21 Cdo 1920/2004
Datum rozhodnutí: 15.03.2005
Dotčené předpisy: § 197 odst. 1 písm. c) předpisu č. 65/1965Sb., § 199 odst. 1 písm. c) předpisu č. 65/1965Sb., § 195 odst. 1 písm. c) předpisu č. 65/1965Sb., § 202 odst. 1 písm. c) předpisu č. 65/1965Sb., § 85 odst. 1 písm. c) předpisu č. 94/1963Sb., § 91 odst. 1 písm. c) předpisu č. 94/1963Sb., § 96 odst. 1 písm. c) předpisu č. 94/1963Sb.




21 Cdo 1920/2004

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobců a) Ing. R. N., zastoupené advokátem, a b) nezletilého R. N., zastoupeného opatrovníkem Městem O. - Úřadem městského obvodu O. P., zastoupeným advokátkou, proti žalovanému M. K., zastoupenému advokátem, o náhradu nákladů na výživu pozůstalých, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 26 C 164/97, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. března 2004 č.j. 16 Co 323/2003-162, takto:

I. Dovolání žalobců se zamítají.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobci se domáhali (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby jim žalovaný zaplatil na náhradě nákladů na výživu pozůstalých za období od 1.5.1995 do 30.11.1999 žalobkyni a) částku 155.612,- Kč a žalobci b) 68.223,- Kč. Žalobu odůvodnili tím, že manžel žalobkyně a otec nezletilého žalobce při dopravní nehodě dne 11.5.1992 zemřel v důsledku smrtelného úrazu, který byl kvalifikován jako úraz pracovní. Č. p., a.s. žalobcům přiznala od 12.5.1992 náhradu nákladů na výživu pozůstalých vycházejíc z tzv. dílové metody, kdy k průměrnému čistému výdělku zemřelého ve výši 11.953,- Kč byl připočítán výdělek manželky, a dva díly jsou započítávány na zemřelého, dva díly na manželku, jeden díl na syna a jeden díl na domácnost , přičemž od jednotlivých dílů žalobců jsou odečítány důchody přiznané z téhož důvodu . I když proti použití této metody v zásadě nic nenamítali, nesouhlasili s tím, že do výdělku zemřelého je započítáván i výdělek manželky, neboť podle ustanovení § 199 odst. 2 zák. práce se při výpočtu této náhrady vychází pouze z průměrného výdělku zemřelého , a že při výpočtu náhrady není brána v úvahu ani skutečnost, že výdělek zemřelého by se zvyšoval . Protože žalovaný k uvedeným okolnostem odmítá při výpočtu náhrady za ztrátu na výživu pozůstalých přihlížet, domáhají se žalobci (s přihlédnutím k dosud poskytnutým náhradám) zaplacení doplatku této náhrady.

Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 6.9.2000 č.j. 26 C 164/97-43 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vycházel z názoru, že i v případě, že zaměstnanec v důsledku pracovního úrazu zemřel, měl by se při výpočtu náhrady na výživu pozůstalých použít rozhodný průměrný výdělek, stejný jako při náhradě poškozených dle § 195 zák. práce , který je průběžně dle valorizačních vyhlášek valorizován . Protože soudní judikatura již odmítla způsob výpočtu tzv. dílovou metodou a je zaujímán jednoznačný názor, že rozsah nákladů na výživu pozůstalých je zásadně určen rozsahem výživného, které by náleželo oprávněné osobě podle ustanovení zákona o rodině , soud prvního stupně pro nezletilého žalobce tedy stanovil výživné ve smyslu § 85 zák. o rodině s přihlédnutím k jeho oprávněným potřebám a k pobíranému sirotčímu důchodu, vycházeje z průměrného měsíčního čistého výdělku žalobkyně a postupně narůstajícího průměrného výdělku zemřelého. Nárok žalobkyně pak vyčíslil vycházeje z příjmu manžela v daném období, od kterého odečetl částku, kterou určil jako výživné na dítě, do takto získané částky započetl příjem manželky a výsledný rozdíl rozdělil na polovinu pro každého . Protože však Č. p., a.s. žalobcům zaplatila z titulu zákonného pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla za pojištěného, který způsobil dopravní nehodu, částky vyšší, plnění žalovaného tímto zaniklo a žalobě proto nelze vyhovět.

K odvolání žalobců Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 2.7.2002 č.j. 16 Co 20/2002-105 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu dovolacího řízení. K námitce, že při použití valorizačních předpisů neměla být aplikována i omezující ustanovení těchto předpisů , odvolací soud uvedl, že pokud dochází i ke zvýšení částky vymezující náhradu nákladů na výživu pozůstalých, musí se tak dít v souladu s tzv. valorizačními vyhláškami , které je třeba aplikovat v úplnosti a nikoli tak, že se na daný případ aplikuje pouze část výhodná pro žalobce a k části, která je nevýhodná, se nepřihlíží . Odvolací soud přisvědčil též názoru soudu prvního stupně, že rozsah nákladů na výživu pozůstalých je určen rozsahem výživného, které by náleželo oprávněné osobě podle zákona o rodině. Protože podle ustanovení § 96 odst. 1 zákona o rodině se přihlíží k odůvodněným potřebám oprávněného, jakož i schopnostem i možnostem povinného, je třeba - jak zdůraznil - přihlížet zejména k výdělkovým možnostem rodičů. Jestliže tedy žalobkyně nastoupila do zaměstnání a v tomto zaměstnání dosáhla určitého příjmu, je nutno tento příjem zohlednit, pokud soud zjišťuje výši výživného na manželku, kterou by teoreticky byl zemřelý povinen platit , přičemž nelze zohledňovat tu skutečnost, že žalobkyně vyvinula maximální snahu o zajištění vyššího příjmu , neboť zákon o rodině to neumožňuje. Jako neopodstatněnou odvolací soud odmítl rovněž námitku, že soud prvního stupně provedl nepřípustné započtení pohledávek, neboť přijetím plnění od kteréhokoliv ze zodpovědných subjektů dochází k uspokojení nároku poškozeného na náhradu škody, a tedy k zániku jeho nároku, a to bez ohledu na to, zda mezi účastníky, v daném případě mezi žalobci a Č. p., a.s. byla uzavřena dohoda o plnění, či zda vůči tomuto subjektu uplatnili nárok na náhradu škody .

K dovolání žalobců Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 9.10.2003 č.j. 21 Cdo 890/2003-133 dovolání žalobkyně odmítl, řízení o dovolání podaném žalobkyní za nezletilého žalobce zastavil a rozhodl, že rozsudek odvolacího soudu se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně není přípustné a že dovolání podané žalobkyní (jí zvoleným zástupcem) za nezletilého žalobce nelze věcně projednat. Vycházel přitom z názoru, že uplatňují-li nárok na výživu pozůstalých (§ 199 zák. práce) manžel zemřelého zaměstnance a nezletilé děti, které se manželům narodily, může mezi nimi dojít ke střetu zájmů ve smyslu ustanovení § 37 odst. 1 zákona o rodině také proto, že přiznání vyšší náhrady jednomu z nich musí mít za následek poskytnutí nižší náhrady ostatním, neboť celková náhrada poskytnutá všem pozůstalým nesmí převýšit částku, do které by příslušela zemřelému zaměstnanci náhrada za ztrátu na výdělku podle ustanovení § 195 zák. práce; v řízení o přiznání nároku na výživu pozůstalých proto pozůstalý manžel nemůže nezletilé děti zastupovat a nezletilým dětem soud ustanoví pro řízení opatrovníka (§ 37 odst. 2 zákona o rodině). Nebezpečí střetu zájmů mezi rodiči a nezletilými dětmi nebo mezi nezletilými dětmi týchž rodičů přitom nelze podle názoru dovolacího soudu řešit ani pomocí rozhodnutí soudu o schválení právního úkonu učiněného za nezletilého (§ 179 o.s.ř.), neboť soud může schválit jen takový právní úkon, který za nezletilého učinil jeho rodič, jehož zájmy nejsou v rozporu se zájmy dítěte. Přípustným a zároveň důvodným dovolací soud shledal dovolání nezletilého žalobce, neboť z obsahu spisu bylo zjištěno, že k odvolacímu jednání nebyl řádně předvolán jeho zákonný zástupce (soudem ustanovený kolizní opatrovník); protože nezletilý žalobce nedal (nemohl dát) souhlas k jednání za nepřítomnosti opatrovníka, nebyly splněny zákonné podmínky pro projednání věci a řízení tak bylo postiženo vadou podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. (ve znění účinném do 31.12.2000). Jelikož z ustanovení § 199 odst. 2 zák. práce vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky [§ 242 odst. 2 písm. d) o.s.ř.] dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí v celém rozsahu.

Krajský soud v Ostravě poté rozsudkem ze dne 8.3.2004 č.j. 16 Co 323/2003-162 rozsudek soudu prvního stupně opět potvrdil, rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu dovolacího řízení, a vyslovil, že proti tomuto rozsudku je přípustné dovolání. Odvolací soud zdůraznil, že při určení výše náhrady nákladů na výživu pozůstalého manžela a dítěte musí být ve smyslu ustanovení § 91 a § 96 zákona o rodině mimo jiné přihlédnuto ke schopnostem a možnostem zemřelého (které jsou ve smyslu ustanovení § 199 odst. 2 zák. práce určeny výši jeho průměrného výdělku s přihlédnutím k jeho případné valorizaci a limitovány výší a dobou poskytování náhrady za ztrátu na výdělku, která by mu příslušela podle ustanovení § 195 zák. práce), k odůvodněným potřebám dítěte i druhého manžela (které jsou určeny zejména k jejich osobními a majetkovými poměry, výší důchodu přiznaného z titulu smrtelného pracovního úrazu a výší jejich vlastních příjmů) a k péči o společnou domácnost. Rozsah, v jakém zemřelý byl povinen poskytovat výživné, se stanoví tak, aby hmotná a kulturní úroveň obou manželů byla zásadně stejná. Protože z výsledků provedeného dokazování vyplývá, že soud prvního stupně z těchto skutečností vycházel, a že nebyly zjištěny žádné mimořádné okolnosti, které by odůvodňovaly přiznání náhrady na výživu žalobkyně a) ve vyšším ani nižším rozsahu, než v takovém, který představuje zásadně stejnou hmotnou a kulturní úroveň obou manželů , je podle názoru odvolacího soudu způsob výpočtu nákladů na výživu pozůstalých žalobců provedený soudem prvního stupně přesvědčivý a nevzbuzující žádné pochybnosti . K odvolacím námitkám o neproporcionálním zápočtu výdělku manželů a o nepřípustném započtení pohledávek opětovně uvedl, že valorizační předpisy je třeba aplikovat v úplnosti (tj. včetně ustanovení o limitaci průměrného výdělku) a že přijetím plnění od kteréhokoliv ze zodpovědných subjektů dochází k uspokojení nároku poškozeného na náhradu škody, a tedy k zániku jeho nároku, a to bez ohledu na to, zda mezi účastníky, v daném případě mezi žalobci a Č. p., a.s. byla uzavřena dohoda o plnění, či zda vůči tomuto subjektu uplatnili nárok na náhradu škody . Další námitky odvolací soud odmítl s odůvodněním, že nároky žalobců nelze stanovit každý zvlášť bez přihlédnutí k dalším vyživovacím povinnostem zemřelého a že vdovský a sirotčí důchod je třeba započítávat v té výši, v jaké žalobci tyto dávky skutečně obdrželi , tedy s přihlédnutím k jejich valorizaci. Výrok o připuštění dovolání zdůvodnil odvolací soud tím, že jeho rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam ve třech oblastech, a to 1) zda při výpočtu náhrady nákladů na výživu pozůstalých - manželky a syna - je nutno vypočítávat samostatné nároky na náhradu nákladů na výživu syna a na náhradu nákladů na výživu pozůstalé manželky a tyto sečíst a zjistit, zda nepřesahují průměrný výdělek zemřelého; 2) zda je možno zohlednit neproporcionální zápočet výdělků manželů tak, že by v daném případě soud nevzal v úvahu limitaci průměrného výdělku zemřelého podle nařízení vlády č. 263/1994; 3) zda od zjištěného výživného žalobkyně vůči manželovi a výživného nezletilého žalobce vůči otci je nutno odečítat aktuální valorizovaný vdovský a sirotčí důchod, či zda je nutno odečítat důchody stanovené v původní výši s tím, že je to pro pozůstalé výhodnější .

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci oba žalobci žalobkyně a) zastoupená advokátem, a nezletilý žalobce b) zastoupený opatrovníkem Městem O. - Úřadem městského obvodu O. P., zastoupeným advokátkou.

Oba dovolatelé shodně namítali, že soudy obou stupňů sice správně valorizovaly průměrný výdělek zemřelého, avšak právně nesprávně jej snižovaly, bez opory v ustanovení § 199 zák. práce, o výživné stanovené na syna - žalobce b), aniž by současně stejným způsobem snižovaly průměrný výdělek žalobkyně a) o její výživné na syna - žalobce b) . Podle jejich názoru ze samostatné povahy nároků na náhradu nákladů na výživu pozůstalých vyplývá, že propojení zákona o rodině a zákoníku práce , kdy je na straně oprávněných více osob, se neuskutečňuje tím, že se průměrný výdělek zemřelého snižuje o výživné stanovené pro další oprávněné, ale tím způsobem, že se při výpočtu nároků všech oprávněných osob překontroluje, zda nárok všech oprávněných nepřesahuje částku, do které by náležela zemřelému náhrada za ztrátu na výdělku podle § 195 zák. práce , respektive že se projevuje tak, že se nejprve stanoví jakýsi fiktivní nárok na výživné oprávněné osoby vůči zemřelému podle zákona o rodině a posléze se pro účely výpočtu nároku odečte od takto stanoveného nároku to, co je z nároku na výživné uhrazeno dávkami důchodového zabezpečení, poskytovanými z téhož důvodu státem . Oba žalobci dále vytkli soudům, že u zemřelého byl započítáván limitovaný průměrný výdělek podle nařízení vlády č. 263/1994 Sb., kdežto žalobkyni a) jako manželce byl vždy započítáván její aktuální (zvyšující se) výdělek, ačkoliv v době úmrtí manžela žádný výdělek neměla, neboť byla na mateřské dovolené. Respektování limitů valorizací průměrného výdělku se jim tak jeví jako nepřípustná negativní diskriminace s ohledem na majetkové hledisko na vyšší původní výdělek zemřelého , jejíž zákaz je výslovně vyjádřen v ustanovení § 1 zák. práce a v úmluvách MOP č. 111 a č. 17. Dovolatelé rovněž vyslovili nesouhlas s názorem odvolacího soudu o tom, že se v oblasti stanovení výživného podle zákona o rodině vždy odečítají valorizované (vdovské či sirotčí) důchody a nikoliv důchody v původně přiznané výši. Toto pravidlo je podle jejich názoru pro oblast působnosti zákoníku práce nepoužitelné a v rozporu s přechodným ustanovením čl. VI odst. 6 zákona č. 74/1994 Sb., ve znění zákona č. 220/1995 Sb., podle něhož se původní před 1. červnem 1994 výhodnější výpočet nároků (bez započítávání valorizovaných důchodů) uplatní nejen tehdy, je-li to výhodnější pro zaměstnance, ale i tehdy, je-li to výhodnější pro pozůstalé . Žalobkyně a) se domnívá, že s ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu jsou rozsudky soudů obou stupňů právně sporné i z hlediska použitých metodických postupů při výpočtu jejího nároku . Žalobce b) má zato, že náhrada nákladů na výživu, která je poskytována jemu osobně, neodpovídá svojí výší zákonu o rodině, ani předpisům o životním minimu , neboť byla určena jen minimálním podílem na příjmech zemřelého otce a žádným podílem na příjmech matky žalobkyně a), ačkoli podle ustálené judikatury by se výživné pro nezletilé dítě mělo pohybovat na úrovni cca 23% celkového příjmu rodičů . Každý ze žalobců navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu (respektive i rozsudek soudu prvního stupně) zrušil.



Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 - dále jen o.s.ř. (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocném rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 239 odst.1 o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal věc bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - s ohledem na to, že se žalobci domáhají peněžitého plnění za období od 1.5.1995 - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb., č. 231/92 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb., č. 37/1993 Sb. a č. 74/1994 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 30.9.1995 (dále jen zák. práce ).

Podle ustanovení § 197 odst.1 písm. c) zák. práce jestliže zaměstnanec následkem pracovního úrazu nebo nemoci z povolání zemřel, je zaměstnavatel povinen v rozsahu své odpovědnosti poskytnout náhradu nákladů na výživu pozůstalých.

Podle ustanovení § 199 odst.1 zák. práce náhrada na výživu pozůstalých přísluší pozůstalým, kterým zemřelý výživu poskytoval nebo byl povinen poskytovat.

Podle ustanovení § 199 odst. 2 zák. práce při výpočtu této náhrady se vychází z průměrného výdělku zemřelého, náhrada nákladů na výživu všech pozůstalých nesmí však úhrnem převýšit částku, do které by příslušela zemřelému náhrada za ztrátu na výdělku podle § 195 a nesmí být poskytována déle, než by příslušela zemřelému podle § 195 odst. 4.

Podle ustanovení § 199 odst. 3 zák. práce náhrada nákladů přísluší, pokud není uhrazena dávkami důchodového zabezpečení poskytovanými z téhož důvodu.

V posuzovaném případě jsou oba žalobci z hlediska ustanovení § 199 odst.1 zák. práce osobami, kterým byl zemřelý Ing. M. N. (jako své manželce a synovi) povinen poskytovat výživu. Dovolací soud již v předchozím rozsudku ze dne 9.10.2003 č.j. 21 Cdo 890/2003-133 zdůraznil, že soudní praxe, která již v minulosti odmítla způsob výpočtu této náhrady pomocí tzv. dílové teorie , vychází z názoru (ze kterého vycházejí rovněž soudy obou stupňů v dané věci), že částky výživného, které zemřelý poskytoval nebo byl povinen poskytovat, musí odpovídat charakteru výživného ve smyslu ustanovení zákona o rodině, upravujících vyživovací povinnost (srov. například právní názor vyjádřený ve zhodnocení rozhodování soudů o odškodňování pracovních úrazů a nemocí z povolání, schválený občanskoprávním kolegiem býv. Nevyššího soudu ČSR dne 27.1.1975 sp. zn. Cpj 37/74, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 11 na str. 56, roč. 1976, a rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 25.4.1972 sp. zn. 2 Cz 7/72, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 14, roč. 1973). Rozsah náhrady nákladů na výživu pozůstalého manžela a dítěte je tedy určen rozsahem výživného, které jim náleží ve smyslu ustanovení § 85, § 91 a § 96 odst. 1 zákona o rodině. Ustanovení § 199 odst. 2 zák. práce pak určuje, že možnosti a schopnosti zemřelého k plnění výživného jsou dány, jde-li o jeho výdělek u zaměstnavatele, výší jeho průměrného výdělku, a současně stanoví, že náhrada nákladů na výživu všech pozůstalých nesmí úhrnem převýšit částku, do které by příslušela zemřelému náhrada za ztrátu na výdělku podle ustanovení § 195 zák. práce, a že může být poskytována pozůstalým pouze do doby, do níž by zemřelému nejdéle příslušela náhrada za ztrátu na výdělku podle ustanovení § 195 zák. práce, tedy nejdéle do konce kalendářního měsíce, v němž by zemřelý dovršil 65 let věku.

Názor, že ustanovení § 199 zák. práce neumožňuje při výpočtu nároků oprávněných osob vycházet z ničeho jiného, než z průměrného výdělku zemřelého , nelze sdílet. Argumentace odkazující na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.2.2002 sp. zn. 25 Cdo 1161/2000, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 2002, pod č. 71, není výstižná, neboť uvedené rozhodnutí v souvislosti s vypuštěním tzv. limitace průměrného výdělku před vznikem škody, provedené článkem I. bod č. 123 zákona č. 74/1994 Sb. s účinností od 1.6.1994, vysvětluje pro oblast občanskoprávních vztahů (dávajíc zároveň odpověď na otázku, jíž byl v posuzované věci přičítán zásadní právní význam), že celková náhrada nákladů na výživu všech pozůstalých podle ustanovení § 448 odst. 2 obč. zák. (tj. součet všech náhrad) nesměla v době do 31. 5. 1994 - s výjimkou případů škody způsobené úmyslně, popřípadě hrubou nedbalostí - překročit částku stanovenou postupem podle tehdy platného ustanovení § 195 odst. 2 zák. práce, a že po tomto datu je celková náhrada omezena již jen výší průměrného výdělku zemřelého (srov. § 199 odst. 2 zák. práce). U všech hledisek významných pro posouzení vlastního základu nároku na náhradu nákladů na výživu pozůstalých stojí však toto rozhodnutí na stanovisku, které soudní praxe i v současné době zastává rovněž pro oblast pracovněprávních vztahů (z něhož v posuzované věci vycházely soudy obou stupňů), že výše nároku na náhradu nákladů na výživu pozůstalých se v občanskoprávních vztazích řídí rozsahem zákonné vyživovací povinnosti zemřelého, popřípadě rozsahem, v jakém na výživu skutečně přispíval.

Podle ustálené judikatury - jak již bylo zmíněno shora - rozsah náhrady nákladů na výživu pozůstalých je určen rozsahem výživného, které jim náleží podle hledisek zákona o rodině. Ve vztahu k nároku pozůstalých žalobců (manželky a dítěte) to znamená, že rozsah náhrady nákladů na jejich výživu je určen rozsahem výživného, které jim náleží ve smyslu ustanovení § 85, § 91 a § 96 odst.1 zákona č. 94/1963 Sb., zákona o rodině. Pojem výživné není zákonem výslovně definován. Literatura i soudní praxe na výživné pohlížejí jako na zabezpečování potřeb mezi subjekty rodinně právního vztahu, tedy nejen jako na uhrazování výživy ve vlastním slova smyslu, ale i jako na uspokojování ostatních hmotných potřeb (ošacení) a kulturních potřeb (prostředky na rozšiřování a prohlubování vzdělání, na rozvoj zájmů a zálib) oprávněného. Výživným pro dítě je míněno uspokojování všech odůvodněných potřeb dítěte s cílem dosáhnout všestranného rozvoje dítěte po stránce fyzické, duševní i sociální.

Ustanovení § 85, § 91 a § 96 odst. 1 zákona o rodině v částech, v nichž jsou vymezena hlediska významná pro stanovení výživného mezi manželi a pro stanovení výživného mezi rodiči a dětmi, patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není (a s ohledem na povahu věci ani nemůže být) stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Zákon stanoví pouze rámcová hlediska významná pro rozhodnutí (kupř. odůvodněné potřeby oprávněného , možnosti a schopnosti rodičů přispívat na výživu dítěte , zásadně stejná hmotná a kulturní úroveň obou manželů , péče o společnou domácnost ), vymezení hypotézy právní normy obsažené ve výše zmíněných ustanoveních však závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu, jemuž zákon záměrně ponechává širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o výši výživného (náhrady nákladů na výživu pozůstalých), odpovídalo daným okolnostem případu tak, aby přiznané výživné (náhrada nákladů na výživu pozůstalých) vyjadřovalo to, co v konkrétním případě lze po povinném (bývalém zaměstnavateli zemřelého zaměstnance) spravedlivě požadovat.

Vycházeje z uvedeného je zřejmé, že při určení výše náhrady nákladů na výživu pozůstalého manžela musí být mimo jiné přihlédnuto (srov. § 91 a § 96 odst. 1 zákona o rodině) ke schopnostem a možnostem zemřelého [určeným především výší jeho průměrného výdělku - srov. § 199 odst. 2 zák. práce, ale i rozsahem jeho případných dalších vyživovacích povinností], k odůvodněným potřebám druhého (pozůstalého) manžela [určenými zejména jeho osobními a majetkovými poměry, tj. kupříkladu výší vdovského nebo vdoveckého důchodu přiznaného z titulu smrtelného pracovního úrazu (nemoci z povolání) a výší jeho vlastních příjmů (ze zaměstnání, podnikání či ve formě důchodu z jeho důchodového pojištění), ale i rozsahem jeho dalších vyživovacích povinností]. Rozsah, v jakém zemřelý byl povinen poskytovat výživné, se stanoví tak, aby hmotná a kulturní úroveň obou manželů byla zásadně stejná.

Z obdobných hledisek je třeba vycházet při určení výše náhrady nákladů na výživu pozůstalého dítěte, kde musí být ve smyslu ustanovení § 85 a § 96 odst. 1 zákona o rodině mimo jiné přihlédnuto ke schopnostem a možnostem zemřelého rodiče (rovněž určenými způsobem uvedeným v ustanovení § 199 odst. 2 zák. práce), ke schopnostem a možnostem druhého (žijícího) rodiče přispívat na výživu pozůstalého dítěte [určenými zejména jeho osobními a majetkovými poměry, výší případného důchodu přiznaného z titulu smrtelného pracovního úrazu (nemoci z povolání) a výší jeho vlastních příjmů (ze zaměstnání, podnikání či ve formě důchodu z jeho důchodového pojištění)], k míře jeho osobní péče o pozůstalé dítě a k odůvodněným potřebám dítěte [určenými zejména jeho osobními a majetkovými poměry, kromě jiného výší sirotčího důchodu přiznaného z titulu smrtelného pracovního úrazu (nemoci z povolání) a výší jeho vlastních příjmů (ze zaměstnání, podnikání či ve formě důchodu z jeho důchodového pojištění)].

Nároky na náhradu nákladů na výživu pozůstalých jsou nároky, které jsou - jak vyplývá zejména z ustanovení § 197 odst. 1 zák. práce - odvozeny od nároků zaměstnance, který utrpěl pracovní úraz nebo onemocněl nemocí z povolání. Smyslem a účelem náhrady nákladů na výživu pozůstalých je odškodnit pozůstalým majetkovou újmu, která jim vznikla tím, že zaměstnanec, který jim poskytoval nebo byl povinen poskytovat výživu, zemřel následkem pracovního úrazu nebo nemoci z povolání. Východiskem - nikoliv však jediným, jak ze shora uvedeného vyplývá - pro uvedené odškodnění pozůstalých je průměrný výdělek zaměstnance proto, aby se jim z hlediska splnění vyživovací povinnosti zaměstnancem dostalo stejné výživy jako v případě, kdy zaměstnanec pro následky pracovního úrazu nebo nemoci z povolání pobírá náhradu za ztrátu na výdělku, která se musí - jak vyplývá z ustanovení § 195 zák. práce - spolu s výdělkem zaměstnance po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání s připočtením případného plného invalidního nebo částečného invalidního důchodu poskytovaného z téhož důvodu rovnat jeho průměrnému výdělku, a kdy jim sám poskytuje nebo je povinen poskytovat výživu z příjmů, jež pobírá po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání. Uvedenou souvislostí s náhradou za ztrátu na výdělku je rovněž odůvodněna limitace úhrnu všech náhrad poskytovaných pozůstalým zaměstnavatelem zemřelého zaměstnance ve smyslu ustanovení § 199 odst. 2 zák. práce částkou, do které by příslušela zemřelému náhrada za ztrátu na výdělku

Nároky na náhradu nákladů na výživu jednotlivých pozůstalých jsou nároky, které mají relativně samostatnou povahu, neboť - jak z uvedeného vyplývá - se při praktické aplikaci projevují jako samostatné dílčí nároky, jejichž existence je co do svého vzniku i trvání navzájem natolik nezávislá, že - obdobně jako u výživného - může trvat nárok na náhradu nákladů na výživu pozůstalé manželky, ale vedle toho mohou pominout předpoklady trvání nároku na náhradu nákladů na výživu pozůstalého dítěte anebo těch, jimž zemřelý zaměstnanec výživu fakticky poskytoval. Jestliže všechny předpoklady odpovědnosti za škodu při pracovních úrazech byly splněny, je zaměstnavatel povinen hradit pozůstalým škodu, dokud nenastane skutečnost, která představuje změnu okolností, které byly rozhodující pro určení výše náhrady škody, tj. dokud nedojde ke změně poměrů ve smyslu ustanovení § 202 odst.1 zák. práce.

Změna v okolnostech, které byly rozhodující pro určení výše škody, má podle ustanovení § 202 odst. 1 zák. práce význam jen tehdy, týká-li se poměrů poškozeného (právní úprava se změnou poměrů, která nastala u odpovědného subjektu, žádné právní následky nespojuje), spočívá-li změna poměrů přímo v osobě poškozeného a jde-li o změnu podstatnou. Pro závěr, zda došlo k podstatné změně poměrů na straně (poškozených) pozůstalých ve smyslu tohoto ustanovení, je nezbytné porovnat poměry, které byly rozhodující pro určení výše jejich náhrady nákladů na výživu, a nové poměry těchto pozůstalých. Z tohoto pohledu může mít význam zvýšení, či snížení vdovského, či sirotčího důchodu, změna výdělkových schopností (příjmů) pozůstalého manžela, zvýšení, či změna odůvodněných potřeb pozůstalého dítěte vzhledem k časovému odstupu od poslední úpravy, apod. Jestliže je změna poměrů na straně poškozených pozůstalých natolik významná (ať již v kladném, či záporném směru), že ji lze s přihlédnutím ke všem okolnostem hodnotit jako podstatnou změnu poměrů, mohou se jak poškození pozůstalí, tak zaměstnavatel domáhat změny v úpravě svých práv, popřípadě povinností.

Zvýšení rozhodného průměrného výdělku zemřelého zaměstnance podle příslušných valorizačních předpisů vydaných na základě ustanovení § 202 odst. 2 zák. práce, i když je jeho vazba na ostatní skutečnosti významné pro určení náhrady nákladů na výživu pozůstalých nepochybná, je třeba od změny poměrů na straně samotných pozůstalých odlišovat. Jestliže totiž pozůstalí poškození žalobou uplatní zvýšení (úpravu) dosud pobíraných náhrad vzhledem ke zvýšení průměrného výdělku zemřelého zaměstnance podle nařízení vlády vydaných na základě mocnění obsaženého v ustanovení § 202 odst. 2 zák. práce, je možné se zabývat za použití zásad zákona o rodině jenom tím, jaký vliv - při nezměněných poměrech pozůstalých - má uvedené zvýšení průměrného výdělku na výši dosud pobíraných náhrad, neboť ke změně poměrů na straně pozůstalých ve smyslu ustanovení § 202 odst. 1 zák. práce by bylo možné přihlédnout, jen kdyby byla výslovně uplatněna. Z uvedeného rovněž vyplývá, že na rozdíl od zvyšování náhrad za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity nebo částečné invalidity ve smyslu ustanovení § 195 zák. práce, není případné zvýšení náhrady nákladů na výživu pozůstalých pobírané podle ustanovení § 199 zák. práce otázkou mechanického výpočtu, kterým by se tato náhrada musela automaticky zvýšit v rozsahu, o který byl zvýšen průměrný výdělek.

V posuzované věci bylo zjištěno, že manžel žalobkyně a otec nezletilého žalobce Ing. M. N., který byl zaměstnán v pracovním poměru u žalovaného, zemřel při dopravní nehodě na pracovní cestě dne 11.5.1992. Východiskem pro odškodnění pozůstalých žalobců je tedy jeho průměrný měsíční výdělek za první čtvrtletí roku 1992, který podle zjištění soudu prvního stupně činil 11.953,- Kč; protože žalobci požadovali náhradu svých nákladů na výživu až od 1.5.1995, je třeba souhlasit s tím, že určujícím průměrným výdělkem je k tomuto datu průměrný výdělek 11.953,- Kč zvýšený podle příslušných valorizačních předpisů (soud prvního stupně vycházel z částky 15.539,- Kč).

Podkladem pro tento postup je ustanovení § 202 odst. 2 zák. práce, neboť změny, které nastaly ve vývoji mzdové úrovně, mají nepochybně vliv nejen na ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, popřípadě na ztrátu na výdělku při uznání plné invalidity nebo částečné invalidity, ale i na náklady na výživu pozůstalých. S ohledem na výše uvedenou úzkou obsahovou a účelovou provázanost nároku na náhradu nákladů na výživu pozůstalých a nároku na náhradu za ztrátu na výdělku podle ustanovení § 195 zák. práce je proto odůvodněn závěr, že úprava podmínek, výše nebo způsobu náhrady za ztrátu na výdělku příslušející zaměstnancům po skončení pracovní neschopnosti vzniklé pracovním úrazem nebo nemocí z povolání, provedená nařízením vlády vydaným podle ustanovení § 202 odst. 2 zák. práce, platí i pro určení náhrady nákladů na výživu pozůstalých podle ustanovení § 199 zák. práce. Spočívá-li úprava podmínek, výše nebo způsobu náhrady za ztrátu na výdělku příslušející zaměstnancům po skončení pracovní neschopnosti vzniklé pracovním úrazem nebo nemocí z povolání ve smyslu ustanovení § 202 odst. 2 zák. práce ve zvýšení (tzv. valorizaci) průměrného výdělku zaměstnance, je třeba - jak správně dovozují soudy obou stupňů a jak ostatně připouští i samotní dovolatelé - z tímto způsobem zvýšeného průměrného výdělku vycházet rovněž při výpočtu náhrady nákladů na výživu pozůstalých (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22.10.2002 sp. zn. 21 Cdo 773/2002, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 38, roč. 2003).

Ve prospěch názoru, že v daném případě neměla být valorizace původního průměrného výdělku zemřelého podle nařízení vlády č. 263/1994 Sb. omezena limitem 10.830 Kč,- měsíčně, což se promítlo i do dalších valorizací průměrného výdělku zemřelého , nelze argumentovat tím, že respektování limitů valorizací průměrného výdělku se jeví jako nepřípustná negativní diskriminace , jestliže je na jedné straně uvažováno s průměrným výdělkem zemřelého valorizovaným do stanoveného limitu, zatímco žalobkyni je započítáván celý její zvyšující se výdělek . Jak bylo uvedeno výše, průměrné výdělky zemřelých je nutno valorizovat stejným způsobem a ve stejné době, jako jsou valorizovány průměrné výdělky rozhodné pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti podle příslušných nařízení vlády vydávaných podle ustanovení § 202 odst. 2 zák. práce (srov. rovněž Nález pléna Ústavního soudu ze dne 16.5.1999 sp. zn. Pl. ÚS 4/99, publikovaný ve Sbírce zákonů pod č. 192/1999 Sb., ve znění redakčního sdělení o opravě chyby uveřejněného v částce 16/2000 Sb). Kromě toho, že uvedený postup je dán samotnou kogentní povahou příslušných valorizačních předpisů, uváděný názor dovolatelů opomíjí, že by zakládal faktickou nerovnost mezi nároky podle ustanovení § 195 a podle ustanovení § 199 zák. práce, neboť i v případě výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti je průměrný výdělek zaměstnance před vznikem škody valorizován do výše případně stanovených limitů, a zatímco výdělek po pracovním úraze je uvažován ve skutečně dosahované výši.

Odvolacímu soudu nelze důvodně vytýkat ani okolnost, že měl určit výši nákladů žalobkyně s ohledem na princip stejné hmotné a kulturní úrovně obou manželů tím způsobem, že se sečtou příjmy obou manželů a rozdělí napůl . Poukaz na jiný uplatňovaný způsob výpočtu je zcela nepřípadný, neboť dovolatelkou uváděný rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 5.2.2004 sp. zn. 21 Cdo 1815/2003 vychází z obecného stanoviska, že hlediska zásadně stejné hmotné a kulturní úrovně obou manželů nemohou být bez přihlédnutí k okolnostem konkrétního případu naplněna mechanickým rozdělením součtu příjmů zemřelého zaměstnance a pozůstalého manžela na určité díly, anebo tím způsobem, že by součet příjmů zemřelého zaměstnance a pozůstalého manžela měl být aritmeticky rozdělen na polovinu . Tento postup, kdyby byl aplikován - jak je v rozhodnutí zdůrazněno - bez přihlédnutí k okolnostem konkrétního případu, by byl stejně nesprávný, jako tzv. dílová teorie, neboť by stejně jako tato teorie vycházel z mechanických hledisek spočívajících v podstatě na mechanickém rozdělování výdělku zemřelého, resp. součtu výdělků, na určité díly. Z vyložených důvodů nelze zobecňovat - jak to činí dovolatelka - individuální okolnosti významné pro tehdy posuzovaný případ, které na podkladě skutkových okolností vlastních tehdy projednávané věci a na základě zjištění, že nebyly zjištěny žádné mimořádné okolnosti, které by odůvodňovaly přiznání náhrady na výživu žalobkyně ve vyšším ani nižším rozsahu, než v takovém, který představuje zásadně stejnou hmotnou a kulturní úroveň obou manželů , umožnily závěr, že odvolací soud vzal v úvahu všechny skutečnosti (vytýčil úplně hypotézu právní normy), které byly v daném případě významné pro určení vyživovací povinnosti mezi manžely podle hledisek uvedených v ustanovení § 91 a § 96 zákona o rodině.

Odvolacímu soudu rovněž nelze důvodně vytýkat, že zcela vyprázdnil ustanovení čl. VI odst.6 zákona č. 74/1994 Sb. ve znění čl. I zákona č. 220/1995 Sb. proto, že při úvaze o tom, v jakém rozsahu je náhrada nákladů pozůstalých uhrazena dávkami důchodového zabezpečení, vycházel z valorizovaného vdovského a sirotčího důchodu žalobců.

V době před 1.6.1994, kdy žalobcům vznikl nárok na náhradu nákladů na výživu pozůstalých, nesměla náhrada nákladů na výživu všech pozůstalých úhrnem převýšit částku, do které by příslušela zemřelému náhrada za ztrátu na výdělku podle ustanovení § 195 odst. 2 zák. práce (§ 199 odst. 2, část věty za středníkem zák. práce).

Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti podle ustanovení § 195 odst. 2 zák. práce spolu s výdělkem postiženého zaměstnance s případným invalidním nebo částečným invalidním důchodem tehdy nesměla přesáhnout částku 3.000,- Kč (přitom se nepřihlíželo ke zvýšení invalidního důchodu pro bezmocnost, ke snížení tohoto důchodu podle právních předpisů o sociálním zabezpečení, ke zvýšení přiznaných důchodů podle těchto předpisů, ani k výdělku zaměstnance, kterého dosáhl zvýšeným pracovním úsilím); u zaměstnanců, jejichž průměrný výdělek před vznikem škody byl vyšší než 3.000,- Kč, se tato částka zvyšovala o 75% rozdílu mezi tímto výdělkem a částkou 3.000,- Kč. V plné výši se náhrada poskytovala po dobu dvanácti po sobě následujících měsíců od vzniku nároku a v následujícím období tehdy, byla-li škoda způsobena úmyslně nebo výhradně porušením právních nebo ostatních předpisů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, pokud je neporušil postižený zaměstnanec, a nebo byla-li škoda způsobena hrubou nedbalostí, pokud se jí nedopustil postižený zaměstnanec, a soud rozhodl, že výše uvedené omezení náhrady za ztrátu na výdělku neplatí (srov. § 195 odst. 1, 2 zák. práce ve znění vyplývajícím z ustanovení čl. I bodu 148 zákona č. 188/1988 Sb.).

S účinností od 1.6.1994 bylo ustanovení § 195 zák. práce změněno (srov. čl. I body 121, 122 a 123 zákona č. 74/1994 Sb.) tak, že náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity) se poskytne zaměstnanci v takové výši, aby spolu s jeho výdělkem po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání s připočtením případného invalidního nebo částečného invalidního důchodu poskytovaného z téhož důvodu se rovnala jeho průměrnému výdělku před vznikem škody. Přitom se nepřihlíží ke zvýšení invalidního důchodu pro bezmocnost, ke snížení tohoto důchodu podle právních předpisů o sociálním zabezpečení a k výdělku zaměstnance, kterého dosáhl zvýšeným úsilím.

Na rozdíl od dosavadní právní úpravy má tedy postižený pracovník od 1.6.1994 nárok na náhradu za ztrátu na výdělku v takové výši, aby spolu s jeho výdělkem po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání s připočtením případného invalidního nebo částečného invalidního důchodu poskytovaného z téhož důvodu se rovnala jeho průměrnému výdělku před vznikem škody (tj. bez omezení nejvyšší částkou). Na druhé straně se však invalidní nebo částečný invalidní důchod již neuvažuje ve výši přiznané, ale zaměstnancem skutečně pobírané, tj. i s přihlédnutím k jeho zvýšení, k němuž došlo podle právních předpisů o sociálním zabezpečení (důchodovém pojištění).

Úprava náhrad za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (§ 195) a úprava náhrad nákladů na výživu pozůstalých (§ 199), které vznikly do 31.5.1994, se podle nové právní úpravy posuzuje tehdy, jestliže je to pro zaměstnance příznivější (čl. VI odst.6 zákona č. 74/1994 Sb. ve znění čl. I zákona č. 220/1995 Sb.). Tento článek dopadá na případy těch poškozených, u nichž by došlo v důsledku nové úpravy výpočtu náhrad ke snížení náhrady do účinnosti novely pobírané. Prakticky to však mohlo přicházet v úvahu v důsledku zohlednění zvýšení důchodů zejména u těch poškozených pobírajících náhradu za ztrátu na výdělku, jejichž průměrný výdělek před vznikem škody ani po provedených valorizacích nepřesáhl dříve stanovený limit (srov. k tomu nález pléna Ústavního soudu ze dne 24.5.1995 vyhlášený ve Sbírce zákonů pod č. 164/1995 Sb).

Uvedené změny v úpravě výše náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti podle ustanovení § 195 zák. práce - odstranění limitace průměrného výdělku před vznikem škody - se promítly do úpravy náhrady nákladů na výživu pozůstalých (srov. čl. I bod 124 zákona č. 74/1994 Sb.) jen tak, že po datu 1.6.1994 je celková náhrada omezena již jen výší průměrného výdělku zemřelého (srov. § 199 odst. 2 zák. práce). Právní úprava obsažená v ustanovení § 199 odst. 3 zák. práce nebyla novelizací provedenou zákonem č. 74/1994 Sb. dotčena; stejně jako předtím bylo i nadále stanoveno, že náhrada nákladů přísluší, pokud není uhrazena dávkami důchodového zabezpečení poskytovanými z téhož důvodu. Skutečnost, že - na rozdíl od postupu při výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti podle ustanovení § 195 zák. práce - ustanovení § 199 odst. 3 zák. práce neumožňovalo nepřihlížet k některým dílčím složkám dávek důchodového zabezpečení, má potom za následek, že u těch nároků na náhradu nákladů na výživu pozůstalých, které vznikly před 1.6.1994, nikdy nemohl přicházet v úvahu výpočet s odpočtem původně přiznaného vdovského nebo sirotčího důchodu . Soudům obou stupňů proto nelze důvodně vytýkat, jestliže při úvaze, do jaké míry je náhrada nákladů na výživu žalobců uhrazena dávkami důchodového zabezpečení, vycházely z vdovského a sirotčího důchodu nikoli ve výši přiznané, ale z výše pozůstalými skutečně pobírané, tj. i s přihlédnutím k jejich zvýšení, k němuž došlo podle právních předpisů o sociálním zabezpečení (důchodovém pojištění).

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolateli tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobců podle ustanovení § 243b odst. 1, části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1, věty první o.s.ř., neboť žalobci s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemají právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly (srov. § 142 odst. 1, věta první o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný .

V Brně dne 15. března 2005

JUDr. Zdeněk Novotný,v.r.

předseda senátu