškozeného (ve smyslu ustanovení § 390 odst. 1 zák. práce), v důsledku níž se zaměstnavatel může úspěšně domáhat zrušení své povinnosti platit poškozenému náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (srov. ve vztahu k obsahově shodné dřívější právní úpravě rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30.11.1978 sp. zn. 5 Cz 54/1978, uveřejněný pod č. 29 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1980). Změny v úpravě svých povinností ve smyslu ustanovení § 390 odst. 1 zák. práce se může zaměstnavatel úspěšně domáhat i tehdy, jestliže tato onemocnění (zhoršení zdravotního stavu) sice nemají za následek úplnou ztrátu pracovní způsobilosti poškozeného, ale znemožňují mu výkon práce, kterou konal před vznikem škody a která byla určující pro zjištění průměrného výdělku před vznikem škody. V obou situacích je zřejmé, že poměry poškozeného, které byly rozhodující pro určení výše náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, se změnily, neboť poškozený by stejně - i kdyby neutrpěl pracovní úraz - nemohl s ohledem na svůj zdravotní stav konat stejnou práci jako před vznikem škody a dosahovat tedy stejný výdělek jako před poškozením, a že jde o změnu (ve srovnání s dosavadním stavem) podstatnou (k tomu srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12.3.2002 sp. zn. 21 Cdo 227/2002, uveřejněný v časopise Soudní judikatura roč. 2003 pod č. 47). Je totiž vyloučeno, aby zaměstnavatel odpovídal za ztrátu na výdělku, která by byla vznikla (z důvodu jakéhokoli zhoršení zdravotního stavu poškozeného z tzv. obecných příčin ), i kdyby následků pracovního úrazu nebylo.

V projednávané věci bylo - jak uvedeno výše - zjištěno, že žalobce následkem úrazu z roku 2003 trpí obrnou (poruchou funkce) obou dolních končetin a pohybuje se převážně na invalidním vozíku. Uvedené onemocnění, resp. zhoršení zdravotního stavu znamenající další zhoršení mobility žalobce , nemá žádnou souvislost s utrpěným pracovním úrazem žalobce v roce 1979. Odvolací soud jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - odvíjí svůj úsudek o tom, že na straně žalobce i přes utrpěný nepracovní úraz v roce 2003 nedošlo ke změně poměrů, které byly rozhodující pro určení výše náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti , ze skutečnosti, že žalobce pro přetrvávající následky pracovního úrazu z roku 1979 i nadále nemůže konat práci dle pracovní smlouvy , kterou vykonával jako horník - lamač , a že pobírá plný invalidní důchod v příčinné souvislosti s utrpěným pracovním úrazem . Odvolací soud však náležitě neuvážil, že z hlediska změny poměrů ve smyslu ustanovení § 390 odst. 1 zák. práce není rozhodující, zda vůbec, popř. z jakého důvodu byla žalobci přiznána dávka důchodového zabezpečení (tj. zda se tak stalo v důsledku pracovního úrazu nebo v důsledku obecného onemocnění), nýbrž podstatná je okolnost, zda obecná onemocnění (související v daném případě s nepracovním úrazem žalobce z roku 2003) sama o sobě vylučují zaměstnance ze soustavné výdělečné činnosti, i kdyby následků pracovního úrazu nebylo, tedy řečeno jinak - zda (a od kdy) by byl poškozený zaměstnanec v důsledku tzv. obecných příčin neschopen soustavné výdělečné činnosti, i kdyby následků pracovního úrazu nebylo (k tomu srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9.3.2004 sp. zn. 21 Cdo 1478/2003, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 2006, poř. č. 76).

Zároveň je třeba mít na zřeteli, že pro naplnění předpokladů odpovědnosti za škodu podle ustanovení § 366 odst. 1 zák. práce nemá význam skutečnost, jakým způsobem pracovní úraz ovlivnil celkový zdravotní stav poškozeného zaměstnance. Předmětem odškodnění zaměstnance totiž není zdravotní stav jako takový (ta jeho část, která byla zhoršena pracovním úrazem), nýbrž ztráta na výdělku, která od určitého okamžiku vznikla (byla dovršena) následky pracovního úrazu. Z tohoto důvodu je právně bezvýznamné aritmetické zjištění podílu, kterým se pracovní úraz podílí na nepříznivém zdravotním stavu poškozeného zaměstnance (srov. obdobně například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16.12.2013 sp. zn. 21 Cdo 3142/2012, uveřejněného pod č. 41 v časopisu Soudní judikatura, ročník 2015).

Vzhledem k uvedenému nemohl jako podklad pro posouzení příčinné souvislosti mezi pracovním úrazem žalobce a jemu vznikající škodou (ztrátou na výdělku) sloužit posudek znalce MUDr. Bohumila Pavlíčka, CSc. ze dne 20.9.2012, provedený ve věci jako důkaz listinou, ani znalecký posudek prim. MUDr. Aleny Říhové, který z tohoto vychází, neboť v prvním případě se znalec vyjadřoval k tomu, zda pracovní úraz je rozhodující příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu žalobce (dospěl k závěru, že na současném zdravotním omezení a poškození žalobce se původní poškození podílí přibližně 40ti%, nové z r. 2003 pak zhruba 60ti% ), a v druhém případě se znalkyně vyjadřovala především k tomu, jakým způsobem se na celkovém zdravotním stavu žalobce projevují jednak následky pracovního úrazu z roku 1979, jednak následky nepracovního úrazu z roku 2003 , jaké práce žalobce byl a je schopen vykonávat od roku 2012 do současnosti, jaké práce by mohl vykonávat, kdyby nedošlo k úrazu v roce 2003, a považovala z hlediska znaleckého za nejvíce podstatné , že žalobce není schopen vykonávat práce horníka lamače v podzemí dolu pro trvalé následky pracovního úrazu z roku 1979 , pro které byla žalobci stanovena trvalá invalidita od roku 1993 , z čehož dovozovala, že původní příčina trvalé invalidity, a to následky pracovního úrazu, trvá beze změny až doposud . Pro posouzení věci však bylo podstatné zjištění, zda příčinou, proč žalobce nemohl vykonávat původní práci horníka lamače v podzemí, byl a stále je pracovní úraz z roku 1979 anebo, zda se jeho poměry po nepracovním úrazu v roce 2003 změnily natolik, že by žalobce nemohl vykonávat tuto práci, i kdyby nikdy v minulosti pracovní úraz neutrpěl. Z dosavadních výsledků dokazování se totiž naznačuje, že úraz žalobce z roku 2003 a jeho následky (částečná obrna obou dolních končetin) by samy o sobě způsobily ztrátu schopnosti žalobce k soustavné výdělečné činnosti, tedy řečeno jinak, že po úrazu v roce 2003 by žalobce nebyl schopen soustavné výdělečné činnosti (a tedy ani práce horníka lamače v podzemí) i v případě, že by pracovního úrazu nebylo. Za takové situace by vztah příčinné souvislosti mezi škodou na výdělku (jeho poklesem) a pracovním úrazem byl od 19.6.2003, kdy žalobce utrpěl nepracovní úraz, dále vyloučen, neboť škoda na výdělku by žalobci z obecných příčin i tak vznikla.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci; protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 2. prosince 2016


JUDr. Zdeněk Novotný předseda senátu