21 Cdo 2009/2012
Datum rozhodnutí: 29.05.2013
Dotčené předpisy: § 20 písm. d) předpisu č. 256/1992Sb. ve znění do 31.05.2000, § 23 předpisu č. 256/1992Sb. ve znění do 31.05.2000





21 Cdo 2009/2012

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce Mgr. M. Š. , proti žalované České republice Ministerstvu financí se sídlem v Praze 1, Letenská č. 15, zastoupené JUDr. Alanem Korbelem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova č. 736/17, o 2.000.000,- Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 C 138/2006, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. dubna 2011 č. j. 1 Co 153/2009-136, takto:

Usnesení vrchního soudu a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. ledna 2009 č. j. 32 C 138/2006-111 se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se žalobou podanou dne 24. 3. 2000 u Obvodního soudu pro Prahu 5 domáhal (kromě dalších nároků), aby mu žalovaná bezplatně poskytla zprávu o všech informacích a osobních údajích, uchovávaných o něm ve všech informačních systémech provozovaných žalovanou, aby zlikvidovala všechny údaje o majetkových poměrech žalobce a údaje označující jej za podnikatele a osobu, které bylo přiděleno daňové identifikační číslo , povinnou podávat daňové přiznání k dani z příjmů z podnikatelské činnosti a aby mu zaplatila přiměřenou peněžní náhradu ve výši 2.000.000,- Kč. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že pracovníci Finančního úřadu pro Prahu 5 v šikanózním úmyslu pomstít se žalobci za právní spory mezi tímto úřadem a žalobcem neoprávněně a bez přiměřeného důvodu zjišťovali a shromažďovali běžně nedostupné informace o žalobci a o jeho majetkových poměrech, že podvodem žalobce označili za podnikatele a osobu vyhýbající se plnění daňových povinností a zneužili těchto informací k obvinění žalobce z údajného daňového úniku, že žalobci bránili v jeho právu nahlížet do spisů a odmítli mu poskytnout bezplatnou zprávu o všech informacích a osobních údajích týkajících se jeho osoby, že za umožnění nahlédnutí do všech spisů týkajících se žalobce a za ovlivnění daňového řízení bylo po žalobci požadováno pracovníkem Finančního úřadu pro Prahu 5 poskytnutí úplatku a že ani poté nebyly žalobci daňové spisy, které se ho týkaly, zpřístupněny .

Městský soud v Praze poté, co Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 15. 4. 2003 č. j. 4 C 481/2000-56 uvedenou věc vyloučil k samostatnému řízení a co usnesením ze dne 17. 5. 2006 č. j. 4 C 282/2003-50 z této věci vyloučil k samostatnému řízení věc poskytnutí bezplatné zprávy o všech informacích a všech osobních údajích o osobě žalobce uchovávaných ve všech informačních systémech žalované a odstranění údajů o majetkových a osobních poměrech žalobce , a poté, co Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 9. 10. 2006 č. j. Ncp 2332/2006-59 rozhodl, že k projednání a rozhodnutí věci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 4 C 282/2003, jsou v prvním stupni příslušné krajské soudy, a co byla uvedená věc po právní moci tohoto usnesení postoupena k dalšímu řízení Městskému soudu v Praze - usnesením ze dne 15. 1. 2009 č. j. 32 C 138/2006-111 rozhodl, že řízení se zastavuje, že věc bude po právní moci tohoto usnesení postoupena Úřadu pro ochranu osobních údajů a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dospěl k závěru, že projednávaná věc nespadá do pravomoci soudu, neboť dnem 1. 6. 2000, kdy nabyl účinnosti zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých dalších zákonů, který zrušil zákon č. 256/1992 Sb., z něhož vychází nárok na zaplacení 2.000.000,- Kč uplatněný žalobcem, aniž by stanovil, že probíhající řízení ve věcech podle zákona č. 256/1992 Sb. se dokončí podle dosavadních předpisů, pravomoc soudů rozhodovat v těchto věcech přešla na Úřad pro ochranu osobních údajů.

Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 28. 4. 2011 č. j. 1 Co 153/2009-136 potvrdil usnesení soudu prvního stupně a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že nabytím účinnosti zákona č. 101/2000 Sb. pozbyly soudy pravomoc rozhodovat ve věcech upravených do té doby zákonem č. 256/1992 Sb. a že tato pravomoc přešla na Úřad pro ochranu osobních údajů. Vyslovil názor, že nárok uplatněný v žalobě odpovídá nároku podle ustanovení § 21 odst. 2 písm. d) zákona č. 101/2000 Sb. ve znění před jeho novelou provedenou s účinností od 26. 7. 2004 zákonem č. 439/2004 Sb. a že posouzení dané věci je i po nabytí účinnosti této novely v pravomoci Úřadu pro ochranu osobních údajů, neboť podle ustanovení čl. II. bodu 3 zákona č. 439/2004 Sb. řízení zahájená a neskončená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se dokončí podle dosavadních právních předpisů, tj. v posuzované věci podle ustanovení § 21 odst. 2 písm. d) zákona č. 101/2000 Sb. ve znění účinném do 25. 7. 2004.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že žalobu v této věci podal za účinnosti zákona č. 256/1992 Sb., který v ustanovení § 23 jednoznačně stanovil, že spory vyplývající z uplatňování práv a povinností podle tohoto zákona řeší soud. Zákon č. 101/2000 Sb. pokládá za nepřípustně retroaktivní a protiústavní, protože dopadá i na řízení zahájená před soudem dříve, než nabyl účinnosti, a protože je v rozporu s ustanovením čl. 4 Ústavy, podle něhož jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci, a za odporující ustanovení čl. 22 Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 95/46/ES o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů, podle něhož všechny členské státy stanoví, že každá osoba má právo v případě porušení práv, jež jí jsou zaručena vnitrostátními předpisy, které se uplatní na dotčené zpracování, předložit věc soudu. Z ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod podle přesvědčení dovolatele vyplývá, že pravomoc soudu je dána všude tam, kde není výslovně stanovena pravomoc jiného orgánu. Žalobce vytýká odvolacímu soudu, že nepřihlédl ke změně vyplývající ze zákona č. 439/2004 Sb., jímž byly pravomoci k rozhodování přeneseny zpět na soudy . Žalobce dovozuje přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a navrhuje, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu i usnesení soudu prvního stupně a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen o. s. ř. ), neboť dovoláním je napadeno usnesení odvolacího soudu, které bylo vydáno před 1. 1. 2013 (srov. Čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) a že jde o usnesení, proti kterému je podle ustanovení § 239 odst. 2 písm. a) o. s. ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta prvá o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Soudy v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány, a za podmínek uvedených v části páté občanského soudního řádu spory a jiné právní věci vyplývající z uvedených vztahů, o nichž podle zákona rozhodly jiné orgány než soudy; jiné věci projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon (srov. § 7 odst. 1, 2 a 3 o. s. ř.).

V projednávané věci se žalobce po žalované domáhá zaplacení peněžní úhrady ve výši 2.000.000,- Kč za porušení jejích povinností ve vztahu k žalobci při provozování informačního systému obsahujícího osobní údaje. Protože k tomuto porušení mělo dojít přede dnem 1. 6. 2000, kdy nabyl účinnosti zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů (dále jen zákon č. 101/2000 Sb. ), je třeba věc posuzovat podle zákona č. 256/1992 Sb., o ochraně osobních údajů v informačních systémech (dále jen zákona č. 256/1992 Sb. ), který byl účinný do 31. 5. 2000 a který upravoval ochranu osobních údajů, zejména povinnosti související s ochranou informací při provozování informačního systému, který nakládá s osobními údaji, a odpovědnost provozovatele informačního systému a dalších fyzických a právnických osob, které se účastní provádění činností souvisejících s provozováním takového informačního systému (srov. § 1 zákona č. 256/1992 Sb.).

Podle ustanovení § 20 písm. d) zákona č. 256/1992 Sb. v případě porušení povinností provozovatele uvedených v § 17 vzniká oprávněné fyzické osobě vůči provozovateli nárok na zaplacení přiměřené peněžní úhrady, jestliže bylo porušeno její právo na zachování lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a na ochranu jejího jména, pokud není postižitelná stávajícími občanskoprávními a obchodněprávními instituty.

Podle ustanovení § 23 zákona č. 256/1992 Sb. spory vyplývající z uplatňování práv a povinností podle tohoto zákona řeší soud.

Z citovaných ustanovení vyplývá, že projednávání a rozhodování sporů mezi fyzickými osobami a provozovateli informačních systémů o nároky fyzických osob na zaplacení přiměřené peněžní úhrady za újmu, která jim vznikla zásahem do jejich práva na zachování lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a na ochranu jejího jména v důsledku porušení povinností provozovatele informačního systému uvedených v ustanovení § 17 zákona č. 256/1992 Sb. a kterou nelze postihnout stávajícími občanskoprávními a obchodněprávními instituty (srov. například ustanovení § 11 16 občanského zákoníku), zákon svěřil soudům. Pravomoc rozhodovat o těchto nárocích založenou zákonem č. 256/1992 Sb. soudy nepozbyly tím, že dne 1. 6. 2000 nabyl účinnosti zákon č. 101/2000 Sb., který nově upravoval ochranu osobních údajů o fyzických osobách a práva a povinnosti při zpracování těchto údajů (srov. § 1 zákona č. 101/2000 Sb.), který stanovil, že subjekt údajů (fyzická osoba, k níž se vztahují osobní údaje) má v případě porušení povinností správcem nebo zpracovatelem právo obrátit se na Úřad pro ochranu osobních údajů zřízený tímto zákonem se žádostí o zajištění opatření k nápravě a že má právo požadovat mimo jiné zaplacení peněžité náhrady, jestliže porušením povinností správcem nebo zpracovatelem bylo porušeno jeho právo na lidskou důstojnost, osobní čest, dobrou pověst či právo na ochranu jména [srov. § 2, § 4 písm. d), j) a k) a § 21 odst. 1 a odst. 2 písm. d) zákona č. 101/2000 Sb.], a který zákon č. 256/1992 Sb. zrušil. Zákon č. 101/2000 Sb. založil pravomoc Úřadu pro ochranu osobních údajů rozhodovat o právu subjektu údajů na opatření k nápravě uvedená v jeho ustanoveních § 21 odst. 2 v případě, že správce nebo zpracovatel porušil povinnosti uložené mu tímto zákonem, aniž by ve svých přechodných ustanoveních (srov. Hlavu VIII zákona č. 101/2000 Sb.) stanovil, že Úřad pro ochranu osobních údajů rozhoduje též o nárocích fyzických osob, které vznikly porušením povinností provozovatele informačního systému uvedených v ustanovení § 17 zákona č. 256/1992 Sb., k němuž došlo před účinností zákona č. 101/2000 Sb., a že dokončí řízení o těchto nárocích, která byla před účinností zákona č. 101/2000 Sb. zahájena u soudů.

Pravomoci soudu rozhodovat o nárocích fyzických osob vzniklých porušením povinností provozovatele informačního systému uvedených v ustanovení § 17 zákona č. 256/1992 Sb. se nedotkla ani žádná z novel zákona č. 101/2000 Sb., včetně novely provedené s účinností od 26. 7. 2004 zákonem č. 439/2004 Sb., který naopak omezil pravomoci Úřadu pro ochranu osobních údajů na zjednávání nápravy v případech, kdy správce nebo zpracovatel provádí zpracování osobních údajů fyzické osoby, které je v rozporu s ochranou jejího soukromého a osobního života nebo v rozporu se zákonem, zejména jsou-li osobní údaje nepřesné s ohledem na účel jejich zpracování, a kdy se fyzická osoba domáhá vysvětlení nebo odstranění takto vzniklého stavu, a který znovu založil pravomoc soudu k rozhodování o náhradě za nemajetkovou újmu vzniklou fyzické osobě v důsledku zpracování osobních údajů, s tím, že řízení zahájená a neskončená přede dnem nabytí jeho účinnosti se dokončí podle dosavadních právních předpisů (srov. § 21 zákona č. 101/2000 Sb. ve znění zákona č. 439/2004 Sb. a Čl. II. bod 3. zákona č. 439/2004 Sb.).

Protože pravomoc soudu projednávat a rozhodovat spory mezi fyzickými osobami a provozovateli informačních systémů o nároky fyzických osob vzniklé porušením povinností provozovatele informačního systému uvedených v ustanovení § 17 zákona č. 256/1992 Sb. zůstala jak vyplývá z výše uvedeného - zákonem č. 101/2000 Sb. nedotčena, nemohla dnem jeho účinnosti přejít ze soudů na Úřad pro ochranu osobních údajů ani pravomoc k projednávání a rozhodování sporů mezi fyzickými osobami a provozovateli informačních systémů o nároky fyzických osob na zaplacení přiměřené peněžní úhrady za újmu, která jim vznikla zásahem do jejich práva na zachování lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a na ochranu jejich jména v důsledku porušení povinností provozovatele informačního systému uvedených v ustanovení § 17 zákona č. 256/1992 Sb.

Z uvedeného vyplývá, že není správný závěr odvolacího soudu, podle něhož projednání a rozhodnutí sporu mezi účastníky o peněžní úhradu za újmu, která žalobci podle jeho tvrzení vznikla porušením povinností žalované při provozování informačního systému obsahujícího osobní údaje, k němuž mělo dojít za účinnosti zákona č. 256/1992 Sb., není v pravomoci soudu. Nejvyšší soud České republiky proto usnesení odvolacího soudu, které je na tomto nesprávném právním posouzení založeno, zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§ 243d odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. května 2013

JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu