21 Cdo 2013/2012
Datum rozhodnutí: 22.04.2013
Dotčené předpisy: § 52 písm. c) předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 31.12.2010, § 243b odst. 5 věta první o. s. ř. ve znění do 31.12.2012, § 218 písm. c) o. s. ř. ve znění do 31.12.2012




21 Cdo 2013/2012

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně Ing. M. H. , zastoupené JUDr. Danielou Pitínovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Suppého č. 532/4, proti žalované České republice Ministerstvu životního prostředí se sídlem v Praze 10, Vršovická č. 1442/65, IČO 00164801, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 14 C 53/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. října 2011 č.j. 23 Co 357/2011-83, takto:

I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.632,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Daniely Pitínové, advokátky se sídlem v Praze 2, Suppého č. 532/4.

S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243c odst. 2 o.s.ř.):

Dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5.10.2011 č.j. 23 Co 357/2011-83, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 18.4.2011 č.j. 14 C 53/2010-57 ve věci samé (tj. ve výroku, kterým bylo určeno, že výpověď ze dne 18. března 2009 daná žalobkyni žalovanou je neplatná ), není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. [tj. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31.12.2012 (dále jen o.s.ř ), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1.1.2013 (srov. čl. II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony)], a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemůže mít po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř.

Otázku platnosti předmětné výpovědi je třeba i v současné době posuzovat vzhledem k tomu, že žalobkyně se domáhá určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, která jí byla doručena dne 3.3.2010 podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31.12.2010 (tj. přede dnem, kdy nabyly účinnosti zákony č. 347/2010 Sb., č. 377/2010 Sb. a č. 427/2010 Sb.) dále jen zák. práce .

Podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď stane-li se zaměstnanec nadbytečným vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách.

Předmětem dovolacího přezkumu je otázka posouzení platnosti výpovědi z pracovního poměru v případě, odpadne-li jen část pracovní náplně zaměstnance. Ustálená soudní praxe v této souvislosti vychází z názoru, že, jestliže při organizačních změnách u zaměstnavatele odpadne část pracovní náplně zaměstnance, který takto přestal být ve svém pracovním úvazku vytížen, má zaměstnavatel navrhnout zaměstnanci změnu sjednaných pracovních podmínek. Pokud k takové změně nedojde a zaměstnavatel se se zaměstnancem nedohodne na rozvázání pracovního poměru, může zaměstnavatel rozvázat tento pracovní poměr výpovědí [srov. rozsudek byv. Nejvyššího soudu ČR ze dne 21.11.1980, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu roč. 1982, pod č. 42]. V případě výpovědi dané zaměstnavatelem z důvodů organizačních změn podle ustanovení § 52 písm.c) zák. práce je rozhodující, aby v době, kdy je dána výpověď, bylo o organizační změně, popřípadě o změně výrobního úkolu, již rozhodnuto a realizace této změny zajištěna tak, aby bylo nepochybné, že v důsledku této změny zaměstnavatel v dohledné době, zpravidla se rovnající výpovědní době, pozbude vůbec možnosti zaměstnance zaměstnávat, nebo že se zaměstnanec stane pro ni nadbytečným. (srov. Sborník Nejvyššího soudu III o občanském soudním řízení v některých věcech pracovněprávních občanskoprávních a rodiněprávních, SEVT Praha 1980, s. 40). Z uvedeného je zřejmé, že, aby byly naplněny podmínky platné výpovědi, musí být nabídka změny sjednaných pracovních podmínek učiněna po přijetí rozhodnutí o organizační změně, a že případné jednání v dřívější době nemůže mít právní relevanci.

V posuzované věci odvolací soud při obsahově nezměněné právní úpravě z výše uvedených obecně přijímaných právních názorů jak z odůvodnění jeho rozhodnutí vyplývá -důsledně vycházel. Odvolacímu soudu nelze důvodně vytýkat, že zaměstnavatel nemá podle zákoníku práce platného v době podání výpovědi nabídkovou povinnost vůči zaměstnanci , neboť výše uvedená výkladová hlediska k ustanovení § 52 písm. c) zák. práce nelze zaměňovat s dříve platnou tzv. nabídkovou povinností podle ustanovení § 46 odst. 2 zákona č. 65/1965 Sb.

Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

V dovolacím řízení vznikly žalobkyni v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 1.875,- Kč [srov. § 7 písm. c), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č.110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb. a Čl. II. vyhlášky č. 64/2012 Sb.] a v paušální částce náhrady výdajů ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb., č. 276/2006 Sb. a č. 399/2010 Sb.), celkem ve výši 2.175,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupkyně žalobkyně advokátka JUDr. Daniela Pitínová osvědčila, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům řízení, které žalobkyni za dovolacího řízení vznikly, vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad (srov. § 137 odst. 1 a 3 a § 151 odst. 2 větu druhou o.s.ř.) ve výši 457,- Kč. Protože dovolání žalované bylo odmítnuto, dovolací soud jí podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby žalobkyni náklady v celkové výši 2.632,- Kč nahradila. Přiznanou náhradu nákladů dovolacího řízení je žalovaná povinna zaplatit k rukám advokáta, který žalobkyni v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.), do tří dnů od právní moci rozhodnutí (§ 160 odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. dubna 2013


JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu