21 Cdo 1892/2005
Datum rozhodnutí: 11.04.2006
Dotčené předpisy: § 100 odst. 2 předpisu č. 40/1964Sb., § 101 odst. 2 předpisu č. 40/1964Sb., § 110 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb., § 261 odst. 3 písm. d) předpisu č. 513/1991Sb., § 261 odst. 4 písm. d) předpisu č. 513/1991Sb., § 408 odst. 1 písm. d) předpisu č. 513/1991Sb., § 397 odst. 1 písm. d) předpisu č. 513/1991Sb.




21 Cdo 1892/2005

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce C., LTD, Spojené Království Velké Británie a Severního Irska, zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) B. Č. a 2) M. J., oběma zastoupeným advokátem, o 1.540.502,04 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 16 C 218/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. května 2005 č.j. 5 Co 70/2005-73, takto:

Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně) domáhal, aby mu žalované zaplatily společně a nerozdílně 1.540.502,04 Kč s 19,8% úrokem z částky 4.130.033,04 Kč od 24.5. do 27.10.1994, s 19,8% úrokem z částky 1.540.502,04 Kč od 28.10.1994 do zaplacení a s 16,9% úrokem z prodlení z částky 1.540.502,04 Kč od 7.9.2000 do zaplacení s tím, že plněním jedné ze žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost druhé žalované a že žalobce je oprávněn domáhat se uspokojení této pohledávky pouze z výtěžku prodeje nemovitostí, a to "budovy čp. 1251, objekt bydlení nacházející se v části obce Č. na pozemku pozemková parcela č. 2769/2, pozemku poz. parc. 2769/2 (zastavěná plocha a nádvoří), pozemku označeného jako pozemková parc. č. 2769/1 (zahrada), to vše zapsáno na LV č. 430 pro katastrální území č. 7, obec Č., vedeného u Katastrálního úřadu v Č.". Žalobu zdůvodnil zejména tím, že P. b., a.s. poskytla podle úvěrové smlouvy ze dne 19.4.1993 č. 27/93/ČB dlužníku G., v.o.s. úvěr ve výši 4.500.000,- Kč a že pohledávka z úvěru byla zajištěna zástavním právem, zřízeným k uvedeným nemovitostem na základě zástavní smlouvy ze dne 19.4.1993, které bylo vloženo do katastru nemovitostí "s právními účinky ke dni 13.7.1993". Pravomocným rozsudkem býv. Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 12.4.2000 č.j. 29 Cm 135/99-38 bylo právnímu nástupci dlužníka společnosti G. s.r.o. uloženo, aby zaplatil na úhradu pohledávky ze smlouvy o úvěru 1.540.502,04 Kč s 19,8% úrokem z částky 4.130.033,04 Kč od 24.5. do 27.10.1994 a s 19,8% úrokem z částky 1.540.502,04 Kč od 28.10.1994 do zaplacení; dluh odpovídající pohledávce z úvěru ani poté nebyl zaplacen. Žalobce, jemuž pohledávku ze smlouvy o úvěru postoupila Č. o. b., a.s., která ji získala na základě smlouvy o prodeji podniku ze dne 19.6.2000, proto nyní požaduje, aby pohledávka ze smlouvy o úvěru byla uspokojena ze zástavy.

Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 19.10.2004 č.j. 16 C 218/2004-47 zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalovaných "společného a nerozdílného zaplacení částky 1.540.502,04 Kč s úrokem 19,8% ročně z částky 4.130.033,04 Kč od 24.5. do 27.10.1994 a s úrokem 19,8% ročně z částky 1.540.502,04 Kč od 28.10.1994 do 6.9.2000, když plněním jedné ze žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost druhé žalované, přičemž žalobce je oprávněn domáhat se uspokojení této pohledávky toliko z výtěžku prodeje nemovitostí, a to budovy číslo 1251, způsob využití bydlení, nacházející se v části obce Č. na pozemku pozemková parcela č. 2769/2, pozemek parcelní číslo 2769/2 (zastavěná plocha a nádvoří), pozemek označený jako pozemková parcela číslo 2769/1 (zahrada), to vše zapsáno na LV číslo 430 pro katastrální území číslo 7, obec Č., vedeného u Katastrálního úřadu pro J. kraj, pracoviště Č. ", a žalovaným uložil, aby zaplatily společně a nerozdílně žalobci úrok ve výši 19,8% ročně z částky 1.540.502,04 Kč od 7.9.2000 do zaplacení a úrok z prodlení ve výši 16,9% ročně z částky 1.540.502,04 Kč od 7.9.2000 do zaplacení s tím, že žalobce je oprávněn domáhat se uspokojení pohledávky toliko z výtěžku prodeje nemovitostí, a to "budovy číslo 1251, způsob využití bydlení, nacházející se v části obce Č. na pozemku pozemková parcela č. 2769/2, pozemek parcelní číslo 2769/2 (zastavěná plocha a nádvoří), pozemek označený jako pozemková parcela číslo 2769/1 (zahrada), to vše zapsáno na LV číslo 430 pro katastrální území číslo 7, obec Č., vedeného u Katastrálního úřadu pro J. kraj, pracoviště Č.", a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovaným na náhradě nákladů řízení 15.812,- Kč k rukám advokáta. Z provedených důkazů zjistil, že P. b., a.s. poskytla na základě úvěrové smlouvy ze dne 19.4.1993 společnosti G., v.o.s. úvěr ve výši 4.500.000,- Kč, že k zajištění pohledávky z úvěru bylo na základě zástavní smlouvy ze dne 19.4.1993 zřízeno k uvedeným nemovitostem zástavní právo, že rozsudkem býv. Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 12.4.2000 č.j. 29 Cm 139/99-38, který nabyl právní moci dnem 3.8.2001, bylo právnímu nástupci dlužníka společnosti G. s.r.o. uloženo, aby zaplatila na pohledávce ze smlouvy o úvěru 1.540.502,04 Kč s 19,8% úrokem z částky 4.130.033,04 Kč od 24.5. do 27.10.1994 a s 19,8% úrokem z částky 1.540.502,04 Kč od 28.10.1994 do zaplacení, že ani poté nebyla zajištěná pohledávka uspokojena a že žalobce je nyní věřitelem této pohledávky. I když žalobci vzniklo právo na uspokojení zajištěné pohledávky ze smlouvy o úvěru a jejího příslušenství ze zástavy, shledal soud prvního stupně "částečně důvodnou" námitku promlčení vznesenou žalovanými. Dovodil, že je třeba odlišovat užití ustanovení § 100 odst.2 občanského zákoníku v "postavení zástavního a obligačního dlužníka coby jedné osoby a dvou různých osob"; ve všech případech, kdy "promlčecí doba zajištěné pohledávky je delší než u zástavního práva, skončí běh promlčecí doby k uplatnění zástavního práva až uplynutím promlčecí doby k pohledávce samotné", avšak "pro zástavního dlužníka coby osoby odlišné od obligačního dlužníka může platit delší obecná promlčecí doba jen tehdy, jestliže ve vztahu k němu nastala proti zástavnímu dlužníku". Protože zajištěná pohledávka byla splatná "ke dni zániku původní společnosti G., v.o.s. dne 24.5.1995", čtyřletá promlčecí doba podle ustanovení § 397 obchodního zákoníku "za použití ustanovení § 261 odst.3 písm.d) obchodního zákoníku" uplynula dnem 24.5.1998, popřípadě dnem 6.1.1999, kdyby ke splatnosti závazku došlo až odstoupením od smlouvy ze strany právního předchůdce žalobce dne 5.1.1995. Žaloba byla podána u soudu dne 3.6.2004, a proto je závazek - za situace, kdy "přiznání závazku vůči obligačnímu dlužníku neznamená prodloužení promlčecí doby i proti žalovaným" - promlčen s výjimkou úroků z prodlení a smluvních úroků, jejichž splatnost nastala "čtyři roky před podáním předmětné žaloby, tedy 3.6.2000 a později".

K odvolání účastníků Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 6.5.2005 č.j. 5 Co 50/2005-73 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku o zamítnutí žaloby a změnil ve výroku vyhovujícím žalobě tak, že ji zamítl v části "domáhající se vyslovení povinnosti žalovaných zaplatit společně a nerozdílně žalobci úrok ve výši 19,8% ročně z částky 1.540.502,04 Kč od 7.9.2000 do zaplacení a úrok z prodlení ve výši 16,9% ročně z částky 1.540.502,04 Kč od 7.9.2000 do zaplacení podaná s tím, že žalobce je oprávněn domáhat se uspokojení pohledávky toliko z výtěžku prodeje nemovitostí, a to budovy č. 1251 nacházející se v části obce Č. na pozemku parcelní č. 2769/2, pozemku parcelní číslo 2769/2 (zastavěná plocha a nádvoří), pozemku parcelní číslo 2769/1 (zahrada), vše zapsáno na LV č. 430 pro katastrální území č. 7, obec Č. u Katastrálního úřadu pro J. kraj, pracoviště Č.", a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovaným "oprávněným společně a nerozdílně" na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 12.379,50 Kč k rukám advokáta. Při posouzení důvodnosti žalovanými vznesené námitky promlčení odvolací soud v první řadě dovodil, že při řešení otázky promlčení zástavního práva zřízeného k zajištění pohledávky ze smlouvy o úvěru je třeba použít ve smyslu ustanovení § 261 odst.1 a 4 obchodního zákoníku právní úpravu obsaženou v obchodním zákoníku, neboť "ten obsahuje kompletní úpravu promlčení pro všechny obchodní závazkové vztahy", a to účinnou "ke dni vzniku zástavní smlouvy, tj. ke dni 19.5.1993" (správně 19.4.1993). Zástavní právo k nemovitostem žalovaných mohlo být podle názoru odvolacího soudu poprvé uplatněno "již v květnu 1994, případně nejpozději v lednu 1995", a čtyřletá promlčecí doba uplynula ještě před podáním žaloby dne 3.6.2004. I když pohledávka přiznaná rozhodnutím soudu v roce 2000 proti "obligačnímu dlužníku" není promlčena, zástavní právo ji zajišťující je podle názoru odvolacího soudu promlčeno, neboť na ně "nelze vztáhnout" ustanovení § 100 odst.2 občanského zákoníku a nelze tedy "dospět k závěru, že soudní řízení zahájené proti obligačnímu dlužníku způsobuje, že přestala běžet promlčecí doba i proti zástavnímu dlužníku, a že rozsudek vydaný proti obligačnímu dlužníkovi způsobuje, že od jeho právní moci běží desetiletá lhůta i vůči zástavnímu dlužníkovi". Protože při promlčení práva na uspokojení ze zástavy nelze rozlišovat "mezi promlčením jistiny a promlčením úroků", neboť "právo na uspokojení ze zástavy vzniklo v jediném okamžiku jak ohledně zajištěné pohledávky spočívající v jistině, tak ohledně zajištěné pohledávky spočívající v příslušenství (úroků smluvních i úroků z prodlení)", musela být žaloba zamítnuta v plném rozsahu.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že není správný názor odvolacího soudu, podle kterého nebylo možné při posuzování námitky promlčení vycházet z ustanovení § 100 odst.2 občanského zákoníku. Zástavní právo je totiž věcným právem, úprava věcných práv je provedena výlučně v občanském zákoníku a obchodní zákoník "neobsahuje vlastní komplexní úpravu věcných práv". Ustanovení § 100 odst.2 občanského zákoníku je třeba užít rovněž "pro obchodní vztahy", neboť je "nedílnou součástí normativního vyjádření základní funkce zástavního práva, tj. jeho zajišťovací funkce", a je "ve vztahu speciality vůči úpravě obchodního zákoníku stejně jako ustanovení § 151a až § 151j občanského zákoníku, resp. po 1.1.2001 ustanovení § 152 až 172 občanského zákoníku". Ke shodným závěrům lze podle názoru žalobce dojít "při zohlednění akcesority zástavního práva", neboť ustanovení § 100 odst.2 občanského zákoníku je "vyjádřením závislosti zástavního práva na zajištěné pohledávce" a obdobná úprava chybí v obchodním zákoníku "právě z důvodu, že úprava zástavního práva je a vždy byla úpravou komplexní". Žalobce dospívá k závěru, že zajištěná pohledávka není promlčená a že není promlčené ani její příslušenství, které je "i samostatně vymahatelné a u kterého počíná poté, co k nezaplacené jistině přiroste, běžet samostatná čtyřletá promlčecí lhůta"; nelze proto souhlasit s názorem odvolacího soudu, podle kterého "se promlčení zástavního práva ohledně jistiny zajištěné pohledávky vztahuje automaticky i na veškeré příslušenství pohledávky" (úroky a úroky z prodlení), neboť se jedná o samostatné nároky, promlčující se "nezávisle na jistině pohledávky" ve čtyřleté promlčecí době počítané ode dne jejich splatnosti. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o.s.ř.

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§ 237 odst.2 písm.a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§ 237 odst.2 písm.b) o.s.ř.].

Soud prvního stupně rozhodl (rozsudkem ze dne 19.10.2004 č.j. 16 C 218/2004-47) o žalobě, kterou se žalobce domáhal, aby mu žalované zaplatily společně a nerozdílně 1.540.502,04 Kč s 19,8% úrokem z částky 4.130.033,04 Kč od 24.5. do 27.10.1994, s 19,8% úrokem z částky 1.540.502,04 Kč od 28.10.1994 do zaplacení a s 16,9% úrokem z prodlení z částky 1.540.502,04 Kč od 7.9.2000 do zaplacení s tím, že plněním jedné ze žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost druhé žalované a že žalobce je oprávněn domáhat se uspokojení této pohledávky pouze z výtěžku prodeje nemovitostí, které jsou v jejich podílovém spoluvlastnictví, tak, že žalobu ohledně částky 1.540.502,04 Kč s úrokem 19,8% ročně z částky 4.130.033,04 Kč od 24.5. do 27.10.1994 a s úrokem 19,8% ročně z částky 1.540.502,04 Kč od 28.10.1994 do 6.9.2000 zamítl a že žalobě ohledně úroku ve výši 19,8% ročně z částky 1.540.502,04 Kč od 7.9.2000 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 16,9% ročně z částky 1.540.502,04 Kč od 7.9.2000 do zaplacení vyhověl. Tím, že soud prvního stupně vyhověl žalobě jen zčásti, došlo jeho rozhodnutím k rozštěpení žalobcova nároku na dvě práva se samostatným skutkovým základem a obě tato práva mají v dalším řízení samostatný osud. Vzhledem k tomu, že odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku o zamítnutí žaloby a změnil ve výroku, kterým bylo žalobě vyhověno, je třeba přípustnost dovolání proti jednotlivým výrokům rozsudku odvolacího soudu posuzovat samostatně.

Dovolání žalobce proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, je přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.

Ve vztahu k výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby, není dovolání žalobce podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobce proti tomuto výroku rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst.3 o.s.ř.].

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Při rozhodování o věci odvolací soud řešil mimo jiné právní otázku, zda se promlčení zástavního práva zřízeného k zajištění pohledávky ze smlouvy o úvěru řídí právní úpravou obsaženou v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, nebo v zákoně č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Vzhledem k tomu, že výklad této právní otázky se v judikatuře soudů dosud zcela neustálil, představuje rozsudek odvolacího soudu ve svém potvrzujícím výroku rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalobce proti tomuto výroku rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů v tomto směru dovolatel nezpochybňuje), že na základě zástavní smlouvy ze dne 19.4.1993 bylo zřízeno ve prospěch pohledávky ze smlouvy o úvěru ze dne 19.4.1993 č.j. 27/93/ČR, který poskytla právní předchůdkyně žalobce P. b., a.s. dlužníku G., v.o.s. v částce 1.500.000,- Kč, zástavní právo k nemovitostem, jež jsou ve spoluvlastnictví žalovaných. Rozsudkem býv. Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 12.4.2000 č.j. 29 Cm 135/99-38 který podle potvrzení vyznačeného na stejnopise rozsudku nabyl právní moci dnem 2.6.2000, bylo společnosti G. s.r.o. jako právnímu nástupci dlužníka G., v.o.s. uloženo, aby zaplatil právní předchůdkyni žalobce I. a p. b., a.s. 1.540.502,04 Kč s 19,8% úrokem z částky 4.130.033,04 Kč od 24.5. do 27.10.1994 a s 19,8% úrokem z částky 1.540.502,04 Kč od 28.10.1994 do zaplacení. Žalobce, jenž vymáhanou pohledávku nabyl postoupením od Č. o. b., a.s., která jí získala na základě smlouvy o prodeji podniku ze dne 19.6.2000, se v tomto řízení domáhá uspokojení ze zástavy. Žalované mají za to, že zástavní právo zřízené na základě zástavní smlouvy ze dne 19.4.1993 je promlčeno.

Vzhledem k tomu, že v projednávané věci vznikl nárok zástavního věřitele na uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy v době do 31.8.1998 (tj. před účinností zákona č. 165/1998 Sb., kterým se mění zákon č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony), řídí se tento nárok i v současné době - jak správně dovodily soudy - ustanovením § 151f občanského zákoníku a dalšími právními předpisy ve znění účinném do 31.8.1998 (srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30.11.1999 sp. zn. 31 Cdo 1181/99, který byl uveřejněn pod č. 70 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000, a v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17.5.2002 sp. zn. 21 Cdo 1162/2001, které bylo uveřejněno pod č. 24 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003).

Zástavní právo slouží k zajištění pohledávky a jejího příslušenství s tím, že v případě jejich řádného a včasného nesplnění je zástavní věřitel oprávněn domáhat se uspokojení z věci zastavené; zástavní právo se vztahuje na zástavu, její příslušenství a přírůstky, avšak z plodů jen na ty, které nejsou oddělené (§ 151a odst.1 občanského zákoníku ve znění účinném do 31.12.2000). Zástavní právo není - s výjimkou úpravy některých otázek zástavního práva obsažené v ustanovení § 299 obchodního zákoníku ve znění účinném do 31.12.2000 - upraveno v obchodním zákoníku a řeší je předpisy práva občanského, zejména občanský zákoník. Nemohou být žádné pochybnosti (a odpovídá tomu zařazení právní úpravy zástavního práva do druhé části občanského zákoníku) o tom, že zástavní právo je věcným právem, charakterizovaným jako "právo k věci cizí".

S názorem odvolacího soudu, podle kterého je třeba promlčení zástavního práva posoudit podle obchodního zákoníku z důvodu, že zajištěnou pohledávkou je pohledávka ze smlouvy o úvěru, dovolací soud nesouhlasí.

I když smlouva o úvěru představuje tzv. absolutní obchodní závazkový vztah [§ 261 odst.3 písm.d) obchodního zákoníku ve znění účinném do 31.12.2000] a i když se podle ustanovení § 261 odst.4 obchodního zákoníku řídí částí třetí obchodního zákoníku i vztahy vzniklé při zajištění plnění závazků v závazkových vztazích, jež se řídí touto částí obchodního zákoníku podle ustanovení § 261 odst.1, 2 nebo 3 obchodního zákoníku, je nutné při řešení otázky, jakou právní úpravou se řídí promlčení zástavního práva zřízeného k zajištění pohledávky ze smlouvy o úvěru, přihlédnout současně k tomu, že obchodní zákoník upravuje - kromě postavení podnikatelů - obchodní závazkové vztahy a některé jiné vztahy související s podnikáním (srov. § 1 odst.1 obchodního zákoníku) a že předmětem právní úpravy obsažené v části třetí obchodního zákoníku jsou - jak uvádí již její nadpis - obchodní závazkové vztahy.

S ohledem na uvedené je třeba dovodit, že částí třetí obchodního zákoníku se ve smyslu ustanovení § 261 odst.4 obchodního zákoníku řídí jen takové vztahy vzniklé při zajištění závazků, které mají obligační povahu, ledaže by zákon (v jiném ustanovení než v § 261 odst.4 obchodního zákoníku) výslovně stanovil, že se obchodním zákoníkem mají řídit i další právní prostředky zajištění závazků. Takováto právní úprava nebyla v obchodním zákoníku ve znění účinném do 31.8.1998 přijata [nyní se jedná jen o zástavní právo k obchodnímu podílu (srov. § 261 odst.3 písm.d) obchodního zákoníku)]; znamená to mimo jiné, že právní vztahy ze zástavních práv vzniklých vůči jiným zástavám se řídí občanským zákoníkem a dalšími předpisy občanského práva, a to samozřejmě i ve vztahu k promlčení zástavního práva.

Podle ustanovení § 100 odst.2 věty první občanského zákoníku se promlčují všechna majetková práva s výjimkou práva vlastnického. Promlčení tedy podléhá rovněž zástavní právo, neboť jde o majetkové právo, které z možnosti promlčení nebylo - na rozdíl od vlastnického práva (které má rovněž věcněprávní povahu) - vyloučeno.

Promlčecí doba zástavního práva je tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé (tj. ode dne, kdy vzniklo právo na uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy) [§ 101 občanského zákoníku]. Bylo-li však zástavní právo přiznáno pravomocným rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu, promlčuje se za deset let ode dne, kdy mělo být podle rozhodnutí plněno (§ 110 odst.1 věta první občanského zákoníku); v případě, že zástavní právo bylo zástavním dlužníkem písemně uznáno co do důvodu a výše, promlčuje se za deset let ode dne, kdy k uznání došlo, nebo, byla-li v uznání uvedena lhůta k plnění, od uplynutí této lhůty (§ 110 odst.1 věta druhá občanského zákoníku).

Podle ustanovení § 100 odst.2 věty třetí občanského zákoníku se zástavní práva nepromlčují dříve než zajištěná pohledávka. I kdyby tedy marně uplynuly promlčecí doby podle ustanovení § 101 nebo § 110 odst.1 občanského zákoníku, zástavní právo není promlčeno, jestliže dosud neuplynula promlčecí doba u zajištěné pohledávky; v takovém případě se zástavní právo promlčuje teprve marným uplynutím promlčecí doby zajištěné pohledávky. Uvedené platí nejen tehdy, dal-li dlužník zajištěné pohledávky do zástavy svůj majetek, ale i v případě, že zástavní dlužník není dlužníkem zajištěné pohledávky, neboť z pohledu ustanovení § 100 odst.2 věty třetí občanského zákoníku tyto okolnosti nejsou významné; nedošlo-li k promlčení zajištěné pohledávky, nemůže být promlčeno ani zástavní právo, i kdyby byl jeho předmětem majetek jiné osoby než dlužníka této pohledávky.

Promlčení zajištěné pohledávky ze smlouvy o úvěru se řídí - jak správně uvedl odvolací soud - obchodním zákoníkem. Byla-li pohledávka pravomocně přiznána v soudním nebo rozhodčím řízení, promlčuje se ve smyslu ustanovení § 408 odst.1 obchodního zákoníku za deset let ode dne, kdy promlčecí doba začala poprvé běžet, neboť čtyřletá obecná promlčecí doba (§ 397 obchodního zákoníku) je dobou, v níž je třeba právo uplatnit v nalézacím řízení (srov. též právní názor uvedený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.11.2003 sp. zn. 20 Cdo 1595/2002, které bylo uveřejněno pod č. 13 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2006).

V projednávané věci byla rozsudkem býv. Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 12.4.2000 č.j. 29 Cm 135/99-38 přiznána zajištěná pohledávka ze smlouvy o úvěru proti "obligačnímu dlužníku". Dovodil-li odvolací soud, že zajištěná pohledávka se dosud (do zahájení tohoto řízení před soudem prvního stupně dne 3.6.2004) nepromlčela, nemohlo se vzhledem k ustanovení § 100 odst.2 věty třetí občanského zákoníku promlčet ani zástavní právo, zřízené k jejímu zajištění (nárok zástavního věřitele na uspokojení ze zástavy).

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; Nejvyšší soud České republiky jej podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc podle ustanovení § 243b odst. 3 věty první o.s.ř. vrátil Krajskému soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení.

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.



V Brně dne 11. dubna 2006

JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.

předseda senátu