21 Cdo 1939/2005
Datum rozhodnutí: 11.04.2006
Dotčené předpisy: § 100 odst. 2 předpisu č. 40/1964Sb., § 101 odst. 2 předpisu č. 40/1964Sb., § 110 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb., § 151f odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb., § 261 odst. 4 předpisu č. 513/1991Sb., § 408 odst. 1 předpisu č. 513/1991Sb.




21 Cdo 1939/2005

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce C., LTD., Spojené Království Velké Británie a Severního Irska, zastoupeného advokátem, proti žalované Mgr. H. H., zastoupené advokátem, o 1.540.502,94 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 24 C 244/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. května 2005 č.j. 19 Co 787/2005-82, takto:

Rozsudek krajského soudu se z r u š u j e a věc se vrací Krajskému soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně) domáhal, aby mu žalovaná zaplatila 1.540.502,04 Kč s 19,8% úrokem z částky 4.130.033,04 Kč od 24.5. do 27.10.1994, s 19,8% úrokem z částky 1.540.502,04 Kč od 28.10.1994 do zaplacení a s 16,9% úrokem z prodlení z částky 1.540.502,04 Kč od 19.10.2000 do zaplacení s tím, že je oprávněn domáhat se uspokojení této pohledávky pouze z výtěžku prodeje nemovitostí, a to "budovy č.p. 717, způsob využití bydlení, nacházející se v části obce Č. na pozemku označeném jako pozemková parcela č. 2282, pozemku označeného jako pozemková parcela č. 2282, zastavěná plocha a nádvoří, a pozemku označeného jako pozemková parcela č. 2283, zahrada, vše zapsáno na LV č. 502 pro katastrální území Č., obec a okres Č., vedeném u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště Č.". Žalobu zdůvodnil zejména tím, že P. b., a.s. poskytla podle úvěrové smlouvy ze dne 19.4.1993 č. 27/93/ČB dlužníku G., v.o.s. úvěr ve výši 4.500.000,- Kč a že pohledávka z úvěru byla zajištěna zástavním právem, zřízeným k uvedeným nemovitostem na základě zástavní smlouvy ze dne 19.5.1993, které bylo vloženo do katastru nemovitostí "s právními účinky ke dni 13.7.1993". Pravomocným rozsudkem býv. Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 12.4.2000 č.j. 29 Cm 135/99-38 bylo právnímu nástupci dlužníka společnosti G. s.r.o. uloženo, aby zaplatil na úhradu pohledávky ze smlouvy o úvěru 1.540.502,04 Kč s 19,8% úrokem z částky 4.130.033,04 Kč od 24.5. do 27.10.1994 a s 19,8% úrokem z částky 1.540.502,04 Kč od 28.10.1994 do zaplacení; dluh odpovídající pohledávce z úvěru ani poté nebyl zaplacen. Žalobce, jemuž pohledávku ze smlouvy o úvěru postoupila Č. o. b., a.s., která jí získala na základě smlouvy o prodeji podniku ze dne 19.6.2000, proto nyní požaduje, aby pohledávka ze smlouvy o úvěru byla uspokojena ze zástavy.

Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 9.12.2004 č.j. 24 C 244/2004-63 žalované uložil, aby zaplatila žalobci 1.540.502,04 Kč s 19,8% úrokem z částky 4.130.033,04 Kč od 24.5. do 27.10.1994, s 19,8% úrokem z částky 1.540.502,04 Kč od 28.10.1994 do zaplacení a s 16,9% úrokem z částky 1.540.502,04 Kč od 19.10.2000 do zaplacení a na náhradě nákladů řízení 129.967,- Kč s tím, že žalobce je oprávněn domáhat se uspokojení této pohledávky pouze z výtěžku prodeje nemovitostí, a to "budovy č.p. 717, způsob využití bydlení, nacházející se v části obce Č. na pozemku označeném jako pozemková parcela č. 2282, pozemku označeného jako pozemková parcela č. 2282, zastavěná plocha a nádvoří, a pozemku označeného jako pozemková parcela č. 2283, zahrada, vše zapsáno na LV č. 502 pro katastrální území Č., obec a okres Č., vedeném u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště Č.". Z provedených důkazů zjistil, že P. b., a.s. poskytla na základě úvěrové smlouvy ze dne 19.4.1993 společnosti G., v.o.s. úvěr ve výši 4.500.000,- Kč, že k zajištění pohledávky z úvěru bylo na základě zástavní smlouvy ze dne 19.5.1993 zřízeno k uvedeným nemovitostem zástavní právo, že pravomocným rozsudkem býv. Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 12.4.2000 č.j. 29 Cm 139/99-38 bylo právnímu nástupci dlužníka společnosti G. s.r.o. uloženo, aby zaplatila na pohledávce ze smlouvy o úvěru 1.540.502,04 Kč s 19,8% úrokem z částky 4.130.033,04 Kč od 24.5. do 27.10.1994 a s 19,8% úrokem z částky 1.540.502,04 Kč od 28.10.1994 do zaplacení, že ani poté nebyla zajištěná pohledávka uspokojena a že žalobce je nyní věřitelem této pohledávky. Soud prvního stupně dovodil, že žalobce má právo na uspokojení zajištěné pohledávky ze smlouvy o úvěru ze zástavy, a to podle ustanovení § 151f odst.1 občanského zákoníku (ve znění účinném do 31.8.1998). Námitku promlčení, kterou za řízení vznesla žalovaná, soud prvního stupně odmítl jako nedůvodnou; dovodil, že podle ustanovení § 100 odst.2 občanského zákoníku se zástavní právo nemůže promlčet dříve než zajištěná pohledávka, což dopadá i na případy, kdy "obligační dlužník je odlišný od zástavního dlužníka", a že zajištěná pohledávka se dosud nepromlčela.

K odvolání žalované Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 6.5.2005 č.j. 19 Co 787/2005-82 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 10.333,50 Kč k rukám advokáta. Při posouzení důvodnosti žalovanou vznesené námitky promlčení odvolací soud v první řadě dovodil, že při řešení otázky promlčení zástavního práva zřízeného k zajištění pohledávky ze smlouvy o úvěru je třeba použít právní úpravu obsaženou v obchodním zákoníku, neboť "ten obsahuje kompletní úpravu promlčení pro všechny obchodní závazkové vztahy", a to účinnou "ke dni vzniku zástavní smlouvy, tj. ke dni 19.5.1993". Zástavní právo k nemovitostem žalované mohlo být podle názoru odvolacího soudu poprvé uplatněno "již v květnu 1994, případně nejpozději v lednu 1995" a čtyřletá promlčecí doba uplynula ještě před podáním žaloby dne 3.6.2004. I když pohledávka přiznaná rozhodnutím soudu v roce 2000 proti "obligačnímu dlužníku" není promlčena, zástavní právo ji zajišťující je promlčeno, neboť na ně "nelze vztáhnout" ustanovení § 100 odst.2 občanského zákoníku; žaloba proto nemůže být důvodná.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že není správný názor odvolacího soudu, podle kterého nebylo možné při posuzování námitky promlčení vycházet z ustanovení § 100 odst.2 občanského zákoníku. Zástavní právo je totiž věcným právem, úprava věcných práv je provedena výlučně v občanském zákoníku a obchodní zákoník "neobsahuje vlastní komplexní úpravu věcných práv". Ustanovení § 100 odst.2 občanského zákoníku je třeba užít rovněž "pro obchodní vztahy", neboť je "nedílnou součástí normativního vyjádření základní funkce zástavního práva, tj. jeho zajišťovací funkce" a je "ve vztahu speciality vůči úpravě obchodního zákoníku stejně jako ustanovení § 151a až § 151j občanského zákoníku, resp. po 1.1.2001 ustanovení § 152 až 172 občanského zákoníku". Ke shodným závěrům lze podle názoru žalobce dojít "při zohlednění akcesority zástavního práva", neboť ustanovení § 100 odst.2 občanského zákoníku je "vyjádřením závislosti zástavního práva na zajištěné pohledávce" a obdobná úprava chybí v obchodním zákoníku "právě z důvodu, že úprava zástavního práva je a vždy byla úpravou komplexní". Žalobce dospívá k závěru, že jeho právo na uspokojení ze zástavy není promlčené, a navrhuje aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů v tomto směru dovolatel nezpochybňuje), že na základě zástavní smlouvy ze dne 19.5.1993 bylo zřízeno ve prospěch pohledávky ze smlouvy o úvěru ze dne 19.4.1993 č.j. 27/93/ČR, který poskytla právní předchůdkyně žalobce P. b., a.s. dlužníku G., v.o.s. v částce 2.000.000,- Kč, zástavní právo k nemovitostem, jež jsou ve vlastnictví žalované. Rozsudkem býv. Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 12.4.2000 č.j. 29 Cm 135/99-38 který podle potvrzení vyznačeného na stejnopise rozsudku nabyl právní moci dnem 2.6.2000, bylo společnosti G. s.r.o. jako právnímu nástupci dlužníka G., v.o.s. uloženo, aby zaplatil právní předchůdkyni žalobce I. a p. b., a.s. 1.540.502,04 Kč s 19,8% úrokem z částky 4.130.033,04 Kč od 24.5. do 27.10.1994 a s 19,8% úrokem z částky 1.540.502,04 Kč od 28.10.1994 do zaplacení. Žalobce, jenž vymáhanou pohledávku nabyl postoupením od Č. o. b., a.s., která ji získala na základě smlouvy o prodeji podniku ze dne 19.6.2000, se v tomto řízení domáhá uspokojení ze zástavy. Žalovaná má za to, že zástavní právo zřízené na základě zástavní smlouvy ze dne 19.5.1993 je promlčeno.

Vzhledem k tomu, že v projednávané věci vznikl nárok zástavního věřitele na uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy v době do 31.8.1998 (tj. před účinností zákona č. 165/1998 Sb., kterým se mění zákon č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony), řídí se tento nárok i v současné době - jak správně dovodily soudy - ustanovením § 151f občanského zákoníku a dalšími právními předpisy ve znění účinném do 31.8.1998 (srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30.11.1999 sp. zn. 31 Cdo 1181/99, který byl uveřejněn pod č. 70 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000, a v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17.5.2002 sp. zn. 21 Cdo 1162/2001, které bylo uveřejněno pod č. 24 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003).

Zástavní právo slouží k zajištění pohledávky a jejího příslušenství s tím, že v případě jejich řádného a včasného nesplnění je zástavní věřitel oprávněn domáhat se uspokojení z věci zastavené; zástavní právo se vztahuje na zástavu, její příslušenství a přírůstky, avšak z plodů jen na ty, které nejsou oddělené (§ 151a odst.1 občanského zákoníku ve znění účinném do 31.12.2000). Zástavní právo není - s výjimkou úpravy některých otázek zástavního práva obsažené v ustanovení § 299 obchodního zákoníku ve znění účinném do 31.12.2000 - upraveno v obchodním zákoníku a řeší je předpisy práva občanského, zejména občanský zákoník. Nemohou být žádné pochybnosti (a odpovídá tomu zařazení právní úpravy zástavního práva do druhé části občanského zákoníku) o tom, že zástavní právo je věcným právem, charakterizovaným jako "právo k věci cizí".

S názorem odvolacího soudu, podle kterého je třeba promlčení zástavního práva posoudit podle obchodního zákoníku z důvodu, že zajištěnou pohledávkou je pohledávka ze smlouvy o úvěru, dovolací soud nesouhlasí.

I když smlouva o úvěru představuje tzv. absolutní obchodní závazkový vztah [§ 261 odst.3 písm.d) obchodního zákoníku ve znění účinném do 31.12.2000] a i když se podle ustanovení § 261 odst.4 obchodního zákoníku řídí částí třetí obchodního zákoníku i vztahy vzniklé při zajištění plnění závazků v závazkových vztazích, jež se řídí touto částí obchodního zákoníku podle ustanovení § 261 odst.1, 2 nebo 3 obchodního zákoníku, je nutné při řešení otázky, jakou právní úpravou se řídí promlčení zástavního práva zřízeného k zajištění pohledávky ze smlouvy o úvěru, přihlédnout současně k tomu, že obchodní zákoník upravuje - kromě postavení podnikatelů - obchodní závazkové vztahy a některé jiné vztahy související s podnikáním (srov. § 1 odst.1 obchodního zákoníku) a že předmětem právní úpravy obsažené v části třetí obchodního zákoníku jsou - jak uvádí již její nadpis - obchodní závazkové vztahy.

S ohledem na uvedené je třeba dovodit, že částí třetí obchodního zákoníku se ve smyslu ustanovení § 261 odst.4 obchodního zákoníku řídí jen takové vztahy vzniklé při zajištění závazků, které mají obligační povahu, ledaže by zákon (v jiném ustanovení než v § 261 odst.4 obchodního zákoníku) výslovně stanovil, že se obchodním zákoníkem mají řídit i další právní prostředky zajištění závazků. Takováto právní úprava nebyla v obchodním zákoníku ve znění účinném do 31.8.1998 přijata [nyní se jedná jen o zástavní právo k obchodnímu podílu [srov. § 261 odst.3 písm.d) obchodního zákoníku)]; znamená to mimo jiné, že právní vztahy ze zástavních práv vzniklých vůči jiným zástavám se řídí občanským zákoníkem a dalšími předpisy občanského práva, a to samozřejmě i ve vztahu k promlčení zástavního práva.

Podle ustanovení § 100 odst.2 věty první občanského zákoníku se promlčují všechna majetková práva s výjimkou práva vlastnického. Promlčení tedy podléhá rovněž zástavní právo, neboť jde o majetkové právo, které z možnosti promlčení nebylo - na rozdíl od vlastnického práva (které má rovněž věcněprávní povahu) - vyloučeno.

Promlčecí doba zástavního práva je tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé (tj. ode dne, kdy vzniklo právo na uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy) [§ 101 občanského zákoníku]. Bylo-li však zástavní právo přiznáno pravomocným rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu, promlčuje se za deset let ode dne, kdy mělo být podle rozhodnutí plněno (§ 110 odst.1 věta první občanského zákoníku); v případě, že zástavní právo bylo zástavním dlužníkem písemně uznáno co do důvodu a výše, promlčuje se za deset let ode dne, kdy k uznání došlo, nebo, byla-li v uznání uvedena lhůta k plnění, od uplynutí této lhůty (§ 110 odst.1 věta druhá občanského zákoníku).

Podle ustanovení § 100 odst.2 věty třetí občanského zákoníku se zástavní práva nepromlčují dříve než zajištěná pohledávka. I kdyby tedy marně uplynuly promlčecí doby podle ustanovení § 101 nebo § 110 odst.1 občanského zákoníku, zástavní právo není promlčeno, jestliže dosud neuplynula promlčecí doba u zajištěné pohledávky; v takovém případě se zástavní právo promlčuje teprve marným uplynutím promlčecí doby zajištěné pohledávky.

Promlčení zajištěné pohledávky ze smlouvy o úvěru se řídí - jak správně uvedl odvolací soud - obchodním zákoníkem. Byla-li pohledávka pravomocně přiznána v soudním nebo rozhodčím řízení, promlčuje se ve smyslu ustanovení § 408 odst.1 obchodního zákoníku za deset let ode dne, kdy promlčecí doba začala poprvé běžet, neboť čtyřletá obecná promlčecí doba (§ 397 obchodního zákoníku) je dobou, v níž je třeba právo uplatnit v nalézacím řízení (srov. též právní názor uvedený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.11.2003 sp. zn. 20 Cdo 1595/2002, které bylo uveřejněno pod č. 13 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2006).

V projednávané věci byla rozsudkem býv. Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 12.4.2000 č.j. 29 Cm 135/99-38 přiznána zajištěná pohledávka ze smlouvy o úvěru proti "obligačnímu dlužníku". Dovodil-li odvolací soud, že zajištěná pohledávka se dosud (do zahájení tohoto řízení před soudem prvního stupně dne 3.6.2004) nepromlčela, nemohlo se vzhledem k ustanovení § 100 odst.2 věty třetí občanského zákoníku promlčet ani zástavní právo, zřízené k jejímu zajištění (nárok zástavního věřitele na uspokojení ze zástavy).

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; Nejvyšší soud České republiky jej podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc podle ustanovení § 243b odst. 3 věty první o.s.ř. vrátil Krajskému soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení.

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 11. dubna 2006

JUDr. Ljubomír Drápal, v.r.

předseda senátu