21 Cdo 1919/2002
Datum rozhodnutí: 14.03.2003
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 237 odst. 3 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 241a odst. 3 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 243b odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




21 Cdo 1919/2002

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce Ing. J. M., zastoupeného advokátem, proti žalovanému E. M., s.r.o., zastoupenému advokátem, o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru a o náhradu mzdy, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp.zn. 14 C 122/96, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. března 2002, č.j. 16 Co 286/2001-309, takto :

I. Dovolání žalovaného se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Dopisem ze dne 26.11.1996 žalovaný sdělil žalobci, že s ním okamžité ruší pracovní poměr podle § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce. Porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem spatřoval v tom, že žalobce při výkonu funkce ředitele a od 20.1.1996 ve funkci technického náměstka osobně nezajistil technologické provozování parní turbíny 6 MW za účelem maximální výroby elektřiny a že nejednal o nových technologických podmínkách najíždění parní turbíny denně, bez zkrácení její životnosti a udržováním turbíny v teplém stavu za nových technických podmínek zajistil její okamžité najíždění a tím zvýšení výroby elektřiny .

Žalobce se (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně) domáhal, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné, a aby bylo žalovanému uloženo zaplatit mu na náhradě mzdy za období od 26.11.1996 do 25.5.1997 částku 211.776,- Kč s 21% úrokem z prodlení od 26.12.1996 do zaplacení z jednotlivých měsíčních částek, jež specifikoval. Žalobu odůvodnil zejména tím, že jednání vytýkané mu v okamžitém zrušení pracovního poměru nepovažuje za porušení pracovní kázně a že jde ze strany žalovaného o účelový postup. Protože s okamžitým zrušením pracovního poměru nesouhlasí a trvá na dalším zaměstnávání, což žalovanému sdělil, a protože žalovaný mu neumožnil, aby v práci pokračoval, požaduje náhradu mzdy ve výši šestinásobku průměrného výdělku .



Okresní soud v Šumperku rozsudkem ze dne 22.2.1999, č.j. 14 C 122/96-127, určil, že okamžité zrušení pracovního poměru dané žalovaným žalobci podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce ze dne 26.11.1996 je neplatné, uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 211.776,- Kč s 21% úrokem z částky 5.110,50 Kč od 26.12.1996 do zaplacení, z částky 30.185,50 Kč od 26.1.1997 do zaplacení, z částky 35.296,- Kč od 26.2.1997 do zaplacení, z částky 35.296,- Kč od 26.3.1997 do zaplacení, z částky 35.296,- Kč od 26.4.1997 do zaplacení, z částky 35.296,- Kč od 26.5.1997 do zaplacení a z částky 35.296,- Kč od 26.6.1997 do zaplacení, zamítl žalobu na zaplacení dalšího úroku od 26.12.1996 z žalovaných částek do zaplacení a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 75.872,- Kč k rukám advokáta. Po provedeném dokazování dospěl soud prvního k závěru, že jednáním vytýkaným v posuzovaném okamžitém zrušení pracovního poměru se žalobce nedopustil porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. Ohledně jednání žalobce spočívajícího v tom, že osobně nezajistil technologické provozování parní turbíny 6 MW za účelem maximální výroby elektřiny , dovodil, že turbína byla provozována podle provozních předpisů výrobce, a ohledně jednání žalobce spočívajícího v tom, že nejednal o nových technologických podmínkách najíždění parní turbíny denně, bez zkrácení její životnosti a udržování turbíny v teplém stavu za nových technických podmínek , uzavřel, že žalovaný neprokázal, že žalobci uložil jednat s výrobcem turbín o řešení provozování turbíny v době od 26.11.1995 do 26.11.1996; skutečnost, že žalobce nejednal s výrobcem turbíny od roku 1994 sice považoval za porušení povinností vedoucího pracovníka ve smyslu ustanovení § 74 písm. b) zák. práce, uvedl však, že jde o méně závažné porušení pracovní kázně. Protože žalobce po doručení okamžitého zrušení pracovního poměru oznámil žalovanému, že trvá na dalším zaměstnávání, a protože žalovaný mu nepřiděloval práci, dovodil soud prvního stupně, že žalobci vznikl nárok na náhradu mzdy, jehož výši stanovil ze mzdových podkladů žalovaného.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 27.9.1999, č.j. 16 Co 258/99-192, rozsudek soudu prvního stupně v napadené části v odstavcích I., II., a IV. , tj. ve výrocích ve věci samé o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru a o přisouzení částky 211.776,- Kč s příslušenstvím, a ve výroku o náhradě nákladů řízení, zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud, vycházeje z toho, že v okamžitém zrušení pracovního poměru ze dne 26.11.1996 žalovaný vytýká žalobci dva skutky, souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaný nesplnil svou procesní povinnost prokázat, že žalobce nezajistil technologické provozování parní turbíny, když svědek Ing. H. potvrdil, že provoz parní turbíny 6 MW probíhal podle provozních předpisů výrobce turbín; žalovaný závěr soudu prvního stupně, že žalobce tímto vytýkaným jednáním neporušil pracovní kázeň, v odvolání nenapadá. Soudu prvního stupně však vytkl nepřezkoumatelnost jeho dalšího závěru, že žalobci nebyl v období od 26.11.1995 do 26.11.1996 uložen úkol projednat s výrobcem provozování turbíny , jakož i závěru, že, jestliže žalobce nejednal od roku 1994 s výrobcem turbíny o hospodárnějším provozování , jde o méně závažné porušení pracovní kázně. Mimo to vytkl soudu prvního stupně, že rozhodl ve věci (vyhlásil rozsudek) nesprávně obsazen (v jiném složení senátu).

Okresní soud v Šumperku rozsudkem ze dne 23.2.2000, č.j. 14 C 122/96-226, znovu určil, že okamžité zrušení pracovního poměru dané žalovaným žalobci podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce ze dne 26.11.1996 je neplatné, a uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 211.776,- Kč s 21 % úrokem od 20.1.1998 do zaplacení, žalobu na zaplacení dalších úroků ve výši 21 % od 26.12.1996 do zaplacení zamítl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 115.685,- Kč k rukám advokáta. Po doplnění dokazování dospěl soud prvního stupně - mimo jiné - k závěru, že žalovanému se nepodařilo prokázat, že žalobci byl v roce 1996 uložen úkol, aby jednal o nových technologických podmínkách najíždění parní turbíny denně bez zkrácení najíždění parní turbíny denně, bez zkrácení její životnosti a udržování turbíny v teplém stavu za nových technických podmínek k zajištění okamžitého najíždění za účelem zvýšení výroby elektřiny , že tedy nebylo prokázáno toto porušení pracovní kázně žalobcem; okamžité zrušení pracovního poměru posoudil jako neplatné. Nárok na náhradu mzdy shledal důvodným co do základu i výše a ohledně jeho příslušenství dospěl k závěru, že žalovaný je v prodlení s plněním od 20.1.1998.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 31.8.2000, č.j. 16 Co 266/2000-238, rozsudek soudu prvního stupně v napadené části, mimo výroku pod bodem III. (tj. s výjimkou výroku, jímž byla zamítnuta žaloba ohledně zaplacení dalších úroků ve výši 21 % od 26.12.1996 do zaplacení ), zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že pro svůj závěr, že žalovanému se nepodařilo prokázat porušení pracovní kázně jednáním vytýkaným žalobci v okamžitém zrušení pracovního poměru, v rozporu s ustanovením § 132 o.s.ř. nehodnotil veškeré rozhodné důkazy, zejména výpovědi svědků V., Ing. M. a R.; odůvodnění rozsudku je proto nepřezkoumatelné. Soudu prvního stupně uložil, jak má v dalším řízení při hodnocení důkazů postupovat.

Okresní soud v Šumperku rozsudkem ze dne 30.3.2001, č.j. 14 C 122/96-276, znovu určil, že okamžité zrušení pracovního poměru dané žalovaným žalobci podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce ze dne 26.11.1996 je neplatné, uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 211.776,- Kč s 21 % úrokem od 20.1.1998 do zaplacení a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 141.485,- Kč k rukám advokáta a na náhradě nákladů státu 60,- Kč na účet Okresního soudu v Šumperku. Po zhodnocení provedených důkazů dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalovaný neprokázal, že by dne 9.7.1996 uložil žalobci konkrétní úkol jednat o nových technologických podmínkách najíždění parní turbíny denně, bez krácení životnosti a udržování turbíny v teplém stavu za nových technických podmínek zajištění okamžitého najíždění za účelem zvýšení výroby elektřiny , že tedy nebylo prokázáno, že by žalobce porušil pracovní kázeň; vycházel přitom z výpovědi žalobce a z výpovědi svědků, kteří se účastnili porad u žalovaného, zejména M. M., V. Š., J. O., Ing. M. H., Ing. D. M. a Ing. V. V. Protože soud prvního stupně určil, že okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné, přiznal žalobci podle ustanovení § 61 odst. 1 zák. práce náhradu mzdy v žalobcem požadované výši 211.776,-Kč (jako šestinásobek měsíčního výdělku 35.296,- Kč za dobu od 26.11.1996 do 25.5.1997). Zdůraznil, že je vázán žalobou, a proto nemůže žalobci přisoudit více, než požaduje, i když jeho průměrný hrubý měsíční výdělek, který vypočetl podle ustanovení § 17 odst. 1 zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě (z výdělků za měsíce červenec, srpen a září 1996), činí v rozhodném období 37.034,- Kč (průměrný hrubý denní výdělek 1.703,50 Kč).

K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 20.3.2002, č.j. 16 Co 286/2001-309, změnil rozsudek soudu prvního stupně v odstavci II. výroku, pokud jím byla přiznána částka 4.441,- Kč s 21% úrokem z prodlení od 20.1.1998 do zaplacení, tak, že žalobu zamítl, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v odstavci I. výroku , tj. ve výroku o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 26.11.1996, v odstavci II. výroku, pokud jím byla přiznána částka 207.335,- Kč s 21% úrokem z prodlení od 20.1.1998 do zaplacení, a v odstavci IV. , tj. ve výroku o povinnosti žalovaného nahradit náklady státu, a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 141.485,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 41.486,- Kč k rukám advokáta. Ohledně prvního ze dvou žalobci vytýkaných porušení pracovní kázně odvolací soud učinil stejný závěr jako v usnesení ze dne 27.9.1999, č.j. 16 Co 258/99-192 (žalovaný neprokázal, že by žalobce tímto jednáním porušil pracovní kázeň). I při posouzení druhého žalobci vytýkaného porušení pracovní kázně (že nejednal o nových technologických podmínkách provozování parní turbíny při nových technických podmínkách s cílem zvýšit výrobu elektřiny ), se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovanému se nepodařilo prokázat uložení konkrétního pracovního úkolu žalobci, jehož nesplnění je mu vytýkáno v okamžitém zrušení pracovního poměru ze dne 26.11.1996. Poté, co přezkoumal výpočet průměrného výdělku, dospěl odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že náhrada mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru za období od 27.11.1996 do 25.7.1997 činí 207.335,- Kč (při průměrné hrubé měsíční mzdě 35.023,- Kč a denní mzdě 1.611,- Kč). Protože soud prvního stupně přisoudil žalobci částku 211.776,-Kč s příslušenstvím, když se při výpočtu průměrného výdělku jednak dopustil početní chyby, jednak vycházel z toho, že žalobce pracoval 8,5 hod. denně při pětidenním pracovním týdnu (správně pracoval 8 hodin denně), změnil odvolací rozsudek soudu prvního stupně v této části tak, že žalobu na zaplacení částky 4.441,- Kč s příslušenstvím zamítl.

V dovolání proti tomuto rozsudku odvolacího soudu, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a jehož důvody spatřuje v ustanovení 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., žalovaný namítá, že názor odvolacího soudu, že jednání žalobce spočívající v tom, že nejednal a nezajistil hospodárné provozování turbíny , není zvlášť hrubým porušením pracovní kázně, je nesprávný. Na rozdíl od závěru soudů obou stupňů je přesvědčen, že bylo prokázáno, že tento pracovní úkol byl žalobci uložen, přičemž se dovolává výpovědi svědka Ing. V., který úkol uložil, a výpovědi svědků Ing. H., Ing. M. a M. Má zato, že tvrzení žalobce, že o hospodárném využití turbíny jednal, je vyvráceno výpovědí svědka Ing. Z. a svědka H. Podle názoru dovolatele žalobce tím, že nesplnil pracovní úkol uložený mu jeho nadřízeným a způsobil žalovanému škodu, porušil zcela nepochybně pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem, a proto postup podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce byl v souladu se zákonem. Protože rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001 dále jen o.s.ř. a po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o.s.ř.

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst.1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm. c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§ 237 odst.2 písm. a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§ 237 odst.2 písm. b) o.s.ř.].

Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Dovolání může být podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li dovolatel za to, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 2 o.s.ř.). Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení § 238 a § 238a o.s.ř. (srov. § 241a odst. 3 o.s.ř.). Dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění (a na něm založil své rozhodnutí), které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Protože pouze posouzení právních otázek, které byly v rozhodnutí odvolacího soudu řešeny, může vést k závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce, není dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. způsobilým podkladem pro úvahu dovolacího soudu, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. po právní stránce zásadní význam, a tedy ani pro posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. proto nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto.

V posuzovaném případě žalovaný napadá dovoláním jak vyplývá z jeho obsahu rozsudek odvolacího soudu ve výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dána; i když v průběhu řízení byl odvolacím soudem rozsudek soudu prvního stupně dvakrát zrušen, soud prvního stupně v novém rozhodnutí nerozhodl jinak než v dřívějším rozsudku (všemi rozsudky vydanými v této věci rozhodl soud prvního stupně stejně).

Za tohoto stavu může být přípustnost dovolání založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., jehož se žalovaný také dovolává.

Žalovaný však ve svém dovolání právní názor odvolacího soudu (aplikaci ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce na soudem zjištěný skutkový stav) nezpochybňuje. I když uvedl, že uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) je zřejmé, že nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) vychází. Podstatou všech jeho námitek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud (a soud prvního stupně, jehož závěry považoval odvolací soud za správné) přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil. Dovolatel na rozdíl od skutkového zjištění soudů obou stupňů v dovolání předestírá vlastní skutkové závěry (zejména, že bylo prokázáno, že tento pracovní úkol byl žalobci uložen , nebo že tvrzení žalobce, že o hospodárném využití turbíny jednal, je vyvráceno výpovědí svědka Ing. Z., který s ním nejednal, i svědka H., který jednal o hospodárném využití turbíny nikoliv se žalobcem, ale koncem roku 1996 se žalovaným ), na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (že žalobce tím, že nesplnil pracovní úkol uložený mu jeho nadřízeným a způsobil žalovanému škodu, porušil zcela nepochybně pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem, a proto postup podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce byl v souladu se zákonem ). Tím, že dovolatel na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Námitky žalovaného tedy nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu (v dovoláním napadené potvrzující části) eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá jak uvedeno výše přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Protože dovolání není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného aniž by se mohl věcí dále zabývat podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalovaný, jehož dovolání bylo odmítnuto, na náhradu nákladů řízení nemá právo a žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 14. března 2003

JUDr. Mojmír Putna

předseda senátu