21 Cdo 192/2006
Datum rozhodnutí: 13.12.2006
Dotčené předpisy: § 53 odst. 1 písm. b) předpisu č. 65/1965Sb., § 241a odst. 4 písm. b) předpisu č. 99/1963Sb., § 243a odst. 2 písm. b) předpisu č. 99/1963Sb.





21 Cdo 192/2006


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce Ing. L. K., zastoupeného advokátem, proti žalované A. a.s., zastoupené advokátem, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 6 C 248/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové pobočky v Pardubicích, ze dne 29. června 2005, č.j. 18 Co 465/2004-125, takto:


I. Dovolání žalované se zamítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


Odůvodnění:


Dopisem ze dne 14. 10. 2002 žalovaná sdělila žalobci, že s ním okamžitě zrušuje pracovní poměr podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce. Porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem spatřovala v tom, že žalobce svévolně uzavřel a podepsal Smlouvu o poskytování služeb v areálu pronajatého objektu třetí osobě, čímž porušil platnou nájemní smlouvu uzavřenou mezi žalovanou a B. S. v tom, že žalovanou neoprávněně smluvně zavázal poskytovat osobám, které nejsou součástí žalované, bezplatně energii a prostředky firmy a pronajímatele, a v tom, že schválil a umožnil provozování restauračních služeb bez platného osvědčení o hygienické způsobilosti.


Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Žalobu odůvodnil zejména tím, že byl u žalované v pracovním poměru od 2. 4. 2002 se zařazením výrobní ředitel provozu H. M. a P. Písemně mu nebylo předáno žádné podrobnější vymezení jeho pravomocí a náplně práce, ústně mu však výrobním ředitelem žalované L. B. bylo řečeno, že má na starosti oba provozy H. M. a P. s tím, že má zajišťovat vše potřebné týkající se těchto provozů. Běžně podepisoval smlouvy těchto provozů se týkající, stejně jako smlouvu o poskytování restauračních služeb s panem J. P. ze dne 20. 9. 2002. Smlouva nebyla pro žalovanou nikterak nevýhodná, umožnila stravování zaměstnanců, čímž zmenšila prodlevy při stravování, poskytnutí energie pro provozovatele bylo zanedbatelné (jedná se v podstatě o uvaření kávy či ohřátí uzenin) a smlouva byla navíc uzavřena na dobu určitou šest měsíců, a proto nemohla žalovanou nijak výrazně poškodit. Koncipována byla tak, aby se nejednalo o smlouvu podnájemní a nebyly tak porušeny podmínky smlouvy o nájmu, kterou na provozní prostory v H. M. má žalovaná uzavřenu. Je přesvědčen, že žádným způsobem pracovní kázeň neporušil a že jednal v rámci své pravomoci vedoucího provozu. Při nejasnosti vymezení jeho pracovních úkolů a s přihlédnutím k tomu, že jednáním žalobce nevznikla žalované žádná škoda, podepsání smlouvy nemůže samo o sobě být zvlášť hrubým porušením pracovní kázně.


Okresní soud v Chrudimi rozsudkem ze dne 6. 5. 2004, č. j. 6 C 248/2002-106, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen nahradit žalované na nákladech řízení 8.920,80 Kč k rukám zástupkyně . Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že všemi jednáními, jež mu byly v okamžitém zrušení pracovního poměru vytknuty, žalobce pracovní kázeň porušil. Při posuzování stupně intenzity porušení pracovní kázně zvážil zejména to, že žalobce byl ve funkci výrobního ředitele, že byl seznámen s rozsahem své pravomoci a musel vědět, že uzavírání smluv nepatřilo do jeho pravomoci, že si musel být vědom překročení své pravomoci a možných následků, jež spočívaly v tom, že vystavil žalovanou nebezpečí, že pronajímatel s ní okamžitě ukončí nájemní vztah výpovědí, a dovodil, že žalobce se jednáními uvedenými v okamžitém zrušení pracovního poměru dopustil zvlášť hrubého porušení pracovní kázně.


K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 29. 6. 2005, č. j. 18 Co 465/2004-125, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že okamžité zrušení pracovního poměru, které žalovaná provedla vůči žalobci přípisem datovaným 14. 10. 2002, je neplatné, a rozhodl, že žalovaná je povinna nahradit žalobci na nákladech řízení před soudem prvního stupně 6.300,- Kč a na nákladech odvolacího řízení 7.318,- Kč k rukám jeho zástupce . Na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že jednáními označenými v okamžitém zrušení pracovního poměru se žalobce porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem nedopustil. Přihlédl přitom k tomu, že mezi základní povinnosti vedoucích zaměstnanců jímž žalobce byl patří ve smyslu ustanovení § 74 písm. c) zák. práce mimo jiné i povinnost vytvářet příznivé podmínky a chránit zdraví zaměstnanců, a že smlouva s tímto cílem byla také uzavřena, k tomu, že nebylo prokázáno, že by jednáním žalobce vznikla či hrozila žalované škoda, neboť žalobce smlouvu o podnájmu nebytových prostor s nikým neuzavřel, k tomu, že žalobce neměl jednoznačně vymezenu svou pracovní náplň, a k tomu, že žalobce při uzavírání této smlouvy nebyl veden úmyslem zaměstnavatele poškodit a nebylo ani prokázáno, že by se takto chtěl obohatit na úkor žalované sám.





V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalovaná namítá, že žalobce porušil své povinnosti, neboť z ustanovení článku 2 odst. 2 jeho pracovní smlouvy i z výpovědi svědka B. vyplynulo, že žalobce nebyl oprávněn k uzavření jakékoli smlouvy za žalovanou; navíc se snažil žalované uzavření smlouvy zatajit. Nesouhlasí ani se závěrem, že by nebyl prokázán vznik či hrozba škody. Je přesvědčena, že z obsahu nájemní smlouvy uzavřené mezi žalovanou a B., a.s. jednoznačně vyplývá, že žalovaná nesměla jakoukoli část areálu dát do podnájmu, a klade otázku, jakou smlouvu vlastně žalobce za žalovanou uzavřel, když v areálu byla v nájmu pouze žalovaná a žalobce jejím jménem uzavřel smlouvu, kterou umožnil třetí osobě část areálu užívat. Uzavřením této smlouvy ohrozil žalobce práci pro cca 450 lidí , neboť tím byl jednoznačně dán výpověďní důvod jak podle § 9 odst. 2 písm. g) zák. č. 116/1990 Sb., tak podle § 666 odst. 2 obč. zák. Neobstojí ani úvaha odvolacího soudu o minimální spotřebě energií, neboť nemá sebemenší oporu v provedeném dokazování. Za stěžejní pro posouzení nesprávného právního názoru odvolacího soudu však považuje otázku, zda je pracovní smlouva žalobce vůbec platná. Žalobce totiž zastával místo vedoucího zaměstnance v přímé řídící působnosti vedoucího zaměstnance přímo podřízeného statutárnímu orgánu. Jeho pracovní poměr tak nemůže vzniknout jinak než jmenováním. Žalobce však začal pro žalovanou pracovat na základě pracovní smlouvy ze dne 11. 3. 2002, z jejíhož obsahu je zřejmé, že projev vůle zcela jednoznačně směřoval k uzavření pracovní smlouvy, která je pro rozpor s ustanovením § 27 odst. 4, odst. 5 písm. b) zák. práce absolutně neplatná. Je-li pracovní smlouva absolutně neplatná, nemá smysl dále uvažovat o okamžitém zrušení pracovního poměru ani o určení neplatnosti takového zrušení a žalobce tak vůbec není aktivně legitimován k podání této žaloby, což odvolací soud zcela pominul. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.


Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., a že proti rozsudku odvolacího soudu je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.


Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání správnosti napadeného rozhodnutí odvolacího soudu může přihlížet jen k těm důvodům, které dovolatel v dovolání označil; přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.).


Projednávanou věc je třeba posuzovat vzhledem k tomu, že žalovaná okamžitě zrušila pracovní poměr s žalobcem dopisem ze dne 14. 10. 2002 podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění do 31. 12. 2002, tj. do dne, než nabyly účinnosti zákony č. 136/2002 Sb., kterým se mění zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, č. 311/2002 Sb., kterým se mění zákon č. 553/1991 Sb., o obecní policii, ve znění pozdějších předpisů, a o změně některých dalších zákonů a č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků a o změně některých zákonů) dále jen zák. práce .


Podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce zaměstnavatel může zrušit pracovní poměr okamžitě jen výjimečně, a to pouze tehdy, porušil-li zaměstnanec pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem.


Povinnost dodržovat pracovní kázeň patří k základním povinnostem zaměstnance vyplývajícím z pracovního poměru [srov. § 35 odst. 1 písm. b) zák. práce] a spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny právními předpisy (zejména ustanoveními § 73, § 74 a § 75 zák. práce), pracovním řádem, pracovní smlouvou nebo pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance. Má-li být porušení pracovní kázně právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovních povinností zaměstnancem zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň intenzity.


Ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k takovým právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil pracovní kázeň méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy méně závažné porušení pracovní kázně , závažné porušení pracovní kázně a porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení pracovní kázně. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení pracovní kázně k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní kázně, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení pracovní kázně pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval.


Okamžité zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce je ve srovnání s rozvázáním pracovního poměru výpovědí podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) části věty před středníkem zák. práce výjimečným opatřením (srov. dikci ustanovení § 53 odst. 1 zák. práce Zaměstnavatel může okamžitě zrušit pracovní poměr jen výjimečně ... ). K okamžitému zrušení pracovního poměru podle tohoto ustanovení proto může zaměstnavatel přistoupit jen tehdy, jestliže okolnosti případu odůvodňují závěr, že po zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby zaměstnance zaměstnával až do uplynutí výpovědní doby.


Z uvedeného vyplývá, že se zaměstnancem, který porušil pracovní kázeň, lze okamžitě zrušit pracovní poměr jen tehdy, dosáhlo-li jednání zaměstnance (na základě posouzení všech rozhodných okolností) intenzity porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem a odůvodňují-li okolnosti případu závěr, že se zaměstnancem nelze rozvázat pracovní poměr výpovědí podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) části věty před středníkem zák. práce, neboť po zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby zaměstnance zaměstnával až do uplynutí výpovědní doby. Tyto závěry jsou aplikovány i soudní praxí (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1995, sp. zn. 6 Cdo 53/94, uveřejněný v časopise Práce a mzda č. 7-8, ročník 1996, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 1. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1228/99, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001, pod pořadovým číslem 21) a vycházel z nich také odvolací soud.


Při zkoumání, zda žalobce jednáním vytýkaným v okamžitém zrušení pracovního poměru porušil pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem, odvolací soud jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku k okolnostem významným pro posouzení intenzity porušení pracovní kázně náležitě přihlédl. Správně akcentoval, že povinností žalobce jako vedoucího zaměstnance bylo mimo jiné i vytvářet příznivé pracovní podmínky a chránit zdraví zaměstnanců a že s tímto cílem byla smlouva o poskytování restauračních služeb poskytnuta, že žalobce neměl jednoznačně vymezenou svou pracovní náplň, jakož i to, že žalobce se tímto jednáním nehodlal obohatit na úkor žalované ani že nebyl veden úmyslem žalovanou poškodit. Správně přihlédl také k tomu, že nebylo prokázáno, že by žalované v souvislosti s tímto jednáním vznikla škoda, a že spotřeba energií v souvislosti s činností na základě uvedené smlouvy byla minimální. Z hlediska vymezení hypotézy právní normy, jak v posuzované věci vyplývá z ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce, tak lze úvahu odvolacího soudu považovat za úplnou a správnou.


Namítá-li dovolatelka, že žalobce porušil své povinnosti, neboť nerespektoval článek 2 odst. 2 pracovní smlouvy ani dohodu se svědkem B., že jeho úkolem je řídit provoz v H. M., a to z hlediska výrobních problémů, přehlíží, že odvolací soud ani soud prvního stupně neměly pochybnosti o tom, že jednáním vytýkaným v okamžitém zrušení pracovního poměru žalobce skutečně pracovní kázeň porušil. Zpochybňuje-li dále dovolatelka závěr odvolacího soudu o tom, že žalované hrozila škoda (že škoda vznikla žalovaná v průběhu řízení ani v dovolání netvrdí), pak polemizuje jen s jedním z hledisek, k nimž odvolací soud při posuzování, zda jednáním označeným v okamžitém zrušení pracovního poměru porušil žalobce pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem, přihlédl. Přitom - jak výše uvedeno - vytýčení hledisek pro posuzování stupně intenzity porušení pracovní kázně má za cíl, aby s ohledem na konkrétní okolnosti případu sloužily pro co nejobjektivnější posouzení intenzity porušení pracovní kázně. Nelze proto jednotlivé hledisko z komplexu hledisek vyčleňovat (není-li k tomu zvlášť závažný důvod) a jen s ohledem na toto jediné hledisko stupeň intenzity porušení pracovní kázně hodnotit. V projednávané věci odvolací soud vytýčil hlediska rozhodná pro posouzení stupně intenzity porušení pracovní kázně správně a zpochybnění jen jednoho z nich nemůže zvrátit správnost celkové úvahy odvolacího soudu. Přestože tedy žalobce porušil pracovní kázeň, je nepochybné, že toto jeho jednání nepřesáhlo intenzitu závažného porušení pracovní kázně. Z důvodu závažného porušení pracovní kázně zaměstnavatel nemůže přistoupit k okamžitému zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce, ale jen k výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce.


Za hlavní dovolací námitku žalovaná považuje, že si soudy neučinily jasno o základní otázce, zda je pracovní smlouva žalobce vůbec platná, a namítá, že, ačkoliv pracovní poměr vedoucích zaměstnanců nemůže vzniknout pracovní smlouvou nýbrž pouze jmenováním (a žalobce takovou funkci zastával), z písemného projevu vůle v listině ze dne 11. 3. 2002 vyplývá, že účastníci uzavřeli pracovní smlouvu, že však nešlo o jmenování, a proto taková pracovní smlouva je absolutně neplatná.


Z přezkumné povahy činnosti dovolacího soudu vyplývá, že skutkový základ věci, tak jak byl vytvořen v důkazním řízení před soudem prvního stupně případně před soudem odvolacím, nemůže být v rámci dovolacího řízení rozšiřován nebo jinak měněn. Na rozdíl od odvolacího řízení, které je založeno na systému tzv. úplné apelace, pro který je příznačná přípustnost novot (srov. § 205 odst. 2 o.s.ř.), nemohou být v řízení dovolacím uplatňovány nové skutečnosti a nové důkazy (srov. § 241 odst. 4 o.s.ř.). Sám charakter přezkumné činnosti dovolacího soudu nepřipouští, aby správnost rozhodnutí odvolacího soudu byla hodnocena s přihlédnutím k novým skutečnostem nebo důkazům, které nebyly provedeny v řízení před soudem prvního stupně nebo před soudem odvolacím a které odvolací soud ani nemohl učinit podkladem svých úvah. Proto také právní úprava (srov. § 243a odst. 2 větu první o.s.ř.) nepřipouští v rámci dovolacího řízení dokazování ve věci samé, aby bylo zajištěno, že skutkový základ rozhodnutí odvolacího soudu zůstane v dovolacím řízení nedotčen.


Nehledě k tomu, že (jak vyplývá z odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů) soudy obou stupňů vycházely z toho, že pracovní poměr účastníků byl platně uzavřen, i když žalobce zastával funkci, jež má být obsazována jmenováním, a že účastníci dne 11. 3. 2002 uzavřeli pracovní smlouvu (tento závěr zcela koresponduje s ustálenou judikaturou soudů srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1912/2001, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek ročník 2003, pod pořadovým číslem 8), správnost rozhodnutí odvolacího soudu nelze v dovolacím řízení hodnotit s přihlédnutím k novým skutečnostem nebo k důkazům, které nebyly provedeny před soudem prvního stupně nebo před soudem odvolacím. Tvrzením dovolatelky o tom, že pracovní poměr žalobce byl založen na základě pracovní smlouvy a nikoliv jmenováním, se za této situace dovolací soud nemohl zabývat.


Z uvedeného vyplývá že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelkou tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud ČR dovolání žalované podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.


O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalovaná s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobci, který měl v dovolacím řízení plný úspěch a který by tak měl právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení (srov. § 142 odst. 1 o.s.ř.), v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.


Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 13. prosince 2006


JUDr. Mojmír Putna, v. r.


předseda senátu