21 Cdo 1990/2016
Datum rozhodnutí: 15.05.2017
Dotčené předpisy: § 142 odst. 3 o. s. ř.




21 Cdo 1990/2016

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. v právní věci žalobce S. P. , zastoupeného JUDr. Milanem Szöllössym, advokátem se sídlem v Košicích, Mlynska č. 28, Slovenská republika, proti žalované Elektrizácia železnic, Kysak, a.s. , se sídlem v Žilině, Rosinská cesta č. 1/8223, IČO 31693733, Slovenská republika, zastoupené JUDr. Tomášem Kalabusem, advokátem se sídlem v Brně, AZ Tower, Pražákova č. 1008/69, o odškodnění pracovního úrazu, za účasti Kooperativy pojišťovny, a.s., Vienna Insurance Group , se sídlem v Praze 8, Pobřežní č. 665/21, IČO 47116617, jako vedlejšího účastníka na straně žalované, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 6 C 92/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. října 2015 č. j. 20 Co 187/2014-447, takto:

I. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku I., kterým bylo rozhodnuto o zamítnutí náhrady za bolest ve výši 1.070.400,- Kč, a ve výroku V., kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení státu, se odmítá .
II. Rozsudek krajského soudu se ve výroku III. mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 194.630,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Milana Szöllössyho, advokáta se sídlem v Košicích, Mlynska č. 28, Slovenská republika, a ve výroku IV. se rozsudek krajského soudu mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 73.148,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Milana Szöllössyho, advokáta se sídlem v Košicích, Mlynska č. 28, Slovenská republika.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná (a její organizační složka se sídlem v České republice) na odškodnění pracovního úrazu zaplatila celkem 8.910.720,- Kč. Žalobu odůvodnil tím, že jako zaměstnanec zmíněné organizační složky žalované utrpěl dne 14. 9. 2009 při pracovní činnosti na železniční stanici Břeclav Přednádraží těžký pracovní úraz, když spadl z pracovní plošiny při montáži provizorních věšáků trakčního vedení z důvodu výměny nosného lana. V důsledku úrazu utrpěl otřes mozku, zlomeninu těla obratle Th8 a Th9, zlomeninu žebra vlevo, poškození hrudní míchy, traumatický pneumotorax vlevo, traumatický haemotorax, plicní kontuze a zlomeninu klíční kosti vlevo, s následkem vážných duševních poruch (deprese), ventilační poruchy, poúrazové paraplegie a inkontinence moči i stolice. Podle lékařských posudků činí základní ohodnocení bolestného [vč. zvýšení podle § 6 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 440/2001 Sb.] celkem 2.230 bodů (v peněžním vyjádření 267.600,- Kč) a základní ohodnocení ztížení společenského uplatnění celkem 5050 bodů (v peněžním vyjádření 606.000,- Kč, obojí při 120,- Kč za bod). Žalovaná však provedla 20% krácení a na těchto náhradách (prostřednictvím vedlejšího účastníka) vyplatila žalobci pouze 698.880,- Kč a zbytek ve výši 174.720,- Kč (53.320,- Kč + 121.200,- Kč) mu zaplatit odmítá. Žalobce se navíc domnívá, že se u něj jedná o zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele odůvodňující postup podle ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. Okolnosti odůvodňující zvýšení náhrady spatřoval v tom, že mu úraz v čase léčby vyvolával mimořádně bolestivé stavy a mučivé útrapy, následkem úrazu ochrnul na dolní končetiny, stal se úplně bezmocným, neschopným se o sebe postarat (potřebuje celodenní péči a mimo obydlí se pohybuje na mechanickém invalidním vozíku), je nesoustředěný, trpí poruchami spánku, celkovou úzkostí a depresemi, nastala u něho výrazná změna osobnosti (je uzavřený a odmítá komunikovat s okolím) a je natrvalo vyloučen z plnohodnotného osobního, pracovního, rodinného a společenského života (před úrazem se ve volném čase věnoval rodině a pracím kolem domu a zahrady, byl vyznavačem tělesného pohybu a aktivního odpočinku). V souladu s platnou judikaturou žalobce požaduje zvýšení náhrady na desetinásobek, a to jak u bolestného, což představuje částku 2.676.000,- Kč, tak u ztížení společenského uplatnění, což představuje částku 6.060.000,- Kč.

Okresní soud v Břeclavi (poté, co řízení vedené proti organizační složce žalované zastavil) mezitímním rozsudkem ze dne 4. 3. 2013 č. j. 6 C 92/2010-281 určil, že úraz žalobce, který utrpěl u žalované dne 14. 9. 2009, je úrazem pracovním, za který žalovaná odpovídá v plném rozsahu . Ve věci samé dospěl k závěru, že ze žádných podkladů, které měl k dispozici, nevyplývá, že by ze strany žalobce došlo k porušení bezpečnostních předpisů, pravidel nebo pokynů k zajištění bezpečnosti práce , a že i kdyby se žalobce dopustil běžné neopatrnosti, není tuto možno srovnávat s lehkomyslností , která představuje liberační důvod podle ustanovení § 367 odst. 2 písm. b) zák. práce. Za této situace soud prvního stupně uzavřel, že se žalovaná ani z části nezprostila své odpovědnosti za pracovní úraz žalobce, a že proto za tento úraz odpovídá v plném rozsahu .

Okresní soud v Břeclavi [poté, co žalobce vzal zpět žalobu co do částky 174.720,- Kč, kterou mu žalovaná (prostřednictvím vedlejšího účastníka) zaplatila na základě mezitímního rozsudku soudu prvního stupně] rozsudkem ze dne 25. 11. 2013 č. j. 6 C 92/2010-332 žalované uložil, aby žalobci zaplatila na bolestném částku 1.070.400,- Kč a na ztížení společenského uplatnění částku 3.030.000,- Kč (výrok I.), zamítl žalobu co do částek na bolestném 1.605.600,- Kč a na ztížení společenského uplatnění 3.030.000,- Kč (výrok II.), zastavil řízení ohledně částky 174.720,- Kč (výrok III.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.) a že žalovaná je povinna zaplatit České republice na soudním poplatku 205.020,- Kč na účet Okresního soudu v Břeclavi (výrok V.). Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že pracovní úraz, který žalobce utrpěl v poměrně mladém věku 42 let, mu způsobil mimořádně těžké následky a ztráta kvality jeho života je značná , neboť je ochrnutý a může se pohybovat jedině na vozíku, nedostane se sám na záchod ani do koupelny, od bránice dolů nic necítí, musí nosit záchytné sáčky na moč, má problémy se stolicí, starost o domácnost musela převzít manželka. Žalobce se před úrazem staral o velkou zahradu a hospodářství (chovali psa, králíky a prase), řídil auto, žil společenským životem, chodil na plesy, na vycházky do přírody, na houby, včelařil, rekreačně hrál fotbal, hokej a jezdil na kole, což toto vše je po úraze vyloučeno , a je vyřazen ze života i po sexuální stránce . Po úraze má stále psychické problémy, je uzavřený, dodnes má bolesti, cítí pálení v bocích, i když má necitelné tělo , stále je živitel rodiny (má 4 děti), manželka nepracuje. Této zjištěné realitě podle názoru soudu prvního stupně odpovídá ve smyslu ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. přiměřené zvýšení základní sazby bodového ohodnocení bolestného na čtyřnásobek (1.070.400,- Kč) a u ztížení společenského uplatnění na pětinásobek (3.030.000,- Kč) . Vzhledem k tomu, že úspěšnost žalobce ve věci byla v podstatě poloviční , nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.

K odvolání obou účastníků Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 15.10.2015 č. j. 20 Co 187/2014-447 změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadené části výroku I., v níž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci na bolestném 1.070.400,- Kč tak, že žalobu v této části zamítl (výrok I.); v části výroku II., v níž byla zamítnuta žaloba o náhradu za ztížení společenského uplatnění ve výši 606.000,- Kč, změnil tento rozsudek tak, že se tato částka žalobci přisuzuje, a ve zbývající části výroku II. tento rozsudek potvrdil (výrok II.); ve výroku IV. o nákladech řízení účastníků rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok III.) a rozhodl, že žalovaná má proti žalobci právo na náhradu nákladů odvolacího řízení v rozsahu 78,76% , že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 125.669,- Kč k rukám advokáta JUDr. Tomáše Kalabuse (výrok IV.) a že žalobce je povinen zaplatit České republice Krajskému soudu v Brně na náhradě nákladů řízení 11.200,- Kč (výrok V.); ve výroku V. změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaná je povinna zaplatit České republice Okresnímu soudu v Břeclavi na soudním poplatku 181.800,- Kč (výrok VI.). Odvolací soud s poukazem na judikaturu dovolacího soudu zdůraznil, že ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. ponechává na úvaze soudu, aby ve zvlášť výjimečných případech hodných mimořádného zřetele základní odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění přiměřeně zvýšil. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že u žalobce došlo k výraznému omezení v možnostech uplatnit se v životě a ve společnosti, které naplňuje předpoklady pro přiměřené zvýšení odškodnění ztížení společenského uplatnění, ve smyslu § 7 odst. 3 cit. vyhlášky . Po zohlednění závažnosti zdravotních následků a způsobu, jakým se projevují v žalobcově životě, a přitom přihlížeje k zásadám pro zvyšování odškodnění vymezeným soudní praxí v obdobných případech , dospěl k závěru, že náhradu za ztížení společenského uplatnění lze v daném případě zvýšit až na celkovou částku 4.242.000,- Kč, jež představuje základní náhradu ve výši 606.000,- Kč a další šestinásobek ve výši 3.636.000,- Kč . Zabývaje se dále nárokem na odškodnění bolestného zdůraznil, že přiměřené zvýšení této náhrady soudem, podle ustanovení § 7 odst. 3 cit. vyhlášky, je možné, je-li prokázáno, že nad rámec skutečností významných pro bodové ohodnocení bolesti lékařem, při porovnání s jinými obdobnými případy téhož typu, i s případným přihlédnutím k osobnosti poškozeného, jsou zde okolnosti, které se vymykají z typového rámce obdobných případů, a které nasvědčují tomu, že z hlediska tělesného a duševního strádání způsobeného škodou na zdraví se jedná o zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele . Vzhledem k tomu, že k posouzení těchto skutečností je třeba odborných znalostí, odvolací soud vycházeje ze znaleckého posudku MUDr. Jiřího Palarčíka, CSc. vzal za prokázané , že z lékařského hlediska v daném případě žádné takové mimořádné okolnosti nenastaly (znalec uvedl, že některá zranění vyžadovala operační zákrok, ale vše proběhlo v zásadě hladce, bez komplikací, že poúrazové bolesti a duševní stav žalobce jsou přiměřené úrazu, že byly použity standardní léčebné postupy, že u žalobce nezjistil zvýšenou vnímavost k bolestivým podnětům, a délku léčby žalobce s ohledem na charakter poranění znalec dokonce ohodnotil jako výjimečně krátkou). Protože závěr o takových okolnostech nevyplývá ani z žádného jiného důkazu či skutečnosti, která vyšla v řízení najevo , odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně uzavřel, že z hlediska odškodnění bolesti se v posuzované věci nejedná o zvlášť výjimečný případ mimořádného zřetele , a že proto o nároku na zvýšení bolestného nelze rozhodnout jinak, než jej v celém rozsahu zamítnout . Při rozhodování o nákladech řízení vycházel z toho, že rozhodnutí soudu o výši plnění závisí na úvaze soudu a že přizná-li soud žalobci nižší náhradu, než jaké se domáhal, uplatní se při rozhodování o náhradě nákladů řízení ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce by neměl být sankcionován za ne zcela přiléhavý odhad výše budoucího přiznaného nároku . Postup podle zmíněného ustanovení však jak zdůraznil neslouží k tomu, aby žalobce uplatňoval svá práva v nereálné výši a při minimální úspěchu získal plnou náhradu nákladů řízení , a už vůbec nemůže být odůvodněn tam, kde žalobce nebyl úspěšný proto, že nebyla prokázána jeho tvrzení, na kterých výše uplatněného nároku spočívá . V případě uplatněného nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění, kde byl žalobce úspěšný ze 60,78%, lze hovořit o tom, že žalobce byl převážně úspěšný a jeho částečný neúspěch byl dán ve značné míře tím, že rozhodnutí záviselo na úvaze soudu , byť i zde s výhradou, že žalobcem požadované desetinásobné zvýšení náhrady oporu v závěrech soudní praxe postrádá . V případě uplatněného nároku na bolestné však činí úspěch žalobce pouze 1,86%, když ohledně požadovaného zvýšení bolestného nebyl žalobce úspěšný vůbec, neboť ve věci nejsou dány žádné mimořádné okolnosti, které zvýšení bolestného odůvodňovaly , a proto je podle názoru odvolacího soudu plně odůvodněno, aby za neúspěch týkající se bolestného nesl žalobce procesní odpovědnost ve formě povinnosti k náhradě nákladů řízení na straně žalované . Vzhledem k tomu, že v řízení před soudem prvního stupně byl žalobce úspěšný pouze v rozsahu 42,76%, kdy převažující jeho neúspěch lze částečně přičíst tomu, že rozhodnutí ohledně zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění záviselo na úvaze soudu , považoval odvolací soud za adekvátní okolnostem případu právo na náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků nepřiznat . V odvolacím řízení však byl žalobce úspěšný pouze v rozsahu 10,62%, tedy v naprosto převažující části byl neúspěšný a jeho neúspěch je dán především bezdůvodným uplatněním nároku na zvýšení bolestného ; proto rozhodl odvolací soud o náhradě nákladů odvolacího řízení podle úspěchu ve věci podle § 142 odst. 2 o. s. ř. a zavázal žalobce k náhradě nákladů žalované v rozsahu 78,76%, které vypočetl podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. Protože náklady státu, představující odměnu ustanovenému znalci MUDr. Jiřímu Palarčíkovi, CSc., byly vynaloženy výhradně v souvislosti s prokazováním nároku žalobce na zvýšení bolestného, který po skutkové stránce v žádném ohledu prokázán nebyl a ohledně něhož byl žalobce zcela neúspěšný , odvolací soud uložil žalobci, u něhož neshledal předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, povinnost k jejich náhradě.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (do jeho výroku I., kterým byl zamítnut nárok žalobce na bolestné ve výši 1.070.400,- Kč, a výroků III., IV. a V. o nákladech řízení účastníků a státu) podal žalobce dovolání, neboť má za to, že nepřiznání zvýšení bolestného odvolacím soudem, stejně jako rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení nemá oporu v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu . Namítal, že účel a cíl odškodnění bolesti ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 vyhlášky č. 440/2001 Sb. je třeba chápat nejen jako určitou náhradu za samotnou vytrpěnou bolest při poškození zdraví a jeho léčbě, ale mnohem šířeji tak, že odškodnění má být poskytnuto za každé tělesné a duševní strádání způsobené škodou na zdraví. Uvedené skutečnosti je třeba mít na zřeteli nejen při stanovení základního odškodnění stanoveného lékařem, ale i při posuzování důvodnosti zvýšení odškodnění soudem podle ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. ve výjimečných případech hodných mimořádného zřetele. Podle názoru dovolatele výjimečnost jeho případu vyplývá již ze samotného obsahu předložených lékařských zpráv, z nichž je zřejmé, že se žalobce podrobil komplikovaným a dlouhotrvajícím léčebným a operačním zákrokům, v průběhu léčby byl mimořádně dlouho připoutaný na lůžko bez možnosti pohybu a jakékoliv soběstačnosti, překonával vysoké horečky a mučivé útrapy od bolesti, čemu odpovídalo i podávání příslušných léků. Žalobce začal být časem apatický k životu, nechtěl žít, měl sebevražedné úmysly, jeho bolesti způsobovaly poruchy jeho chování a emoční výbuchy, které nedokázal ovládat. Bolesti a psychické útrapy se opakovaně vyskytovaly i během rehabilitační léčby a dosud žalobce trpí bolestmi, nespavostí, nervozitou, často pláče a užívá uklidňující léky. Všechny uvedené skutečnosti však odvolací soud ponechal bez náležitého povšimnutí a prakticky celé zhodnocení právní otázky ponechal soudem ustanovenému znalci, což je zjevně nepřípustné . Závěry obsažené ve znaleckém posudku MUDr. Jiřího Palarčíka CSc. jsou navíc jednoznačně povrchní a nepřezkoumatelné a nemohou tak být řádným podkladem pro rozhodnutí soudu. Nepřiznal-li odvolací soud žalobci žádné mimořádné zvýšení bolestného, jde o rozhodnutí zjevně nepřiměřené , v rozporu s principem proporcionality. Ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení účastníků dovolatel namítal, že odvolací soud měl ohledně základu uplatněného nároku aplikovat ustanovení § 142 odst. 1 a 2 o. s. ř. a ohledně výše nároku žalobce na mimořádné zvýšení odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění postupovat výlučně podle ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř., neboť rozhodnutí o této otázce záviselo výlučně na úvaze soudu, jejíž obsah nemůže poškozený přesně předpokládat , a protože vzhledem k okolnostem případu nelze považovat uplatněnou výši nároku za mimořádně přehnanou. Ačkoli odvolací soud v napadeném rozsudku poukázal jak na ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., tak na ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř., nakonec otázku náhrady nákladů řízení posoudil pouze podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., čímž je jeho rozhodnutí vnitřně rozporné . Podle názoru žalobce na úvaze soudu závisí nejen výše bolestného, kterou soud považuje za přiměřenou, ale také i to, zda daný případ naplňuje obsah právně neurčitého pojmu případ hodný zvláštního zřetele . Protože se samostatností jednotlivých složek práva na náhradu škody je nutné počítat i při rozhodování o nákladech řízení , měl soud, i když byl žalobce neúspěšný ohledně nároku na bolestné, přiznat žalobci náhradu nákladů řízení za úspěšné uplatnění relativně samostatného dílčího nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění. Obdobný přístup pak měl odvolací soud zaujmout i v případě náhrady nákladů řízení státu, neboť, uplatňuje-li se ve věci ve smyslu ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř. výjimka ze zásady odpovědnosti za výsledek, je potřebné analogicky tuto zákonnou výjimku použít i v případě náhrady nákladů státu . Při výpočtu požadované náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně žalobce vycházel (jako tarifní hodnoty věci podle vyhlášky č. 177/1996 Sb.) z částky 4.706.400,- Kč a za odvolací řízení z částky 1.676.400,- Kč. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu potvrdil v části výroku I., v níž bylo žalobci přiznáno na bolestném 1.070.000,- Kč, změnil ve výroku III. tak, že žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 451.042,- Kč, změnil ve výroku IV. tak, že žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 87.741,- Kč, zrušil ve výroku V. o náhradě nákladů státu a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 31.008,- Kč.

Žalovaná navrhla, aby dovolání žalobce bylo zamítnuto, neboť jeho námitky nelze považovat za opodstatněné. Odvolací soud podle názoru žalované rozhodl věcně správně, jeho rozhodnutí je pečlivě, obsáhle a srozumitelně odůvodněno a nikterak nevybočuje z judikaturní praxe Nejvyššího soudu .

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen o. s. ř. ), neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu v části, v níž bylo zamítavě rozhodnuto o nároku na náhradu za bolest ve výši 1.070.400,- Kč, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v této části v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Při určování výše požadované náhrady za bolest odvolací soud jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku řešil jednak právní otázku předpokladů přiměřeného zvýšení odškodnění bolesti podle ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, ve znění pozdějších změn a doplňků (dále jen vyhlášky ), a jednak otázku, do jaké míry soud při hodnocení těchto předpokladů může vycházet ze závěrů ustanoveného znalce.

Vzhledem k tomu, že ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky nečiní rozdíl mezi nárokem na odškodnění bolesti a nárokem na odškodnění ztížení společenského uplatnění, vychází dovolací soud (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2011 sp. zn. 21 Cdo 1004/2010 nebo usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 2. 8. 2011 sp. zn. 21 Cdo 1997/2010) i v případě bolestného z názoru obsaženého v bodu I. Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. 1. 2011 sp. zn. Cpjn 203/2010 k výkladu stanovení výše odškodnění za ztížení společenského uplatnění, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 2011, pod č. 50. Závěry zde uvedené - vztaženy na odškodnění bolesti znamenají, že již výše odškodnění určená na základě celkového (základního) bodového ohodnocení stanoveného lékařem představuje sama o sobě náhradu za tělesné a duševní strádání způsobené škodou na zdraví, jejím léčením nebo odstraňováním jejích následků. Postup při určování bodového ohodnocení podle ustanovení § 2 odst. 1 s přihlédnutím k ustanovení § 4 odst. 1 a § 6 odst. 1 písm. a), b) a odst. 2 vyhlášky totiž umožňuje v odůvodněných případech již lékaři přihlédnout k individuálním okolnostem posuzované věci, zejména k rozsahu a způsobu poškození zdraví, k jeho závažnosti, k průběhu léčení včetně náročnosti použité léčby a ke vzniklým komplikacím, tak aby náhrada za bolest určená uvedeným způsobem dostatečně vystihovala všechny okolnosti posuzovaného případu. Pokud škoda na zdraví vyžadovala nazíráno z odborného medicínského hlediska - náročný způsob léčení, vyhláška stanoví, že bodové ohodnocení škody na zdraví podle příloh č. 1 a 3 této vyhlášky lékař může zvýšit až o 50 % celkové částky bodového ohodnocení; náročným způsobem léčení se rozumí zejména infekce rány prodlužující dobu léčení [§ 6 odst. 1 písm. a)], a v případě, že škoda na zdraví vyžadovala mimořádně náročný způsob léčení, může lékař zvýšit bodové ohodnocení škody na zdraví podle příloh č. 1 a 3 této vyhlášky až na dvojnásobek celkové částky bodového ohodnocení; mimořádně náročným způsobem léčení se rozumí zejména léčení zahrnující dlouhodobou plicní ventilaci, kanylaci velkých cév nebo dialýzu [§ 6 odst. 1 písm. b)].

Postup podle ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky, který přísluší pouze soudu, pak přichází v úvahu jen v případech, kdy základní bodové ohodnocení stanovené v lékařském posudku [včetně případného zvýšení podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. a), b) vyhlášky], dostatečně nevyjadřuje tělesné a duševní strádání způsobené poškozenému újmou na zdraví. V této souvislosti dovolací soud již v minulosti vyslovil názor (k tomu srov. již míněný rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2011 sp. zn. 21 Cdo 1004/2010, ze kterého důsledně vycházel i odvolací soud v projednávané věci), že při zvažování, zda bolest, kterou poškozený utrpěl v příčinné souvislosti s poškozením zdraví, představuje ve srovnání s jinými obdobnými případy zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele (třeba rovněž s přihlédnutím k verifikovanému subjektivnímu vnímání úrovně bolesti poškozeným oproti jiným případům), se jedná o rozhodnutí (úsudek) soudu, které závisí na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí (srov. § 127 odst. 1 o. s. ř.). Znalci proto náleží jak správně citoval odvolací soud - posouzení věci z odborného hlediska, zda nad rámec skutečností významných pro hodnocení podle ustanovení § 4 odst. 1 vyhlášky jsou zde okolnosti (při porovnání s jinými obdobnými případy téhož typu, i s případným přihlédnutím k osobnosti poškozeného), které se vymykají z typového rámce obdobných případů, a které by mohly nasvědčovat, že se jedná o zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele. Soudu potom přísluší, aby po zhodnocení důkazu znaleckým posudkem a jím uváděných skutečností (okolností), s přihlédnutím ke všemu, co v řízení vyšlo najevo (§ 132 o. s. ř.), sám ve smyslu ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky uvážil, zda posuzovanou věc považuje z hlediska výše odškodnění bolesti za zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele , a - v případě kladného závěru - jaké zvýšení náhrady považuje za přiměřené .

Odvolacímu soudu proto nelze důvodně vytýkat, že k posouzení uvedených okolností, které by mohly nasvědčovat, že se jedná o zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele , ustanovil znalce z oboru zdravotnictví, odvětví orthopedie, a že svůj závěr o tom, že v daném případě nenastaly žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly, že jedná o zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele, a které by odůvodňovaly zvýšení bolestného podle § 7 odst. 3 vyhlášky , učinil vycházeje z dostatečně odůvodněných odborných závěrů tohoto znalce, vyplývajících z jeho posudku i doplňující výpovědi (znalec uvedl, že některá zranění vyžadovala operační zákrok, ale vše proběhlo v zásadě hladce , bez komplikací, že poúrazové bolesti a duševní stav žalobce jsou přiměřené úrazu, že byly použity standardní léčebné postupy, že u žalobce nezjistil zvýšenou vnímavost k bolestivým podnětům a délku léčby žalobce s ohledem na charakter poranění znalec dokonce ohodnotil jako výjimečně krátkou), které podle názoru odvolacího soudu nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a korespondují i údajům uvedených žalobcem při jeho výpovědi , přičemž závěr o takových okolnostech nevyplývá ani z žádného jiného důkazu či skutečnosti, která vyšla v řízení najevo . Přes námitky dovolatele se jedná o postup, který je konformní s výše uvedeným názorem dovolacího soudu, na kterém dovolací soud neshledává žádné důvody cokoliv měnit. Z obsahu spisu se zároveň podává, že v rámci rozhodnutí odvolacího soudu o bolestném bylo přihlédnuto ke všem okolnostem, které žalobce akcentuje v dovolání a v nichž spatřuje výjimečnost svého případu.

Považuje-li dovolatel nepřiznání mimořádného zvýšení bolestného v jeho případě za zjevně nepřiměřené , v rozporu s principem proporcionality (přiměřenosti), potom přehlíží, že tuto zásadu nelze považovat za samostatný právní důvod vzniku nároku na zvýšení bolestného, který by byl odlišný od skutkové podstaty upravené v ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky, neboť jde o imanentní součást relativně neurčité dispozice právní normy umožňující soudu přiměřeně zvýšit výši odškodnění, jsou-li splněny podmínky v hypotéze právní normy. Jestliže totiž nejde o zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele, nemohou být již proto dány důvody pro přiměřené zvýšení odškodnění z důvodu aplikace zásady proporcionality (přiměřenosti). Teprve tehdy, jestliže soud dospěje k závěru, že skutková podstata relativně neurčité hypotézy právní normy, vyžadující závěr, že se jedná o zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele, byla naplněna, je na místě vycházet při úvaze o rozsahu zvýšení z tzv. principu proporcionality, neboli jak nález Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2005 sp. zn. III. ÚS 350/03 při zobecňujícím výkladu ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky tento princip jinými slovy vysvětluje aby mezi posuzovanými skutečnostmi existoval vztah přiměřenosti .

Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení státu ve výši 11.200,- Kč, rovněž není přípustné, neboť ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nepřipouští dovolání proti rozhodnutím, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu v části, v níž bylo zamítavě rozhodnuto o nároku na náhradu za bolest ve výši 1.070.400,- Kč, a v níž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení státu podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř., odmítl.

V části, ve které bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení účastníků, závisí napadený rozsudek odvolacího soudu mimo jiné na vyřešení procesně právní otázky aplikace ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř. v řízení, ve kterém je uplatněno více samostatných nároků. Protože tato právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v této části podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu v uvedené části ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobce je opodstatněné.

Podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.

Podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. měl - li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo.

Podle ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř., i když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu.

Z uvedených ustanovení vyplývá, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení se v civilním soudním řízení sporném uplatňuje v první řadě zásada úspěchu ve věci, kdy procesně neúspěšný účastník řízení nahrazuje (hradí) náklady řízení procesně úspěšné protistrany. V této zásadě se promítá myšlenka, že ten, kdo důvodně bránil své subjektivní právo nebo právem chráněný zájem, by měl mít právo na náhradu nákladů, jež při této procesní činnosti vynaložil, proti účastníku, který do jeho právní sféry bezdůvodně zasahoval. Nejde však o všechny vynaložené náklady, ale pouze o náklady potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Totéž platí i v případě částečného procesního úspěchu. Procesně více úspěšný účastník ve vztahu k předmětu řízení obdrží od protistrany náhradu nákladů řízení určenou ve výši odpovídající míře jeho procesního úspěchu. Přitom je třeba mít na zřeteli - jak v této souvislosti zdůrazňuje Ústavní soud v nálezu ze dne 13. 1. 2005 sp. zn. IV. ÚS 1/04, že rozhodování o nákladech řízení nesmí být jen mechanickým posuzováním výsledků sporu bez komplexního zhodnocení rozhodnutí v meritu věci. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má být zřejmým a logickým ukončením celého soudního řízení.

Výjimku z obecné zásady úspěchu, resp. částečného úspěchu ve věci, podle níž se jinak řídí rozhodování o náhradě nákladů řízení, představuje ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř. Za určitých okolností, v tomto ustanovení uvedených může soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení i tomu účastníku, který ve věci uspěl jen zčásti. Použití uvedené výjimky připadá v úvahu ve třech případech, a to tehdy, jestliže s ohledem na předmět sporu lze neúspěch účastníka posoudit jako nepatrný nebo závisí-li rozhodnutí soudu o výši plnění (nikoli o samotném základu nároku) na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu. Úvaha soudu představuje projev soudcovského uvážení, v němž se musí promítnout principiální a plně profesionální přístup soudce ke konkrétnímu případu. Závisí-li však na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu rozhodnutí o základu nároku, není důvod postupovat podle ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř., ale na místě je vždy aplikace ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. (k tomu srov. rozhodnutí býv. Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 1975 sp. zn. 5 Cz 11/75, uveřejněné pod č. 15 ve Sbírce soudního rozhodnutí a stanovisek, ročník 1977, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2015 sp. zn. 25 Cdo 37/2015, uveřejněné pod č. 66 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2015).

Dovolateli lze přisvědčit, že podle ustálené soudní praxe - jak z tohoto ostatně správně vycházel i odvolací soud - není pochyb o tom, že aplikace ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř. připadá v úvahu mimo jiné ve věcech, ve kterých se poškozený domáhá přiměřeného zvýšení náhrady za bolest a ztížení společenského uplatnění podle ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., avšak konečným rozhodnutím soudu mu není přiznána žalovaná částka v plné výši . V těchto případech, kdy neexistuje žádná exaktní metoda, jak stanovit přiměřenost této náhrady, je zřejmé, že určení konkrétní výše přiměřené náhrady za bolest a za ztížení společenského uplatnění má charakter úvahy soudu. Z tohoto důvodu by žalobce neměl být v rámci náhrady nákladů řízení sankcionován za ne zcela přiléhavý odhad výše budoucího přiznaného nároku, ledaže jde o odhad zjevně přemrštěný (přehnaný), nemající podklad v platné právní úpravě ani ustálené soudní judikatuře, nebo požaduje-li žalobce účelově zvýšené odškodnění právě s ohledem na očekávané rozhodnutí soudu o náhradě nákladů řízení podle ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř. (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2012 sp. zn. III. ÚS 2365/11 a ze dne 5. 8. 2009 sp. zn. I. ÚS 1310/09).

V případě, že se soud rozhodne postupovat podle ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř., jeví se podle soudní praxe jako spravedlivé, aby základem pro určení výše odměny advokáta nebyla částka požadovaná žalobou (resp. částka, která je předmětem řízení), nýbrž až částka přisouzená. Je tomu tak i přesto, že podle podzákonného předpisu - vyhlášky č. 177/1996 Sb. advokátního tarifu je pro určení výše mimosmluvní odměny rozhodná tarifní hodnota, která se odvíjí od výše peněžitého plnění nebo ceny věci nebo práva v době započetí úkonu právní služby, jíž se právní služba týká , neboť kupříkladu při uplatnění náhrady za bolest a za ztížení společenského uplatnění sice musí žalobce vyjádřit v penězích požadovanou výši náhrady, avšak již z povahy těchto nároků vyplývá, že přesné stanovení výše je závislé na znaleckém posudku a v konečném důsledku na úvaze soudu, a až tehdy po rozhodnutí ve věci - je přesně známa hodnota této části sporu (srov. rozhodnutí býv. Nejvyššího soudu dne 24. 6. 1969 sp. zn. 3 Cz 13/69, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek ročník 1970, pod č. 28 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2016 sp. zn. 25 Cdo 3974/2015, které bylo na jednání občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu konaném dne 12. 4. 2017 schváleno k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). S touto povahou nároků na bolestné a na náhradu za ztížení společenského uplatnění se ostatně počítá i při stanovení počátku prodlení s uspokojením těchto nároků, kdy povinnost uspokojit další zvýšení těchto nároků vzniká až na základě soudního rozhodnutí (srov. kupříkladu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 12. 1991 sp. zn. 1 Cz 31/91).

Uvedenou povahu obou nároků podle hmotného práva je třeba reflektovat i procesně při rozhodování o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud se k tomu sice hlásí, nicméně náležitě neuvážil, že pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není rozhodující, že z hlediska hmotného práva mají dílčí nároky práva na náhradu škody z pracovního úrazu samostatnou povahu a zda a do jaké míry byly splněny hmotněprávní předpoklady jejich vzniku, nýbrž to, zda tyto jednotlivé dílčí nároky jsou objektivně určitelné, anebo jsou závislé na znaleckém posudku či na úvaze soudu (jak uvažuje již zmíněné R 28/1970). Proto při procesním rozhodování o náhradě nákladů řízení při částečném neúspěchu nepřísluší rozhodovat o náhradě zvlášť pro každý z hmotněprávního hlediska samostatný dílčí nárok, nýbrž je třeba procesně posoudit, jakou část z nároků uplatněných v řízení (jakou část z předmětu řízení) je třeba posuzovat podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. a jakou část je třeba posoudit jako v posuzovaném případě - procesně shodně podle ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř.

Při výpočtu náhrady nákladů řízení je nutno vzít v úvahu, že výše odměny za zastupování advokátem má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§ 151 odst. 2 část věty první před středníkem o. s. ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení § 147 nebo § 149 odst. 2 o. s. ř., a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně, tj. podle ustanovení § 6 a následujících vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (srov. § 151 odst. 2 část věty první za středníkem o. s. ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny za zastupování účastníka advokátem stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni (dále též jen přísudková vyhláška ), však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013 č. 116/2013 Sb. dnem 7. 5. 2013 zrušena a dosud nebyla nahrazena jiným právním předpisem. Proto nezbývá, než aby soud ve smyslu ustanovení § 136 o. s. ř. určil paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni podle své úvahy. Nejedná se však o úvahu volnou, nýbrž o úvahu, která vychází z okolností posuzovaného případu, jejímž základem je zjištění takových skutečností, které kromě jiného umožní přihlédnout i k určitému kvantitativnímu posouzení základních souvislostí. Přitom není vyloučeno, a v odůvodněných případech je i žádoucí, vzít v úvahu obdobná hlediska, z nichž vycházela vyhláška č. 484/2000 Sb. (srov. též odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2017 sp. zn. 21 Cdo 3210/2016). Výsledná paušální sazba tedy musí být přiměřená povaze a okolnostem projednávané věci a musí přihlížet ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem.

V projednávané věci žalobce požadoval v žalobě z titulu pracovního úrazu doplatek základního bodového ohodnocení náhrady za bolest a ztížení společenského uplatnění stanoveného v lékařském posudku v celkové výši 174.720,- Kč, mimořádné (desetinásobné) zvýšení náhrady za bolest podle ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. ve výši 2.676.000,- Kč a mimořádné (desetinásobné) zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění podle ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. ve výši 6.060.000,- Kč. O tom, že základ uplatněných nároků žalobce je dán, bylo pravomocně rozhodnuto mezitímním rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 4. 3. 2013 č.j. 6 C 92/2010-281, kterým bylo určeno, že úraz žalobce, který utrpěl u žalované dne 14. 9. 2009, je úrazem pracovním, za který žalovaná odpovídá v plném rozsahu .

Žalovaná v průběhu řízení před soudem prvního stupně žalobci zaplatila doplatek základního bodového ohodnocení náhrady za bolest a za ztížení společenského uplatnění stanoveného v lékařském posudku v celkové výši 174.720,- Kč, a ohledně této části by se proto uplatnilo (obdobně jako by měl žalobce plný úspěch) ustanovení § 146 odst. 2 věty druhé o. s. ř. Ohledně zbývajícího procesně uplatněného předmětu řízení ve výši 8.736.000,- Kč (kde v případě obou nároků rozhodnutí o výši plnění záviselo na znaleckém posudku či na úvaze soudu - § 142 odst. 3 o. s. ř.) byl žalobce zčásti úspěšný a v řízení před soudem prvního stupně mu byla na zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění pravomocně přiznána částka 3.030.000,- Kč, a v odvolacím řízení mu bylo z tohoto titulu přiznáno dalších 606.000,- Kč.

Vychází-li se proto - jako z orientační tarifní hodnoty - z celkové přisouzené částky 3.810.720,- Kč u soudu prvního stupně, odpovídá tomu paušální sazba ve výši 112.000,- Kč. Kromě takto stanovené odměny za zastupování advokátem vznikly žalobci náklady spočívající ve 12 paušálních částkách náhrady výdajů ve výši 300,- Kč, tj. 3.600,- Kč, cestovních výdajích ve výši 33.588,- Kč a náhradě za promeškaný čas ve výši 13.000,- Kč (srov. §§ 13 a 14 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Vzhledem k tomu, že advokát JUDr. Milan Szöllössy osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům žalobce rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 32.442,- Kč (§ 137 odst. 3, § 151 odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Žalobci tedy přísluší za řízení před soudem prvního stupně náklady řízení v celkové výši 194.630,- Kč.

Pro odvolací řízení odpovídá povaze a okolnostem projednávané věci paušální sazba ve výši 47.920,- Kč, vychází-li se - jako z orientační tarifní hodnoty - z částky 606.000,- Kč přisouzené v odvolacím řízení. Kromě takto stanovené odměny za zastupování advokátem vznikly žalobci náklady spočívající ve 4 paušálních částkách náhrady výdajů ve výši 300,- Kč, tj. 1.200,- Kč, cestovních výdajích ve výši 8.637,- Kč a náhradě za promeškaný čas ve výši 3.200,- Kč (srov. §§ 13 a 14 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Vzhledem k tomu, že advokát JUDr. Milan Szöllössy osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům žalobce rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 12.191,- Kč (§ 137 odst. 3, § 151 odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Za odvolací řízení tedy žalobci náleží na náhradě nákladů odvolacího řízení částka 73.148,- Kč.

Protože odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení nesprávně a protože dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o této náhradě rozhodnout, Nejvyšší soud České republiky rozsudek odvolacího soudu ve výrocích III. a IV. o náhradě nákladů řízení účastníků změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 194.630,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 73.148,- Kč, vše k rukám advokáta, který žalobce v tomto řízení zastupoval [§ 243d písm. b) o. s. ř.].

Při rozhodování o náhradě nákladů dovolacího řízení bylo přihlédnuto k tomu, že žalobce byl v dovolacím řízení zčásti úspěšný (rozsudek odvolacího soudu ve výrocích o nákladech řízení účastníků byl změněn ve prospěch žalobce) a zčásti neúspěšný (dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu ve výrocích o věci samé a o náhradě nákladů řízení státu bylo odmítnuto). Za této situace s ohledem na výsledek dovolacího řízení proto nebylo žádnému z účastníků přiznáno právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§ 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 2 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 15. května 2017

JUDr. Zdeněk Novotný
předseda senátu