21 Cdo 1938/2003
Datum rozhodnutí: 18.03.2004
Dotčené předpisy: § 2 odst. 1 předpisu č. 119/1992Sb., § 2 odst. 2 předpisu č. 119/1992Sb., § 2 odst. 3 předpisu č. 119/1992Sb., § 12 odst. 1 předpisu č. 119/1992Sb., § 38 odst. 1 předpisu č. 65/1965Sb., § 38 odst. 3 předpisu č. 65/1965Sb., § 240 odst. 3 předpisu č. 65/1965Sb., § 244 odst. 1 předpisu č. 65/1965Sb., § 241 odst. 1 písm. b) předpisu č. 65/1965Sb.




21 Cdo 1938/2003

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobců A) S. A., B) M. B., C) V. B., D) V. B., E) M. B., F) A. C., G) J. D., H) J. F., CH) M. G., I) A. H., J) J. Ch., K) V. K., L) V. K., M) J. K., N) B. L., O) D. M., P) K. N., Q) V. P., R) J. S., S) E. S., T) O. T., U) K. V. a V) A. W., zastoupených advokátem, proti žalované Č. d., a.s., o náhradu stravného s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 4 C 114 až 135 a 137/2000, o dovolání žalobců A), B), C), F), J), K), M), O), Q), R) a S), proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. června 2003, č.j. 15 Co 255/2003 326, takto:

Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Žalobami (změněnými se souhlasem soudu prvního stupně) se žalobci domáhali, aby jim žalovaná (její právní předchůdkyně Č. d., státní organizace) zaplatila náhradu stravného ve výši žalobci A) S. A. 2.671,97 EUR, žalobkyni B) M. B. 2.001,- EUR, žalobkyni C) V. B. 2.526,63 EUR, žalobci E) M. B. 1.178,34 EUR, žalobci Ch) M. G. 1.098,82 EUR, žalobkyni I) A. H. 2.457,44 EUR, žalobkyni J) J. Ch. 2.095,67 EUR, žalobci K) V. K. 2.393,77 EUR, žalobkyni M) J. K. 1.211,44 EUR, žalobkyni N) B. L. 2.405,87 EUR, žalobkyni O) D. M. 2.403,63 EUR, žalobkyni Q) V. P. 2.515,51 EUR, žalobci R) J. S. 2.503,12 EUR, žalobkyni S) E. S. 2.574,75 EUR, žalobkyni V) A. W. 2.273,51 EUR, žalobci T) O. T. 539,57 EUR, žalobci D) V. B. 2.236,74 DEM, žalobci G) J. D. 2.098,89 DEM, žalobci H) J. F. 2.179,80 DEM, žalobci L) V. K. 2.510 DEM a žalobci P) K. N. 2.118,03 DEM, všem s 10% úrokem z prodlení ročně z částek a za dobu, jež vyčíslili. Žalobu odůvodňovali zejména tím, že jako zaměstnanci žalované (její právní předchůdkyně Č. d., státní organizace) byli vysíláni na pracovní cesty do pohraniční přechodové stanice ve F. a že jim proto za tyto pracovní cesty přísluší podle zákona č. 119/1992 Sb., o cestovních náhradách, stravné, jak je v žalobách vyčíslili; žalovaná jim vyčíslené stravné odmítá vyplatit.

Okresní soud v Domažlicích (poté, co usnesením ze dne 26. 10. 2000 spojil věci vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp.zn. 4 C 114/2000, 4 C 115/2000, 4 C 116/2000, 4 C 117/2000, 4 C 118/2000, 4 C 119/2000, 4 C 120/2000, 4 C 121/2000, 4 C 122/2000, 4 C 123/2000, 4 C 124/2000, 4 C 125/2000, 4 C 126/2000, 4 C 127/2000, 4 C 128/2000, 4 C 129/2000, 4 C 130/2000, 4 C 131/2000, 4 C 132/2000, 4 C 133/2000, 4 C 134/2000, 4 C 135/2000 a 4 C 137/2000 ke společnému projednání) rozsudkem ze dne 21. 12. 2000, č.j. 4C 114/2000-99, žalobám vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna uhradit na nákladech řízení žalobci A) S. A. 15.584,- Kč, žalobkyni B) M. B. 12.556,- Kč, žalobkyni C) V. B. 14.905,- Kč, žalobci D) V. B. 8.630,- Kč, žalobci E) M. .: 9.224,- Kč, žalobkyni F) A. C. 12.186,- Kč, žalobci G) J. D. 8.780,- Kč, žalobci H) J. F. 9.040,- Kč, žalobci CH) M. G. 8.991,- Kč, žalobkyni I) A. H. 14.638,- Kč, žalobkyni J) J. Ch. 13.363,- Kč, žalobci K) V. K. 14.296,- Kč, žalobci L) V. K. 9.722,- Kč, žalobkyni M) J. K. 9.572,- Kč, žalobkyni N) B. L. 14.516,- Kč, žalobkyni O) D. M. 14.487,- Kč, žalobci P) K. N. 8.892,- Kč, žalobkyni Q) V. P. 14.943,- Kč, žalobci R) J. S. 14.973,- Kč, žalobkyni S) E. S. 15.248,- Kč, žalobci T) O. T. 6.019,- Kč žalobci U) K. V. 9.340,- Kč a žalobkyni V) A. W. 13.982,- Kč, všem k rukám advokáta. Z provedeného dokazování zjistil, že žalobci jsou v pracovním poměru u žalované a že všichni pracovali na pohraniční přechodové stanici ve F. ve Spolkové republice Německo. Vycházeje dále z obsahu kolektivních smluv Č. d., státní organizace, na rok 1999 a na rok 2000, v nichž jsou jednoznačně upraveny nároky všech žalobců, dospěl k závěru, že není podstatné, zda bylo sjednáno pravidelné pracoviště či místo výkonu práce, neboť v kolektivní smlouvě upravila žalovaná nároky skupiny zaměstnanců, kteří pracují na přechodové pohraniční stanici F., a tento jejich nárok nelze omezit ani vnitřním předpisem, tj. rozkazem přednostky železniční stanice.

K odvolání žalované Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 18. 6. 2001, č.j. 15 Co 197/2001-127, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že kolektivní smlouvy pro rok 1999 a 2000 nerespektují ustanovení § 1 odst. 2 zákona č. 119/1992 Sb., jestliže upravují náhradu stravného tak, že všichni zaměstnanci na předsunutých stanicích mají nárok na stravné, ač zákon hovoří o zaměstnancích, kteří na takových pracovištích určených podle mezinárodní smlouvy mají pracoviště pravidelné a ti pak nárok na stravné nemají ; v takových částech jsou kolektivní smlouvy neplatné. Uložil soudu prvního stupně, aby se u každého ze žalobců zabýval tím, kde má pravidelné pracoviště, a podle výsledku skutkových zjištění rozhodl, zda mají nárok na stravné, případně za jakou dobu a v jaké výši.

Okresní soud v Domažlicích rozsudkem ze dne 1. 10. 2001, č.j. 4 C 114/2000-172, vyhověl žalobě žalobců A) S. A., B) M. B., C) V. B., E) M. B., F) A. C., Ch) M. G., I) A. H., K) V. K., M) J. K., N) B. L., O) D. M., Q) V. P., R) J. S., S) E. S., T) O. T. a V) A. W., žaloby žalobců D) V. B., G) J. D., H) J. F., L) V. K., P) K. N. a U) K. V. zamítl, a uložil zaplatit na nákladech řízení na účet žalované V. B. 1.590,- Kč, J. D. 1.490,- Kč, J. F. 1.550,- Kč, V. K. 1.780,- Kč, K. N. 1.500,- Kč a K. V. 1.650,- Kč; zároveň rozhodl, že žalovaná je povinna uhradit na nákladech řízení žalobcům A) S. A. 30.309,- Kč, B) M. B. 23.822,- Kč, C) V. B. 28.802,- Kč, E) M. B. 16.402,- Kč, F) A. C. 23.004,- Kč, Ch) M. G. 15.759,- Kč, I) A. H. 28.204,- Kč, J) J. Ch. 25.129,- Kč, K) V. K. 27.555,- Kč, M) J. K. 16.904,- Kč, N) B. L. 27.826,- Kč, O) D. M. 27.784,- Kč, Q) V. P. 28.803,- Kč, R) J. S. 28.794,- Kč, S) E. S. 29.404,- Kč, T) O. T. 10.003,- Kč a V) A. W. 26.628,- Kč, všem k rukám advokáta. Vyšel z toho, že pravidelné pracoviště vymezuje místo dohodnuté mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem pro účely poskytování cestovních náhrad v těch případech, kdy místo výkonu práce je širší. Jsou-li místa výkonu práce vymezena v pracovní smlouvě široce a nedošlo-li k výslovné dohodě o pravidelném pracovišti pro účely zákona o cestovních náhradách, má se za to, že k dohodě došlo konkludentně, a pravidelným pracovištěm je místo, kde zaměstnanec obvykle fakticky vykonává práci. Vykonává-li zaměstnanec práce pravidelně na dvou či více pracovištích, kdy se ovšem tato pracoviště vyznačují určitou trvalostí, pravidelností, nebudou náležet těmto zaměstnancům cestovní náhrady do obou míst z domova a zpět. Tato pravidelná pracovitě musí být sjednána v pracovní smlouvě. Dovodil dále, že místo výkonu práce obvod železniční stanice D. , jak je uváděno v pracovních smlouvách žalobců, je nutné vykládat jako samotnou železniční stanici v D., neboť jinak by místo výkonu práce nebylo určeno určitě a srozumitelně a nedošlo by k platnému uzavření pracovních smluv. Protože u S. A., M. B., V. B., J. K., J. S. a A. W. bylo sjednáno místo výkonu práce D., a nebylo prokázáno, že by byla uzavřena dohoda o pravidelném pracovišti, pravidelným pracovištěm těchto žalobců jsou D.; náleží jim tedy cestovní náhrada, neboť vykonávali práci ve F., kde jejich pravidelné pracoviště není. Stejně tak žalobci A. C., A. H. a V. K., kteří měli sjednán druh práce operátor výpočetní techniky PBS s místem výkonu práce obvod železniční stanice D. , při neprokázání dohody o pravidelném pracovišti, měli pravidelným pracovištěm místo výkonu práce a vykonávali-li práci mimo své pravidelné pracoviště ve F., měli nárok na úhradu nároků podle zákona o cestovních náhradách. Žalobkyně J. Ch., B. L., D. M. a E. S. měly rovněž pravidelné pracoviště v D. a nebylo prokázáno sjednání pravidelného pracoviště na jiném místě. Protože u těchto žalobkyň nevyplývá trvalá pravidelnost na pracovišti v D. i ve F., když práce v D. byla vykonávána jen podle potřeb žalované, nemůže ani dohoda o pravidelném pracovišti jak v D., tak ve F. [která je podle § 242 odst. 1 písm. a) a b) zák. práce neplatná, neboť je svým obsahem v rozporu se zákonem o cestovních náhradách], nic změnit na tom, že měly pravidelné pracoviště v D. Proto mají nárok na výplatu náhrad podle zákona o cestovních náhradách za dobu, kdy práci vykonávaly na pracovišti ve F. Žalobkyně P. měla pravidelné pracoviště v P., takže výkon práce ve F. i u ní představoval zároveň nárok na náhradu podle zákona o cestovních náhradách. Nároky žalobců V. B., J. D., J. F., V. K., K. N. a K. V. zamítl proto, že podle uzavřené dohody o změně pracovní smlouvy ze dne 27. 1. 1997 bylo sjednáno místo výkonu práce obvod ŽST D., traťový úsek F. P. , a, i když dohoda o pravidelném pracovišti výslovně uzavřena nebyla, vycházel z toho, že byla uzavřena konkludentně s pravidelným pracovištěm tam, kde zaměstnanec obvykle vykonává práci. Vzhledem k tomu, že vykonávali práci jak v D., tak i ve F. (střídavě dvě směny v D. a dvě směny ve F.), měli pravidelné pracoviště jak v D., tak i ve F.; obě místa se vyznačovala trvalostí a pravidelností výkonu práce. Náhrada podle zákona č. 119/1992 Sb. jim proto v případě, kdy vykonávali práci ve F., nepřísluší. Žalobci M., M. G. a O. T. měli pravidelné pracoviště v D., když soud vycházel z toho, že podle pracovních smluv a jejich změn měli sjednáno místo výkonu práce obvod ŽST D. , a existence dohody o pravidelném pracovišti nebyla prokázána. Vykonávali-li tedy práci mimo místo výkonu práce, které bylo zároveň pravidelným pracovištěm (D.), náležela i jim náhrada podle zákona o cestovních náhradách.

K odvolání žalobců D), G), H), L), P) a U) a žalované Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 18. 12. 2002, č.j. 15 Co 9/2002-225, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých výrocích a výrocích o povinnosti žalobců D) V. B., G) J. D., H) J. F., L) V. K., P) K. N. a U) K. V. nahradit náklady řízení žalované rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobci D) V. B., G) J. D., H) J. F., L) V. K., P) K. N. a U) K. V. na straně jedné a žalovaná na straně druhé nemají vůči sobě navzájem právo na náhradu nákladů odvolacího řízení; v přísudečných výrocích a ve výrocích o povinnosti žalobců A) S. A., B) M. B., C) V. B., E) M. B., F) A. C., Ch) M. G., I) A. H., J) J. Ch., K) V. K., M) J. K., N) B. L., O) D. M., Q) V. P., R) J. S., S) E. S., T) . T. a V) A. W. hradit náklady řízení žalované rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Za správný považoval závěr soudu prvního stupně, že u žalobců, jejichž žaloba byla zamítnuta, byla konkludentně dohodnuta jako pravidelná pracoviště dvě místa, ve kterých trvale a dlouhodobě pracují a pravidelně je střídají. Proto byl správný závěr i o tom, že jim nepřísluší náhrady podle zákona o cestovních náhradách. Ohledně ostatních žalobců však soud prvního stupně přesto, že byl proveden dostatek důkazů ke zjištění skutkového stavu, neposuzoval, zda k uzavření dohody o pravidelném pracovišti nedošlo konkludentně (k uzavření písemné ani ústní dohody nedošlo). Uložil proto soudu prvního stupně, aby se zabýval tím, zda také u ostatních žalobců nedošlo konkludentně k uzavření dohody o pravidelném pracovišti, přičemž musí vzít v úvahu faktické chování a jednání účastníků a skutečnost, kde obvykle fakticky vykonávali svoji práci. Teprve kdyby dospěl k závěru, že k uzavření konkludentní dohody o pravidelném pracovišti mezi žalobci a žalovanou nedošlo, bylo by namístě vykládat pojem pravidelné pracoviště v souvislosti s místem výkonu práce podle pracovních smluv.

Okresní soud v Domažlicích (poté, co usnesením ze dne 28. 2. 2003 připustil, aby na straně žalované vystupovala akciová společnost Č. d., a.s. ) rozsudkem ze dne 28. 2. 2003, č.j. 4 C 114/2000-312, žalobě žalobců A), B), C), E), F), CH), I), J), K), M), N), O), Q), R), S), T) a V) vyhověl a uložil žalované, aby na nákladech řízení uhradila žalobcům A) S. A. 39.431 Kč, B) M. B. 30.643,- Kč, C) V. B. 37.426,- Kč, E) M. B. 20.423,- Kč, F) A. C. 29.516,- Kč, CH) M. G. 19.508,- Kč, I) A. H. 36.591,- Kč, J) J. Ch. 32.270,- Kč, K) V. K. 35.728,- Kč, M) J. K. 21.032,- Kč, N) B. L. 36.047,- Kč, O) D. M. 35.993,- Kč, Q) V. P. 37.392,- Kč, R) J. S. 37.347,- Kč, S) E. S. 38.194,- Kč, T) O. T. 11.842,- Kč a V) A. W. 34.374,- Kč, všem k rukám advokáta. Přidržel se svých předchozích úvah o výkladu pojmu pravidelné pracoviště a místo výkonu práce a i toho, jak vyložil pojem obvod železniční stanice D. , a dospěl k závěru, že v projednávané věci nedošlo k projevu vůle účastníků uzavřít konkludentním způsobem dohodu o pravidelném pracovišti. Vycházel přitom z toho, že předpokladem, byť i konkludentně uzavřené dohody, je shoda projevů vůlí takovou dohodu uzavřít. Všichni žalobci sice fakticky vykonávali práci v pohraniční přechodové stanici ve F. ve Spolkové republice Německo, avšak ani žalobci, ani žalovaná neměli vůli uzavřít dohodu o pravidelném pracovišti v této přechodové železniční stanici. O tom svědčí zejména skutečnost, že sama žalovaná vyplácela žalobcům cestovní náhrady za dobu, kdy na tomto místě pracovali. Platí tedy závěr přijatý v předchozím rozhodnutí soudu prvního stupně, že pravidelným pracovištěm žalobců byla železniční stanice D. Proto jim také příslušela za dobu, kdy vykonávali práce v přechodové pohraniční stanici F., náhrada podle zákona č. 119/1992 Sb.

K odvolání žalované Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 23. 6. 2003, č.j. 15 Co 255/2003-326, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žaloby zamítl, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně; zároveň uložil žalobcům, aby zaplatili žalované na nákladech odvolacího řízení S. A. 3.710,- Kč, M. B. 2.780,- Kč, V. B. 3.500,- Kč, M. B. 1.640,- Kč, A. C. 2.650,- Kč, M. G. 1.520,- Kč, A. H. 3.410,- Kč, J. Ch. 2.910,- Kč, V. K. 3.320,- Kč, J. K. 1.680,- Kč, B. L. 3.340,- Kč, D. M. 3.340,- Kč, V. P. 3.490,- Kč, J. S. 3.470,- Kč, E. S. 3.570,- Kč, O. T. 750,- Kč a A. W. 3.160,- Kč. Ve vztahu k žalobcům M. B., M. G. a O. T. vyšel z toho, že mají sjednán druh práce tranzitér - přípravář, žalobci B. a G. navíc také podle potřeby vlakvedoucí a průvodčí nákladních vlaků . Všichni tři vykonávali práci jak v D., tak ve F., a to pravidelně vždy po dvou směnách. Měli tak pravidelné pracoviště v obou těchto místech, neboť obě tato pracoviště se vyznačovala jak trvalostí, tak pravidelností. Skutečným, faktickým jednáním tedy došlo k uzavření dohody mezi nimi a žalovanou jako jejich zaměstnavatelem, že jejich pravidelným pracovištěm budou obě tato místa; na obou těchto místech také práci vykonávali. K uzavření dohody o pravidelném pracovišti tak došlo konkludentně, mlčky, avšak zcela jistě způsobem nevzbuzujícím pochybnost o obsahu dohody. Ostatní žalobci (mimo V. P.) mají v pracovních smlouvách či dohodách o jejich změně o druhu vykonávané práce uvedenu zkratku PPS , což znamená pohraniční přechodová stanice, a již tím bylo vymezeno, kde budou fakticky práci vykonávat. Všichni také v roce 1999 a v roce 2000 (včetně V. P.) na pohraniční přechodové stanici F. pracovali. Není tedy pochyb o tom, že všichni také uzavřeli mlčky, konkludentně dohodu o pravidelném pracovišti pro účely cestovních náhrad, a to způsobem nevzbuzujícím pochybnost o obsahu této dohody, a podle této dohody se také skutečně chovali a práci vykonávali pouze na pohraniční přechodové stanici ve F. Taková dohoda je podle ustanovení § 2 odst. 3 zák. č. 119/1992 Sb., v tehdy platném znění, přednostní, a proto žalobci nemají nárok na plnění, jehož se domáhají.

V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobci A), B), C), F), J), K), M), O), Q), R) a S) namítají, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil. Jsou přesvědčeni, že i konkludentně projevená vůle musí být srozumitelná a musí odpovídat tomu, co chtěl účastník projevit. Podle jejich názoru ze samotné skutečnosti, že žalobci fakticky vykonávali práci v pohraniční přechodové stanici F., nelze dovodit, že by mezi účastníky došlo konkludentně k uzavření dohody o pravidelném pracovišti ve smyslu zákona č. 119/1992 Sb., o cestovních náhradách. Žalovaná svým chováním (vyplácením cestovních náhrad) utvrdila žalobce v jejich přesvědčení, že pohraniční přechodová stanice ve F. není jejich pravidelným pracovištěm. Přehlédnout nelze ani skutečnost, že zásadní podmínkou pro práci na této stanici bylo, že budou žalobci v souvislosti s výkonem práce pobírat cestovní náhrady. Vůle žalobců nesměřovala k uzavření dohody o pravidelném pracovišti v pohraniční přechodové stanici F., neboť sama žalovaná se chovala způsobem, ze kterého jednoznačně vyplynulo, že za pravidelné pracoviště podle zákona o cestovních náhradách považuje železniční stanici D. Protože mezi účastníky nedošlo písemně, ústně ani konkludentně k dohodě o pravidelném pracovišti mimo obvod železniční stanice D., je nárok na zaplacení cestovních náhrad důvodný. Navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníky řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř) a dospěl k závěru, že dovolání jsou opodstatněná.

Protože dovolací soud je zásadně vázán rozsahem a důvody dovolání (z úřední povinností přihlíží jen k některým zmatečnostním vadám srov. § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř.), přezkoumal dovolací soud rozsudek odvolacího soud především z hlediska důvodů v dovoláním uplatněných.

Projednávanou věc je třeba posuzovat vzhledem k tomu, že žalobci uplatňují náhradu stravného za období od 1. 10. 1999 do 31. 8. 2000 podle zákona č. 119/1992 Sb., o cestovních náhradách, ve znění zákonů č. 44/1994 Sb., č. 125/1998 Sb. a č. 36/2000 Sb., tedy ve znění do 31. 12. 2000 (dále též jen zákon ).

Podle ustanovení § 2 odst. 1 zákona pracovní cestou se pro účely tohoto zákona rozumí doba od nástupu zaměstnance na cestu k výkonu práce do jiného místa, než je jeho pravidelné pracoviště, včetně výkonu práce v tomto místě, do návratu zaměstnance z této cesty. Doba od nalodění členů posádky námořních lodí do jejich vylodění se nepovažuje za pracovní cestu.

Podle ustanovení § 2 odst. 2 zákona zahraniční pracovní cestou se pro účely tohoto zákona rozumí doba pracovní cesty (odstavec 1) z České republiky do zahraničí, ze zahraničí do České republiky a doba pracovní cesty v zahraničí.

Podle § 2 odst. 3 zákona pravidelným pracovištěm se pro účely tohoto zákona rozumí místo dohodnuté se zaměstnancem; není-li takové místo dohodnuto, je pravidelným pracovištěm místo výkonu práce sjednané v pracovní smlouvě. U zaměstnanců, u nichž častá změna pracoviště vyplývá ze zvláštní povahy povolání, je možno jako pravidelné pracoviště dohodnout i místo pobytu. Pokud má zaměstnanec na základě dohody o provedení práce provést pracovní úkol v místě mimo obec pobytu, může s ním zaměstnavatel v této dohodě sjednat, že mu poskytne i při cestě z obce pobytu do místa výkonu práce a zpět náhrady jako při pracovní cestě.

Podle ustanovení § 12 odst. 1 zákona při zahraniční pracovní cestě přísluší zaměstnanci za podmínek dále stanovených stravné v cizí měně. Výši stravného v cizí měně určí zaměstnavatel ze základní sazby stravného stanovené pro stát, ve kterém zaměstnanec stráví v kalendářním dni nejvíce času.

Pro účely poskytování cestovních náhrad právní úprava rozlišuje mezi místem výkonu práce sjednaným v pracovní smlouvě, pracovištěm a pravidelným pracovištěm zaměstnance. Místem výkonu práce sjednaným v pracovní smlouvě se rozumí obec, organizační jednotka nebo jinak určené místo, v němž se zaměstnanec v pracovní smlouvě zavázal konat práci pro zaměstnavatele. Pracoviště je pak místo, kde zaměstnanec plní podle pokynů zaměstnavatele své pracovní úkoly; okruh těchto míst, v nichž může zaměstnavatel přidělovat zaměstnanci práci, je dán vymezením místa výkonu práce v pracovní smlouvě, popřípadě přeložením do jiného místa výkonu práce provedeným v souladu s ustanovením § 38 odst. 1 až 3 zák. práce. Při určení pravidelného pracoviště zaměstnance dává platná právní úprava (na rozdíl od předešlé právní úpravy uvedené v ustanovení § 2 odst. 2 vyhlášky č. 33/1984 Sb.) přednost dohodě mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem. Dohoda o pravidelném pracovišti může být platně uzavřena písemně i ústně; může se tak stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co bylo sjednáno (konkludentně).

Pravidelným pracovištěm se rozumí místo stanovené dohodou uzavřenou mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem; jako pravidelné pracoviště může být dohodnuto nejen místo výkonu práce sjednané v pracovní smlouvě, ale kterékoliv pro zaměstnance v úvahu přicházející místo pracoviště (v rámci sjednaného místa výkonu práce), popřípadě i - u zaměstnanců, u nichž častá změna pracoviště vyplývá ze zvláštní povahy povolání - místo jejich bydliště (to platí i tehdy, nemá-li zaměstnavatel v bydlišti zaměstnance své sídlo ani jinou organizační jednotku, popřípadě nachází-li se místo bydliště zaměstnance mimo místo výkonu práce sjednaného v pracovní smlouvě). Pro případ, že by pravidelné pracoviště nebylo dohodnuto, považuje se za pravidelné pracoviště zaměstnance místo výkonu práce sjednané v pracovní smlouvě; to platí nejen v případě, bylo-li jako místo výkonu práce sjednána obec nebo organizační jednotka zaměstnavatele, ale i tehdy, bylo-li místo výkonu práce v pracovní smlouvě určeno jinak (např. územním obvodem).

Z citovaných ustanoveních dále vyplývá, že nárok na stravné v cizí měně - a tohoto nároku se žalobci domáhají - má zaměstnanec jen tehdy, jestliže vykonává práce v jiném místě, než je jeho pravidelné pracoviště, a toto jiné místo se nachází v zahraničí. Protože v projednávané věci nebylo sporné, že žalobci vykonávali svou práci v zahraniční (v přechodové pohraniční stanici F.), správně se soudy zabývaly tím, kde bylo jejich pravidelné pracoviště, a zda mezi žalobci a žalovanou došlo k dohodě (§ 2 odst. 3 věta první před středníkem zákona) o tom, kde bude pravidelné pracoviště žalobců. Odvolací soud postavil své rozhodnutí na závěru, že mezi žalobci a žalovanou došlo ohledně pravidelného pracoviště žalobců ke konkludentní dohodě, že takovým pravidelným pracovištěm bude pohraniční přechodová stanice F. Tento závěr odvolacího soudu žalobci v dovolání napadají, proto dovolací soud v souladu s ustanovením § 242 odst. 3 věty první o.s.ř. přezkoumal rozsudek odvolacího soud z hlediska správnosti uvedeného závěru.

Předpokladem pro určení pravidelného pracoviště ve smyslu ustanovení § 2 odst. 3 věty první před středníkem zákona je dohoda mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem. Dohodu (smlouvu) chápe právní teorie i praxe jako shodný dvoustranný (popř. vícestranný) právní úkon, jímž smluvní stany mezi sebou zakládají právní vztah a tím i vzájemná práva a povinnosti; je uzavřena, jakmile se účastníci shodli na jejím obsahu (§ 244 odst. 1 zák. práce). Dohoda (smlouva) může být uzavřena, jak správně uvádí soud prvního stupně již ve svém rozsudku ze dne 1.10. 2001, č.j. 4 C 114/2000-172, buď písemně nebo ústně nebo konkludentně. Protože je smlouva dvoustranným (popř. vícestranným ) právním úkonem, posuzují se její náležitosti i její obsah stejně jako právní úkony jednostranné.

Podle ustanovení § 240 odst. 1 zák. práce právní úkon (pracovní smlouva, výpověď, dohoda o náhradě škody apod.) je projev vůle směřující ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují.

Podle ustanovení § 240 odst. 2 zák. práce projev vůle může být učiněn jednáním nebo opomenutím; může se stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit. K písemným právním úkonům těch, kteří nemohou psát nebo číst, je třeba úředního zápisu nebo zápisu opatřeného potvrzením dvou současně přítomných funkcionářů příslušného odborového orgánu o tom, že právní úkon odpovídá projevené vůli.

Podle § 240 odst. 3 zák. práce projev vůle je třeba vykládat tak, jak to se zřetelem k okolnostem, za kterých byl učiněn, odpovídá pravidlům slušnosti a občanského soužití.

Protože smlouva (dohoda) jako vícestranný právní úkon je rovněž projevem vůle, má ve svém obsahu i složku volní, která vyjadřuje vztah jednajícího subjektu (stupeň vědomí) k tomu, co svým jednáním (projevem) sleduje. Nelze tedy např. za právní úkon považovat takové jednání, které tuto volní složku postrádá. Na druhé straně však nelze za jednání postrádající projev vůle považovat takové jednání, u něhož nelze na první pohled na obsah vůle usuzovat. V takovém případě je třeba postupovat podle ustanovení § 240 odst. 3 zák. práce a projevenou vůli vyložit tak, jak to se zřetelem a okolnostem, za kterých byl projev vůle učiněn, odpovídá pravidlům slušnosti a občanského soužití. Jestliže se jedná o vícestranný právní úkon (dohodu) jako v projednávané věci - je třeba, aby projev vůle obou jednajících subjektů byl shodný. Teprve projev vůle směřující ke vzniku změně nebo zániku stejných práv nebo povinností může znamenat vznik dohody (smlouvy).

Jak již bylo výše uvedeno, projev vůle může být učiněn nejen výslovně (písemně nebo ústně), ale i jiným způsobem, který nevzbuzuje pochybnosti o tom, co chtěl účastník (účastníci) projevit. Přitom není podstatná ani tzv. mentální rezervace jednajícího účastníka, tedy, zda účastník při projevování vůle sledoval jiný cíl, než který ve skutečnosti projevil, významný není ani motiv, či pohnutka, tj. vzdálenější předpoklady a představy, z nichž jednající vychází. Podstatné totiž je toliko to, co lze objektivními hledisky hodnotit, tedy to, jakou vůli účastník (účastníci) ve skutečnosti projevil. To, co si strana myslí, je zcela nerozhodné; k normotvornému procesu patří jedině projev vůle, ostatní je úplně nerozhodné. Jen to, co obsahuje projev vůle, je obsahem smlouvy... (srov. Sedláček, J., Rouček, F.: Komentář k čsl. obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, Praha 1936, díl IV., s. 78). Jedná-li se o právní úkon (projev vůle) učiněný konkludentně, pak na to, co chtěli účastníci projevit, lze usuzovat jen z jejich chování, protože v tomto případě zde chybí výslovný projev.

Mezi náležitosti právního úkonu patří také soulad vůle a projevu. Jedním z případů nesouladu je dvoustranná vědomá neshoda vůle a projevu (simulace). Jde o situace, když při dvoustranném nebo vícestranném právním úkonu všechny strany společně shodně projevují něco jiného, než ve skutečnosti chtějí; chce-li jedna strana smlouvu uzavřít a být jejím obsahem vázána, zatímco druhá jedná na oko , aniž by to druhé straně muselo být zřejmé, jde u strany jednající nevážně jen o mentální rezervaci, která nemůže mít vliv na platnost právního úkonu. Skutečné vůle jednajících se v takovém případě shodují, shodují se i jejich projevy, ale není shoda mezi jejich skutečnou vůlí a uskutečněnými projevy. Simulace je tedy jednáním na oko , kdy účastníci předstírají, že uzavírají určitý právní úkon, i když nechtějí uzavřít žádný právní úkon (simulace absolutní), nebo předstírají uzavření určitého právního úkonu, aby byl zakryt jiný právní úkon (relativní simulace). Simulovaný (předstíraný) právní úkon je absolutně neplatný [je zde nedostatek vážnosti vůle - § 241 odst. 1 písm. b) zák práce], disimulovaný (zastřený) právní úkon může být platný, odpovídá-li to vůli jednajících a splňuje-li všechny náležitosti předepsané pro jiný (zastřený) právní úkon.

O neplatnosti smlouvy pro nedostatek vážnosti vůle stran spočívající v simulaci lze uvažovat jak výše uvedeno - jen v případě, že vůli smlouvu uzavřít nemá žádná ze stran smlouvy. Pokud jedna strana chce smlouvu uzavřít a být jejím obsahem vázána, zatímco druhá jedná na oko , aniž by to druhé straně muselo být zřejmé, jde u strany jednající nevážně jen o mentální rezervaci, která nemůže mít vliv na platnost právního úkonu.

V posuzované věci odvolací soud zaujal názor, že žalobci konkludentně uzavřeli s žalovanou dohodu (smlouvu) ve smyslu ustanovení § 2 odst. 3 věta první zákona o tom, kde bude jejich pravidelné pracoviště. Přitom však přehlédl, že z výsledků dokazování vyplývá (srov. výpovědi slyšených žalobců), že žalobci uzavírali pracovní smlouvy (s obsahem v nich uvedeným) s vědomím (a za podmínky), že budou pobírat za práce konané na pracovišti ve F. cestovní náhrady (stravné) jako při zahraniční cestě. Vůle žalobců tedy od počátku směřovala k tomu, že budou práce ve F. vykonávat, jen když budou zároveň pobírat cestovní náhrady (stravné) jako při pracovní cestě. Za této situace (při znalosti vůle žalobců) nelze na obsah jejich projevu vůle usuzovat jako při konkludentním projevu vůle, neboť zde byla vůle zcela nepochybně projevena. Odvolací soud se měl proto věcí zabývat z toho pohledu, zda ujednání o místu výkonu práce obsažené v písemných smlouvách mezi žalobci a žalovanou bylo ujednáním simulovaným [obě jednající strany předstíraly, jaké sjednávají určité místo výkonu práce, ač chtěly sjednat místo jiné (F.)] nebo, zda šlo o takové jednání jen ze strany žalobců (sjednávali jiné místo výkonu práce, ač věděli, že jejich místem výkonu práce bude F.). Nelze totiž přehlédnout, že sjednat pravidelné pracoviště lze jen v rámci dohodnutého místa výkonu práce, neboť jinde (mimo dohodnutého místa výkonu práce) nemůže zaměstnavatel zaměstnanci práci přidělovat. V případě, že bude napevno postaveno, že mezi žalobci a žalovanou bylo platně ujednáno (byť i disimulovaně) místo výkonu práce (pravidelné pracoviště) ve F., nemohlo se při práci ve F. jednat o pracovní cestu. Pro posouzení věci (nároku na stravné podle zákona č. 119/1992 Sb.) se bude muset odvolací soud (podle závěru o pravidelném pracovišti žalobců) případně zabývat i tím, zda nároky žalobců (byť i jen z části) nevyplývají z ustanovení § 17 zákona č. 119/1992 Sb.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu z hlediska uplatněného dovolacího důvodu (výkladu projevu vůle směřujícího k uzavření pracovní smlouvy, event. dohody o pravidelném pracovišti) není správný. Nejvyšší soud ČR jej proto zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení (§ 243b odst. 1 část věty za středníkem, § 243b odst. 2 věta druhá o.s.ř).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 18. března 2004

JUDr. Mojmír Putna,v.r.

předseda senátu