21 Cdo 190/2005
Datum rozhodnutí: 01.02.2006
Dotčené předpisy: § 175 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb., § 175 odst. 2 předpisu č. 40/1964Sb., § 536 odst. 2 předpisu č. 513/1991Sb., § 546 odst. 1 předpisu č. 513/1991Sb., § 548 odst. 1 předpisu č. 513/1991Sb., § 554 odst. 1 předpisu č. 513/1991Sb.




21 Cdo 190/2005

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce K. Š., zastoupeného advokátem, proti žalovanému F., spol. s r.o., zastoupenému advokátem, o vydání věci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 10 C 178/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. ledna 2004 č.j. 17 Co 589/2003-42, takto:

Rozsudek městského soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný vydal nákladní automobil "Škoda 100 Liaz, tovární značky LIAZ 110.022, typ MŠ 636, SPZ ..., výrobní číslo podvozku ..., rok výroby 1989, výrobní číslo motoru ...". Žalobu zdůvodnil zejména tím, že je vlastníkem tohoto automobilu, že jeho zaměstnanec M. H. automobil dal dne 19.12.2000 žalovanému (v jeho provozovně K.) do opravy a že po skončení opravy byl žalobci (jeho zaměstnanci M. H.) automobil předán dne 15.3.2001. Cena opravy při převzetí vozidla nebyla zaplacena a žalovaný později telefonicky sdělil žalobci, aby ji přijel zaplatit v hotovosti. Když se dne 12.4.2001 na automobilu projevila stejná závada, jaká byla předmětem opravy, žalobce o tom vyrozuměl žalovaného s tím, že automobil je odstaven v provozovně společnosti F., spol. s r.o. Žalovaný však záruční opravu automobilu "podmínil úhradou jím sdělené ústní ceny předchozí opravy"; na žádost žalobce o vystavení "řádné faktury za provedenou opravu" žalovaný dopisem ze dne 12.7.2001 odpověděl, že vozidlo zadržuje "až do okamžiku konečné a celkové úhrady provedené opravy", automobil odvezl z provozovny společnosti F., spol. s r.o. a "společníku a zástupci jednatele" této společnosti sdělil, že "vozidlo odvážejí do opravy" a že "podrobnosti dohodnou dodatečně se žalobcem". Žalobce má za to, že žalovaný automobil zadržel v rozporu s ustanovením § 175 a násl. občanského zákoníku, neboť žalovaný "neměl movitou věc u sebe" a získal ji "lstí teprve později na základě nepravdivých tvrzení o převzetí vozidla do opravy".

Žalovaný namítal, že po provedení opravy automobil dne 15.3.2001 převzal zaměstnanec žalobce s tím, že "pan šéf přijede uhradit opravu vozidla osobně". K tomu však nedošlo, dopisem ze dne 4.7.2001 žalovaný "urgoval" zaplacení ceny opravy a v mezidobí "došlo k opětovnému odstavení vozidla žalobce pro další poruchu". Automobil žalobce byl prohlédnut v provozovně společnosti F., spol. s r.o. (byla přitom "konstatována bezchybnost provedené opravy a výskyt jiné závady") a žalovaný se souhlasem společnosti F., spol. s r.o. převezl demontované vozidlo do své provozovny ve K., neboť žalobce "vzhledem ke svým postupům při prvotní opravě vozidla neskýtá záruku, že po provedení druhé opravy - opět finančně náročné - bude tato uhrazena, neboť i původní oprava dosud nebyla uhrazena", navíc "nebyla žádná další oprava ze strany žalobce požadována". Není tedy pravdivé tvrzení žalobce, že by se žalovaný "zmocnil tohoto vozidla násilím či lstivým způsobem".

Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 24.6.2003 č.j. 10 C 178/2002-25 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 6.500,- Kč k rukám "advokáta žalovaného". Z provedených důkazů pokládal za zjištěné, že mezi účastníky byla uzavřena o opravě automobilu žalobce smlouva o dílo podle obchodního zákoníku, aniž by byla dohodnuta "cena za opravu" a "ani doba, kdy má být cena za opravu zaplacena", a dovodil, že "z jednání účastníků vyplynula vůle uzavřít smlouvu i bez uvedení ceny" a že proto žalobci vznikla podle ustanovení § 546 odst.1 obchodního zákoníku povinnost zaplatit "cenu obvyklou převzetím vozidla po opravě". I když "mezi podnikateli dochází zpravidla k placení na základě faktur", "zákon nestanoví povinnost fakturovat", žalovaný má vůči žalobci splatnou pohledávku a automobil žalobce zadržel v souladu se zákonem. Tvrzení žalobce, že se žalovaný automobilu "zmocnil neprávem", soud prvního stupně odmítl s odůvodněním, že "řízením bylo prokázáno, a to i tvrzením žalobce a jeho dopisy, že další opravu má provést žalovaná firma".

K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8.1.2004 č.j. 17 Co 589/2003-42 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl, a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 10.262,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 7.881,- Kč, vše k rukám advokáta. Na základě skutkových zjištění soudu prvního stupně dovodil, že mezi účastníky byla ústně uzavřena smlouva o dílo ve smyslu ustanovení § 536 a násl. obchodního zákoníku o opravě automobilu žalobce, aniž by byl smluven "přesný rozsah opravy" a její cena, a že proto žalobci jako objednateli vznikla povinnost "zaplatit cenu obvyklou". Objednateli díla však podle názoru odvolacího soudu "musí být taková cena sdělena a pokud nebyl dohodnut rozsah opravy, musí být sděleno, co bylo předmětem díla" a "splatnost pohledávky" mohla nastat "teprve poté, kdy objednateli bude sděleno, jaká oprava byla provedena a jaká je požadovaná cena opravy". Žalovaný sdělil žalobci "rozsah provedené opravy a vyúčtování ceny" teprve dnem 5.10.2001, kdy byla vyhotovena "zálohová faktura". Závěr soudu prvního stupně, podle kterého bylo prokázáno sdělení ceny dopisem žalobce ze dne 10.5.2001, odvolací soud odmítl s odůvodněním, že z tohoto dopisu "vyplynula naopak skutečnost, že žalobce žalovanému sdělil, že vyúčtování nemá k dispozici a že telefonické sdělení výše ceny bez vyúčtování považuje za neprůkazné"; za sdělení ceny opravy potřebné k tomu, aby nastala její splatnost, totiž nelze považovat "telefonické sdělení výše ceny bez podrobného vyúčtování, bez zaslání daňového dokladu, sdělení platebního spojení a uzavření dohody o tom, zda se jedná o cenu obvyklou". Protože žalovaný zadržel automobil žalobce v květnu 2001, kdy ještě vůči němu neměl splatnou pohledávku, nebyly pro vznik zadržovacího práva splněny zákonné podmínky.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Poté, co zrekapituloval svá tvrzení učiněná v průběhu řízení před soudy, dovozuje, že žalobce si u něj objednal opravu svého automobilu, že cenu opravy neuhradil a že "ve snaze vyhnout se případnému placení fingoval na vozidle stejnou závadu". Žalovaný zadržovací právo k automobilu žalobce "řádně uplatnil" (žalobce dal souhlas k odvezení automobilu z provozovny společnosti F., spol. s r.o. do provozovny žalovaného, při jednání u soudu prvního stupně to však "účelově popřel") a má vůči žalobci splatnou pohledávku "za provedení prvé opravy a další pohledávku, vzniklou z následných požadavků žalobce, který si vymínil, že opravu bude provádět subjekt, který provedl první opravu". Žalovaný navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Podle ustanovení § 175 odst.1 občanského zákoníku kdo je povinen vydat cizí movitou věc, kterou má u sebe, může ji zadržet k zajištění své splatné pohledávky, kterou má proti osobě, jíž by jinak byl povinen věc vydat.

Podle ustanovení § 175 odst.2 občanského zákoníku zadržovací právo vzniká i k zajištění dosud nesplatné pohledávky, pokud byl proti dlužníku podán návrh na konkurs.

Zadržovací právo je jedním z právních prostředků zajištění pohledávky. K předpokladům vyžadovaným pro jeho vznik patří rovněž to, že cizí movitou věc zadržel ten, kdo má vůči osobě, jíž by ji byl jinak povinen vydat, splatnou pohledávku, popřípadě, byl-li vůči této osobě podán návrh na prohlášení konkursu (rozumí se v souladu s zákonem, zejména s jeho požadavky na úpadek dlužníka), pohledávku, která se dosud nestala splatnou.

V projednávané věci nebylo zjištěno (a ani v průběhu řízení tvrzeno), že by proti žalobci byl podán návrh na prohlášení konkursu. K vyřešení otázky, zda k automobilu žalobce vzniklo žalovaným tvrzené zadržovací právo, se proto soudy správně zabývaly tím, zda žalovaný měl v době zadržení vůči žalobci splatnou pohledávku, kterou tímto právním prostředkem hodlal zajistit, tj. splatnou pohledávku z titulu opravy automobilu žalobce.

Z hlediska skutkového stavu bylo za řízení dále zjištěno (správnost zjištění soudů v tomto směru dovolatel nezpochybňuje), že mezi účastníky jako podnikateli byla při jejich podnikatelské činnosti uzavřena smlouva o provedení opravy osobního automobilu "Škoda 100 Liaz, tovární značky LIAZ 110.022, typ MŠ 636, SPZ ..., výrobní číslo podvozku ..., rok výroby 1989, výrobní číslo motoru ...", jehož vlastníkem je žalobce.

Smlouvou o dílo se zavazuje zhotovitel k provedení určitého díla a objednatel se zavazuje k zaplacení ceny za jeho provedení (§ 536 odst.1 obchodního zákoníku); dílem se rozumí rovněž provedení dohodnuté opravy určité věci (srov. § 536 odst.2 obchodního zákoníku). Cena musí být ve smlouvě dohodnuta nebo v ní musí být alespoň stanoven způsob jejího určení, ledaže z jednání o uzavření smlouvy vyplývá vůle stran uzavřít smlouvu i bez tohoto určení (§ 536 odst.3 obchodního zákoníku).

Za podstatné části (náležitosti) smlouvy o dílo obchodní zákoník označuje vymezení díla (popřípadě předmětu díla) a určení ceny nebo alespoň sjednání způsobu jejího určení; stanovení doby a místa plnění za podstatnou část (náležitost) smlouvy nepovažuje.

K uzavření smlouvy o dílo se vždy nevyžaduje určení ceny díla nebo sjednání způsobu jejího určení; vyplývá-li z jednání o uzavření smlouvy vůle stran uzavřít smlouvu i bez tohoto určení, postačuje ke smlouvě o dílo, došlo-li k vymezení díla, popřípadě předmětu díla. V případě, že mezi stranami nebylo sjednáno ani provedení určitého díla, smlouva o dílo nemohla vzniknout.

Odvolací soud v projednávané věci - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - dovodil, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o dílo, aniž by byl dohodnut "přesný rozsah opravy", a že splatnost ceny za provedení díla mohla nastat "teprve poté, kdy objednateli bude sděleno, jaká oprava byla provedena". S tímto závěrem nelze souhlasit. Kdyby totiž účastníci opravdu nevymezili dílo (popřípadě předmět díla), nedošlo by k uzavření smlouvy o dílo a žalovaný by mohl mít proti žalobci z titulu opravení jeho automobilu jen právo na vydání bezdůvodného obohacení, neboť by opravu provedl bez právního důvodu (§ 451 odst.2 občanského zákoníku). V případě, že se účastníci na vymezení díla (předmětu díla) dohodli a že smlouva o dílo byla uzavřena, pak ohledně splatnosti ceny za provedení díla nelze důvodně (v souladu se zákonem) dovozovat, že by bylo zapotřebí, aby žalovaný objednateli díla (tj. žalobci) sdělil, "co bylo předmětem díla" či "jaká oprava byla provedena".

Soudy na základě provedených důkazů dále dovodily, že mezi účastníky nebyla dohodnuta cena za provedení díla a ani způsob jejího určení, přičemž z jednání o uzavření smlouvy vyplývá jejich vůle uzavřít smlouvu i bez tohoto určení, a že tedy žalobce byl povinen podle ustanovení § 546 odst.1 věty druhé obchodního zákoníku zaplatit za provedení díla cenu, která se obvykle platí za srovnatelné dílo v době uzavření smlouvy za obdobných obchodních podmínek.

O splatnosti ceny za provedení díla v posuzovaném případě odvolací soud dále dovodil, že mohla nastat "teprve poté, kdy objednateli bude sděleno, jaká je požadovaná cena opravy", přičemž za takové sdělení nelze považovat pouhé "telefonické sdělení výše ceny bez podrobného vyúčtování, bez zaslání daňového dokladu, sdělení platebního spojení a uzavření dohody o tom, zda se jedná o cenu obvyklou". Ani s tímto závěrem odvolacího soudu nelze souhlasit.

Podle ustanovení § 548 odst.1 obchodního zákoníku je objednatel povinen zaplatit zhotoviteli cenu v době sjednané ve smlouvě. Pokud ze smlouvy nebo tohoto zákona nevyplývá něco jiného, vzniká nárok na cenu provedením díla.

Z citovaného ustanovení vyplývá, že nárok na cenu vzniká - nedošlo-li ke sjednání doby plnění (a tak tomu bylo podle zjištění soudů i v projednávané věci) - provedením díla. Provedením díla se rozumí - jak je zřejmé z ustanovení § 554 odst.1 obchodního zákoníku - řádné ukončení a předání předmětu díla objednateli v dohodnutém místě, popřípadě, nebylo-li místo plnění sjednáno, na místě stanoveném obchodním zákoníkem; s přihlédnutím k ustanovení § 324 odst.3 obchodního zákoníku, podle kterého vadným plněním závazek nezaniká, ale mění se jeho obsah způsobem, který odpovídá nárokům věřitele z vadného plnění, a závazek zaniká až uspokojením těchto nároků, nedochází k řádnému ukončení díla, které má vady, a splatnost ceny za provedení díla nastává - nebylo-li dohodnuto jinak - až uspokojením nároků objednatele z odpovědnosti za vady. Rozhodl-li se zhotovitel zřídit k věci (předmětu díla) zadržovací právo, považuje se - s ohledem na povahu tohoto právního prostředku zajištění pohledávky - za předání předmětu díla objednateli připravenost zhotovitele k předání řádně ukončeného díla, k němuž nedošlo jen z důvodu zadržení věci.

Z uvedeného je nepochybné, že splatnost ceny za provedení díla nezávisí na tom, zda a kdy zhotovitel sdělil objednateli, jaká je "požadovaná cena díla", nebo na jiných odvolacím soudem uváděných okolnostech, ale - nedošlo-li ke sjednání doby plnění - na zjištění, zda a kdy došlo k provedení díla. Odvolací soud veden chybným právním názorem se sporem z tohoto pohledu nezabýval a nemůže tedy obstát ani jeho závěr, že žalovaný neměl v době zadržení automobilu vůči žalobci splatnou pohledávku, k jejímuž zajištění má zadržovací právo sloužit.

Protože rozsudek odvolacího soudu není správný, Nejvyšší soud České republiky jej podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc podle ustanovení

§ 243b odst. 3 věty první o.s.ř. vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 1. února 2006

JUDr. Ljubomír Drápal, v.r.

předseda senátu